Umění rekonstrukce

Psát o realizacích architektů, kteří dokážou své návrhy brilantně teoreticky zdůvodnit, je velmi nevděčné už proto, že ve svých autorských zprávách a textech pokrývají vše podstatné, takže není co dodat. Je to ještě o to těžší, máme-li co do činění s autorem, který toho má za sebou hodně. A o to víc, když jeho kariéra zahrnuje stavby rozmanitých funkcí a kontextů, které poučeně, ale přitom sebereflexivně a nenápadně odkazují k obecným problémům architektury. Obsahově vyčerpávající autorská tisková zpráva ke kolaudaci Edisonovy transformační stanice Ladislava Lábuse zaznamenala velký ohlas v médiích, takže zbývá zrekapitulovat to hlavní. 

Rekonstrukce Edisonovy transformační stanice, zatím poslední dokončená realizace Ladislava Lábuse, svědčí o architektově schopnosti citlivě rekonvertovat původní funkci a přitom zohlednit současné potřeby. U Edisonovy transformační stanice realizované architektem F. A. Librou (1891 – 1958) v roce 1926 – 1930 v Jeruzalémské ulici v Praze se tým Ladislava Lábuse zaměřil na zpracování nefunkčního objektu pro univerzální, kancelářské účely s pobočkou družstevní spořitelny v přízemí a bytovými studii vedení firmy v nástavbě. Už od prvních návrhů Ladislav Lábus reflektoval charakteristické hodnoty stavby. Respektování původní podoby je u Lábusových rekonstrukcí programové – u Edisona vyniká ve dvou strategických plánech – jednak v důsledném zachování všech dochovaných detailů, a na druhé straně v dostavbě, která se snaží od Librova pojetí odlišit a to umístěním, materiálem, abstraktností a členěním fasády.

Mezi významné předchozí realizace Ladislava Lábuse patří Domov pečovatelské služby v Českém Krumlově (1998), řada obytných objektů: soubor Malvazinky, obytný dům na Smetance v Praze, vila v Roudnici nad Labem nebo domek v Mukařově či rekonstrukce rodinného domu Palička na Babě. Pozoruhodné jsou i nerealizované projekty – za vše alespoň Metrostav v Karlíně nebo Skandinávské centrum na Karlově náměstí. K nejvýznamnějšímu ale patří bezesporu rekonstrukce a dostavba paláce Langhans ve Vodičkově ulici. Bývá zdůrazňováno, že Lábusovy stavby jsou svázané s minulostí, reflektují ji – což se projevuje v tom, že ve své kultivovanosti obsahují jakousi esenciální zkušenost historie architektury. Lábus nestojí v proudu současných trendů, jeho realizace mají nadčasovou hodnotu. Tento princip souvisí právě s častou návazností na zcela konkrétní architekturu místa, která se týká rekonstrukcí. 

Lábusovovy stavby spojuje civilní, kultivovaný rukopis. Lábus bývá dáván často do souvislosti s neofunkcionalizmem a minimalizmem (ukázkovým příkladem je například Metrostav, Karlín) a kromě toho jako hlavní dědic „linie Aleny Šrámkové“. Toto dědictví spočívá hlavně v aplikaci „typů“, které se vymezují vůči premisám moderní architektury – konkrétně například aplikuje dekorativní detaily, ale zachází s nimi s uvážlivou úsporností. Připomeňme v této souvislosti, že s Alenou Šrámkovou spolupracoval na několika projektech, například na pražském centru Lužiny nebo na nerealizované rekonstrukci neorenezančního nádraží Praha-Těšnov. Vypracované detaily nejsou v rozporu s téměř minimalistickým rozvržením, protože sledují vždy cosi podstatného. Na realizaci trafostanice je dobře vidět, jak šťastné je spojení civilního projevu Ladislava Lábuse s funkcionalizmem. Navazovat na něco předchozího v rámci rekonstrukcí je, jak se zdá, pro architekta Lábuse vítaným praktickým i teoretickým východiskem. V tomto ohledu je například velkorysá realizace paláce Langhans vybudovaného na středověkém půdorysu dobrou ukázkou toho, jak se danost, respektive poznání historie místa podílí na konečné podobě budovy. Stavba je ve své podstatě složitá – nabízí množství variací v podobě vstupů, komunikací, úrovní a podobně. V uchopení celku si Lábus všímá hlavně smyslu celé stavby, jejího celku. 

Architekt a urbanista František Albert Libra realizoval větší část svých kancelářských a obytných, ale i sociálních návrhů mimo Prahu. Puristická a funkcionalistická východiska přijal ve 20. letech. Edisonova transformační stanice patří bezesporu k jeho nejvýraznějším meziválečným návrhům. Ladislav Lábus si při návrhu rekonstrukce byl od začátku vědom složitě komponované hmoty stavby, různých ploch jednotlivých podlaží a dynamicky, kaskádovitě ustupující fasády. Ke specifikám stavby patří také třípodlažní železobetonová předsazená stěna s výraznými pásy horizontálních ocelových oken, která měla hlavně termoregulační funkci.

Co se interiéru týče, technologie trafostanice, která sloužila až do 90. let, byla přesunuta do suterénu. Architekti sledovali funkcionalistická východiska a snažili se zachovat velkorysé působení volného vnitřního prostoru hlavního traktu zastropeného mohutnými trámy. Jednotlivá podlaží mají různá řešení. Důsledná snaha zachovat maximum autentických prvků se odráží v konstrukci stavby i v řadě detailů – byla využita všechna dochovaná okna, dveře, zábradlí atd. Stropy trafostanice, nesené vysokými železobetonovými trámy, osazenými v nezvykle hustém rastru, dávají prostoru charakteristickou atmosféru. 

Výrazným výtvarným prvkem u Lábuse jsou omítky. Používá běžný sortiment omítkových směsí, které po vykletování a zakonzervování hydrofobním nátěrem nebo voskem vytvářejí hladký povrch v jemných přírodních odstínech. Konkrétně v Edisonově stanici dominují omítky šedavého nádechu, které změkčují celkové působení vnitřního prostoru. To je patrné na stropě, modelovaném jemným kletovaným štukem na trámech a hrubším na stropních deskách. 

Jak již bylo řečeno, využitím materiálů, umístěním a členěním fasády sleduje abstraktní, osobitá nástavba záměr odlišit se od Librova pojetí Edisonovy stanice. Vodorovná nosná konstrukce nástavby sice navazuje na trámové konstrukce spodních podlaží, ale konstrukce obvodových stěn je na rozdíl od stávající stavby řešena jako otevřená prosklená rámová struktura, takže její rozvržení opticky nenavazuje na osy oken posledního podlaží Librova domu. Odlišně řešená podlaží sjednocuje pro tento typ staveb typické, jednoduché zasklení oken se subtilními ocelovými rámy. Tříramenné železobetonové schodiště v ose uliční fasády architekti prodloužili o jedno podlaží do spodní úrovně nástavby. Původní i nové železobetonové schody a podlahy chodeb, vestibulu i hygienického zázemí jsou z litého teraca. Ve dvoupatrové nástavbě byly ponechány stropní trámy v pohledovém betonu, sloupy a stěny jsou opatřeny kletovanou šedou cementovou omítkou.

Rekonstrukce vychází především z „významu“ celé stavby. K Librově realizaci dlužno připomenout, že vznikla v době, kdy v Československu probíhala úspěšně elektrifikace a vznikaly zde nové elektrizační soustavy. Architektura trafostanice reflektuje význam elektrické energie v měřítkách společenských i kulturních hodnot moderní doby. Energie, která byla zařízením transformována, měla svůj symbolický obraz ve světelně kinetické plastice z roku 1930, umístněné původně na nároží fasády. Průkopník českého kinetismu Zdeněk Pešánek ji koncipoval jako permanentní luminodynamické představení. Dosud nedořešenou otázkou je, kdy se podaří znova unikátní plastiku umístit na pravý roh fasády Světelně pohybové představení ve statické sochařské formě Pešánkovy plastiky bylo programované perforovaným páskem, na němž byl zaznamenán průběh světelně barevné skladby. Dynamickou podívanou bude možné sledovat také přímo z patra budovy. Tento „maják avantgardních výtvarných a společenských tendencí i souvisejících progresivních technologií té doby“ (Lábus) se dostane na své místo v závislosti na finanční podpoře – architekti i investor se snaží o její obnovení. Je zřejmé, že bez ní poselství rekonstruovaného objektu není kompletní.