Architektura ve službách turistů

Turistika by určitě bez architektury existovala. Ale nebyla by tím, čím je dnes. Architektura je, ne-li matkou, tedy jistě jednou ze sudiček turistiky. Odnepaměti mocní vládcové chtěli vybudovat stavbu, ať už věž, palác, nebo celé město veliké, nad kterou všichni užasnou a jejíž sláva hvězd se dotkne. Aby se užaslo, musí se nejdříve navštívit a uzřít.

To ovšem nebyla turistika, jak ji chápeme dnes. „Tehdy se cestovalo za jiným účelem. Návštěvy měst, paláců a chrámů souvisely s povoláním jejich návštěvníků,“ říká Jan Havelka, čestný předseda Klubu českých turistů (KČT), v rozhovoru pro časopis ASB. „Ani objevitelé a mořeplavci nebyli turisty.“

Nad tím by se dalo polemizovat. K pojmu turistika v současné době připojujeme řadu přívlastků, např. kongresová, sexuální, sociální, lázeňská, průmyslová nebo sportovní. Statistika mezi turisty zkrátka zahrnuje i osoby cestující služebně, respektive i za jiným cílem, než je poznávání a rekreace. Většina cizích jazyků má pro turisty, jaké máme na mysli, jiné výrazy.

Němci Wanderer, Angličané rambler, walker, hiker a tak podobně. Ve 20. letech minulého století hledal u nás PhDr. Guth Jarkovský vhodnější slovo, ale nenašel. Vandrák nebo tulák už tehdy měly v sobě záporné citové zabarvení. A pocestný zase nemusel být turistou.

Zůstaneme tedy u turistiky, ale už takové, o níž ve 2. polovině 18. století říkal francouzský filosof Jean Jacques Rousseau, že cestování po horách mu dává rozlet, cítí se tam svobodný a tam ho napadají myšlenky. Konečně, jedno z jeho neslavnějších děl se jmenuje Listy z hor.

Stavby jako atrakce

„Za prvního českého turistu můžeme považovat Karla Hynka Máchu. Cestoval často, pěšky a navštěvoval památná místa a hrady, aby lépe poznal historii českého království,“ říká J. Havelka. „Němci by podobně připomněli Goetha, Angličané lorda Byrona. V polovině 19. století se začalo rodit povědomí, že je potřeba cestovat a poznávat.“

Architektonické skvosty jsou dnes velkým turistickým lákadlem. Mnoho historických budov ztratilo svou původní funkci a kromě turistické už dnes jinou nemá, typicky středověké hrady. Ale můžeme sem zahrnout třeba i historické železnice, zrušené železniční tratě přestavěné na cyklostezky apod. Jiné stavby svému účelu stále slouží a pozornost turistů je jaksi navíc.

Příkladem budiž budova opery v Sidney nebo Ham­burku, ale i pražské Národní divadlo, které můžete večer navštívit jako milovník opery, ale přes den i jako turista s průvodcem. Karlův most už nemá svou bývalou důležitost jako komunikace. Panovník by se po něm ve svém voze na cestě z Ungeltu na Pražský hrad už nesvezl. Ale pro turisty je to pořád cesta nejkratší a nejhezčí, a dnes jako by tu stál už jen kvůli nim.

Jiné budovy se zajímavými pro turisty stávají jaksi mimochodem. Například administrativní budova z počátku 90. let Tančící dům na nároží Jiráskova náměstí a Rašínova nábřeží je fotografována stejně často jako Hradčany. Ve skutečnosti jen nemnoho moderních staveb, pomineme-li hotely, bylo zbudováno čistě jen za turistickým účelem.

Jednou z takových je Metropol Parasol v Seville, hlavním městě Andalusie ve Španělsku, ve městě, jehož turistická návštěvnost v sezóně překračuje únosné meze. Je to obrovská dřevěná konstrukce, která v horní části skýtá vyhlídkové korso, v suterénu pak expozici vykopávek a mezi tím prostor pro kulturní akce nebo trhy. Autorem stavby je berlínský architekt Jürgen Mayer Hermann. Projekt organických tvarů, které překvapivě výborně zapadají do kontur historického středu města, byl dokončen v roce 2011.

Metropol Parasol v Seville
Metropol Parasol v Seville |

Architekt předsedou

Začátky moderní turistiky jako sportovně-poznávací disciplíny však směřovaly opačně: z města na venkov, do přírody a do hor. V roce 1862 vzniká ve Vídni první turistická organizace na světě, která je činná dodnes, jedna z jejích sekcí sídlí v Praze. Je to Österreichischer Alpenverein, Rakouský alpský spolek, který si dal za cíl rozšiřovat znalosti o Alpách, podporovat lásku k nim a usnadnit jimi cestování.

Do spolku kromě mnoha jiných vstoupil i rakouský Pražan Johann Stüdel, vinárník z Malé Strany. Později, v roce 1869, s německými horolezci založil v Mnichově Deutscher Alpenverein a zasloužil se o to, aby se v roce 1873 oba spolky spojily. Jejich úkolem bylo od počátku především stavět chaty, budovat cesty a školit horské vůdce.

V roce 1914 tento turistický klub vlastnil 319 chat s více než 8500 lůžky pro nocování turistů a horolezců. První turistický spolek v českých zemích se jmenoval Pohorská jednota Radhošť a byl založen v roce 1864. Působil v Beskydech, jak název napovídá. Celonárodní organizace Klub českých turistů vzniká v roce 1888 a traduje se, že jej založil Vojtěch Náprstek. Ne tak docela.

Iniciativu vyvíjeli dva právníci a sokolové: Vilém Kurz, tehdy již předseda Národní jednoty Pošumavské, a František Čížek, místopředseda Národní jednoty Severočeské. S nimi spolupracoval architekt Vratislav Pasovský. Stojí za zmínku, že tyto dvě národní jednoty vznikly na podporu českých usedlíků v germanizovaných pohraničních oblastech. T

uristika tam měla přivést návštěvníky – vlastence z vnitrozemí – a tito turisté také měli místním Čechům poskytovat nové možnosti obživy. Zakladatelé KČT oslovili V. Náprstka, zda by přijal funkci předsedy, aby se nový klub mohl prezentovat významnou a respektovanou osobností v čele. Náprstek souhlasil s tím, že předsedat bude jeden rok.

To bylo dodrženo a v lednu 1889 se předsedou stal Jaroslav Zdeněk, učitel zeměpisu, a o rok později byl za předsedu zvolen architekt Pasovský, jenž jím zůstal po následujících 25 let. Klub se inspiroval, pochopitelně, činností rakouských a německých turistických klubů, co se týče idejí a praktických kroků.

Ty spočívaly ve snahách zpřístupnit turisticky zajímavé lokality návštěvníkům, což znamenalo nabídnout jim střechu nad hlavou a případně něco k snědku. Cíle cest bývaly daleko od nejbližšího nádraží. První turistickou chatu, kterým se tehdy říkalo útulny, v roce 1895 KČT postavil v Moravském krasu nad Macochou.

„V roce 1928 se chystaly velké oslavy 40. výročí založení KČT. Při té příležitosti si klub dal za cíl několik nových útulen postavit a tu nejstarší rekonstruovat,“ vypráví Jan Havelka. „Jenže ona v prosinci 1927 vyhořela. Tak se na tom místě postavila chata nová, nazvaná Jubilejní, a ta stojí dodnes.“

Horská moderna

Jan Havelka má zmapováno na 80 objektů KČT a připravuje o nich knihu. Vzděláním a původním povoláním je elektroinženýr, ale je také nadšený turista a amatérský historik. Nechme se jím tedy vést dál. V jubilejním roce 1928 byla zbudována první turistická útulna na kopci Dobrošově nad Náchodem.

„Ona už tam chata stála od roku 1895, jako ta u Macochy. Byla ale malá, měla dvě místnosti a rozhlednu. Již v roce 1900 svou kapacitou nestačila zájmu návštěvníků,“ říká J. Havelka. Odbor českých turistů v Náchodě proto v roce 1923 původní chatu nechal zbourat a s finanční pomocí náchodských podnikatelů, Bartoňů z Dobenína (zakladatel zdejší textilky byl císařem povýšen do šlechtického stavu a obdržel titul baron za zásluhy o pozvednutí zaostalého kraje), zahájil projekt stavby nové.

Svěřil jej architektu Dušanu Jurkovičovi, jenž pro Dobeníny pracoval. Chata má ve svém středu vyšší rozhlednu, postavenou na základech té původní, a od ní jsou vytažena dvě protilehlá obytná křídla. Dnes se nazývá Jiráskova. „Po architektonické stránce je vlajkovou lodí klubu,“ říká J. Havelka. „Jurkovič se později proslavil stavbou lázní v Luhačovicích a horských chat v Beskydech na Pustevnách.“

Pointu dostal příběh Jiráskovy chaty po roce 1990, po obnově činnosti KČT (komunisté po únoru 1948 klub zakázali). „Museli jsme chatu koupit zpět za 9 milionů korun a generálně ji zrekonstruovat,“ vypráví Jan Havelka. „Přišli jsme na to, že jedno její křídlo zůstalo nedokončené, vlastně zkrácené. Tak jsme je dostavěli. A je krásná.“ …A také památkově chráněná.

Mnohem známější Jurkovičova práce, chata Libušín na Pustevnách, na jaře roku 2014 lehla popelem. V červnu 2017 byla zahájena vědecká rekonstrukce objektu. Opravuje se dobovými technologickými postupy tak, aby objekt dostal původní vzhled z roku 1925. Svou stopu ale slavný architekt zanechal ještě na jiných chatách, třeba na beskydském hřebenu Ondřejníku, kde stojí další chata KČT. „Autora neznáme. Ale je jisté, že znal Pustevny a že tak trochu napodoboval Jurkoviče,“ je přesvědčen J. Havelka.

Na přelomu 20. a 30. let minulého století klub vybudoval několik chat na Šumavě, kde se jim ovšem z počátku říkalo chýše. To byla příležitost pro předsedu a architekta Pasovského. Navrhl chýši na Čerchově a nakreslil ještě další dvě: na Hrádku u pomníku Jana Sladkého Koziny a na Svatoboru, vrchu nad městem Sušice.

Pasovský už měl v té době za sebou řadu uznávaných realizací veřejných budov, velkého ocenění se mu dostalo za projekty v Bosně a Hercegovině, v Praze byl členem městského zastupitelstva a vykonával funkci stavebního inspektora.

Z toho titulu spolupracoval mj. na pomníku Palackého, na stavbě Mánesova mostu nebo při budování městské kanalizace. Byl jmenován čestným občanem Starého Postřekova a v roce 1903 také čestným členem domažlického odboru KČT.

Pro něj realizoval také přestavbu chalupy U Sv. Anny na Tannaberku ve Všerubském průsmyku. Původně to byl hostinec, který KČT koupil už v roce 1898. Chata, jak ji Pasovský přebudoval, se nedochovala. Kostel sv. Anny po roce 1948 zabrali vojáci střežící hranici a v roce 1950 z tannaberského vrchu zmizela turistická chata a fara. Kostel tam však stojí dodnes.

Klostermannova chata
Klostermannova chata |

Z doby před 1. světovou válkou pocházejí další dvě pozoruhodné turistické chaty. Jedna stojí na památném Řípu. Pochází z roku 1907 a za přispění rodu Lobkoviců ji postavili sokolové. Nese název Boumova chata po předsedovi roudnického odboru KČT Václavu Boumovi. Říp i chata jsou dnes opět v majetku starého šlechtického rodu.

Druhou postavil hrabě Harrach pod zříceninou hradu Příběnice na řece Lužnici nedaleko Tábora. Klubu českých turistů ji pak pronajal za symbolickou jednu korunu. Hrabě Harrach byl jmenován čestným členem KČT za to, že na svých panstvích dovolil značení turistických cest.

V meziválečném období vznikla řada krásných turistických chat, a to i od známých architektů. Ve výběru se ovšem přidržíme našeho průvodce Jana Havelky a zastavíme se u dvou od Bohuslava Fuchse, brněnského funkcionalisty, žáka Jana Kotěry a autora Masné burzy či výstavního Pavilonu města Brna. První z jeho chat stojí na Šerlichu v Orlických horách. O její vybudování se zasadil odbor KČT v Hradci Králové.

Základní kámen byl položen v létě 1924 za přítomnosti tehdejšího předsedy klubu Jiřího Gutha-Jarkovského. Stavba byla dokončena v roce následujícím. Masarykova busta od akademického sochaře Leoše Kubíčka byla při chatě na kamenné stéle umístěna v roce 1935, několikrát byla v souvislosti s politickým vývojem sňata a opět vrácena, naposledy v roce 1990. Stavba je chráněnou kulturní památkou od roku 1958.

Druhé turistické dílo B. Fuchse, Klostermannova chata, stojí v šumavské obci Modrava od roku 1924. Po dokončení zde bylo 28 pokojů z 57 lůžky a dvě noclehárny s 22 lůžky. Do chaty byl zaveden elektrický proud a vodovod do všech místností, byla zde lázeň a sprcha. Chatu stavělo ústředí KČT, ale dnes klubu nepatří.

Za války ji zabral německý Wehrmacht, po válce české vojsko, pohraniční stráž. Potom sloužila jako rekreační chata plzeňské Škodovky. V roce 1996 byla prohlášena kulturní památkou, chátrala však až do roku 2002, kdy započala její kompletní rekonstrukce. Turistům slouží opět od roku 2004.

„V 80. letech 19. století začali turisté objevovat Český ráj. Přivedl je tam Vojta Náprstek, který tam uspořádal výlet Amerického klubu dam,“ pokračuje Jan Havelka. „Mohlo to být trošku bizarní, jak se dámy v dlouhých sukních s honzíkem pohybovaly mezi skalami, kde ještě nebyly upravené cesty jako dnes.“ Nicméně už od roku 1886 stál u vstupu do Prachovských skal pavilon s restaurací.

Na jeho místě odbor KČST v Jičíně nechal postavit chatu. Projekt byl zadán architektům Machoňovi a Vlčkovi. Roubená chata byla otevřena v roce 1922. Již v roce 1930 však nastala potřeba kapacitu ubytovny zvětšit. Došlo na přístavbu, tentokrát již zděnou, kterou navrhl Ing. arch. Jaroslav Stejskal. Ten také o tři roky později postavil nedaleký Parkhotel Skalní město.

Bylo to jeho první dílo, a podle některých odborníků i dílo nejkrásnější, v tzv. prachovském slohu s využitím místních materiálů. „Byl to jeden z nejmodernějších hotelů první republiky,“ říká J. Havelka. „Jeho stavbu si objednal původní nájemce turistické chaty Prachov. Nebyl to ojedinělý případ, kdy klub postavil turistickou chatu, předal ji do nájmu, návštěvnost kraje stoupala, nájemce prosperoval a po nějakém čase si vystavěl hotel.“

Chatu Prachov dostal KČT zpět do svého majetku v roce 1991, ovšem značně zdevastovanou. KČT ji opravil a dnes znovu slouží turistům. Odbor KČST v Jablonném v Orlických horách zadal arch. Stejskalovi další projekt, tentokrát zcela novou chatu na nedalekém Suchém vrchu. Chata byla slavnostně otevřena v roce 1928. Byla financována z příspěvku Ústředí KČST, ze sbírek a dluhopisů.

Na její slavnostní otevření se po­dle dobových pramenů sešlo pět tisíc lidí. Chata nese název Kramářova po prvním předsedovi československé vlády, vedle ní stála rozhledna. V roce 2003 vyhořela. Tři soukromí investoři, kteří vytvořili společnost s. r.o., ji obnovili a pro veřejnost znovu otevřeli v roce 2012. Rekonstrukce exteriéru byla provedena podle původních plánů a s co největším ohledem na její původní podobu ze 30. let.

Kramářova chata
Kramářova chata |

Skvost na Lysé hoře

Po obnovení činnosti v roce 1990 se klub kromě snahy získat zpět svůj původní majetek a navrácené či zpět odkoupené chaty rekonstruovat odhodlal také pokračovat ve výstavbě nových turistických objektů. „Ono nebylo úplně jasné, jak by novodobé turistické chaty měly vypadat, jaké služby by měly poskytovat, hodně jsme o tom diskutovali,“ říká Jan Havelka, tehdy výkonný předseda KČT.

Hotely lákaly návštěvníky na lepší komfort a rozšiřování služeb. „U nás se podařilo prosadit názor, že turistická chata má mít velmi dobré sociální zařízení, případně restauraci, ale stačí vícelůžkové, jednoduše zařízené pokoje. Návštěvník turistické chaty si potřebuje odpočinout, najíst se, případně pobavit a přespat. Nepřichází sem bydlet. Moderní chaty musejí dbát na pohodlí turistů, ale musejí zůstat cenově vlídné.“

A ještě jednu důležitou zkušenost KČT prosadil – zkušenost přejatou od Alpského spolku a potvrzenou historicky: „Objekty, které se stavějí s ohledem na přírodu, se do ní také krásně hodí. Když se staví s ohledem na kapacitu a pohodlí lidí, vzniknou hrůzy typu Labská bouda nebo mrakodrap v Peci,“ říká J. Havelka. V roce 1997 KČT postavil chatu v Prášilech na Šumavě. Jsou v ní dvou až pětilůžkové pokoje, sprchy a dvě kuchyňky (místo restaurace).

„V Prášilech už na přelomu 20. a 30. let minulého století klub koupil od Schwarzenbergů pivovar a přestavěl ho na chatu. Po válce ale vyhořela a nebyla obnovena. Obec Prášily nám v 90. letech nabídla pozemek po zdevastovaném vojenském objektu. Nabídku jsme přijali a dnes je to nejvyužívanější chata klubu,“ vypráví Havelka.

Mnohem složitější to bylo s objektem na Lysé hoře. Od obnovení své činnosti v roce 1990 se klub snažil také znovu vybudovat Bezručovu chatu na nejvyšší hoře Moravskoslezských Beskyd. Původní chata vyhořela v roce 1975.

Zásadní odpor vůči tomuto záměru vzešel od orgánů ochrany přírody. Jednání o podmínkách, za kterých by bylo možné chatu znovu postavit, trvala 18 let. Když už se začalo vyřizovat územní rozhodnutí, vznikl občanský spolek Beskydčan, který vše pozdržel o dalších osm let. Stavební povolení tak KČT získal až v roce 2011.

Stavbu dokončil v roce 2015 a o rok později byla chata kolaudována. „Je to kopie chaty, kterou zde kdysi postavil architekt František Knobloch, jedná se o zvláštní, ale dobře působící horský funkcionalismus,“ říká J. Havelka. „Náš projekt podpořil Svaz architektů. Podle něj byl projekt architekta Knoblocha nejzdařilejší pokus o moderní horskou stavbu v Československu.“

Chata má 15 lůžek v 7 pokojích, větší ubytovací kapacitu nepovolila ochrana přírody. Dále je zde hojně navštěvovaná restaurace a z velké terasy je nejúchvatnější výhled nejen na Beskydy, ale také na všechna pohoří na Slovensku až k Vysokým Tatrám. Chata získala cenu za nejlepší rekonstrukci památkové architektury za rok 2016.

„Na stavbě chaty bylo odpracováno mnoho hodin brigádnické práce, a byla to tvrdá práce se skálou a kamenem. Uspořádali jsme sbírku a získali 6,5 milionu korun. Byl to největší výtěžek sbírky na obnovu historického objektu. A byl to také první případ, kdy se obce pod horou chovaly jako ty v Alpách – přispěly ke stavbě, aby podpořily turistický ruch,“ dodává J. Havelka. Není bez zajímavosti, že původní rozpočet na Bezručovu chatu činil 56 mil. Kč, skutečné náklady se zastavily na 36 milionech korun.

„Nedostali jsme žádné přímé dotace, státní, ani evropské. Mohli jsme si proto pořádat vlastní výběrová řízení, rozdělit zakázky firmám podle toho, co která dovedla nejlépe, a když nedovedla, mohli jsme ji ze stavby odvolat a najmout jinou. Kdybychom stavěli za dotace, musel by stavbu realizovat jen jeden dodavatel, a to by potom stálo oněch 56 milionů,“ vysvětluje předseda.

Na vlastní oči

V současné době ústředí KČT vlastní 14 turistických chat, dalších 25 objektů mají odbory klubu (tj. základní články klubu). Většina z nich je provozována nájemcem. „Význam chat, které stavěl KČT před druhou světovou válkou, spočíval v tom, že v okolí nebyla jiná možnost ubytování. Chaty se stavěly tak, aby ta místa vůbec byla přístupná. Dnes už ten problém není,“ zamýšlí se Jan Havelka.

„Nej­dokonalejší formou aktivní turistiky je turistika pěší“ říká Havelka. „Dnes, kdy lidé žijí rychleji a velká část z nich sedí při své práci celé dny u počítačů, chtějí tyto počítače, resp. chytré mobilní telefony, použít i pro rychlé poznávání okolního světa. Vzniká tak obrovské nebezpečí, že část z nich začne více méně žít ve virtuálním světě. Ztratí tak kontakt se světem skutečným.

Proto je velmi pravděpodobné, že v příštích deseti letech se stane pěší turistika jednou z nejdokonalejších možností k tomu, aby se lidé vrátili do skutečného světa, ve kterém lze dodnes ještě poznat kouzlo nedotknuté přírody, kouzlo ticha, kde lze hovořit (nikoliv mobilem) se skutečnými lidmi – prostě vnímat a prožívat svět vlastními smysly. Naši předkové tomu obrazně říkali prohmatat kraj vlastními chodidly,“ končí Jan Havelka.

Text: Jan Tesař
Foto: Jan Tesař, archiv Jana Havelky

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 1/2019.

Komentáře