Slepice jako zachránce planety. Stanou se kurníky nedílnou součástí novostaveb?

V posledních letech se ve vybraných městech Francie a Belgie začaly prosazovat netradiční, avšak efektivní přístupy ke snižování potravinového odpadu a podpoře udržitelného hospodaření – jedním z nich je bezplatná distribuce slepic pro místní. Tento koncept propojuje redukci bioodpadu, podporu lokálního hospodaření, environmentální osvětu i budování komunitních vazeb. Jak to funguje a mohl by se model „slepice do každé rodiny“ uplatnit i u nás?

Příklad města Colmar v severovýchodní Francii ukazuje, že zcela jednoduchý princip může přinést výrazné výsledky. Již od roku 2015 zde městská správa realizuje program, jehož cílem je nabídnout domácnostem zdarma slepice jako prostředek k omezení množství bioodpadu ukládaného na skládky. Jak informovala BBC, každá přihlášená domácnost získá dvě nosnice – buď červeného typu (Poulet Rouge), nebo tradiční alsaské plemeno – s tím, že se zaváže k odpovědnému chovu a zajistí vhodné životní podmínky včetně prostoru 8–10 m². Kurníky si obyvatelé zajišťují sami.

Program není jen symbolickým gestem, ale vykazuje měřitelné environmentální dopady. Jedna slepice spotřebuje denně přibližně 150 gramů kuchyňského odpadu, a pokud se vezme v úvahu délka jejího života, představuje to úsporu desítek kilogramů odpadu ročně. V souhrnu se tímto způsobem v Colmaru od roku 2015 zabránilo vzniku stovek tun bioodpadu, který by jinak skončil na skládkách. Bioodpad je přitom významným zdrojem emisí metanu, plynu s výrazně vyšším oteplovacím potenciálem než oxid uhličitý.

Kromě environmentálních přínosů program přináší i praktický užitek pro domácnosti. Slepičí vejce jsou ceněným zdrojem bílkovin a jejich vlastní produkce může částečně zmírnit náklady na potraviny, zejména v době inflace nebo narušení potravinových řetězců. U některých plemen lze očekávat snášku až 300 vajec ročně, což pro běžnou rodinu představuje významnou úsporu, uvedla BBC.

Slepice, zachránce planety?

Přínosy ale nekončí u vajec a snížení odpadu. Program přirozeně podporuje vzdělávání, a to jak v oblasti chovu zvířat a péče o živé tvory, tak i v oblasti environmentální gramotnosti. Děti získávají přímý kontakt se zvířaty a učí se odpovědnosti i vztahu k přírodě. Zároveň slepice fungují jako spojovací prvek uvnitř komunit – sousedé si pomáhají s péčí, vyměňují si zkušenosti, sdílejí přebytky vajec a vytvářejí pevnější sociální vazby.

Úspěch projektu v Colmaru vedl k jeho postupnému rozšíření. Z původní iniciativy několika obcí se program rozrostl na celý městský aglomerát, čítající dvacet municipalit. V současnosti je evidováno více než pět tisíc distribuovaných slepic a další domácnosti mají možnost se připojit. Úřady přitom nadále dbají na welfare zvířat – provádějí namátkové kontroly a vyžadují splnění základních chovatelských standardů.

Podobné iniciativy vznikly i v dalších městech, například ve francouzském Pincé nebo belgickém Mouscronu, Antverpách a v provincii Limburg. V některých případech byly s programem spojeny i specifické podmínky, například zákaz porážky slepic po dobu dvou let, nebo nutnost doložit dostatek prostoru pro jejich chov. Přestože se zpočátku mohlo jednat o ojedinělé pokusy, výsledky ukazují, že i malé municipální projekty mohou mít široký dopad, pokud jsou správně nastaveny a dlouhodobě udržovány.

Budou kurníky defaultní součástí novostaveb?

Uplatnění tohoto modelu mimo evropský kontext však naráží na určité překážky. V některých zemích, například ve Spojeném království nebo Spojených státech, jsou pravidla pro krmení hospodářských zvířat kuchyňskými zbytky výrazně přísnější z důvodu prevence šíření nemocí, zejména aviární influenzy.

Chov drůbeže je často omezen na kryté či uzavřené prostory, což může mít dopad na kvalitu života zvířat i na atraktivitu chovu pro běžné domácnosti. Dále je třeba vzít v potaz ekonomickou dostupnost – chov slepic s sebou nese náklady na krmivo, infrastrukturu i čas, což může být překážkou pro nízkopříjmové skupiny obyvatel, pro které je program často primárně určen.

Alternativním přístupem, který se rozvíjí zejména v Severní Americe, je pronájem slepic, uvedl portál Jagonews. Specializované firmy poskytují domácnostem na určité období kompletní servis – slepice, krmivo, kurník i základní instrukce. Tato forma „agroservisu“ umožňuje domácnostem získat čerstvá vejce bez nutnosti dlouhodobého závazku nebo vlastních investic, zároveň ale provozovatelé (majitelé slepic) upozorňují, že je třeba přistupovat ke snůšce s určitou rezervou.

Čísla snesených vajec jsou velmi rozdílná pro slepice v chovu zaměřeném na produkci vajec, kde je upřednostněna maximální snůška, často na úkor slepic samotných, zatímco v domácím chovu – včetně toho pronajatého – je třeba najít odpovídající rovnováhu mezi zdravím slepice a snůškou. Zdraví zvířete je pak samozřejmě prioritní.

Klíčové je neplýtvat

Z hlediska udržitelnosti je hlavní si uvědomit, že distribuce slepic není univerzálním řešením problému potravinového odpadu. Optimální strategií zůstává předcházení vzniku odpadu – například lepším plánováním nákupů, efektivním skladováním potravin nebo spotřebováním zbytků. Zatímco kompostování představuje krok správným směrem, některé studie naznačují, že může vést k ospravedlňování plýtvání („když to kompostuji, není to problém“). Podobné riziko může nastat i u chovu slepic, pokud se stane záminkou k nadměrné produkci zbytků.

Na druhé straně, programy jako ten v Colmaru ukazují, že pokud jsou slepice začleněny do širšího konceptu cirkulární ekonomiky, mohou hrát významnou roli, ukázal článek v The Times. Fungují nejen jako „biologické recyklační jednotky“, ale také jako nástroj pro obnovu lokálních znalostí, rozvoj potravinové soběstačnosti a posílení komunitní sounáležitosti. Udržitelně vedený chov, orientovaný na welfare zvířat a rozumnou produkci vajec, může být v městském prostředí cenným prvkem ekologické politiky.

Zkušenosti z Francie a Belgie tedy potvrzují, že i relativně jednoduché kroky na lokální úrovni mohou mít komplexní pozitivní dopad. Podpora odpovědného chovu slepic jako součásti městských strategií pro nakládání s odpady představuje inovativní, a přitom tradičně zakořeněné řešení, které je – při správném nastavení – replikovatelné i v dalších regionech. Jeho zavedení však musí být vždy posuzováno s ohledem na místní legislativu, ekonomické možnosti obyvatel i veterinární bezpečnost.