Nábytkový dům od Shigeru Bana
Galerie(14)

Nábytkový dům od Shigeru Bana

Skleněné stěny, 144 skříní a bazén – asi takto by se dala ve zkratce popsat nejnovější vila v longislandském Sagaponaku, ve čtvrti domů od předních světových architektů. Je ukázkou modulového způsobu výstavby par excellence a první stavbou známého japonského architekta Šigeru Bana v USA.

Obdivovaný, opěvovaný, oslavovaný. Japonský pavilon z kartónových trubek od architekta Šigeru Bana byl bezpochyby jednou z nejpozoruhodnějších staveb na výstavě Expo 2000 v Hannoveru a poté, co dostal zakázku na stavbu pobočky pařížského Centre Pompidou ve francouzském městě Metz (otevřeli ji letos v květnu), získal Šigeru Ban renomé jednoho z nejuznávanějších světových architektů.

Důkazem systematické snahy tohoto japonského tvůrce o trvalou udržitelnost a ekologické vlastnosti budov je také jeho první realizace ve Spojených státech – Nábytkový dům (Furniture house) v nové kultovní lokalitě současné architektury, v oblasti Sagaponac na Long Islandu. Odvážný projekt, který odstartoval v roce 2001 v dubových lesích ostrova u New Yorku, má název Domy v Sagaponaku a postupně by měl v rámci něj vyrůst soubor třiceti sedmi vil postavených podle návrhů nejznámějších architektů současnosti.

První z domů zrealizovali v roce 2004 na základě projektu mezinárodně uznávaného newyorského ateliéru sester iránského původu Gisue a Mojgan Haririových, v roce 2006 upoutal pozornost mezinárodní veřejnosti čtvrtý dokončený objekt – vila Japonce Šigeru Bana a jeho amerického kolegy Deana Maltze. Zájem o něj je o to větší, že trvalá udržitelnost a ekologie jsou dnes v architektuře nanejvýš aktuálními pojmy.

Průkopník v materiálech i v technologii

Papír, dřevo, bambus, prefabrikované části a povrchy připomínající kůži – to jsou hlavní témata tvorby architekta Šigeru Bana, která dokazují jeho inovativní přístup a průkopnické myšlení v oblasti trvale udržitelného rozvoje. Inspirovalo ho především dílo finského architekta Alvara Aalta. Podle Šigeru Bana ho právě Aalto podnítil jít vlastní cestou a zbavit se umělecké závislosti na svém učiteli Johnu Hejdukovi a na velkých mistrech architektonické moderny a funkcionalismu Ludwigu Miesovi van der Rohe a Le Corbusierovi.

V masivních trubkách z kartonu (Paper Tubes) našel přiměřený stavební materiál, jehož prostřednictvím mohl dát organické architektuře novou podobu. Poprvé je použil na výstavě Aaltových děl v Tokiu v roce 1986 – jako prvek dělící prostor, nosnou konstrukci a obklad stropu. Později navrhl z kartonových trubek i provizorní přístřešky, které byly uplatněny v katastrofami postižených oblastech, například na pobřeží Srí Lanky zasaženém cunami.

Výrazným motivem tvorby japonského architekta je také prefabrikace. Prefabrikované domy byly už od druhé světové války populární ideou, které se věnoval i Alvar Aalto, a Šigeru Ban začal experimentovat na toto téma přibližně v roce 1983. Osvojil si přitom principy raných modernistů, mezi něž patřila například snaha uplatňovat u návrhů výrobků nízkonákladová řešení a při výrobě využít standardizace.

Sagaponacký dům číslo 4

Developerský koncept promyšlených moderních domů za skromné ceny a zároveň drahá, lukrativní lokalita v Sagaponaku přivedly architekta Šigeru Bana ke spojení dvou myšlenek – reinterpretace dostupné a efektivní hromadné výroby, k níž se hlásili raní modernisté, a půdorysu s velkorysými otevřenými prostory, inspirovaného nerealizovaným Cihlovým venkovským domem (Brick Country House) od Miese van der Rohe. Protože dům nenavrhoval pro konkrétního klienta ani pro konkrétní místo, vytvořil Šigeru Ban jeho půdorys i fasády na základě analýzy Miesova domu. Jeho geometrické principy přitom adaptoval na možnosti vlastního originálního konstrukčního systému.

Banův dům má geometricky členěný půdorys, jehož plocha 353 metrů čtverečních je rozdělena na čtyři části. Základní rozdělení prostoru na dvě zóny – společenskou a soukromou – přitom zabezpečuje linie, která probíhá ze severu na jih.

„Čtyři samostatné zóny, které funkčně vymezují stolování, společenské kontakty, spánek a odpočinek v bazénu, jsou jasně určeny dvěma liniemi – severojižní a východozápadní,“ vysvětluje Šigeru Ban. „Když jsem tyto linie, a tím i stěny prodloužil do exteriéru, pro každou zónu se otevřelo individuální propojení se zahradou a okolní krajinou. Tak vlastně vznikly čtyři různé kvality vnitřních i vnějších prostorů.“

Návštěvník se dostane z parkoviště cestou podél osy východ–západ ke vchodu a vstoupí do mezizóny s knihovnou. Jižně od ní je situován obývací pokoj, severně prostor určený ke stolování, jehož součástí je také otevřená kuchyň. Když překročíme severojižní kompoziční osu, překonáme zároveň hranici mezi společenskou a soukromou zónou. Pokračujeme-li dále od východu na západ, zjistíme, že jižně situovaný bazén lemuje dlouhá linie chodby. Podél ní jsou seřazeny tři pokoje pro hosty s koupelnami, které se otevírají směrem na sever. Celá osa je ukončena průhlednou ložnicí majitelů na konci chodby, v západní části domu.

Lokalita Sagaponac v oblasti Hamptons na ostrově Long Island je jednou z nejexkluzivnějších v celých Spojených státech (v roce 2009 byl Sagaponac zařazen mezi padesát nejdražších malých měst v USA). Z tohoto poklidného koutu mezi lesy, loukami a plážemi na východním cípu ostrova je to na rušné newyorské ulice jen asi 130 kilometrů – také proto patří zdejší pozemky mezi nejdražší na světě a celá oblast Hamptons je poseta milionovými rezidencemi.

Počátkem devadesátých let minulého století koupil developer Harry „Coco“ Brown pozemky v Sagaponaku – doufal, že zde vytvoří unikátní soubor rezidencí navržených předními světovými architekty. V březnu roku 2001 si o svém plánu povídal s Richardem Meierem, žijící legendou světové architektury, který mu okamžitě nabídl, že využije svého vlivu, aby mu pomohl přizvat k projektu více než třicet pět mezinárodně uznávaných architektů. Tehdy se Domy v Sagaponaku změnily ze snu v realitu. Když architekti souhlasili s účastí na projektu, dostali koncept vlastníků, který určoval základní pravidla a kritéria návrhu – umírněnou velikost domů, jejich nenápadný, soukromý charakter a citlivé respektování krajinného rámce.

Výsledkem je kolekce návrhů třiceti sedmi domů, vzdorujících trendu nevkusných „McMansionů“, které vyrůstají jako houby po dešti v celé oblasti Hamptons. (Pozn. red.: McMansion je pejorativní označení dnešních typických amerických rozlehlých rezidencí, které se odsuzují jako příliš velkolepé, neskromné, nevkusné či špatně navržené.) Domy na pozemcích  o rozloze 60 až 120 arů by měly mít plochu od 180 do 420 metrů čtverečních a cenu od jednoho do tří milionů dolarů.

V knize Americký sen: Domy v Sagaponaku (American Dream: The Houses at Sagaponac), vydané v roce 2003, se na ukázku uvádí šest z nich, v té době právě ve výstavbě, jako důkaz originality této enklávy – ve skutečnosti by jedinou podobností mezi stavbami mohla být jejich modernost a odvaha tvůrců předvést talent a experimentovat. Najdete zde nejrůznější přístupy – od uhlazených vizualizací domu č. 14 s půdorysem ve tvaru písmene L od studia Hariri & Hariri Architecture až po pestrobarevné kresby domu č. 24 od Samuela Mockbeeho.

Ačkoliv iniciátor celého projektu zemřel v listopadu 2005 ve věku 71 let, dnes v naplňování jeho snu pokračuje jeho dcera Morgan Brownová.

Stavba ze skříní
Druhá z charakteristických idejí sagaponackého domu číslo 4 – standardizace a hromadná výroba prvků – patří k základním tématům tvorby japonského architekta, inspirovaného myšlenkami architektonické moderny. Podobně jako experimentátoři z počátku dvacátého století využil ve svém Nábytkovém domě masově vyráběné prvky jako účinný prostředek k dosažení levného konečného produktu a zároveň dokázal, že architektonická standardizace může vést i k pružnému prostoru.

Jak naznačuje už jeho název – Nábytkový dům, dominantním prvkem je zde nábytek, který v podobě skříní a polic tvoří dvě základní osy stavby. Nábytek však v tomto domě nenaplňuje tradiční představy. Až 144 skříní vysokých po strop se v něm postaralo nejen o charakteristické členění prostoru, ale plní také funkci nosných stěn a zároveň poskytly místo pro odkládání věcí. Jsou z překližky odýhované březovým dřevem a v exteriéru mají samozřejmě povrchovou úpravu, která odolává vlivům počasí. „V modulech je elegantně ukryto také zařízení pro klimatizaci, vytápění a větrání, jakož i osvětlovací technika. A ještě stále v nich zůstalo dostatek místa na všechno, co je potřeba někam odložit,“ říká architekt.

Prefabrikované nábytkové díly byly vyrobeny v kontrolovaném prostředí továrny, takže na stavbě nebyli potřební kvalifikovaní dělníci. Každý prvek tohoto modulárního systému přitom dokážou přemístit, uložit a snadno nainstalovat dva lidé – to všechno snížilo náklady na stavbu i dobu potřebnou pro montáž přímo na místě. Ostatní stavební systémy zahrnují podlahové desky montované na místě, plochou střechu a zavěšené skleněné fasády s velkými posuvnými dveřmi, které spojují interiérové prostory se zahradou.

„Toto je můj pátý projekt nábytkového domu, přičemž každý se odlišuje typem, velikostí i použitým materiálem,“ říká Šigeru Ban. Koncepce nábytkových domů tak představuje architekturu jednotnou ve své struktuře a programu, která dokazuje, že i prefabrikace a standardizace mohou vést k mimořádným řešením.

Dům číslo 4 (Nábytkový dům), Sagaponac, Long Island

Projekt: Šigeru Ban & Dean Maltz, New York
Víkendový dům na zalesněném rovinatém pozemku v obytném souboru v lokalitě Sagaponac charakterizují jasné odkazy na Miese van der Rohe a konstrukce založená na modulárním systému skříní. Prefabrikované skříně jsou jednak představitelem hromadné výroby a standardizace, jednak konstrukčními prvky, které formují prostorové členění a zároveň mají i další praktické využití.

TEXT a PRODUKCE: Kay von Westerheimb
FOTO: Francesca Giovanelli