Rozhovor s Michalem Kohoutem: Polarita soukromého a sdíleného
Galerie(6)

Rozhovor s Michalem Kohoutem: Polarita soukromého a sdíleného

Michal Kohout, architekt a vysokoškolský pedagog, se spíše než tvůrcem cítí být moderátorem prostředí. Tvrdí, že věci se dějí samy, člověk by jim měl „jen“ uvolnit cestu a nechat prostor. Během svého působení v zahraničí zjistil mimo jiné, že Španělé dovedou snít, Britové zase řeší konflikty produktivně, s nonšalancí a gentlemansky.

Studoval jste na Fakultě architektury ČVUT, teď tady působíte jako pedagog. Jak se změnil přístup k výuce architektury od dob vašich studentských let?
Změnil se hlavně společenský kontext. Fakultu si pamatuju jako instituci, kde se moc nediskutovalo. Za mých studií během osmdesátých let tu nebylo mnoho pedagogů, se kterými bych chtěl sdílet společné cíle, díky nastavení systému často neměli ani bohatší praktické zkušenosti. Čest ale patří výjimkám. Například doktor Jiří Ševčík. Kunsthistorik, který se v té době věnoval architektuře a byl pro mě jakýmsi guru. Taky paní docentka Radová nebo namátkou páni inženýři Kutnar a Hanák, pan architekt Pardyl nebo pan profesor Paroubek.Pro získání technického základu to nebyla špatná škola, ale o architektuře jsem si chodil povídat i jinam. Hodně mě ovlivnily soukromé konzultace u Jana Bendy nebo také Alena Šrámková, pan Masák a Tomáš Brix. Lidé, u kterých jsem přes prázdniny praktikoval, nebo ke kterým jsem chodil pro rozumy a kteří do školy v té době neměli vesměs přístup.

Minulý týden jste se zúčastnil konference European Habitat. Jaký je podle Vás význam akcí tohoto typu?
Nejdůležitější roli tu podle mě hraje osobní mezilidský kontakt. Pokud někoho znáte jen z publikací nebo z internetu, není to ono. Člověk si taky sám srovná věci v hlavě, když je nucený něco kolegům při prezentaci či v diskusi na malém prostoru vysvětlovat. Můžete se potkat s lidmi z úřadů i s politiky. Ti se spolu s novináři na takové exponované akce slétávají jak mouchy. Jedni se potřebují prezentovat, druzí se zde vyskytují, aby měli o čem psát. My zase potřebujeme je, aby naše myšlenky přenesli do reality a seznámili s nimi veřejnost. Je to taková symbióza. Na pražském Habitatu byla navíc přijata takzvaná Pražská deklarace – společné prohlášení zástupců členských zemí Ekonomické komise pro Evropu OSN o současných výzvách spojených s bydlením a udržitelným vývojem měst. Člověk si může o takových prohlášeních myslet leccos, ale politika to potřebuje. Na konečné formulaci se poměrně významně podíleli i moji nejbližší kolegové David Tichý a Filip Tittl.

Michal Kohout klade ve svých projektech velký důraz na polaritu sdíleného a soukromého

Michal Kohout klade ve svých projektech velký důraz na polaritu sdíleného a soukromého.

V rámci panelové diskuze na Evropském Habitatu jste se zmínil o tom, že je důležité posilovat povědomí a znalosti o soukromém a veřejném prostoru v různých měřítkách: od bytu, přes dům, po město. Proč je měřítko v tomto kontextu tak zásadní záležitostí?
Soukromé a sdílené se manifestuje v rozdílných měřítkách různě, i když jejich polarita je tu vždy. To, co můžeme z jednoho měřítka považovat za čistě soukromou sféru, jako například byt, samo v sobě obsahuje další úrovnětéto polarity. Jsou tam prostory, které užívá celá rodina. Potom tam ale najdeme i taková místa, která jsou určena pro jednotlivce. Dveřmi musí projít každý. Oproti tomu stolek nebo židle, pracovní stůl nebo lampička na něm – to už jsou často intimní zóny jednotlivců. Důležité je ujasnit si, o jakém typu měřítka této polarity mluvíme v konkrétních případech. Sdílíme něco na stadionu nebo Václavském náměstí, ale jinak spolu prožíváme nějakou událost na lavičce v parku nebo jako rodina ve svém bytě. Anebo jako partneři, kteří si spolu zalezou pod peřinu. Měřítka jsou dobrá k tomu, aby si člověk uvědomil, jaký typ akce se v konkrétním prostředí očekává, aby ho mohl správně nastavit.Vedle měřítka je významný i charakter: když sedí švec u verpánku, nebo pan král na trůně, jde v obou případech o sezení jednotlivce, ale v úplně jiném kontextu. Tudíž i nástroje pro vytvoření adekvátního charakteru (verpánek, či trůn)budou jiné.

Jak může povědomí, nebo naopak nedostatek informací o prostředí ovlivňovat jeho kvalitu?
Všechno vychází z našeho vědomí. Nejdřív musím něco smysly zaznamenat, putuje to do našeho vědomí a to pak dává signál k nějaké akci. Nestal se na světě lidský čin ten, aby neprošel vědomím. Vědomí je zásadním pro všechny lidské akce včetně vytváření prostředí. Jak dokážeme prostředí chápat, tak do něj budeme schopni i vstupovat.

Čím se dá dosáhnout dlouhodobé kvality prostředí?
Myslím, že to byl Winston Churchill, kdo řekl: „We shape our buildings and afterwards our buildings shape us.“ Je spousta traumatizovaných architektů, developerů či politiků, kteří právě kvůli svému ne zcela vyrovnanému vědomí prostředí poškozují. Když je někdo nepořádný, má kolem sebe nepořádek. A když má v hlavě nepořádek architekt, tak se to taky někde projeví, jen pravděpodobně v o něco větším měřítku. Ale pochopitelně tu nejde jen o ty negativní aspekty lidské mysli. Do prostředí se stejně tak promítá pozitivní nastavení mysli: radost, pochopení, předvídavost, vize, ideál, pro který žijeme, sdílíme ho a dává nám nějaký smysl.

Sídliště Spořilov v Jilemnici – původní stav

Sídliště Spořilov v Jilemnici – původní stav

Ve svém profesním působení, ať už na akademické půdě, nebo v praxi, se hodně věnujete tématu bydlení. Jak jsme na tom dnes s kvalitou bydlení v České republice?
Za minulého režimu jsme se odnaučili sdílet věci s ostatními, protože jsme k tomu byli uměle nuceni. Tím naše bydlení trpí. Sdílení neumíme správně dávkovat a vkládat ho do prostředí kolem nás. Uzavíráme se do ulit, přitom sdílené často naprosto radikálně vytváří a ovlivňuje kvalitu soukromého. Když budete mít sebekrásnější dům na špatném místě, každý realitní makléř vám řekne, že hodnota toho domu je poloviční, čtvrtinová nebo desetinová. Místo je vytvářeno právě tím, co je společné, městem, ulicemi, kontextem. Ještě na tom ale nejsme tak špatně, jen jsme zvyklí srovnávat se se světovými špičkami, jako je Vídeň, Mnichov, Kodaň… Postupně se učíme, mimo jiné i díky silné a dosud fyzicky přítomné tradici, jak ke sdílenému v prostředí přistupovat, takže jsem do budoucna optimistou.

Máte za sebou řadu oceněných projektů v oblasti bydlení, polyfunkčních a veřejných staveb. Kdybyste si měl vybrat jeden ze svých vlastních projektů, ke kterému znich máte nějakým způsobem nejblíže a proč?
Říká se, že maminka má všechny své děti stejně ráda. A tatínek (tedy já) pochopitelně taky. Když jsme zde ale hovořili o polaritě sdíleného a soukromého, máme jeden projekt, kterým se občas chlubíme. Je to bydlení na Vackově. Jedenáct domů na území velkém zhruba jako městský blok. Mám dojem, že se nám tam povedlo nastavit tento poměr možná trochu jinak, než je to běžné, přesto však správně. Doufám, že se tam lidem dobře žije. Možná bych tam jednou rád zestárnul.

Kdo z architektů starších generací Vás během studií a profesního života nejvíc ovlivnil?
Nejblíže je mi asi Alena Šrámková. Od mých studentských let i potom, co jsem u ní nastoupil do svého prvního zaměstnání. I když ona je z mého pohledu umělec, já se cítím být spíš jakýmsi moderátorem prostředí. Nemám pocit, že bych sám něco vytvářel. Věci se nějak dějí, člověk by jim měl, často sám v sobě, jen uvolnit cestu a nechat prostor. Alena Šrámková je silná osobnost a občas mám pocit, že chce realitu vyloženě hníst a přeformulovat.Zároveň má ale velké pochopení pro to, s čím zachází. Tím mi vždycky imponovala, ačkoli jsem se sám nakonec vydal jinou cestou.

Skica nerealizovaného projektu obytné čtvrti Sluníčková zahrada v Lysé nad Labem.

Skica nerealizovaného projektu obytné čtvrti Sluníčková zahrada v Lysé nad Labem.

Působil jste ve Španělsku a v Británii. Čím vás jako architekta obohatila práce v zahraničí?
Španělé jsou daleko menší pragmatici než Češi. Dovedou snít. Architekt, u kterého jsem pracoval, mi říkal, že zatímco my „seveřani“ žijeme, abychom mohli pracovat, oni pracují, aby mohli žít. Ta vize, schopnost vidět do dálky za všechny dobové překážky má přitom pro architekturu a urbanismus, jako dlouhodobé společenské projekty, obrovský význam. Stejně jako důvěra ve vlastní city. Na starých stavbách, stejně jako v poezii či hudbě nás většinou neoslovují dávno překonané či zapomenuté technologie, ale osobní nasazení tvůrce.V Anglii mi zase přišlo skvělé, že se lidi nehádali. Když měli konflikt, dokázali ho zvládnout neuvěřitelně produktivním způsobem. Věcně, nonšalantně a gentlemansky.

Jste také spoluzakladatelem výzkumné organizace Centrum kvality bydlení. Čím konkrétně se CKB snaží zlepšit kvalitu bydlení a života? Jaké jsou dosud největší úspěchy CKB a čeho byste chtěli jeho prostřednictvím v dohledné nebo i vzdálenější době docílit?
Původním cílem, který jsme si vytkli, bylo zlepšení všeobecného povědomí o významu bydlení, jeho kvalitách o tom, co tyto kvality, které se nezřídka manifestují formou výsledné ceny, nejvíce ovlivňuje. Zpočátku jsme se zaměřili na stavební legislativu. To je oblast, skrze kterou lze při správném nastavení dosáhnout významných zlepšení prakticky „zadarmo“. Snažíme se také o chápání bydlení v širších souvislostech – měřítkově i mezioborově. Předloni jsme se podíleli na vydání knihy Můj dům, naše ulice o suburbanizaci a jak jí čelit inteligentní hromadnou výstavbou individuálního bydlení. Vloni jsme ve spolupráci s FA ČVUT vydali knihu o bydlení určenou širší odborné veřejnosti Hromadné bydlení / Systematika prostorových typů a letos již máme na kontě publikaci Sídliště, jak dál? shrnující výsledky několikaletého výzkumu specifických podmínek dalšího rozvoje sídlištních lokalit. Pořádáme přednášky především pro veřejnost a veřejnou správu často ve spolupráci s neziskovým sektorem – nadací Heinrich Böll Stiftung a Národní sítí zdravých měst. Pracujeme ale také na konkrétních projektech, třeba přestavby sídliště v Jilemnici.

Síldliště Spořilov v Jilemnici – návrh: V rámci vystavěného prostředí nemusí jít zdaleka jenom o domy. Jedná se hlavně o prostředí samotné, tedy především o prostor a lidi v něm.

Síldliště Spořilov v Jilemnici – návrh: V rámci vystavěného prostředí nemusí jít zdaleka jenom o domy. Jedná se hlavně o prostředí samotné, tedy především o prostor a lidi v něm.

Čemu se věnujete kromě architektury?
Udržuji kontakty s přáteli a rodinou, angažuji se společensky, běhám, medituji… Architekturou jsem hodně pohlcen, ale ne zcela.

Jak může architekt přispět k tomu, aby se mohl byt nebo dům, který navrhuje, stát pro jeho uživatele domovem, nejenom místem, kde se „jenom“ bydlí?
Je velký rozdíl mezi tím, když navrhujete individuálně, nebo obecně. Člověk by neměl podlehnout ani jedné krajnosti. Když navrhujete na míru, tak co je tou mírou? Jak se člověk cítí a jaké má potřeby právě teď? Jenže dům zpravidla neslouží jenom jednomu člověku v jediném okamžiku, slouží celé rodině, možná i dalším generacím, a to nemluvím o kontextu. Ani v individuálním domě nesmí proto chybět určitá míra obecnosti. Když naopak navrhujete pro developera, nebývá zase dobré se nějaké té specifičnosti zcela bránit. Stavebně je nejjednodušší mít všechny byty v rámci projektu stejné, protože se pak snadněji a levněji staví i zařizují. Pro kvalitu prostředí i uživatelsky je však výhodnější zohlednit i specifičnost každého projektu, každé jednotky. Je to jako s lidmi: ač jsme si typově podobní, každý jednotlivec je rozeznatelný a lišíme se v často podstatných detailech. Správná míra typického i specifického nám umožňuje se v prostředí orientovat a současně mu dává bohatost a vrstevnatost. Nepřekvapuje nás a neleká, zároveň však, jak „říká“ můj oblíbený filosof Zdeněk Kratochvíl, „skrývá životadárné hlubiny“. On takto popisuje domov, což je významná dimenze bydlení. V jistém smyslu jeho nejvyšší meta.

Michal Kohout (*1964) Autorizovaný architekt ČKA působil jak v tuzemských, tak v zahraničních ateliérech. Před založením společnosti UNIT architekti byl společníkem kanceláře Jiran Kohout architekti. Je autorem řady oceněných projektů v oblasti bydlení, polyfunkčních a veřejných staveb. Od roku 2012 je vedoucím Ústavu nauky o budovách a garantem programu bydlení na Fakultě architektury ČVUT, kde zároveň vede ateliér (s Davidem Tichým), a výuku cyklu soubory staveb na Ústavu urbanismu (s Filipem Tittlem). Je spoluzakladatelem nakladatelství Zlatý řez a výzkumné organizace Centrum kvality bydlení.

TEXT: TEREZA JANIŠOVÁ
FOTOGRAFIE: ARCHIV MICHALA KOHOUTA

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.