Mág architektury Valerio Olgiati

9. září 2009

Během prvního půlroku letošní architektonické sezony byla v Anglii prezentována obsáhlá ukázka architektury Švýcarska. Zda je to náhoda, nebo cílevědomě načasovaný záměr znalců, můžeme jen spekulovat. Výběr architektonických osobností, kterým se v malé zemi velmi daří, je však pozoruhodný.

Začalo to Le Corbusierovou retrospektivní výstavou doprovázenou obsáhlou sérií polemických diskusí a přednášek. Pritzkerovu cenu si po dvou ročnících, kdy její laureáti byli zvoleni takřka z povinnosti, odnesl Peter Zumthor, architekt z početné generace Švýcarů, která jako by se vymanila z konzumu dnešního světa a která – jako by držena v tvořivé izolaci kraje překypujícího inspirací – plodí sofistikovaná díla. Další zprávou potvrzující úspěchy Švýcarů na mezinárodní scéně je letošní Lubetkinova cena – za olympijský stadion v Pekingu ji získali Herzog & de Meuron a potvrdili tím svoji pověst architektonických hvězd.

V atmosféře plné podnětů se odehrála i prezentace Valeria Olgiatiho: od 10. července do 26. srpna tohoto roku byla jeho díla vystavena v londýnské Gallery 1. Výstava koncipovaná samotným architektem ve funkci kurátora za asistence Laurenta Staldera z curyšské ETH a pod záštitou spolupráce RIBA a Swiss Cultural Fund byla zárukou kvality a bezproblémové organizace. Podívejme se na život a dílo Valeria Olgiatiho detailněji a nahlédněme do galerie na vystavené objekty.

Modely v bílé a černé
Valerio Olgiati se narodil roku 1958. Po studiu architektury na ETH v Curychu pracoval několik let v Los Angeles a v roce 1996 si v Curychu otevřel vlastní ateliér. V roce 2008 přestěhoval ateliér do vesnice Flims ve švýcarském kantonu Graubünden – do studia, které sám navrhl. Od roku 2002 působí Olgiati jako profesor na Akademii architektury v Mendrisio (v kantonu Ticino). Postoj Valeria Olgiatiho k architektuře a jeho životní styl nabízí pozorovateli nevyčerpatelné zdroje inspirací a podnětů.

„Naživo“ velmi distingovaný pán s mírnými šedinami a bystrým pohledem nás provádí svou životní cestou, na které nerozlišuje tvořivý proces od každodenního bytí. Také se zdá, že způsob, jakým Olgiati přistupuje k tvorbě, je předurčen pro klienty hledající vlastní identitu – Olgiatiho výpověď je přímočará a jasná, při bližším pohledu se však návštěvník ocitne v mírné nejistotě. Pozitivní či negativní, bílé nebo černé? – jako by říkal Olgiati svým formálním arzenálem.

Ve světlé místnosti galerie je sedm bílých modelů, symetricky položené monitory s prezentací a exemplář monografie popisující Olgiatiho příběh. Olgiati není skoupý na slovo, ale řekne jen tolik, kolik je třeba. Prezentovat architektonické dílo se nejlépe osvědčilo na modelech a Olgiati vsadil právě na tuto kartu. Stejné měřítko modelů (1 : 33), bílá barva, stupeň provedení detailu a černé subtilní bodové stojany dokonale prezentují vystavené projekty. Architekt ničím neruší, pozorovatele nechává ve vlastních interpretacích a dojmech.

Budovy se vyznačují čistým půdorysem a dokonale technicky zpracovanými detaily. Časté odkazy ke starověkým civilizacím nás ujišťují o neprobádaném potenciálu těchto kultur. Díla nenavazují na existující koncept tradiční švýcarské architektury, jak bychom čekali, ale vytvářejí novotvar – akci, kterou se stavba dostává do abstraktní polohy vnímání.


Architektonický model… (Žlutý dům, Flims, Švýcarsko, 1999)		… nebo socha? (vítězný návrh Muzea umění pro město Perm, 2008)	Dům pro hudebníka Linarda Bardila (Scharans, Švýcarsko, 2002)

Model Muzea národního parku v Zernezu je doplněn sérií menších projektů, školou v Paspels, domem muzikanta v Scharans, žlutým domem a architektovým ateliérem ve Flimsu. Architektův ateliér svým holistickým pojetím dokonale zapadá do kontextu tradičních domů v obci Flims. Budova je postavena na masivním centrálním monolitickém sloupu, v jehož útrobách se nachází spirálovité schodiště. Koncept hřibovitého sloupu umožnil vytvořit volný prostor jednotlivých podlaží studia. Vynikající prosvětlenost zabezpečují světlíky prosklených křídel střechy.

Květinový ornament v betonu
Z puristicky pojaté scény zastoupené modely, které vyvolaly množství otázek, přecházíme k prezentaci fotografií domů komentovaných heslovitými myšlenkami architekta. Učitelským způsobem, jako ve slabikáři dobrého architekta, nám Olgiati naznačuje zdroje své inspirace. Zúžený výběr fotografií zastupuje 27 okruhů v pestrém vývoji umělecké tvorby. Nejsou to utopistické vize ani předsudky globálních otázek nejasných digitálních vizí. Vše vypovídá o Olgiatiho subjektivním pohledu a úctě k tvorbě umělců předcházejících generací. Architekt Olgiati navazuje na nedokončené dílo svého otce Rudolfa, rovněž architekta a vášnivého sběratele starožitností. Valerio dokončil tzv. žlutý dům ve Flimsu – stavbu, jejímž projektem se Rudolf Olgiati zabýval ve snaze darovat rodnému městu Flims kulturní centrum.

Nesprávným pochopením a užíváním Olgiatiho staveb se jejich kvalita rychle ztratí. Zdánlivě jednoduchá hmota Muzea národního parku v Zernezu, vytvořená propojením dvou masivních kubusů, skrývá v útrobách labyrint komplexně propojených prostor složité dispozice. Prostorové kvality muzea v Zernezu byly bohužel nesprávně pochopeny a z budovy se stal folklorní monument.

Druhý digitální panel nám představuje Olgiatiho realizované projekty ve fotografiích a kontextu hornaté švýcarské krajiny. Původní stodola přestavěná na studio hudebníka Linarda Bardila má na fasádě přiznané náhodně umístěné květinové ornamenty. Masivní tvrdost červeného betonu, který charakterizuje stavbu, je změkčena prostorem vnitřního patia elipsovitého tvaru. V případě školy v Paspels se architektovi podařilo dovést k realizaci jednoduše působící interiérový koncept. Z fasád jednotlivých pohledů můžeme vyčíst vnitřní dispozici. Exteriérově vnímaný betonový kubus je v silném kontrastu s okolní rurální krajinou.

Soutěžní návrh Muzea XXI v ruském městě Perm působící jako rozkvetlá koruna stromu s elipsovitým ornamentem poukazuje na Olgiatiho potenciál pohrát si i se zakázkou velkého formátu. Studentské centrum Univerzity v Lausanne je konceptem složeným s maximální úsporou a symbiózou konstrukce, účelu a funkce. Přísně inženýrský koncept neponechal nic náhodě a na výsledném vzhledu budovy již není co měnit; zásahem byť do jednoho jediného elementu, podobně jako u řeckého Parthenónu, by došlo k jejímu zničení.

Výstava nic nevnucuje a o ničem nepřesvědčuje. Je osobní výpovědí mága architektury, který svým postojem k životu má co sdělit a čím inspirovat. Zda Olgiatiho tvorbu a postoje přijmeme s váháním anebo nadšením, záleží na nás. Přístup, který je v plagiátorských tendencích dneška ojedinělý, si jistě zaslouží náležitý prostor pro prezentaci a uznání.

Rasťo Udžan
Foto: Stefan Zander, Archiv Valerio Olgiati

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Od partnerů ASB

Související