Stalinovy monumenty. Dostane nenáviděná sorela druhou šanci?

Architektonický styl známý u nás jako „sorela“ se stal podle sovětského vzoru oficiální estetickou doktrínou poválečných komunistických režimů ve střední a východní Evropě. Jde o zkratku pojmu „socialistický realismus“. Dožije se své renesance, podobně jako třeba brutalismus?

Sorela se u nás a v dalších státech bývalého sovětského bloku zabydlela v době, kdy umění muselo sloužit jako jeden z nástrojů vládnoucí ideologie: architektura měla v tomto případě vyjadřovat ideály nové socialistické epochy, „lidový“ charakter společenského života, ale i návaznost na dřívější stavební styly a formy.

Od antiky po Stalina

Typické jsou symetrické fasády, monumentalita, historizující prvky, a to především klasické sloupy, frontony nebo dekorativní detaily inspirované antikou a renesancí, které mají podtrhovat důstojnost stavby i její ideologickou funkci. V Československu se tento styl projevil především v rozsáhlém poválečném urbanismu a výstavbě nových budov i celých městských čtvrtí.

Ačkoliv hlavním obdobím rozkvětu tohoto stylu byla „stalinská“ první polovina 50. let, v uměřenější podobě dozníval nejen u nás ještě hluboko do let šedesátých. Doklady této architektury najdeme prakticky v každém větším českém městě, mezi nejznámější příklady patří čtvrť Poruba v Ostravě nebo ucelené bloky výstavby v Ostrově či Horním Slavkově.

Architektura s rudou hvězdou

V České republice byly základní směry debaty shrnuty již v roce 2013 během konference „Architektura s rudou hvězdou – bez stigmat a předsudků“. „International je otrockou kopií moskevských stalinských mrakodrapů… Budovu nestojí za to chránit, ochranu si zaslouží jen některé detaily jako doklady špičkového uměleckého řemesla,“ řekl tehdy například architekt Michal Šourek.

Jsou tu ale i odlišné přístupy. Například na Ostravsku si z tamní sorely udělali turistickou atrakci a zejména Poruba se stala součástí místních propagačních materiálů.

Jedním z hlavních témat diskuse je právě hodnota a ochrana staveb této epochy. Například v Ostrově a Horním Slavkově v roce 2007 došlo ke vzrušeným debatám mezi zástupci měst a památkovými odborníky ohledně vyhlašování památkových zón. Lubomíra Zeman z Národního památkového ústavu tehdy uvedla, že je „část staveb z éry socialistického realismu hodnotná svým vnějším vzhledem; pokud budou opravovány bez ohledu na tuto hodnotu, mohou tyto soubory nenávratně zmizet… nezvratných zásahů už tady proběhlo poměrně hodně.“ V Ostrově je nakonec z desítek staveb socialistického realismu chráněn jen kulturní dům a jedna z mateřských škol.

Debaty v Polsku

Zajímavou paralelou k českým diskusím jsou polemiky v sousedním Polsku. Zde se s ohledem na míru destrukce během 2. světové války mohla sorela (zde označovaná prostě jako socrealizm) prosadit snad v ještě větší míře než u nás. Její cesta do polské architektury také začala o něco dříve, již kolem roku 1949, kdy byl formálně zaveden jako oficiální estetická doktrína pro architekturu i umění se záměrem vytvářet realistická a ideologicky srozumitelná díla.

Emblematickým celkem polské sorely je zejména známá krakovská čtvrť Nowa Huta – v jejím případě jde dokonce o jeden z největších socialistických projektů městského plánování v Evropě, který byl budován jako moderní satelitní město s rozlehlými náměstími, bulváry a službami obyvatelstvu.

Danajský dar Varšavě

Možná nejznámější jednotlivý příklad socialistického realismu se ale nachází ve Varšavě – je jím Palác kultury a vědy (Pałac Kultury i Nauki, PKiN). Tato ikonická stavba z let 1952–1955 je nejen nejvyšší budovou v Polsku, ale také hlavním symbolem socialistické éry v centru města. Její vznik iniciovala spolupráce mezi Polskem a sovětským svazem – mnoho Poláků jej vnímalo jako (danajský) „dar“ Sovětů, který jim vnutil i jejich pojetí architektury. Nyní má ale palác formální ochranu kulturní památky.

Vedle PKiN jsou dalšími příklady socrealistické architektury ve Varšavě Marszałkowska Dzielnica Mieszkaniowa (MDM), rozsáhlý bytový komplex v centru Varšavy, postavený v letech 1950–1952, a městské části jako Muranów, které vznikaly v 50. letech jako bytové a kulturní komplexy s bohatou dekorativní výzdobou a širokými ulicemi.

Velká část veřejnosti i kritiků považuje tato díla za symboly sovětské nadvlády a útlaku. Podle Radosława Sikorského, bývalého ministra zahraničí Polska, by demolice Paláce kultury a vědy „reprezentovala moment očištění pro národ“.

Přežijí nejen rok 2000…

Navzdory těmto návrhům však firmy i velká část obyvatelstva vystupují proti zboření. Své místo v centru Varšavy si tento typ architektury vybudoval natolik, že i mladší generace jej považuje za součást své identity, která je neodmyslitelně spojená s poválečnou obnovou města.

Podobně dostaly v poslední době památkovou ochranu i centrální náměstí a obytné bloky Nowé Huty.

Sorela tak hned tak neopustí nejen nás, ale i naše děti a vnuky. Je jen otázkou, nakolik půjde o její původní a nakolik o různě upravovanou podobu. U těch autentičtěji zachovaných staveb bude minimálně dokladem zásadního rozchodu s tradicí evropské architektonické moderny, která se sama o sobě pravidelně setkává s vydatnou kritikou pro své elitářství (ač rovněž původně vzešla z krajně levicových myšlenek) a de facto pohrdání tradicí a těmi, kdo budou její radikální návrhy v budoucnosti využívat.

Dovolme si nakonec jednu provokativní otázku – žili byste raději v mnoha teoretiky vysoce hodnocené Le Corbusierově La Maison Radieuse, nebo byste se raději smířili s nějakou tou sgrafitovou holubicí míru či mladou dívkou pod korintskými pilastříky nad vchodem čtyřpatrového cihlového činžáku z 50. let?