Zelené oázy na střechách a terasách

Při stavbě rodinného domu se zeleň může stát jeho součástí například při ohleduplném zakomponování vzrostlého stromu do architektury vlastní stavby, kdy osvícený architekt nechá prorůstat strom nově vybudovanou terasou. Jindy může k ozelenění stavby přispět snaha stavebníka o stabilizaci ploché střechy zatížením hydroizolační folie říčními valouny. Mezi nimi se po čase nenápadně začne objevovat spontánně vznikající vegetace ve formě mechových polštářků nebo suchomilných skalniček a trav.

V některých případech je investor „přinucen“ obdobnou extenzivní zelenou střechu založit – ať už stavebním úřadem, požadujícím dodržení procenta zeleně na stavebním pozemku, nebo třeba budoucím majitelem bytu, kterého developer nalákal na zcela nerealistickou vizualizaci zelené džungle na jeho terase.

V případě individuální výstavby bývá situace snazší a výsledky rychleji využitelné. Zeleň zde může být mimo své ekologické hodnoty rovněž významným designovým prvkem, jenž architekturu vlastní stavby zhodnocuje svou barvou, texturou, strukturou i dynamikou a může maskovat její případné nedostatky či podpořit přednosti. Travnaté střechy a terasy se mohou jevit jako snadný způsob užití vegetace v architektuře. Z hlediska realizátora je ale možno je označit za nejkomplikovanější a nejnáročnější typ zeleně mimo rostlý terén. Žádný jiný typ ozelenění nevyžaduje tak častou, komplikovanou a intenzivní péči.

Nejméně náročné jsou tzv. extenzivní ploché střechy, tvořené kombinací suchomilných skalniček, rozchodníků a travin. Při využití tohoto typu zeleně má také projektant – designér relativně široké možností kombinace barev a obrazců, tvořených jednotlivými kultivary rostlin. Tato varianta je však vymezena daným minimálním vegetačním souvrstvím a charakterem růstu užitých rostlin. Proto se uplatní převážně jen jako pohledová záležitost a to i z větších vzdáleností. Pokud chceme na střeše nebo terase vytvořit skutečnou hmotu zeleně, opravdovou „kontaktní“ biosložku, jež se v jednotlivých ročních obdobích bude měnit, bude dynamická, atraktivní květem, vůní, plody apod. a zajistí nám i intimitu daného prostředí, musíme pro ni vytvořit podstatně příznivější podmínky. Je třeba zajistit kvalitní vegetační souvrství o minimální mocnosti 40 – 50 cm, dostatečnou závlahu i přiměřenou následnou péči. Kvalifikovaná volba dřevin, trvalek i okrasných trav pak patří k základním a zcela samozřejmým úkolům pro zahradního architekta.

Pokud technické podmínky neumožňují vybudování takto velkorysých záhonů pro zeleň, je možno je částečně nahradit individuálními nádobami. Skutečně ale jen částečně. Jednotlivé květináče vegetaci limitují svým objemem, hmotností, nižší izolační schopností i omezeným prostorem pro rozvoj kořenového systému vysazených rostlin. Výhodou těchto vegetačních prvků je ale jejich mobilita a široká nabídka tvarů, materiálů, barev a povrchových úprav nádob na zeleň, kterou lze vhodně kombinovat s dalšími architektonickými prvky řešeného prostoru. Pokud jsou do nich umístěny například stálezelené tvarované rostlinné objekty, mohou se stát významným artefaktem plochy. Dále lze na terasy a zelené střechy přivést popínavé a pnoucí rostliny. Do rostlého terénu u paty stavby lze vysadit vzrůstné divoké liány, které mohou využít stávající technické prvky (okapové svody).

Luxusnější oporu pro šplhající úponky skýtá montáž lankových systémů nebo treláží, po nichž se dostanou až na kýženou střechu nebo terasu. Zároveň lze využít i méně náročné a méně vzrůstné popínavky, vysazené v záhonech nebo nádobách přímo na terase. Většina z nich ale vyžaduje pro svůj růst oporu, tudíž je nutné postavit pergolu, treláž, nebo třeba konstrukci z gabionových sítí. Na střechách a terasách lze vysadit i stromy. Pro ně je však nutné často nejen vytvořit dostatečný prokořenitelný prostor, ale někdy i funkční kotevní systém pro stabilizaci takových rostlin v návětrných lokalitách. Výsadba stromů proto představuje úkol pro zahradníka i stavebního architekta.