Historické budovy obnovovat, anebo je to záležitost utopických fanatiků?
Jak naložit se starou nevyužívanou budovou? Co podniknout s velkým množstvím opuštěných, zapomenutých i postupně se rozpadajících stavení, brownfieldů? Tato otázka je dnes víc než aktuální. Zaptali jsme se na to několika odborníků.
Otázka: ‘‘Je vůbec možné, za současných ekonomických podmínek, obnovovat historické chátrající budovy, anebo je to jenom záležitost utopických fanatiků?„
 |
 |
Eva Belláková
stážistka architektonického ateliéru Uniform architects a ateliéru AZ, doktorandka Fakulty architektury STU v Bratislavě
Ano, samozřejmě je to možné, vždyť kde je vůle, je i cesta. Finance tu vždy byly a budou, jenom vždy v jiné formě anebo v jiných rukách. Historické chátrající budovy, na rozdíl od nově postavených, však nesou s sebou celou řadu architektonických hodnot, mají svou jedinečnou atmosféru, vytváří kulturní identitu a genia loci místa. Na druhé straně, obnova historických staveb je finančně i časově náročná v porovnání s výstavbou nových objektů. Tato náročnost se odlišuje od případu k případu. Faktem však zůstává, že jakákoliv dnes chátrající historická budova bude jednou pravděpodobně postavená před otázku její další existence, její obnovy anebo úplné likvidace, pokud mezičasem chátrající proces tento „problém“ nevyřeší za nás. „Záležitostí utopických fanatiků“ se však často krát, v našich slovenských poměrech, jeví snaha o dosažení konsenzu mezi starým a novým, mezi celou řadou hodnot, které historická budova nese a způsobem jejich prezentace, mezi původními částmi objektu a novými, mezi autenticitou a falešnou kopií, mezi charakterem historické budovy a novým funkčním využitím. Tento konsenzus je možné dosáhnout jedině v případě intenzívního dialogu mezi architektem, investorem a případně metodikem obnovy. Při obnově historického objektu se otvírá celá řada možností, polemických otázek a nových aspektů, formujících výsledek obnovy. Tyto faktory jsou často krát podceňované a výsledkem obnovené historické budovy potom není využití potenciálu pro novou etapu jejího života nebo funkční a kompoziční harmonie historického objektu s novým architektonickým vstupem, ale naopak koncepční nepochopení původní stavby a pošlapání jejích hodnot s nálepkou nevhodného nového zásahu.
Petr Jakšík
architekt
Utopií je vše, co přesahuje meze reálnosti. Obnova historické budovy, která není v havarijním stavu, ovšem pro daného investora nereálná není. Jakákoliv rekonstrukce je sama o sobě nákladnou investicí a samozřejmě záleží na finančních možnostech investora. Důležité je ale zmínit, že rekonstrukce nemusí oslňovat jako diamantový prsten nebo barokní obraz na stěně. Budova se může kupříkladu „zakonzervovat“ v rámci zachování jejích historických hodnot a doplnit o nutné úpravy. Podobným způsobem prošly rekonverzí některé industriální budovy, které už jsou mimo jiné také historickými budovami. Pro ilustraci přístupu, uvádím architekty Lacaton Vassal – galerie Palais de Tokyo v Paříži. Je důležité přijmout skutečnost, že město není pouze nablýskaným skanzenem, ale živoucím organismem. Některé budovy chátrají, jiné jsou postupně opravovány a jiné jsou opraveny během několika měsíců. Rozdíly vytváří reálný obraz společnosti. Komplikací pro obnovu se může stát konflikt při hledání vhodného řešení mezi investorem/architektem/památkářem. Ne zcela ideální vztah mezi památkářem a architektem, jak na něj upozorňuje arch. Roman Koucký v knize Úřad kreátora, tak může mít za vinu zastavení obnovy památky anebo v horším případě obejití zákona, potažmo znehodnocení budovy. Dokud bude možné se dohodnout na rekonstrukci a proměně natolik, že budou domy schopné následně existovat, nevidím obnovu jako utopickou.
Miloslav Šimánek
architekt v m8arch s.r.o.
Samozřejmě, je možné udržet historické stavby pro budoucí generace v dobrém technickém stavu. Nejvíc trpí budovy spravované státem. Do údržby historických budov jdou nemalé peníze. Ani granty anebo různé fondy evropské unie to nezachrání. Soukromé budovy jako tak umí i v těchto časech ekonomicky přežít, kdy jsou energie a údržba staveb stále náročnější. Je to proto, neboť soukromá budova je živobytím podnikatele, který se o ni musí starat, aby ji mohl znovu a znovu pronajmout. Historická budova to má stále těžší. Vysokou konkurenci přinesly novostavby, které jsou pro potenciálního nájemce cenově výhodnější, dokonce levnější. Lidé na fórech a v diskusích hovoří, že centrum je zajímavé už jen pro turisty a není tam skutečný život tak, jako tomu bolo kdysi. Město má přece sloužit lidem, ne lidé městu. Pokud investor dostane možnost přebudovat stavbu v historickém centru, dostane možnost přinést do města ty stejné produkty, které přináší dnešní moderní doba, a lidé nebudou nucení vycházet z centra na periferii. Ale jak hodnotit, kterou budovu dovolit změnit, a kterou ne? Na to by nám měli dát odpověď odborníci. Bylo by vhodné nadefinovat hodnotu historických nemovitostí odborníky z různých hledisek (kulturní, společenská, historická, ekonomická, urbanistická hodnota,…) Tuto hodnotu, která je v současnosti pro běžného obyvatele slabě vysvětlená, následně prezentovat veřejnosti. Historická budova by mohla být pronajatá nájemci způsobem, nedosahovat z objektu žádný zisk. Každá historická budova by měla zřízený fond oprav, který by sloužil na udržení technického stavu. Pokud by do fondu oprav přispíval v měsíčních intervalech nájemce namísto nájemného ve stanovené sumě, bylo by to určitě novou výzvou pro potenciální investory. Tak by se podařilo navrátit skutečný život do centra a ulehčilo by to život i celému městu.
Aladár Csernák
junior architekt
Obnova historických budov je vždy problematická. Není to záležitost utopických fanatiků, ale záležitost kultury národa. Vnímám to spíše jako povinnost, ne jako ekonomickou příležitost rychlé finanční návratnosti. Historické budovy mohou mít velkou hodnotu a proto je potřeba je obnovovat a prezentovat i za cenu vyšších investicí. Ekonomickou podporu bychom měli hledat například v evropských fondech.
Ľuboš Žabenský
junior architekt
Podle mého názoru je to otázka vztahu celé společnosti k památkám. Je zjevné, že se nám památky zachovaly až dodnes a to přežily velmi těžké období své existence. Přes to všechno tu ale stále jsou. Je výzva, aby toto dědictví bylo zachované, zda už kvůli kulturnímu, uměleckému, historickému významu anebo z hlediska jejich urbanistické hodnoty, když jsou často nositeli charakteru a jedinečné identity sídla. Zároveň však sdružují a sjednocují „život“ měst. Důležité také je, že jsou podstatnou složkou turismu v městech, co samozřejmě ovlivňuje i jejich udržitelnost z hlediska financí. Toto privilegium možná solitérní památky v krajině nemají v takové míře. Tu je samozřejmě podstatné jejich rozumné využití při návrhu vhodné funkce, která na základě dobré prezentace v kombinaci s jedinečností stavby, může výrazně pomoct k přílivu financí anebo aspoň k pozitivnímu postoji veřejnosti. Náš vztah k historii a kultuře je však v tomto rozhodně klíčový. Jedná se o dědictví, které v případě zničení ochudí nás, ale i celý svět.
Ilustrační foto: Lenka Všetulová
Zpracovala: Lenka Všetulová
