Větrání a infekce přenášené ­vzduchem
Galerie(4)

Větrání a infekce přenášené ­vzduchem

Partneři sekce:

Pandemie chřipky A (H1N1) v roce 2009 nám připomněla, že vnitřní prostředí moderních budov nás neochrání před hrozbou rychlého šíření nově vznikajících infekčních nemocí. Od roku 2003, kdy svět ochromilo onemocnění akutního respiračního syndromu (SARS), je patrná snaha zamezit přenosu respiračních infekcí vzduchem pomocí techniky. Při tom narážíme v oblasti větrání budov na otázky, na něž neznáme odpověď.

V boji proti šíření infekcí má větrání neoddiskutovatelný význam. Vyplývá to i ze základních statistických údajů: infekce dolních cest dýchacích a tuberkulózy jsou a ješte i v roce 2020 zůstanou jednou ze sedmi hlavních příčin onemocnění ve světě [44], jsou i příčinou závažných zdravotních omezení, která významně ­redukují délku života. Vzhledem k těmto zjištěním byly infekce dolních cest dýchacích v roce 2001 označeny za druhou nejčastější příčinu zkracování našeho života [44].

Co se týká infekcí přenášených vzduchem, byl v historii zaznamenán jejich ústup. Například v Anglii a Walesu poklesla během druhé poloviny 19. století úmrtnost v důsledku tuberkulózy o 44 %. Významným faktorem, který se na poklesu podílel, bylo snížení koncentrace obyvatel v obydlích a další sociálně-ekonomické a environmentální faktory. Bakterii tuberkulózy se podařilo identifikovat doktoru Kochovi až v roce 1882. Fakt, že výskyt tuberkulózního onemocnění poklesl ještě před tímto rokem, naznačuje důležitý vliv i jiných faktorů než medicínských [67]. Ukazuje se totiž, že právě koncem 19. století byli paralelně s výskytem onemocnění obyvatelé vyzýváni k větrání budov [58] a zakládala se sanatoria pro nemocné tuberkulózou. Přestože přímá spojitost mezi větráním a současným rychlým poklesem infekcí přenášených vzduchem v tomto období nebyla dokázána, můžeme se domnívat, že zintenzivnění větrání domů, pracovišť a nemocnic při tom hrálo významnou roli.

větráníVětrání a mechanismus přenosu
Větrání je přívod venkovního vzduchu do budovy nebo místnosti a jeho distribuce [4, 22]. Existují dva základní fyzikální principy určující roli větrání v přenosu infekcí. Prvním z nich je ředění patogenů přítomných ve vzduchu a druhým je kontrola pohybu patogenů z jednoho místa na druhé.

Vzdušný přenos je definován jako přechod mikroorganismů přenášených ze zdroje na osobu prostřednictvím aerosolů, což vede k infikování osoby. Tento způsob nákazy nazýváme vzdušná infekce [38]. Přenos vzduchem se obecně uskutečňuje na větší vzdálenosti (větší než jeden metr) [65].

Kapénkovým přenosem je míněn přenos mikro­organismů kapénkami vzduchem, a to na krátkou vzdálenost – obvykle menší než jeden metr. K infekci dochází přímým kontaktem patogenu se sliznicí spojivek, úst, nosu, hrdla nebo hrtanu jiné osoby [65].
–>–>
Ohlédnutí do historie
V tab. 1 jsou shrnuty důležité studie a události týkající se vzdušné infekce a větrání. Koncept šíření vzduchem poprvé vědecky popsal ­Wells [64, 62], později Riley a O` Grady [55]. Wells [64] napsal: „Epidemie vzdušné infekce se nevyskytují u venkovského obyvatelstva, které žije v podmínkách s dostatečným větráním.“ Wells a Riley [57] definovali známou rovnici, která se používá pro vyhodnocení vlivu větrání, filtrace a jiných fyzikálních procesů na přenos infekcí vzduchem [23, 49]. Ačkoli použití této rovnice může jednoznačně ukázat vliv větrání nebo jeho relativní účinek v porovnání s jinými parametry prostředí, vědecký základ tohoto způsobu vyhodnocení nebyl jednoznačně podložen. Nevýhodou je také zadávání velkého množství vstupních dat.

Tab. 1 Důležité studie a události související s větráním a přenosem infekcí vzduchem
Rok    Popis
1840     Jacob Henle [30] uvedl: „Miazmatické nemoci … se vyvíjí epidemicky … kde je velké množství lidí pohromadě v přeplněné místnosti s nižší výměnou vzduchu.“
1884     J. S. Billings [6] doporučuje přívod větracího vzduchu 102 m3/h/ osobu, aby se minimalizovalo šíření nemocí; 51 m3/h pro komfortní prostředí.
1897     C. Flügge [24] ukázal, že kapénky z nosu a úst obsahují bakterie; dosah transportu kapének uvedl menší než 2 m.
1910     C. V. Chapin [16] argumentoval, že „většina nemocí pravděpodobně není přenášena částicemi prachu, ale kapénkami na vzdálenost pouhých 0,6–0,9 m, což je jev, který se podobá více kontaktní infekci, než vzdušné infekci, jak bývá běžně chápána“.
1934     W. F. Wells [62] představil teorii jáder kapiček.
1942     W. F. Wells a kol. [63] představili UV sterilizaci zabraňující šíření spalniček ve školách.
1955     W. F. Wells [64] popsal kvantovou teorii přenosu infekce. Wells a Riley definují svůj model [57].
1962     Riley a kol. [56] prokázali existenci bakterií tuberkulózy ve vzduchu tím, že nakazil pokusné králíky vzduchem z oddělení s lidmi nemocnými tuberkulózou.
1976     Legionářská nemoc poprvé zjištěna u návštěvníků sjezdu americké legie ve Filadelfii.
1986     Obnovený zájem o přenos tuberkulózy vzduchem vyvolaný prvním nárůsem výskytu onemocnění od roku 1953 [11].
2004     Yu a kol. [68] dokázali, že vypuknutí nemoci SARS ve výškové budově bylo způsobeno přenosem infekce vzduchem.
2009     Munster a kol. [48] ukázali, že přenos prasečí chřipky 2009 (H1N1) aerosoly byl stejně efektivní jako přenos kapénkovou infekcí.

Detekce vzdušných patogenů v místnostech a budovách nepřímo ukazuje možnou souvislost mezi větráním a přenosem nemocí. Nicméně přítomnost životaschopných patogenů ve vzduchu nemusí nutně dokazovat přenos infekce vzdušnou cestou, i když silně naznačuje možnou roli větrání v tomto procesu.

Gastmeier a kol. [27] zpracoval 1 022 doložených onemocnění nemocničního původu z let 1966 až 2002 a zjistil, že způsob přenosu infekce byl v 28,3 % případů nejasný; 45,3 % onemocnění bylo přeneseno přímým kontaktem, 16,1 % invazivní technikou a 15,0 % se uskutečnilo vzdušnou cestou. Atkinson a Wein [3] sestavil model přenosu chřipkové infekce. Ten ukazuje, že aerosolový přenos je dominantní, neboť přímé, nechráněné a vodorovně směřujícímu kýchnutí není běžné.

Pokud bychom předpokládali, že nositelé infekcí jsou rozptýleni ve vzduchu, je význam větrání zřejmý. Je však obtížné určit podíl větrání budov ve srovnání s dalšími faktory: karanténou, vakcínami, použitím masek a podobně. Přenos infekce může být navíc kombinovaný (vzduchem nebo kontaktem) a nemusí být zřejmé, jaký přenos byl hlavní. 

Infekční dávka
Infekční dávka patogenu je počet organismů potřebných k vyvolání infekce u citlivého hostitele. Pro většinu patogenů se infekční dávka liší pro jednotlivé patogeny i hostitele [25, 29]. Je zřejmé, že pokud bychom znali počet organismů produkovaných zdrojem infekce, potom by nám známá infekční dávka patogenů ve vzduchu umožnila odhadnout intenzitu větrání a dobu expozice potřebnou pro snížení koncentrace patogenu pod jeho infekční dávku. Ale tyto údaje neexistují a je obtížné je získat.

Proto je důležité mít dobré informace o velikosti a počtu patogenů, které se uvolňují do ovzduší při dýchání nemocné osoby. Většina respiračních kapiček má průměr menší než 100 µm [19, 40, 51] a rychle se odpaří do okolního prostředí [62]. Následně se z nich stanou jádra kapiček, které se vznášejí ve vzduchu nebo jsou vzduchem transportovány pryč [15, 45]. Kromě produkce infekčních aerosolových patogenů je potřeba uvážit dobu přežití patogenů ve vzduchu [2, 18, 33] a infekční dávku.

Pojetí kvantové teorie přenou infekce [64] je užitečné v případě, že infekční dávka potřebná k vyvolání infekce u náchylného hostitele odpovídá kvantové dávce infekce. Riley et al. [57] popsal kvantový mechanismus přenosu infekce při sledování propuknutí spalniček u pacientů. Bohužel data a informace o kvantovém přenosu jsou velmi omezené.
 
větráníVýznam intenzity větrání
Klíčovou otázkou je, zda má intenzita větrání vliv na snížení míry infekčnosti onemocnění přenášených vzduchem. A pokud ano, jaká je souvislost mezi intenzitou větrání a jednotlivými typy původců infekce?
Zaměřili jsme se na tato témata a provedli rozsáhlé rešerše – první zahrnovala 43 studií publikovaných v 67 článcích v recenzovaných časopisech [38, 39]. Mnoho studií se zabývalo možnými trasami přenosu infekce, ale jen velmi málo z nich řeší přímý účinek intenzity větrání na přenos nemoci. Dále jsou uvedeny výsledky osmi studií, které byly v rámci rešerše vyhodnoceny jako vědecky relevantní a podložené dostatečnými důkazy. Tematicky se studie týkaly souvislostí mezi intenzitou větrání a rozšířením určité infekční nemoci – tuberkulózy [32, 43], pneumokokového onemocnění [31], SARS [37, 68], chřipky [46], chřipky u myší a fretek [1, 59] a akutního respirační onemocnění [9].

Výsledky těchto studií naznačují, že nedostatek větrání nebo nízká intenzita větrání souvisí se zvýšením výskytu infekce nebo vypuknutím nemocí přenášených vzduchem nebo pravděpodobně přenášených vzduchem. Vysoká intenzita větrání může vést ke snížení přenosu infekce [43]. Pro případ tuberkulózy je doloženo, že intenzita výměny vzduchu 2 1/h by byla dostatečná pro minimalizaci přenosu ve společných prostorách nemocnice a intenzita 12 1/h by zamezila přenosu v izolovaných pokojích. Pro stanovení minimální intenzity větrání v neizolovaných pokojích a také ve společných prostorách nemocnice s ohledem na jiné nemoci by však byl nutný další výzkum podložený vědeckými důkazy. Je třeba podotknout, že mnoho studií o vzdušném přenosu infekcí neobsahovalo potřebné detaily týkající se proudění vzduchu nebo intenzity větrání.

Proudění a distribuce vzduchu
Prouděním vzduchu, jeho vlivem na snížení míry přenosu infekčních chorob vzduchem a souvisejícími podmínkami se zabývala další rešerše. Dvanáct studií bylo ohodnoceno jako vědecky relevantních s podloženými důkazy o vztahu mezi prouděním vzduchu a šířením infekcí. Studie se týkaly těchto onemocnění: tuberukózy [10, 20, 32], tuberkulózy u morčat [21, 53, 54, 56], spalniček [7], neštovic [61], planých neštovic [28, 35], SARS [36, 37, 66, 68, 69] a virusu coxsackie [17], chřipky u morčat [41] a u fretek [1]. Výsledky studií ukazují, že směr proudění vzduchu hraje v přenosu infekcí dvojí roli. Proudění vzduchu z místa se zdrojem znečištění do čistých prostor (bez zdrojů) může přenášet infekci z jednoho místa na druhé, pokud obě místa nejsou dostatečně řádně větrána. Míra infekce se podle předpokladu snižovala s rostoucí vzdáleností od zdroje. Proudění vzduchu může také při vhodném návrhu chránit (oddělit) čistá místa od zdroje znečištění – infekce.

Některé studie také prokázaly význam distribuce vzduchu při vypuknutí infekce. Od roku 2003 roste počet teoretických a experimentálních studií i počítačových simulací zaměřených na zlepšení distribuce vzduchu v místnosti a omezení šíření infekcí [5, 13, 14, 34, 42, 47, 52, 60]. Bolashikov a Melikov [8] navrhli, že „je třeba vyvinout nové systémy rozvodu vzduchu, které zkrátí vzdušné cesty patogenů na minimum a ochrání přítomné osoby před vzájemným předáváním infekce“. Použití osobního větrání ukazuje v tomto směru slibné výsledky [12, 50].

větráníMultidisciplinarita
Problematika šíření infekcí vzdušnou cestou nabízí celou řadu náročných otázek, které představují velkou výzvu a vyžadují spolupráci různých oborů. Vedle inženýrů a techniků se tyto otázky týkají i lékařů a dalších profesí. Z aktuálních problémů zmiňme například tyto: jak snižovat nákazu a úmrtnost při pandemiích chřipky, jaký je mechanismus vzniku kapénkových patogenů, jak probíhá jejich rozptyl a odpařování ve vnitřním prostředí, jaká je vzájemná reakce při střetu rozptylovaného patogenu s prouděním v místnosti, prouděním okolo lidského těla (dýchání a teplý stoupavý proud nad člověkem), jaké jsou nejúčinnější metody větrání různých typů budov, jak se liší požadavky na větrání z hlediska ochrany před infekcí proti běžným požadavkům pro zabezpečení dostatečné kvality vnitřního vzduchu a podobně.
 
Požadavky na větrání
Předchozí rešerše ukázala, že větrání budov ovlivňuje vzdušný přenos některých typů infekcí. Existují důkazy, že větrání přímo snižuje riziko přenosu nemoci. Jak tedy stanovit požadavky na větrání za účelem snížení nebo předcházení vzdušnému šíření infekcí? Jedině pokud stanovíme tyto požadavky, můžeme navrhovat účinné větrací systémy pro nemocnice, obytné budovy a kanceláře se zohledněním rizika přenosu infekcí.
Vyšší intenzita větrání umožňuje rychlejší zředění vnitřního znečištěného vzduchu než nižší intenzita větrání, a může proto také snížit riziko vzájemného nakažení infekcí. Není však známa maximální intenzita, nad kterou již ke snižování rizika přenosu infekce nedochází. Volba minimálního průtoku přiváděného vzduchu je naopak ovlivněna snahou o snížení spotřeby energie (protože vyšší intenzita větrání znamená také vyšší náklady na energii). Pro stanovení minimální intenzity větrání pro pokoje izolace, běžné pokoje i společné nemocniční prostory je nutný další výzkum a podložené informace. Je třeba rozlišit situaci v nemocnicích, kde personál běžně používá ochranné pomůcky, a prostředí obytných i občanských budov, kde je použití ochranných masek naopak ojedinělé.

V souvislosti s pozitivním účinkem větrání na šíření infekcí se nabízí otázka: Jak efektivní by bylo během epidemie chřipky preventivní dvojnásobné zvýšení intenzity větrání dosažené například otevřením oken nebo zvýšením výkonu ventilátorů? A jak efektivní by bylo trojnásobné zvýšení intenzity větrání ve školách a nemocnicích?

Ochrana veřejného zdraví
Postupy proti šíření infekcí zahrnují osobní opatření, úřední postupy a technická opatření. Přestože základním opatřením na ochranu veřejného zdraví jednoznačně zůstává vakcinace, pro nově se objevující respirační onemocnění nemusejí být očkovací vakcíny včas dostupné. Relativní účinek různých nařízení a předpisů pro omezení šíření infekce byl předmětem několika studií. Jak efektivní je zvýšení intenzity větrání ve srovnání s běžnými postupy, jako jsou karanténa a izolace? Poznatky výzkumu ukazují, že větrání budov má dobrý potenciál stát se účinným opatřením na ochranu veřejného zdraví [26].

Závěr
Poznatky z jednotlivých studií založených na výzkumu různých skupin nemocných i testech na zvířatech ukazují, že zvýšení intenzity větrání snižuje výskyt nákazy TBC, pneumokokových onemocnění, SARS, akutních onemocnění dýchacích cest a chřipky. Distribuce vzduchu a směr proudění ovlivňuje výskyt onemocnění TBC, spalniček, neštovic, planých neštovic, SARS, virusu coxsackie a chřipky. Přestože výzkum větrání a infekčních onemocnění započal již před více než 100 lety, naše vědomosti o vzájemném vztahu mezi větráním a infekcemi jsou stále velmi omezené. Nicméně existující data poukazují v souvislosti s šířením infekcí na význam návrhu větrání v nemocnicích a občanských stavbách. Bohužel nemáme k dispozici dostatečné údaje pro stanovení minimálních požadavků na větrání pro různé typy místností a budov tak, abychom mohli spolehlivě zamezit šíření infekcí. Také je třeba upřesnit a vědecky dokázat, zda větrání budov může sloužit jako účinné opatření na ochranu zdraví osob.

Ilustrační foto: Air Systems International, Daikin,
Dial Manufacturing, Skanska, Velux

Práce byla podpořena projekty RGC a RFCID v Hongkongu a Světovou zdravotnickou organizací (WHO). Poděkování patří mnoha spolupracovníkům z řad techniků i lékařů. Příspěvek vznikl během autorova pobytu na Technické univerzitě v Dánsku v létě 2009 a byl prezentován jako úvodní přednáška na konferenci Healthy Buildings v Syracuse (USA) 13. až 17. září 2009.

Literatura
1.    Andrewes, C. H. – Glover, R. E.: Spread of infection from the respiratory tract of the ferret I Transmission of influenza A virus. In: British Journal of Experimental Pathology, 22, 1941, 2, pp. 91–97.
2.    Arundel, A. V. et al.: Indirect health effects of relative humidity in indoor environments. In: Environmental Health Perspectives, 65, 1986,
pp. 351–361.
3.    Atkinson, M. P. et al.: Quantifying the routes of transmission for pandemic influenza. In: Bulletin of Mathematical Biology, 70, 2008, 3, pp. 820–867.
4.    Awbi, H. B.: Ventilation of Buildings. 2nd ed. New York: Taylor & Francis, 2003.
5.    Berrouk, A. S. et al.: Experimental measurements and large eddy simulation of expiratory droplet dispersion in a mechanically ventilated enclosure with thermal effects. In: Building and Environment, 45, 2010, 2, pp. 371–379.
6.    Billings, J. S.: The Principles of Ventilation and Heating and Their Practical Applications. 2nd ed. New York: The Sanitary Engineer, 1884.
7.    Bloch, A. B. et al.: Measles outbreak in a pediatric practice: airborne transmission in an office setting. In: Pediatrics, 75, 1985, 4, pp. 676–683.
8.    Bolashikov, Z. D. – Melikov, A. K.: Methods for air Cleaning and Protection of Building Occupants from Airborne Pathogens. In: Building and Environment, 44, 2009, 7, pp. 1378–1385.
9.    Brundage, J. F. et al.: Building-associated Risk of Febrile Acute Respiratory Diseases in Army trainees. In: JAMA, 259, 1988, 14, pp. 2–108.
10.    Calder, R. A., et al.: Mycobacterium tuberculosis transmission in a health clinic. In: Bulletin of the International Union Against Tuberculosis & Lung Disease, 66, 1991, 2–3, pp. 103.
11.    Centers for Disease Control. A Strategic Plan for the Elimination of Tuberculosis in the United States. MMWR, Supplements, 38, 1989, 3,
pp. 1–25.
12.    Cermak, R. – Melikov, A. K.: Protection of occupants from exhaled infectious agents and floor material emissions in rooms with personalized and underfloor ventilation.
In: HVAC&R Research, 13, 2007, 1, pp. 23–38. 
13.    Chao, C. Y. H. – Wan, M. P.: A study of the dispersion of expiratory aerosols in unidirectional download and ceiling-return type airflows using a multiphase approach. In: Indoor Air, 16, 2006, pp. 296–312.
14.    Chao, C. Y. H. – Wan, M. P., et al.: (2008) Transport and removal of expiratory droplets in hospital ward environment. In: Aerosol Science & Technology, 42, 2008, 5, pp. 377–394.
15.    Chao, C. Y. H., et al.: Characterization of expiration air jets and droplet size distributions immediately at the mouth opening. In: Journal of Aerosol Science, 40, 2009, 2, pp. 122–133.
16.    Chapin, C. V.: Sources and Modes of Infection. New York: John Wiley and Sons, 1910.
17.    Couch, R. B., et al.: Airborne transmission of respiratory infection with coxsackievirus A type 21. In: American Journal of Epidemiology, 91, 1970, 1, pp. 78–86.
18.    Cox, C. S.: The Aerobiological Pathway of Microorganisms. Chichester: John Wiley & Sons, 1987.
19.    Duguid, J. F.: The size and the duration of air-carriage of respiratory droplets and droplet-nuclei. In: The Journal of Hygiene, 4, 1946, pp. 471–480.
20.    Ehrenkranz, N. J. – Kicklighter, J. L.: Tuberculosis outbreak in a general hospital: evidence for airborne spread of infection. In: Annals of Internal Medicine, 77, 1972, 3, pp. 377–382.
21.    Escombe, A. R., et al.: The detection of airborne transmission of tuberculosis from HIV-infected patients, using an in vivo air sampling model.
In: Clinical Infectious Diseases, 44, 2007 a, 10,
pp. 1349–1357.
22.    Etheridge, D. – Sandberg, M.: Building Ventilation – Theory and Measurement. Chichester: John Wiley & Sons, 1996.
23.    Fennelly, K. P. – Nardell, E. A.: The relative efficacy of respirators and room ventilation in preventing occupational tuberculosis. In: Infect Control Hosp Epidemiol, 19, 1998, 10, pp. 754–759.
24.    Flugge, C.: Uber Luftinfection. In: Z Hyg Infektionskr, 25, 1897, pp. 179–224.
25.    Franz, D. R. – Jahrling, P. B. – Friedlander, A. M., et al.: Clinical recognition and management of patients exposed to biological warfare agents.
In: Journal of the American Medical Association, 278, 1997, pp. 399–411.
26.    Gao, N. P., et al.: The Airborne Transmission of Infection Between Flats in High-Rise Residential Buildings: Particle Simulation. In: Building and Environment, 44, 2009, 2, pp. 402–410.
27.    Gastmeier, P., et al.: How outbreaks can contribute to prevention of nosocomial infection: analysis of 1,022 outbreaks. In: Infect Control Hosp Epidemiol, 26, 2005, 4, pp. 357–361.
28.    Gustafson, T. L., et al.: An outbreak of airborne nosocomial varicella. In: Pediatrics, 70, 1982, 4, pp. 550–556.
29.    Haas, D. W.: Mycobacterium tuberculosis. Principles and Practice of Infectious Diseases, Mandell, G.L., Bennett, J.E. and Dolin, R. (eds),
5th edition. Philadelphia: Churchill Livingstone, 2000. pp. 2 576–2 607.
30.    Henle, J.: Von den Miasmen und Kontagien
[On Miasmata and Contagia] 1840. Translated by G. Rosen, Baltimore, Johns Hopkins Press, 1938, cited in Proctor (1977).
31.    Hoge, C. W., et al.: An epidemic of pneumococcal disease in an overcrowded, inadequately ventilated jail. In: The New England Journal of Medicine, 331, 1994, 10, pp. 643–648.
32.    Hutton, M. D., et al.: Nosocomial transmission of tuberculosis associated with a draining abscess. In: Journal of Infectious Diseases, 161, 1990, 2,
pp. 286–295.
33.    Ijaz, M. K., et al.: Survival characteristics of airborne human coronavirus 229E, In: Journal of General Virology, 66, 1985, pp. 2 743–2 748.
34.    Lai, A. C. K. – Cheng, Y. C.: Study of expiratory droplet dispersion and transport using a new Eulerian modeling approach. In: Atmospheric Environment, 41, 2007, 35, pp. 7 473–7 484.
35.    Leclair, J. M. – et al.: Airborne Transmission of Chickenpox in a Hospital. In: New England Journal of Medicine, 302, 1980, 8, pp. 450–453.
36.    Li, Y., et al.: Role of air distribution in SARS transmission during the largest nosocomial outbreak in Hong Kong. In: Indoor Air, 15, 2005 a, 2, pp. 83–95.
37.    Li, Y., et al.: Multi-zone modeling of probable SARS virus transmission by airflow between flats in Block E, Amoy Gardens. In: Indoor Air, 15, 2005 b, 2, pp. 96–111.
38.    Li, Y., et al.: Role of ventilation in airborne transmission of infectious agents in the built environment – a multidisciplinary systematic review. In: Indoor Air, 17, 2007, 1, pp. 2–18.
39.    Li, Y. – Yu, I. T. S. – Sleigh, A.: Systematic review In: Establishing the impact of ventilation on infection transmission. In: Health Care Facilities And Community Settings. In: World Health Organization APW200010984, November 2008.
40.    Loudon, R. G. – Roberts, R. M.: Droplet expulsion from the respiratory tract. In: Am. Rev. Resp. Dis., 95, 1967, pp. 435–442.
41.    Lowen, A. C., et al.: The guinea pig as a transmission model for human influenza viruses. In: Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America, 103, 2006, 26, pp. 9 988–9 992.
42.    Mazumdar, S. – Chen, Q.: A one-dimensional analytical model for airborne contaminant transport in airliner cabins. In: Indoor Air, 19, 2009, pp. 3–13.
43.    Menzies, D., et al.: Hospital ventilation and risk for tuberculous infection in Canadian health care workers. In: Annals of Internal Medicine, 133, 2000, 10, pp. 779–789.
44.    Michaud, C. M.: Global Burden of Infectious Diseases. In: Encyclopedia of Microbiology, 2009, pp. 444–454.
45.    Morawska, L., et al.: Size distribution and sites of origin of droplets expelled from the human respiratory tract during expiratory activities. In: Journal of Aerosol Science, 40, 2009, 3,
pp. 256–269.
46.    Moser, M. R., et al.: An outbreak of influenza aboard a commercial airliner. In: American Journal of Epidemiology, 110, 1979, 1, pp. 1–6.
47.    Mui, K. W., et al.: Numerical modeling of exhaled droplet nuclei dispersion and mixing in indoor environments. In: Journal of Hazardous Materials, 167, 2009, pp. 736–744.
48.    Munster, V., et al.: Pathogenesis and Transmission of Swine-Origin 2009 A(H1N1) Influenza Virus in Ferrets Science. DOI: 10.1126/science. 1177127 
49.    Nardell, E. A., et al.: Airborne infection: theoretical limits of protection achievable by building ventilation. In: American Review of Respiratory Diseases, 144, 1991, pp. 302–306.
50.    Nielsen, P. V., et al.: Personal exposure between people in a room ventilated by textile terminals-with and without personalized ventilation.
In: HVAC&R Research, 13, 2007, 4, pp. 635–643.
51.    Papineni, R. S. – Rosenthal, F. S.: The size distribution of droplets in the exhaled breath of healthy human subjects. In: Journal of Aerosol Medicine, 10, 1997, 2, pp. 105–116.
52.    Richmond – Bryant, J.: Transport of exhaled particulate matter in airborne infection isolation rooms. In: Building and Environment, 44, 2009, 1, pp. 44–55.
53.    Riley, E. C.: Aerial dissemination of pulmonary tuberculosis. In: Am. J. Hyg, 70, 1959,
pp. 185–196.
54.    Riley, R. L., et al.: Air Hygiene in Tuberculosis – Quantitative Studies of Infectivity and Control in a Pilot Ward. In: American Review of Tuberculosis and Pulmonary Diseases, 75, 1957, 3,
pp. 420–431.
55.    Riley, R. L. – O’Grady, F.: Airborne Infection – Transmission and Control. New York: The MacMillan Company, 1961.
56.    Riley, R. L., et al.: Infectiousness of air from a tuberculosis ward – Ultraviolet irradiation of infected air – Comparative infectiousness of different patients. In: American Review of Respiratory Disease, 85, 1962, 4, pp. 511.
57.    Riley, R. L., et al.: Airborne spread of measles in a suburban elementary school. In: American Review of Respiratory Disease, 117, 1978, 4,
pp. 240–255.
58.    Roberts, B.: The Comfort Makers. American Society of Heating. Atlanta: Refrigerating
and Air-Conditioning Engineers, Inc., 2000,
pp. 21–32.
59.    Schulman, J. L. – Kilbourne, E. D.: Airborne transmission of influenza virus infection in mice. In: Nature. 195, 1962, 4846, pp. 1 129.
60.    Tung, Y. C., et al.: An experimental study on ventilation efficiency of isolation room. In: Building and Environment, 44, 2009, 2, pp. 271–279.
61.    Wehrle, P. F., et al.: Airborne outbreak of smallpox in a german hospital and its significance with respect to other recent outbreaks in Europe.
In: Bulletin of the World Health Organization, 43, 1970, 5, pp. 669.
62.    Wells, W. F.: On air-borne infection study:
II – Droplets and droplet nuclei. In: American Journal of Hygiene, 20, 1934, pp. 619–627.
63.    Wells, W. F., et al.: The environmental control of epidemic contagion. I. An epidemiological study of radiant disinfection of air in day schools.
In: Am. J. Hygiene, 35, 1942, pp. 97–121.
64.    Wells, W. F.: Airborne Contagion and Air Hygiene: an Ecological Study of Droplet Infection. Cambridge: Harvard University Press, 1955.
65.    WHO: Infection prevention and control of epidemic- and pandemic-prone acute respiratory diseases in health care. WHO interim guidelines. 2007.
66.    Wong, T. W., et al.: Cluster of SARS among medical students exposed to single patient, Hong Kong. In: Emerging Infectious Diseases, 10, 2004, 2,
pp. 269–76.
67.    Woods, R. – Woodward, J.: Urban Disease and Mortality. London: Batsford Aademic and Educational, 1984, pp. 28–30, pp. 98–99.
68.    Yu, I. T. S., et al.: Evidence of airborne transmission of the severe acute respiratory syndrome virus.
In: The New England Journal of Medicine, 350, 2004, 17, pp. 1 731–1 739.
69.    Yu, I. T. S., et al.: Temporal-spatial analysis of severe acute respiratory syndrome among hospital inpatients. In: Clinical Infectious Diseases, 40, 2005, 9, pp. 1 237–1 243.


Článek byl uveřejněn v časopisu TZB HAUSTECHNIK.