Anketa: Jak máme reagovat na kritiku Prahy od UNESCO?

Českými médii nedávno proběhla informace o kritice Organizace OSN pro vzdělání, vědu a kulturu (UNESCO), která má výhrady ke stavebnímu rozvoji Prahy. Organizace se konkrétně vymezuje vůči výškovým stavbám, které podle ní mohou narušit panorama české metropole, a dále kritizuje i opatření formulovaná Metropolitním plánem a připravovaným stavebním zákonem jako potenciální nebezpečí pro pražskou památkovou rezervaci. Má UNESCO pravdu, nebo bychom měli používat vlastní rozum a vnímat upozornění od organizace jako plané hrozby?

Otázka: Do jaké míry má podle vás UNESCO právo zasahovat do stavebního rozvoje Prahy? Měli bychom vůči kritice vystupovat sebevědoměji a bránit právo stavět moderní architekturu v kontextu historického města, nebo je kritika od UNESCO na místě?

Jakub Masák
architekt

Jakub Masák

Pokud nám pravidla UNESCO nevyhovují, můžeme nechat Prahu vyškrtnout a být svobodní.

Můj pohled na tuto problematiku je jednoznačný. Česká republika se přihlásila s Prahou do organizace UNESCO. Sama žádala o členství, Prahu uvedla jako lokalitu a zároveň popsala kvality, které zde chce zachovat. Členstvím a posvěcením Prahy jako památky UNESCO jsme se tak zavázali určité hodnoty chránit.

Není to tedy o tom, jestli má tato organizace právo Prahu kritizovat. Naopak se ale my jako Česká republika musíme rozhodnout, zda chceme dodržovat určité parametry, a pokud ano, tak je nesmysl, aby nám to vnucovala sama organizace. Pokud nám tato pravidla nevyhovují, můžeme nechat Prahu vyškrtnout a být svobodní.

Zdeněk Lukeš
historik architektury

Zdeněk Lukeš

Město musí umět kvalifikovaně obhájit své kroky.

Sebevědomé město, které má kvalitně zpracovanou koncepci svého rozvoje včetně péče o své kulturní dědictví, si samozřejmě nemá nechat od UNESCO nic nařizovat. Nemá se však vyhýbat dialogu nejen se svými občany, ale ani s podobnými institucemi, v němž musí umět kvalifikovaně obhájit své kroky. Pokud toho město naopak není schopno, pak je to ovšem jeho chyba a na UNESCO se vymlouvat nemůže.

Jana Mastíková
architektka

Jana Mastíková

Věřme více svému vlastnímu úsudku, svým odborníkům na památky, na územní rozvoj a věřme i svým architektům.

Praha není historický skanzen. Praha je moderní město. Město, které se postupně vyvíjelo od raného středověku až do dnešní podoby. Každá epocha do Prahy něco přinesla, a právě to dělá Prahu v tomto kontextu zajímavou a unikátní. To přinášení podnětů se podle mého názoru nemůže zakonzervovat a zastavit.

Praha se musí dále rozvíjet a s tím zcela logicky souvisí i stavební činnost. Památková péče je v naší zemi na velmi vysoké úrovni, jako architekti o tom v LOXIA víme své třeba i díky právě dokončovanému rezidenčnímu projektu přímo vedle Trojského zámku. Zachránili jsme tam několik barokních budov odsouzených po povodních k zániku, a to hlavně díky tomu, že jsme mezi ně postavili i budovy nové. Bez nového by nebylo časem ani to staré.

Věřme více svému vlastnímu úsudku, svým odborníkům na památky, na územní rozvoj a věřme i svým architektům. Kvalitní moderní architektura do Prahy jednoznačně patří. Neměli bychom se bát ani odvážných nápadů a dát odvaze prostor. Náš životní styl, a tím zdaleka nemyslím jenom životní styl a názory mé generace, se mění a město na něj musí umět pružně reagovat.

Václav Girsa
vedoucí Ústavu památkové péče FA ČVUT

Václav Girsa

Probíhající spory nejsou o tom, zda je vhodné stavět v moderních výrazových prostředcích, ale o tom, jak velké, a hlavně jak vysoké nové stavby v dotčeném území mají být.

Po roce 1989 jsme spěchali, abychom se stali součástí západních civilizovaných států. Bylo pro nás důležité co nejdříve přistoupit k Úmluvě o ochraně světového kulturního dědictví, kterou komunisté ignorovali. To se podařilo v roce 1991. Teprve pak mohl náš stát usilovat o zařazení vybraných památek na Seznam UNESCO.

Na rozdíl od sousedních západních států jsme začínali od nuly. Takže opakuji: Byli jsme to přeci my, kdo tolik usiloval o to vstoupit do „klubu světově významných lokalit“. UNESCO nás k tomu nenutilo. Pro vstup jsme se ale museli dobrovolně zavázat k dodržování pravidel.

Stalo se u nás módou přiživovat falešnou kritiku čehokoli, co se na národní úrovni nehodí, bez ohledu na věcný základ furiantskými výlevy typu: „Přeci nám nebude EU diktovat, přeci nám nebude UNESCO poroučet apod.“ V tom druhém případě to pramení z nedostatku povědomí, že činností UNESCO je zajímat se, ověřovat, jak plníme sliby, ke kterým jsme se dobrovolně zavázali. Názor, že ochrana hodnot brání vstupu moderní architektury, je nesmysl – nic neříkající klišé.

Probíhající spory na národní úrovni nejsou o tom, zda je vhodné stavět v moderních výrazových prostředcích – to ani památková péče nezpochybňuje, ale o tom, jak velké, a hlavně jak vysoké nové stavby v dotčeném území mají být. Nelze se ubránit tomu, že opakované diskuse o tom, zda nám „smí někdo ze zahraničí poroučet“, jaké stavby jsou pro historický kontext přijatelné, jsou iniciovány těmi, kteří protlačují nadměrné záměry bez ohledu na názory odborné veřejnosti.

Klientelistickým kruhům vadí, že v lokalitách světového dědictví je potřebné dodržovat mezinárodní závazky. Nedávno zpracovaná monitorovací zpráva z UNESCO k Praze je kvalitní, podrobná a obsahově velmi vyvážená. Ti, kteří UNESCO nyní kritizují, se zjevně nechtějí smířit s tím, že zpráva požaduje úpravu Metropolitního plánu a dala za pravdu odborným hlasům, které na národní úrovni před četnými kontraverzními stavebními projekty dlouhodobě varovaly.

Ondřej Boháč
ředitel Institutu plánování a rozvoje hl. m. Prahy

Ondřej Boháč

Česká metropole je kromě chráněné památkové rezervace také město, v němž žijí lidé.

Kulturní památky v centru Prahy jsou velmi cenné, a proto je důležité a nutné je chránit. Co se týče fyzického stavu těchto památek, město se o ně stará velmi dobře, což potvrzuje i vydaná zpráva UNESCO. Národní památkový úřad i pražští památkáři odvádějí svědomitou práci. Jedním z témat statutu UNESCO je fakt, že by měly být chráněny pohledové horizonty z center měst. S tím souhlasíme.

Celou problematiku tzv. vedut, tedy chráněných výhledů, poprvé profesionálně popisuje chystaný Metropolitní plán. V něm stojí, že v místech, kde již výšková výstavba existuje, jako třeba na Žižkově či Pankráci, je možné ji vhodně doplnit – nikoli ji nadměrně rozšiřovat. K tomu má Praha i Česká republika ve svém systému dostatek nástrojů, které operují s památkovou péčí i s udržitelným rozvojem.

Od loňského roku má navíc i Management plán, který nám podrobně říká, jak s památkami nakládat a jak je využívat. Každoroční zpráva o stavu péče o památku UNESCO pak více než dostatečně informuje o velkých záměrech a o stavu města jako celku. Česká metropole je ale krom chráněné památkové rezervace také město, v němž žijí lidé.

Namísto několikaletého handrkování o tom, jestli by budovy na Pankráci měly tvořit tvar obloučku nebo vylámaných zubů, jestli by měly mít 65 nebo 70 metrů, by se dle mého názoru mělo UNESCO spíše zaobírat tím, co městu skutečně škodí. Jestli je totiž něco opravdovým ohrožením pro identitu Prahy, je to brutální masový turismus v centru Prahy, který vyhnal jeho obyvatele.

Jestli budou na Pankráci budovy o 9 nebo třeba 25 metrů vyšší, nám centrum skutečně neovlivní – ani stavebně, ani pohledově, ani nám nepomůže s masovým turismem. Je to bouře ve sklenici vody, která stojí úplně mimo reálné problémy Prahy.

Michaela Tomášková
výkonná ředitelka Central Group

Michaela Tomášková

Musíme se světovou organizací vést dialog a důstojně a sebevědomě vyjednávat.

Poslední zpráva UNESCO velmi zasahuje do vnitřních záležitostí města i celé země. Vymezuje se nejen proti připravovanému novému stavebnímu zákonu, ale i proti pražskému Metropolitnímu plánu. Z rétoriky je zřejmé, že názory formují někteří místní odpůrci nové výstavby a rozvoje, kteří do Paříže průběžně posílají své kritické podněty.

Současná diskuse se ale nevede o tom nejcennějším – o historickém centru, resp. Pražské památkové rezervaci. Vede se o jejím ochranném pásmu, které je suverénně největší na světě. Je například desetkrát větší než ve Vídni. Je potřeba si uvědomit, že v roce 2030 bude chybět v naší metropoli už sto tisíc bytů.

Všichni se shodují na tom, že je lepší stavět do výšky a uvnitř města, kde je dostupná dopravní infrastruktura, než zastavovat volnou krajinu na okraji města. Nejsme zatím v pozici Drážďan, které z UNESCO vystoupily. Musíme ale se světovou organizací vést dialog a důstojně a sebevědomě vyjednávat. Podobně, jako to činí Vídeň. Nemůžeme přece akceptovat požadavek, abychom posílali pražské projekty nad deset pater k posouzení do Paříže.

TEXT: ANNA VRABCOVÁ
FOTO: ARCHIVY RESPONDENTŮ

Komentáře