Zánik architektonického skvostu nebo šance pro Vinohradskou? Od kauzy Transgas uplynulo 10 let

Na pražské Vinohradské třídě, jen pár desítek metrů od Václavského náměstí, stál více než čtyřicet let komplex budov Transgas, který se od 70. let 20. století stal jedním ze symbolů brutalistní a high-tech architektury u nás. Tvrdá bitva o jeho zachování či zboření vrcholila před deseti lety.

Projekt architektů Václava Aulického, Ivo Loose, Jindřicha Malátka a Jiřího Eisenreicha vznikl v letech 1972–1978 jako dispečink tranzitního plynovodu a reprezentativní administrativní komplex. Svým technicistním výrazem, kombinací oceli, betonu a výrazných konstrukčních prvků patřil mezi nejradikálnější realizace českého brutalismu.

Od počátku však šlo o stavbu kontroverzní. Zatímco část architektonické obce ji označovala za výjimečný příklad domácí poválečné architektury, jiní ji dlouhodobě vnímali jako cizorodý až odpudivý prvek v historické struktuře města.

„Naprosto nemorální“ postup ministerstva kultury

Zhruba od roku 2015, kdy komplex koupila developerská skupina HB Reavis, se postupně začala formovat veřejná a odborná debata o jeho budoucnosti. Developer naplánoval demolici Transgasu a výstavbu moderní polyfunkční zástavby, což vyvolalo odpor části odborné i laické veřejnosti.

Historik umění Richard Biegel tehdy varoval, že „nemáme ve městě jinou podobnou budovu… z příkladů experimentálního technicistního brutalismu zbývá v Praze už jenom Transgas“, profesorka dějin umění Milena Bartlová označila postup ministerstva kultury za „naprosto nemorální“. Že proti demolici vystupoval i autor projektu Václav Aulický, který v rozhovoru pro Český rozhlas řekl, že zboření vnímá „jako když mi umře dítě“, je asi logické.

Na základě iniciativy těchto a mnoha dalších historiků umění a architektury byl vznesen návrh na vyhlášení Transgasu kulturní památkou. Ve sdělovacích prostředcích se rozproudila ohnivá debata, v níž média často nepokrytě stranila odpůrcům demolice, a na místě se konaly i demonstrace za zachování komplexu.

„Ani slza“ pro Transgas

Na druhé straně ovšem zaznívaly neméně ostré hlasy. Hlavním terčem odpůrců budovy přitom nebyla budova samotná, ale její celkový kontext. Část architektů rovněž poukazovala na urbanistický kontext. Architekt Jakub Cigler, jehož ateliér připravoval novou podobu území, uvedl, že cílem je „navrátit místu městský charakter a přirozené měřítko“, které podle něj původní komplex postrádal.

Podobně historik architektury Zdeněk Lukeš připouštěl, že Transgas je výraznou ukázkou své doby, zároveň však upozorňoval na jeho komplikovaný vztah k okolní zástavbě a diskutabilní urbanistické řešení. V komentáři k debatě uvedl, že „architektura 70. let je velmi nevyrovnaná a ne všechno si zaslouží ochranu jen proto, že je to brutalismus“. Upozornil také na historické aspekty debaty: „Pro naši generaci jsou ty stavby neodmyslitelně spojeny s tím totalitním režimem.“

Významná česká architektka Eva Jiřičná, kterou jistě nikdo nemůže podezřívat z toho, že by jí po její hvězdné globální kariéře chyběl širší nadhled, se rovněž na adresu Transgasu vyjadřovala velice jasně a doslova prohlásila, že by pro něj „neuronila ani slzu“.

„Nekvalitní prostředí“

V odborné debatě zaznívaly i obecnější kritiky dobového přístupu k urbanismu. Někteří urbanisté poukazovali na to, že Transgas působí jako solitér bez vztahu k okolní zástavbě a že jeho monumentální hmota narušuje osu Vinohradské třídy. Jak upozornil známý architekt Osamu Okamura, Transgas „není dokončený tak, jak to bylo zamýšleno, urbanisticky nefunguje, jak měl, například vedle něj zbyly činžáky na nároží, veřejný prostor nikdy nedošel původně zamýšlené realizace. Parter v posledních desítkách let nefungoval, vzniklo tam takové tmavé zákoutí… kterým nejde nikam pořádně projít.“

Ministerstvo kultury tak nakonec před deseti lety návrh na památkovou ochranu zamítlo a neuspěl ani pokus o odvolání, který byl zamítnut v roce následujícím. Úřad uvedl, že objekt „nevytváří kvalitní městské prostředí“ a že svými proporcemi „poškozuje městskou památkovou zónu“. Tehdejší ministr kultury Daniel Herman vysvětloval, že stavba „nepředstavuje natolik mimořádné architektonické hodnoty, aby převážily nad ostatními hledisky“.

V únoru 2019 tak nakonec stavební úřad Prahy 2 vydal povolení k demolici a proti rozhodnutí nebylo podáno odvolání. Demolice začala v polovině února 2019 a byla dokončena v roce 2020.

Generační záležitost

Celý spor byl samozřejmě do značné míry generační záležitostí, jak upozorňoval i Zdeněk Lukeš. Zastánci budovy by z toho nejspíš dovozovali, že starší generace zkrátka neměla potřebný odstup a nedokázala odlišit budovu a dobu, ve které vznikala. Podobně by se ale mohli zastánci demolice ptát, jak velkou roli hraje při nadšení části některých zástupců mladších generací pro socialistický brutalismus, který se dříve setkával s poměrně jednoznačným odsouzením, snaha především se odlišit od vkusu a názorů otců i dědů a „šokovat“ je.

Jestli se tedy bude v budoucnu zboření Transgasu hodnotit jako zásadní chyba, nebo přestane být tématem hodným širší debaty, si teprve budeme muset počkat.