Architekturu z období komunistického temna představí výstava NAVZDORY

Jak moc zasáhla socialistická normalizace architektonickou scénu? Kolik opatrných svobodných nádechů se ztratilo v šedi povolené kultury a jak moc si mohli architekti dovolit snít? Příběh české architektury posledního půlstoletí a její aktéry představuje až do 26. ledna 2020 výstava Navzdory v Galerii Jaroslava Fragnera.

Výstava NAVZDORY / architekti 1969–1989–2019 se ohlíží za českou architekturou v průběhu půl století – od roku 1969 až po současnost. Představuje ty, kteří se i v podmínkách totality odvážili být tvůrci, i ty, kteří po roku 1989 vzdorují duchovnímu i komerčnímu nátlaku svobodné společnosti. Akcentována jsou témata jako svoboda architektonické tvorby, obrana veřejného prostoru, neoficiální struktury a výjimečné počiny v podobě výstav, happeningů, záchrany staveb i veřejného prostoru a obnovy výjimečných budov.

Kromě připomenutí těchto osobností, skupin a událostí je kladen důraz i na dobovou situaci,historické, politické nebo umělecké souvislosti a vývoj událostí či jednotlivých institucí a uskupení. Předělovým obdobím je období od listopadu 1989 (rozpad svazu architektů) až po založení České komory architektů, které snahu architektů zakotvilo právně a umožnilo autorům svobodně se věnovat své profesi.

Základní téma lze zjednodušit na morální integritu tvůrců, na jejich tvorbu a postoje bez ohledu na soudobý ideologický diktát, komerční tlaky, mainstream, na tvorbu architektů, kteří se nevydávají na snadnou cestu za cenu jakýchkoliv ústupků.

Kurátoři si nekladli za cíl rozdělit architektonickou scénu na špatné a dobré tvůrce, ale naopak ukázat, nakolik byl zajímavý a silný proud „ostrůvků pozitivní deviace“, jaké události (popsané dosud jen málo nebo vůbec) pomohly vývoji architektury, reagovaly na celoevropské trendy (postmoderna, technologie, zájem o památkovou péči, veřejný prostor, ekologie, teoretické práce) a jak se u architektů promítá uvědomění si vlastního vlivu na podobu veřejného prostoru a společenské i pedagogické odpovědnosti.

Podivnou atmosféru tvorby v normalizační šedi nakonec nejlépe přibližuje úryvek z doprovodného textu výstavy: „Dalo se to… Daly se přehlížet direktivně stanovené technické a ekonomické limity navrhování budov. Daly se prosazovat architektonické detaily, které stavební výroba z pohodlnosti nechtěla vyrábět. Dalo se také protestovat proti demolicím zanedbaných a poničených, ale důstojně zestárlých domů,nebo proti plošným asanacím historických částí měst. Daly se ignorovat oficiální struktury Svazu architektů s jeho politickými zakázkami a kreslit si vlastní utopické kontraprojekty.“