Méně světla, lepší město. Jak má vypadat moderní veřejné osvětlení
Eliška Hřebenářová 
Kvalitně osvětlené město nemusí být městem zalitým světlem. Moderní přístup k veřejnému osvětlení ukazuje, že méně může znamenat více – větší komfort, nižší spotřebu energie i menší dopad na přírodu. Rozhodující přitom není jen typ svítidla, ale také to, kam světlo míří, jakou má intenzitu a barvu nebo zda svítí naplno i hluboko v noci. Řadu těchto principů lze navíc využít nejen ve veřejném prostoru, ale také při osvětlení budov a jejich okolí.
Kvalitní noční město nevzniká tím, že stará svítidla jednoduše nahradí úspornějšími LED. Samotný pokles příkonu ještě neříká nic o tom, zda světlo skutečně dopadá tam, kde je potřeba, zda neoslňuje, nesvítí do oken nebo korun stromů a zda po půlnoci neběží zbytečně na plný výkon. Současný návrh veřejného a architektonického osvětlení proto stále více pracuje s přesnou distribucí světla, jeho intenzitou, spektrem a časovým režimem. Cílem přitom není město plošně ztmavit, ale odstranit světlo, které nepřispívá k bezpečnosti, orientaci ani kvalitě veřejného prostoru. Některé z rad a pravidel přitom lze využít i u osvětlení nemovitostí.
Začít je třeba u směru světla
Největší rezervy často neleží v účinnosti světelného zdroje, ale v optice a geometrii celé soustavy. Uliční svítidlo má osvětlovat vozovku, chodník nebo cyklostezku, nikoli oblohu, fasády nad úrovní komunikace nebo sousední zeleň. Moderní optiky umožňují světelný tok velmi přesně rozdělit podle šířky komunikace, rozteče stožárů nebo polohy chodníků.
Zvlášť důležité je omezení světla vyzařovaného nad horizont. Světlo směřující těsně nad něj prochází dlouhou vrstvou atmosféry a významně přispívá k záři nad městem. Nestačí proto pouze vybrat vhodné svítidlo z katalogu. Rozhoduje také montážní poloha. Pokud se svítidlo při instalaci naklopí, může se původně dobře kontrolovaná světelná charakteristika výrazně zhoršit.
Stejný problém se objevuje u architektonického osvětlení. Tradiční světlomety umístěné u paty budovy často posílají část toku mimo fasádu a přímo do oblohy. U historických objektů, věží nebo členitých průčelí může být vhodnější více menších cloněných zdrojů, světlo vedené shora dolů nebo selektivní osvětlení pouze vybraných architektonických prvků. Kvalitní noční obraz města totiž nemusí znamenat rovnoměrně nasvícenou celou budovu. Často je účinnější pracovat s kontrastem a část fasády ponechat ve stínu.
Více světla neznamená automaticky více bezpečnosti
Jedním z nejčastějších argumentů proti snižování intenzity je bezpečnost. Ta však nezávisí pouze na množství světla. Podstatná je rovnoměrnost, omezení oslnění, čitelnost povrchů a schopnost rozeznat překážku nebo člověka v dostatečné vzdálenosti.
Silný zdroj v zorném poli může paradoxně vidění zhoršit. Oko se přizpůsobí vysokému jasu a okolní tmavší části prostoru se stanou hůře čitelnými. Podobně může přesvětlený vstup do podchodu vytvořit horší podmínky pro vnímání prostoru za ním než mírnější, ale rovnoměrnější osvětlení.
Evropské světelnětechnické předpisy proto rozlišují požadavky podle typu komunikace, intenzity provozu a charakteru prostoru. Jinou úroveň potřebuje hlavní dopravní tah, jinou obytná ulice a jinou pěší trasa. Důležitý je také fakt, že provoz se v průběhu noci výrazně mění. Ulice, která je vytížená v 19 hodin, může být ve tři ráno téměř prázdná.
A právě proto se stále více prosazuje adaptivní osvětlení.
Noc není jeden provozní stav
Starší veřejné osvětlení často funguje podle jednoduchého principu: po setmění se rozsvítí a před svítáním zhasne. Moderní soustavy umožňují výkon během noci měnit.
Nejjednodušší je časové stmívání. Ve večerních hodinách pracuje soustava na vyšší úrovni, po poklesu dopravy se výkon sníží a před ranní špičkou se může opět zvýšit. Pokročilejší systémy reagují na skutečný provoz prostřednictvím dopravních dat, radarů nebo senzorů pohybu.
U pěších a cyklistických tras může světlo zůstávat na nízké základní úrovni a při příchodu uživatele se postupně rozjasnit několik navazujících svítidel. Důležitý je právě plynulý průběh. Náhlé rozsvěcení jediného bodu přímo před chodcem může působit rušivě a vytvářet nepříjemné kontrasty. Takové řízení navíc může významně snížit spotřebu bez toho, aby se zhoršila použitelnost prostoru, a současně omezuje dobu, po kterou je okolní příroda vystavena vysoké intenzitě umělého světla.
Jedna světelná strategie pro celé město nefunguje
Současné evropské plány stále více pracují se zónováním. Každý typ veřejného prostoru má jinou funkci, jinou intenzitu provozu a jiné ekologické podmínky.
Na hlavních ulicích je prvořadá bezpečnost dopravy, čitelnost křižovatek a vztah mezi automobily, cyklisty a chodci. Ani zde ale není důvod osvětlovat koruny stromů, horní části fasád nebo nevyužívané pásy zeleně.
Rezidenční ulice zpravidla dovolují nižší úrovně a výraznější noční útlum. Důležitější než vysoká osvětlenost vozovky může být dobrá čitelnost chodníku, vstupů do domů a pohybu dalších lidí.
Park vyžaduje jiný přístup. Není nutné osvětlit každý metr zeleně. Vhodným řešením může být jasně definovaná hlavní trasa doplněná tmavými plochami, kde světlo není funkčně potřeba. Takové uspořádání pomáhá zachovat ekologickou kontinuitu parku a omezuje zásahy do prostředí hmyzu, ptáků a dalších živočichů.
Také náměstí nemusí být rovnoměrně zalité světlem. Pobytovou kvalitu často lépe vytváří kombinace mírného základního osvětlení, dobře čitelných pěších tras, osvětlených vertikálních ploch a několika architektonických akcentů. Tma mezi jednotlivými světelnými vrstvami pomáhá vytvářet hloubku a atmosféru.
U fasád je naopak vhodné oddělit jejich osvětlení od funkčního veřejného osvětlení. Budova může být součástí večerního obrazu města, ale není důvod, aby architektonické nasvícení pracovalo ve tři ráno stejně jako v devět večer.
Teplejší světlo není pouze estetická volba
Významným trendem posledních let je přechod k teplejším světelným zdrojům. V prvních etapách masového přechodu na LED se ve městech často používaly zdroje s chromatičností kolem 4000 K nebo vyšší. Dnes se zejména v obytných a ekologicky citlivých oblastech prosazují hodnoty kolem 2700 K, někdy i nižší, případně speciální amber LED.
Důvodem není jen příjemnější atmosféra. Kratší vlnové délky mají výraznější biologické účinky a silněji ovlivňují chování řady nočních organismů. U člověka může nevhodná expozice světlu v noci působit na cirkadiánní systém a spánek.
Samotný údaj v kelvinech však problém neřeší. Dva zdroje se stejnou teplotou chromatičnosti mohou mít rozdílné spektrální složení. V ekologicky citlivých lokalitách je proto vhodné sledovat skutečné spektrum, intenzitu, dobu provozu i směr vyzařování.
Hmyz, ptáci a noční infrastruktura
Dopad osvětlení na biodiverzitu není omezen na známý obraz hmyzu kroužícího kolem lampy. Umělé světlo může měnit aktivitu organismů, jejich migraci, rozmnožování, opylování i vztahy mezi predátory a kořistí.
Studie publikovaná v časopise Communications Biology ukázala, že přesněji směrovaná a cloněná silniční svítidla mohou výrazně snížit přitažlivost pro létající hmyz, aniž by se zhoršilo osvětlení samotné komunikace. To je pro stavební praxi důležité zjištění: část ekologických dopadů lze omezit správným návrhem optiky, nikoli pouze zhasínáním.
U ptáků se řeší například narušení biologických rytmů nebo orientace při migraci. Významnou roli může hrát také osvětlení výškových budov a prosklených fasád.
V evropských městech se proto stále častěji objevuje pojem dark infrastructure, tedy síť území a koridorů, kde je tma záměrně chráněnou vlastností prostoru. Podobně jako zelená infrastruktura propojuje vegetační plochy, může tmavá infrastruktura propojovat parky, vodní toky, městské lesy a další ekologicky cenná území.
Evropské lighting masterplany mění přístup
Analýza strategických dokumentů evropských měst publikovaná v roce 2026 ukazuje, že ochrana nočního prostředí se postupně stává běžnou součástí lighting masterplanů. Mezi sledovanými městy byly například Lyon, Ženeva, Montpellier, Tampere, Eindhoven, Göteborg nebo Helsinky.
Společné principy jsou překvapivě praktické: rozdělit město do světelných zón, omezit svícení mimo cílové plochy, používat teplejší spektrum, měnit intenzitu během noci a citlivěji pracovat se zelenou a modrou infrastrukturou.
Výrazným příkladem je Tampere. Město mělo v roce 2020 přibližně 45 tisíc světelných bodů a veřejné osvětlení spotřebovalo 14 151 MWh. V roce 2025 už počet světelných bodů přesáhl 47 tisíc, spotřeba však klesla na 7 339 MWh. To odpovídá snížení téměř o polovinu navzdory rozšíření soustavy. Vedle přechodu na LED zde hraje roli také stmívání a individuální řízení svítidel.
Podobný směr sleduje německá Fulda, která kombinuje modernizaci svítidel s dopravními senzory a adaptivním řízením. U řešených částí soustavy uvádí město potenciál významného snížení spotřeby a současně omezení zbytečně vyzařovaného světla.
Tyto příklady ukazují, že energetická úspora a omezení světelného znečištění nemusí být dvě oddělené agendy. Pokud se rekonstrukce navrhne jako celek, mohou se podporovat navzájem.
Co lze využít v českých městech
V české praxi stále často začíná rekonstrukce otázkou, jakým svítidlem nahradit staré. Vhodnější je obrácený postup. Nejprve je třeba určit skutečnou funkci prostoru, intenzitu provozu, světelnou třídu, ekologicky citlivé plochy a požadované noční režimy. Teprve potom se vybírá výkon, optika, spektrum a způsob řízení.
Při revitalizaci ulic a náměstí by světelný projekt měl vznikat společně s dopravním a architektonickým návrhem, nikoli jako technický dodatek na konci projektu. Umístění stromů, mobiliáře, zastávek nebo parkovacích míst má přímý vliv na polohu a počet světelných bodů.
U větších území je vhodné rozdělit osvětlení do samostatně řízených vrstev. Funkční osvětlení komunikací může zůstat v provozu celou noc, zatímco architektonické osvětlení fasád nebo dekorativní prvky se po určité hodině výrazně ztlumí nebo vypnou. Pro kulturní akce může existovat samostatný režim, který není důvod provozovat každou noc.
Významná je také kontrola po dokončení stavby. Správná fotometrie na papíře nezaručuje správný výsledek, pokud jsou svítidla při montáži nakloněna jinak, než předpokládal výpočet, nebo pokud není aktivováno naprogramované stmívání. Převzetí soustavy by proto mělo zahrnovat nejen elektrickou revizi, ale také kontrolu geometrie, měření vybraných světelnětechnických parametrů a ověření skutečných provozních scénářů.
České prostředí k tomu má technickou oporu v souboru ČSN EN 13201 pro osvětlení pozemních komunikací a v ČSN 36 0459 zaměřené na omezování nežádoucích účinků venkovního osvětlení. Samotná norma ale kvalitní noční město nevytvoří. Rozhodující je, zda projektant a investor využijí dostupné nástroje k diferencovanému návrhu podle konkrétního místa.
Kvalitnější noční město proto není město s co nejvyšší světelnou účinností ani město, které jednoduše zhasne. Je to město, kde je světlo přesně směrované, přiměřeně intenzivní, časově řízené a přizpůsobené funkci prostoru. Hlavní ulice zůstává bezpečně čitelná, park může mít tmavé ekologické části, náměstí může pracovat s atmosférou a kontrastem a fasáda nemusí svítit do rána. Takový přístup snižuje spotřebu energie i množství zbytečného světla, aniž by se zhoršila orientace, bezpečnost nebo kvalita veřejného prostoru.
