Veřejné stavby jako nic jiného svědčí o společnosti, která je vytvořila

Veřejné stavby jako nic jiného svědčí o společnosti, která je vytvořila

Veřejné stavby jsou ty, které stát nebo město staví pro své občany, ale i návštěvníky – pro veřejnost. Společnost, komunita, jimi mění své prostředí ke svému prospěchu. Naproti tomu soukromé stavby uspokojují ambice jedince. Realita nepochybně není takto černobílá a soukromé stavby vždy vznikají v určitém společenském rámci a často rozhodnutím skupiny.

Hranice, kdy se z kruhu příbuzných osob stává společnost, je nepochybně proměnlivá. Zajímavé je, že nutnost dohodnout se na veřejných stavbách (zavlažovacích kanálech, sakrálních stavbách i obranných stavbách) založila potřebu důmyslnějšího lidského společenství, samu společnost, která vyústila ve městech a státech. Veřejné stavby jsou nejen symboly a služebníky společnosti, ale i jejich iniciátory. Jako vždy v historii a současnosti jsou tedy prostředí a vztahy zcela provázané a jedno tvoří či proměňuje druhé. Na veřejných stavbách je tato provázanost vnitřní i zřetelná. I proto dystopické romány líčí zničená města a cesty jako zrcadlo zničené společnosti. S vědomím této vazby je velmi mrzuté, že dnešní doba je extrémně zaujatá vztahy (sociálními, ekonomickými…) a prostředí, ve kterém se tyto vztahy odehrávají, až na výjimky pomíjí. Možná je důvodem, že o vztazích se hovoří snáze na povrchní úrovni, kdežto vhled do prostředí vyžaduje určité úsilí. Všichni jsme vyrostli ve společenském kontaktu, ne všichni jsme měli možnost ovlivnit společné prostředí, ve kterém žijeme.

Udržitelnost, nebo zisk?

K nejstarším veřejným stavbám u nás patří, kromě cest, mostů a obraných staveb, kostely a radnice jako správní a symbolické stavby komunity. Je dobré připomenout i tržnice (třeba slavné Kotce v Praze, nebo masné krámy v jiných městech), právě proto, že tato část veřejných staveb u nás v posledních 25 letech zakrněla. Můžeme bohužel jen obdivovat velkorysost, kvalitu a živost Wroclavské nebo Budapešťské tržnice. Obchodování bylo historicky městy regulováno z důvodu ochrany zákazníka i výdělku do městské kasy. U nás tuto tradici bohužel přerušila touha po banánech a nekonečné zábavě v nákupních centrech, jejichž záměrem na rozdíl od městských tržnic není udržitelnost, ale zisk. Farmářské trhy jsou z tohoto pohledu návratem někam do raného středověku, jakkoli jsou lepší než nic.

Osvícenectví vrátilo Evropě i další veřejné stavby, na něž se po pádu Římské říše pozapomnělo. Školy, knihovny, galerie, muzea a koncertní sály. Arabský svět pro nás naštěstí uchoval lázně, které se s kultem těla v 19. století proměnily v koupaliště a přibyly k nim stavby sportovní. I dopravní stavby nabyly na sofistikovanosti a významu, nejprve s rozvojem železnice, což se projevilo zejména v nádražích. A jakkoli první tratě často vznikaly jako licencované soukromé počiny, nakonec skončily v rukou států, které je byly schopné dlouhodobě spravovat.

Dystopické romány líčí zničená města jako zrcadlo zničené společnosti

Touha po organizaci

Specifickou otázkou jsou ostatní infrastrukturální stavby – vodovody, kanalizace, elektrárny, spalovny, ropovody…, ale i armádní budovy. Ty k veřejným stavbám převážně patří, mají ale určitou skrytost, či specifický režim. Je otázkou, jak právě je ovlivní snaha po decentralizaci technologií. Vodní elektrárny, jakkoli radikálně změnily krajinu (vzpomeňme fotografie Orlíku a Zvíkova před napuštěním přehrady), jsou již dávno v obecném povědomí samozřejmé. Teď se do něj dostávají elektrárny větrné. Některé tyto stavby kupodivu psychicky vytěsňujeme – o Malešické spalovně v Praze se mnoho nemluví, přitom je v celé oblasti vládnoucí dominantou.

Veřejné stavby můžeme rozdělit na body – budovy a linie – jejich spojnice. Jako cokoli v lidském světě mají různá měřítka – od venkovského sálu po filharmonii, od dlážděné uličky po dálnici. Budovy vnímáme více. Stojí v ose našeho pohledu, kolmo k zemi i nebi. Navíc zvláště u nás jsme z kulturních, historických i podnebních důvodů zvyklí v nich trávit většinu času. Naštěstí právě historické zakořeněnosti vyprchávají a mladá generace v poslední době pokročila v opětovném obydlení veřejného prostoru. Budovy koncentrují lidské činnosti, ale i tužby. Zejména osvícenectví zavedlo snahu po monofunkčním uspořádání. Vytvořilo (nebo obnovilo?) ideál veřejné budovy jako instituce. Dokonce jim přiřadilo architektonické slohy. Radnice – gotika nebo renesance. Parlament – klasicismus. Divadlo – renesance. Kostel – gotika nebo románský sloh. Tato touha po organizaci je nepochybně jeden z modů lidské existence, což je patrné z časté snahy po organizaci řemesel po ulicích v historii i v současných městech zejména rozvojového světa. Tato touha přispěla k organizovanosti a přehlednosti měst, které považujeme za výdobytek antické kultury.

Ambice komunity

Veřejné stavby – budovy institucí byly a jsou klíčovými body městské struktury. Dávají nebo zvýrazňují smysl okolí a ve společné síti pak celého města. Logicky tak mají, oproti soukromým stavbám (bytovým, administrativním,…) nárok na výraznost. Symbolizují společnou věc, komunitu, město, stát. Nikdy nejsou jen „oborovými“ reprezentanty. Filharmonie nesymbolizuje jen hudebníky a univerzita jen akademiky. Vždy reprezentují nejen svůj stav – obor, ale i ambice celé komunity. Poskytují pocit hrdosti i zpětné zrcadlo nám přímo na očích. Současně s ideálem jednoznačnosti ale vždy existovala i nejednoznačnost, polyfunkčnost daná zejména velikostí obce, komunity. Obecní úřad spojený s místní knihovnou, školní tělocvična jako obecní sál… Současná „tekutá modernita“ nepochybně těmto znejasňujícím slučováním přeje. Instituce ztrácejí svůj tradiční program. Knihovny již nejsou výhradním místem uskladněných informací a stávají se spíše místy k setkávání a studiu. Kostely se mění v komunitní centra. Hierarchie společnosti prodělává proměnu a instituce jsou často vnímány jako symboly „starého pořádku“.

Garáže pod palácem

Radnice není vnímána jako místo ke společnému řešení společných záležitostí, ale jako odtažité centrum moci, kam se bohužel někdy musí pro razítko. Na institucích nezáleží. Nevadí, že přestávají být oporou města. Do této kategorie patří například slučování radnice s nákupním střediskem, nebo nákupního střediska s dopravním terminálem. Renesanční paláce jsou přeměněné v nezvoucí poslanecký labyrint a poslanecká sněmovna nejprve v rádio a poté v muzeum. Před budovou vlády se nedá ani pořádně demonstrovat. Je nešťastné, že právě proměna symbolického významu institucí není příliš ve veřejné debatě reflektována. Debata se vede jen o vztazích k tomu nebo onomu. Losna nebo Mažňák. Ale kde jsou Stínadla? Kritickým je nepochybně malý počet budov institucí realizovaných v posledních 25 letech, navzdory znovunabyté svobodě.

Ne, že by se veřejných staveb stavělo málo, ale poměr budov vůči infrastruktuře, zejména dopravní, je propastný. Velmi bych se přimlouval za porovnání s obdobím První republiky, která přitom stavěla i velká opevňovací díla. Co bude v budoucnu připomínat českou společnost přelomu tisíciletí? Dálniční křižovatky nebo podzemní garáže pod renesančními paláci? Smyslem by neměl být co nejsnazší přesun z bodu A do bodu B, ale kvalita těchto bodů. Jinak samotné cestování ztrácí smysl. Pro zasazení do evropského rámce si dovolím zmínit tzv. „prezidentské“ stavby francouzských prezidentů, které jsou zajímavým vzkazem ve veřejných stavbách posledních 50 let. Georges Pompidou inicioval Centre Pompidou, Francois Mitterrand francouzskou Národní knihovnu, Jacques Chirac impozantní most a Nicolas Sharkozy pak dokonce „pouhý“ plán velkého okružního propojení Paříže.

Brugy, Belgie

Kulturní akupunktura

Některé veřejné budovy bývají vnímány jako více reprezentativní. Zejména to platí pro stavby kulturní. Záměry na ně se rodí velmi komplikovaně, vzpomeňme na pražskou a brněnskou mnohaletou touhu po filharmonii, Rejnoka v Českých Budějovicích nebo ostravskou Černou louku. Některé bohužel nejsou jako reprezentanti společnosti vnímány, jako například nové divadlo v Plzni. O to více je vítána snaha velkých měst podpořit nový trend – využití stávajících revitalizovaných budov jako kreativních klastrů. Prim zde hraje Plzeň se svým Depem a doufám, že ji brzy bude následovat Brno a snad i Praha. Právě proměny historických nevyužívaných budov jsou velmi inspirativní. Doháníme Evropu.

Důležitá je ale kvalita i běžnějších veřejných staveb. Ty nemusí být okázalé a výrazně repre­zentativní, ale o to více působí svým častým používáním. Jako nejdůležitější se mi jeví zejména školy a školky. Ty totiž působí na své uživatele v jejich formativním období. Nasta­vují vnímání toho, co bude považováno za nor­malitu. S čím bude zbytek života srovnáváno, co utkví v hlavě jako zdroj inspirace. Je mrzuté, že vnímání této důležitosti je u měst i Minis­terstva školství velmi omezené. Jedni spoléhají na úsudek druhých a nakonec se pouze plní tabulkové počty míst. Hlavou mi zní The Wall od Pink Floyd. Další generace tak bude za nor­mální považovat neprůhledné dveře a temné koridory bez denního světla. Podobné platí pro radnice a úřady. Několik se jich kultivovalo prosklením dveří, hodně jich zůstává jak v Kafkově Zámku. Snad se vedení bojí, že bude obviněno z utrácení na své pohodlí. Jenže mezi zpříjemněním pro veřejnost a zpříjemněním jen pro vedení města je výrazný rozdíl. Určitě by pomohlo zapojení veřejnosti participací do rozhodování o veřejných stavbách. Vrátil by se pocit ze společného díla a symbolu. Je potřeba propagovat dobré příklady veřejných staveb i procesů k nim vedoucích.

Infrastrukturní veřejné stavby jsou na první pohled méně spojené s reprezentací. Skutečnost je naštěstí pestřejší. Smysl i reprezentativnost veřejné stavby souvisí s intenzitou jejího používání. Ta se může posouvat právě mezi vnitřním a vnějším prostředím. To souvisí s klimatem, kulturní tradicí i aktuální společenskou situací. Dlužno říci, že nejsymboličtější římské veřejné stavby byla právě fóra – veřejné prostory. V současnosti se u nás ale veřejné prostory často navrhují ryze účelově, bez snahy po obyvatelnosti či dokonce symbolické funkci. Ano objevují se snahy umístit, často bez jakýchkoli souvislostí, do prostoru figurální pomník, pokud možno nekontroverzní osobnosti. Snad s pocitem, že za malou investici se dostaví velký reprezentativně symbolický účinek. Takové akupunkturní vpichy „vyšší kultury“ ale působí většinou směšně. Za všechny jmenujme sochy nebohého Tarase Ševčenka na pražském Kinského náměstí nebo Švandy Dudáka ve Strakonicích.

Správným přístupem je naopak komplexní přístup k řešení veřejného prostoru s pečlivým vyřešením dopravy, aby byl prostor co nejobyvatelnější. Kvalitní soudobá výtvarná intervence může být součástí takového řešení, ale vždy jako integrální součást, nikoli jako splnění povinnosti, či zakrytí neschopnosti. Dobrým příkladem je park s pomníkem obětem komunismu v Liberci. Mohu s potěšením konstatovat, že po hubených letech se výrazně zvýšil zájem zejména menších měst o řešení jejich hlavních veřejných prostor. Přibylo architektonických soutěží na náměstí, která se začínají pomalu i realizovat. Příkladem budiž Frýdlant, Dobříš nebo z „dávnověku“ 90. let Slavonice. Pevně doufám, že se vrátí doba, kdy mohl být občan na střed svého města hrdý a považoval ho za přirozené společenské centrum. A také doufám, že nová náměstí budou iniciátory proměny veřejného prostředí jako celku ve městech, včetně následného spojení s krajinou.

Průmyslové stavby bez architektů

Díky Nadaci Proměny Karla Komárka se začalo blýskat na lepší časy v parcích a zahradách mateřských škol (Sušice, Litoměřice, Litomyšl, Vodňany). Ale i města sama začínají vnímat důležitost kvalitního veřejného prostoru nejen v centru (Park Čtyři dvory v Českých Budějovicích). Nejdále je asi Plzeň s celkovým generelem veřejného prostoru, který vskutku jednoduše, přirozeně a příjemně zapojuje město do okolní krajiny zejména podél řek. Snaží se též o kvalitativní proměnu prostředí sídlišť s využitím participace. Veřejný prostor není jedinou infrastrukturou, která si zaslouží kvalitativní přístup. V poslední době sílí zájem o kvalitativní řešení mostů, z pohledu kulturního prostředí. Pořádají se architektonicko-konstrukční soutěže na jejich návrhy s úspěšnými realizacemi (České Budějovice, Jaroměř, Přerov, Příbor). Špatná situace je ale u liniových dopravních staveb. Praxe běžná třeba v Holandsku, kde se na návrhu dálnic podílí architekt, je u nás zatím mimo vnímání veřejných zadavatelů.

Jakkoli se na fakultách architektury učí předmět průmyslové stavby, v realitě se u nás architekti jejich návrhů neúčastní či jsou přizváni na konec k „ozdobení“ konstrukce. Přitom tyto stavby svým měřítkem často ovládají okolní prostředí či krajinu. Viz zmíněná spalovna v Malešicích. Je opravdu překvapující, že při jejich velikosti a nepřehlédnutelnosti veřejným zadavatelům nevadí absence jejich kultivovaného řešení. Zdařilé příklady evropských spaloven nebo čistíren odpadních vod jsou přitom známé. Nutno doplnit, že čistírna v malé krkonošské obci Maršov dokonce získala řadu architektonických ocenění, ale trend nijak neovlivnila. Žasnu nad propastným rozdílem mezi českými vodními elektrárnami z počátku minulého století a současnými utilitárními boudičkami u jezů. Stejné přitom platí v menším měřítku u trafostanic a dokonce i obyčejných připojovacích „kampeliček“.

Větrat se dá i oknem

Veřejné stavby jako nic jiného svědčí o společnosti, která je vytvořila (nebo také vůbec nevytvořila). V některých případech, ale můžeme slyšet povzdech veřejných zadavatelů, že by rádi dostáli snaze po kvalitativním posuzování, ale nevědí, jak na to. Zde je naštěstí možné pomoci. Především by veřejná stavba měla odrážet skutečné potřeby společnosti, která do ní investuje. Nutnou podmínkou přijetí a smysluplnosti je zapojení veřejnosti při plánování veřejných investic. Vždy však především na úplném začátku, neboť veřejnost nemá odborné znalosti k posuzování, ale má nedostižné znalosti prostředí a svých potřeb. Tato fáze je ze všech nejdelší a mnohdy nelehká, ale urychlí všechny fáze následující a hlavně spojí společnost s jejím novým reprezentantem. Vrátí pocit spoluodpovědnosti. Ze záměru se pak může stát zadání. To musí být pečlivé. Ano, je to boj proti pohodlnosti zadavatelů, aby podrobně vyjádřili své požadavky, bez pečlivosti ale hrozí nepochopení záměru a jeho nenaplnění.

Poté by měl následovat kvalitativní výběr zpracovatele projektu s pomocí poroty složené z části závislé (musí jasně sdělit své požadavky) a části nezávislé odborné (závislé části vysvětlují, jak jejich požadavky uchazeči splňují). Porota musí posoudit všechny aspekty nabízených řešení uchazečů včetně dopadů na investiční a provozní náklady a musí rozhodnout konsenzuálně, nikoli součtem bodů. Výběr může být typicky například architektonickou soutěží uzpůsobenou rozsahem dané úloze. Odborníci z poroty mohou projektu dávat zpětnou reflexi až do realizace. Po zpracování projektu následuje výběr zhotovitele, který by opět měl zohlednit kvalitativní vlastnosti uchazečů. Celý proces pak musí provázet za zadavatele zodpovědná osoba, která jej připomínkuje a kontroluje.
Velmi specifickou okolností je pak provoz hotové veřejné stavby. Hodně veřejných budov, ale i infrastruktury, je čím dál tím více vybavováno sofistikovanou technologií.

Bohužel se ale mnohdy nezváží její smysluplnost a schopnost výsledný organismus správným způsobem provozovat. Pozor na zbytečnou technologickou okázalost investorů a naopak i pohodlnost uživatelů – větrat se dá i oknem, nikoli pouze vzduchotechnikou. Důležitou roli ve veřejných stavbách by měl hrát městský architekt. On by měl být tím prvním, kdo komunikuje jak s politiky (zadavateli) tak s veřejností a měl by být schopen je celým procesem provést. Bohužel je tato osoba u veřejných zadavatelů stále převážně podceňována a nevyužívána. Většina posuzuje prostředí podle toho, v čem vyrostla.

text: PETR LEŠEK
FOTO: SHUTTERSTOCK

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.