Anketa: Rekonstrukce historických budov
Architekti chtějí historické budovy zachovávat a zároveň do nich otisknout stopu dnešní doby. Bohužel k tomu příliš často nemají příležitost. Chybí nám odvaha překročit stín vlastní minulosti? Jaká je správná míra pokory k historické hodnotě budov a odvahy doplňovat architekturu soudobými prvky?
Otázka
Jak je dnes přistupováno a jak by se mělo přistupovat k rekonstrukcím historických budov?
Ondřej Tuček
architekt
Otázkou, která mě u navrhování rekonstrukcí zajímá, je životní cyklus budov. Všechny domy procházejí jednou za čas generační obnovou. Tato perioda může trvat 50, ale také třeba jen 5 let. Udržitelnost a trvanlivost je tudíž bezesporu určitou skrytou hodnotou staveb. Dobré domy zkrátka vydrží déle a snesou při modernizacích i razantnější zacházení či změny funkčního využití. I tak je ale dobré vždy mít na paměti, že totální rekonstrukce historické budovy stojí zhruba stejně jako vybudování novostavby stejné velikosti.
Historická paměť je však pro nás obvykle vyšší hodnotou, která rozhoduje o zachování starých domů. U budov starších či památkově chráněných nám většinou časový odstup pomáhá rozpoznat a zachovat to podstatné. Neumíme se však zatím úplně jednoznačně postavit k mladšímu dědictví architektury 70. a 80. let minulého století, ať už jde o významné veřejné budovy, ale také o plejádu panelových sídlišť.
Skoro se mi zdá, že čím novější budovy rekonstruujeme, tím se nám to daří méně. Již z důvodu výše zmíněného životního cyklu těchto budov nás myslím čeká spousta těžké, ale zajímavé práce. K rekonstrukcím historických budov by se mělo přistupovat s pokorou, ale také s určitou mírou odvahy přetvářet je pro jejich novou roli. Jen tak může vzniknout nová kvalita.
Vojtěch Sosna
architekt
Pro mě má otázka dvě roviny. První je veřejná, jak vůbec bude vybrán autor rekonstrukce. Na mnoha odstrašujících příkladech (třeba medializované rekonstrukce školy v Kamenných Žehrovicích) i laická veřejnost vidí, že osoba architekta musí být velmi svědomitě vybrána. A je v obecném zájmu, aby ji vybrali odborníci – architekti. To vede k vyhlášení architektonické soutěže.
Druhá rovina je osobní a týká se principiálního přístupu, jak se k rekonstrukci postavit. Pro mě existuje dvojí přístup. Architekt může upozadit své ego, budově navrátit její dřívější lesk, krásu a současnou stopu do domu nevnést. To je správné, jedná-li se o původní ucelené, silné architektonické dílo. Přístup druhý může být výtvarně zajímavější. Je to princip napětí mezi historií a současností, princip kontrastu nového a starého, původního a vloženého. Vrstva současnosti má právo na existenci právě v případě, je-li pro její existenci v objektu prostor.
Za zcela chybné pokládám odstranění původních detailů stavby, či dokonce její demolici a nahrazení replikou, tím se naše generace připravuje o výtvarné bohatství, o pochopení historie a souvislostí, o pravdivost. Myslím, že bychom měli navazovat na taková díla, jakými jsou například rekonstrukce severního křídla jezuitské koleje v Kutné Hoře od M1 architekti, rekonstrukce Arcidiecézního muzea v Olomouci od HŠH, či rekonstrukce náměstí v Plzni od Ondřeje Císlera, kde nové, velmi výtvarně svébytné kašny dokonale dokreslují historický prostor.
Tomáš Efler
architekt, Ústav památkové péče FA ČVUT
Požadavky na funkční vybavení, energetické úspory, komfort vnitřního prostředí staveb či požární bezpečnost se stále zvyšují, což s sebou přináší nezbytné stavební úpravy a změny historických objektů. U staveb a areálů nepodléhajících památkové ochraně tyto tendence často vedou k velmi zásadním adaptačním úpravám, radikálním transformacím a nezřídka i k demolicím původní zástavby s náhradou v podobě soudobých novostaveb či náznakových rekonstrukcí.
Pokud komentář zúžíme na obnovu historické architektury našeho architektonického dědictví, ať už podléhá zákonné památkové ochraně či nikoliv, formulování určitých doporučení by bylo samozřejmě odlišné například pro konverze industriální architektury, obnovu vernakulární venkovské zástavby či revitalizaci poválečné architektury, nemluvě o památkách gotických či barokních. Obnově by měla vždy předcházet důkladná předprojektová příprava zahrnující vedle technického zhodnocení také stavebně-historický průzkum a inventarizaci hodnotných detailů.
Toto důkladné zhodnocení kvalit objektu by se mělo vždy zásadně promítnout v citlivé architektonické koncepci, pečlivé projektové přípravě a individuálně pojatém stavebně technickém řešení. Dlouhodobě udržitelné a variabilní řešení ohleduplné k architektonickým kvalitám objektu v budoucnu oceníme více než laciná architektonická gesta podléhající krátkodobým módním trendům či technologickým novinkám.
Milena Hauserová
architektka, Ústav památkové péče FA ČVUT
Pod pojmem rekonstrukce se rozumí návrat k již neexistujícímu stavu nebo situaci. Přesto se stále více rozmáhá zavádějící použití téhož termínu pro velkou přestavbu. Světová památkářská obec se již v polovině 60. let při formulaci Benátské charty shodla, že rekonstrukce – tedy znovuvzkříšení zaniklého – by měla zůstat vždy záležitostí zcela výjimečnou a odůvodnitelnou jen mimořádnými souvislostmi. Pro její použití se zároveň vytkla určující podmínka: pro podobu zaniklého stavu musí existovat zcela jednoznačné doklady.
Tam, kde vzniknou pochybnosti, je třeba od záměru rekonstrukce upustit. Záměr návratu k některému ze zaniklých stádií stavby by přitom neměl vést k likvidaci či zkomolení mladších hodnotných vrstev stavebního díla. V nedávné době se rozhořela velmi napjatá diskuse kolem záměru dostavby barokního komplexu v Mariánské Týnici. Poutní areál nebyl nikdy dokončen.
Existují veškeré podklady pro to, jak jej autor zamýšlel. Dostavba je tedy možná. Nicméně nejde o návrat ke stavu, který již existoval, ale o více než dvě století opožděné dokončení stavby. Záměr dostavby byl přijat s odůvodněním, že se stane holdem velkému mistru českého baroka J. B. Santinimu.
Osobně se však domnívám, že ztroskotání velkorysého barokního záměru v době pronikajících osvícenských idejí je samo o sobě závažným historickým faktem. Není ho proto správné z osudu památky vytěsnit dostavbou. Nejen vzestupy, ale i prohry jsou součástí historie, o níž staré stavby vydávají svědectví. V době virtuální reality máme přece dostatek prostředků, jak v úplnosti ukázat zamýšlenou podobu celku.
Od partnerů ASB
Bronislav Stratil
architekt
Důležité je nebát se přiznat dobu, ve které žijeme. Vložit do staršího objektu soudobou rovinu. Nový materiál, novou podobu, novou formu. Nesnažit se o nějaký historizující přístup a ukázat, že zde proběhla rekonstrukce. V minulosti byl tento přístup intenzivnější, pregnantnější než v dnešní době. Mám pocit, že česká společnost má strach. Umíme „udržovat“ staré, ale nemáme odvahu postavit nové. Proto třeba v Praze nic moc nevzniká. V porovnání s evropskou architekturou na západ od nás, kde má každé větší město pobočku národní galerie, malou koncertní síň…
My zřejmě nemáme vnitřní potřebu zanechávat stopu dnešní doby. Architekti se většinou nebojí, ale nemají mnoho příležitostí svůj názor ukázat. Co se týče architektonických soutěží, je to u nás trochu jako loterie. Je tu velký zájem o jednu zakázku, z toho důvodu je pravděpodobnost, že by návrh někdo ocenil, velmi malá.
V momentě, kdy se ze soutěží stane přirozený nástroj, kdy se do soutěže přihlásí třeba jen pět týmů, pak už je zde poměrně velká šance, že někdo práci a myšlenky architekta ocení, nebo že se minimálně dostanou na světlo.
Text: Tereza Janišová
Foto: Archiv respondentů
Foto: Archiv respondentů
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 6/2018.
