Evropa v plamenech: Za katastrofální požáry mohou i špatně postavená města
Eliška Hřebenářová Letní požáry se v jižní Evropě staly pravidelnou součástí zpravodajství, jejich příčiny však bývají popisovány příliš zjednodušeně. Pozornost se zpravidla soustředí na vysoké teploty, sucho a silný vítr, tedy na projevy měnícího se klimatu. Stejně důležitou roli však hraje způsob, jakým se proměňuje krajina a rozšiřují se sídla do oblastí s hořlavou vegetací.
Teprve spojení klimatických podmínek, urbanismu, stavebního řešení a dlouhodobé péče o území vysvětluje, proč některé požáry zůstávají v krajině, zatímco jiné se během několika hodin mění v katastrofu.
Evropa v plamenech
Letošní vývoj ukazuje, že nejde pouze o vzdálený klimatický scénář. Podle údajů Evropského informačního systému pro lesní požáry bylo v Evropské unii od začátku roku do 15. července 2026 zasaženo přibližně 167 300 hektarů. To je méně než ve stejném období rekordního roku 2025, ale stále více, než činí dlouhodobý průměr. Systém současně zaznamenal 1 083 požárů, tedy více než dvojnásobek průměru pro stejné období let 2006 až 2025.
Výrazná letošní aktivita se neomezila na tradiční středomořské oblasti. Požár u Fontainebleau jižně od Paříže si v červenci vyžádal evakuaci stovek lidí, uzavření dálnice A6 a omezení železniční dopravy. Francie zde poprvé nasadila hasicí letadla v širší pařížské oblasti.
V jižním Španělsku si požár v provincii Almería vyžádal lidské oběti a zasáhl území o rozloze desítek kilometrů čtverečních. Oba případy připomínají zásadní rozdíl mezi příčinou vzniku požáru a příčinou jeho katastrofálního průběhu. Oheň může založit člověk, porucha elektrického vedení nebo technická závada, jeho rychlost a intenzitu však určují především stav vegetace, vítr, vlhkost a uspořádání krajiny.
Klimatická změna mění požární počasí
Klimatická změna sama o sobě většinu požárů nezapaluje. Zvyšuje však pravděpodobnost, že po zapálení vznikne událost, kterou nelze udržet v mezích běžného zásahu. Vyšší teploty urychlují vysychání vegetace a půdy, prodlužují období s nízkou relativní vlhkostí a zvyšují výpar.
Pokud se k tomu přidá silný vítr, oheň se šíří nejen souvislou vegetací, ale také prostřednictvím hořících částic přenášených před hlavní frontu požáru.
V červnu 2026 dosáhla průměrná teplota nad evropskou pevninou 19,14 °C, tedy o 1,78 °C více, než činí průměr let 1991 až 2020. Západní Evropa zažila nejteplejší červen v dostupné datové řadě a její měsíční průměr překročil normál o 3,06 °C. Vysoké teploty navíc doprovázelo podprůměrné množství srážek v částech Itálie, Pyrenejského poloostrova a střední Evropy.
Taková kombinace vytváří rychle vysychající palivo i v oblastech, které ještě na jaře působily relativně vlhce. Rizikové může být právě střídání vlhkého a mimořádně teplého období. Jarní vláha podpoří růst trav a křovin, následná vlna horka je však vysuší a vytvoří souvislou vrstvu snadno zápalné biomasy.
Ani deštivá zima nebo jaro proto automaticky neznamenají bezpečnější léto. Rozhodující je, jak rychle se mění vláhové poměry a zda má krajina dostatečně pestrou strukturu, která dokáže šíření ohně zpomalit.
Sucho: nový standard?
Evropská zpráva o stavu klimatu za rok 2025 uvádí, že v Evropě shořelo přibližně 1,03 milionu hektarů, nejvíce v historii sledování. Španělsko se podílelo zhruba polovinou na evropských emisích z požárů a mimořádně ničivá sezona zasáhla také Kypr, Řecko a další části jihovýchodní Evropy.
Důležitým trendem přitom není jen větší spálená plocha, ale také prodlužování požární sezony. Závažné události se stále častěji objevují před tradičními letními měsíci i po jejich skončení. Hasičské sbory tak musejí držet pohotovost delší část roku, což zvyšuje personální, technické i rozpočtové nároky.
Urbanismus rozhoduje, co bude hořet
Klimatické podmínky zvyšují pravděpodobnost extrémního požáru. Urbanismus však určuje, kolik budov, komunikací a obyvatel se dostane do jeho dosahu.
Kritickým prostorem je rozhraní mezi volnou krajinou a zástavbou, označované jako wildland–urban interface, zkráceně WUI. Patří sem nejen okraje měst, ale také rekreační areály, izolované domy, satelitní čtvrti, kempy, hotely nebo průmyslové objekty obklopené lesem, křovinami či suchými zemědělskými pozemky.
Podle Evropské agentury pro životní prostředí tvořilo toto rozhraní v roce 2020 přibližně 7,4 procenta evropského území. Jeho rozloha roste kvůli rozvolňování zástavby, turistickému rozvoji a výstavbě druhého bydlení v atraktivních pobřežních a horských oblastech.
V jižní Evropě se tak setkává vysoká sezonní koncentrace obyvatel s komplikovanou topografií, omezenou kapacitou komunikací a vegetací schopnou velmi rychlého hoření.
Nebezpečí přitom nespočívá pouze v tom, že plameny postupují až k budovám. Konstrukce mohou vzplanout také od žhavých uhlíků, které pronikají větracími otvory, ukládají se ve žlabech, pod střešní krytinou nebo v suché vegetaci těsně u fasády.
O výsledku proto rozhoduje kombinace urbanistického měřítka a stavebního detailu. Bezpečná vzdálenost od souvislé vegetace ztrácí význam, pokud střechu tvoří snadno zápalný materiál nebo pokud kolem objektu zůstávají keře, dřevěné ploty, palivové dřevo a další prvky vytvářející cestu pro oheň.
Riziková je také slepá nebo úzká uliční síť. Jedna komunikace nemůže současně bezpečně sloužit k evakuaci obyvatel a příjezdu požární techniky. Při dopravní nehodě, pádu stromu nebo panickém odjezdu se může rychle zablokovat.
V turistických oblastech problém zhoršují lidé, kteří neznají místní terén, nerozumějí varovným zprávám nebo se snaží odjet až ve chvíli, kdy je cesta zasažena kouřem a žhavými částicemi. Nové projekty v požárně exponované krajině proto potřebují více nezávislých přístupových tras, prostor pro zásahová vozidla a předem určená místa pro shromáždění či dočasné ukrytí.
Urbanismus ovlivňuje také zásobování vodou. Rozptýlená zástavba má delší vodovodní síť, menší místní akumulaci a často nižší tlak v koncových částech systému. Během požáru navíc prudce roste spotřeba a výpadky elektřiny mohou omezit čerpací stanice.
Požární odolnost sídla proto nelze založit pouze na hydrantech zakreslených v projektové dokumentaci. Rozhodující jsou skutečné průtoky, záložní napájení a provozní stav systému při extrémním odběru.
Opuštěná krajina jako zásobník paliva
Mimo zastavěná území se riziko zvyšuje dlouhodobým ústupem tradičního zemědělství a pastevectví. Opuštěné pozemky postupně zarůstají trávou, křovinami a mladými dřevinami. Dřívější mozaika polí, pastvin, sadů, vinic a řídkých lesů se mění v souvislejší vegetační celek.
Oheň pak může překonat větší vzdálenost bez přirozených nebo obhospodařovaných překážek.
Z tohoto hlediska nemusí být ani jednoduché zalesňování každé nevyužívané plochy vždy vhodným adaptačním opatřením. Hustý stejnověký porost s velkým množstvím suché biomasy může být vůči požáru zranitelnější než pestrá mozaika lesa, pastvin, zemědělských kultur a otevřených ploch.
Opatření zaměřená na ukládání uhlíku proto musejí hodnotit nejen množství biomasy, ale také její prostorové uspořádání, druhovou skladbu a vývoj v sušším klimatu.
Evropská komise ve své strategii z května 2026 označuje klimatickou změnu a neudržitelné hospodaření v krajině za hlavní zdroje rostoucího požárního rizika. Upozorňuje především na opouštění půdy, nevhodný management lesů a rozšiřování urbanizace do rizikových území.
Řešením má být plánování celých krajinných celků namísto téměř výhradního spoléhání na hašení již vzniklých požárů. V praxi to znamená pravidelně odstraňovat část hořlavé biomasy, obnovovat pastvu, udržovat zemědělské pásy a prosvětlovat vybrané porosty.
Cílem není vytvořit sterilní krajinu bez vegetace, ale omezit souvislé plochy paliva a vytvořit místa, kde se intenzita požáru sníží natolik, aby mohl být bezpečně zastaven.
Budovy jako součást obrany
Stavební předpisy v mnoha evropských zemích stále podrobněji řeší požár uvnitř objektu než působení požáru přicházejícího z krajiny. U staveb v rozhraní WUI je však nutné hodnotit také vnější tepelný tok, přímý kontakt s plamenem a dopad žhavých částic.
Kritická místa zahrnují střechy, okraje krytiny, podbití, větrací mřížky, spáry obvodových plášťů, lehké přístřešky, dřevěné terasy a napojení plotů na fasády.
Samotná nehořlavá fasáda odolnost objektu nezaručuje. Požár může proniknout do podkroví větracím otvorem, zapálit nečistoty ve žlabu nebo se rozšířit konstrukční dutinou. Důležitá je proto kombinace nehořlavých povrchů, utěsněných detailů, sítí proti žhavým částicím a pravidelné údržby.
Okolí domu by mělo fungovat jako řízená obranná zóna. Nejbližší pás musí omezit materiály, které mohou přenést oheň přímo na stavbu. Ve větší vzdálenosti lze vegetaci ponechat, ale s omezenou hustotou, dostatečnými rozestupy korun a bez souvislé vrstvy suchého podrostu.
Rozhodující přitom není pouze vzdálenost v metrech. Stejná šířka ochranného pásu poskytuje jinou ochranu na rovině a jinou ve svahu, kde se oheň šíří směrem vzhůru rychleji.
Význam mají také technická zařízení budov. Venkovní jednotky klimatizace, bateriová úložiště, zásobníky zkapalněného plynu nebo záložní generátory nemají být umístěny v nejvíce exponovaných částech pozemku ani v kontaktu s hořlavou vegetací.
Fotovoltaický systém sám nemusí být příčinou šíření požáru, aktivní stejnosměrné vedení však může komplikovat zásah. Návrh proto musí zahrnovat přístupné odpojovací prvky, jasné označení a koordinaci s požárně bezpečnostním řešením.
Prevence musí předcházet hašení
Jižní Evropa investovala značné prostředky do letadel, vrtulníků, monitorovacích systémů a mezinárodní spolupráce. Tyto kapacity jsou nezbytné, ale při současném výskytu několika extrémních požárů mají své limity.
Letadla nemohou bezpečně operovat za každého větru a kouře, zásahy v noci jsou omezené a dostupnou techniku může rychle vyčerpat několik událostí ve stejném regionu.
Ekonomické hodnocení proto musí zahrnout nejen cenu zásahu, ale také škody na infrastruktuře, přerušení podnikání, ztrátu turistických příjmů, zdravotní dopady kouře nebo erozi půdy.
Po požáru vegetace přestává zadržovat vodu a poškozená půda může mít nižší schopnost vsakování. Prudké srážky pak rychleji odtékají do obcí, zanášejí kanalizaci sedimentem a zvyšují riziko přívalových povodní. Prevence požárů tak současně chrání vodní zdroje, dopravní infrastrukturu i sídla před dalšími typy katastrof.
Odolnější model musí propojit klimatická data, územní plánování, správu krajiny, stavební požadavky a civilní ochranu. Mapy požárního nebezpečí mají vstupovat do rozhodování o nových zastavitelných plochách podobně jako povodňové mapy.
V nejvíce exponovaných lokalitách nemusí být správným řešením technicky náročnější stavba, ale zákaz nebo výrazné omezení nové výstavby. Tam, kde již zástavba existuje, je nutné dlouhodobě udržovat vegetaci, kontrolovat stavební detaily, zajišťovat dostupnost vody a pravidelně nacvičovat evakuaci.
Otázka „klimatická změna, nebo urbanismus?“ má proto jednoznačnou odpověď: obojí, ale každá složka působí jiným způsobem. Klimatická změna zesiluje a prodlužuje období požárního počasí. Urbanismus, stavební řešení a správa krajiny rozhodují, zda se přírodní požár změní v katastrofu sídel a infrastruktury.
Emise skleníkových plynů je nutné snižovat, protože bez stabilizace klimatu budou adaptační náklady dále růst. Současně však nelze čekat pouze na výsledek globální klimatické politiky. Změny územních plánů, údržba krajiny, ochrana rozhraní WUI a úpravy stávajících budov mohou snížit ztráty už během několika let.
Zdroje: Science Direct, Joint Research Centre, Reuters, Climate Copernicus, Climate Copernicus, Joint Research Centre, EEA, Euronews, Euronews, BBC
