João Santa-Rita: Domy nikdy neexistují samy o sobě

Portugalský architekt João Santa Rita.

Portugalský architekt João Santa-Rita se stal spolu s dalšími hosty předskokanem letošního ročníku konference reSITE. Ještě před začátkem hlavního programu 19. a 20. září proběhla v nově dokončené budově DRN na Národní třídě diskuse o moderní architektuře v historickém kontextu.

Vy jste konferenci reSITE začal již čtvrtečním Salonem. Byla to velká změna oproti standardnímu formátu této akce?
Bylo to fajn, mělo to menší, intimnější měřítko. Člověk si byl mnohem blíže s posluchači.

Kdo se akce zúčastnil? Byli to architekti, nebo i široká veřejnost?
Nejsem si úplně jistý. Myslím, že většina lidí byli návštěvníci reSITE nebo lidé, kteří budou na konferenci vystupovat. Předpokládám, že tam byli i nějací zvaní hosté a lidé, kteří přišli jen tak se podívat. Líbilo se mi, že příspěvky byly hodně krátké, ale mnohem větší prostor měla diskuse.

Salon se konal v budově DRN na Národní třídě. Měl jste příležitost si stavbu prohlédnout?
Bohužel jsem neměl mnoho času si dům prohlédnout na prohlídce po skončení přednášek. Ale prošel jsem si DRN, když jsem dorazil o trochu dříve. Podíval jsem se, jak to vypadá v přízemí a v atriu, které je sevřené mezi novou a starou budovou.

Líbilo se mi, že je tento prostor otevřený veřejnosti a přístupný z více směrů, jsem zvědavý, jak bude místo žít po zaplnění některých dosud prázdných obchodů. Má to zvláštní atmosféru. Nikdy jsem si nemyslel, že mi nějaká architektura takto na sever bude tolik připomínat, na co jsem zvyklý z jižní Evropy.

Možná je to kvůli barevnosti toho atria, nebo kvůli světlu, které tam proniká z výšky. Je to zajímavé místo sevřené mezi dvěma starými a dvěma novými fasádami. V dojmu z toho prostoru hraje roli superpozice těchto dvou časových vrstev.

Akce se konala v nové budově DRN na Národní třídě.
Akce se konala v nové budově DRN na Národní třídě. |

Váš příspěvek byl právě o dialogu moderní architektury a historické matrix měst. Co je podle vás v tomto procesu největší výzva?
Můj příspěvek se tím vlastně nezabýval úplně do detailu, ale pokusím se na otázku odpovědět. Mluvil jsem spíše o tom, jak se chovat a jak přistupovat k existujícím budovám, ať už mají větší či menší významnost v městské krajině. Ale myslím, že otázka, jak stavět nové budovy v historickém kontextu, je vždy zajímavá.

Problém domů je totiž v tom, že nikdy neexistují odděleně jako samostatná umělecká díla. Vždy něco přinášejí do okolního prostředí. U nového objektu bychom si vždy měli klást otázku, co bylo stavbou ztraceno.

Pokud se pohybujeme v historickém kontextu, často se jedná spíše o klidná místa s otevřenými veřejnými prostory – a najednou může být toto místo zabráno novou budovou.

Takže otázka je, co zvláštního, jakou kvalitu tím zásahem přinášíme. A i když je to obyčejné bydlení, vždycky by k ní mělo být přistupováno jako k výjimečné budově, protože v kontextu svého okolí je to výjimka.

Vnímají takto významně budovy i nearchitekti?
To si nemyslím. Je to trochu nemoc z povolání, jako když doktor tipuje u kolemjdoucích jejich neduhy. Když navštěvuji nové město, vždy se dívám po domech, jak vypadají, co je na nich zvláštního. Ale běžní lidé to asi takto nevnímají, ti žijí spíš rytmem, který domy dodávají ulici, a pravděpodobně si často nových věcí zase tolik nevšímají. Ale jsou to tyhle obyčejné vjemy, které dávají vyniknout jedinečné architektuře a nechají ji vyznít.

Jak moc by se města měla měnit?
Město není souborem muzeí a významných památek. Ty existují, protože se odlišují od vrstvy „obyčejného města“, společného jmenovatele, vůči kterému jsou výjimkami. To je třeba brát do úvahy vždy, když mají architekti příležitost doplnit již zastavěné území o novou stavbu. Zda se chtějí chovat v souladu s běžností, nebo jít naopak proti ní. A v různých městech jsou různé věci běžné a různé věci výjimkami.

Tohle je docela důležité téma pro Prahu, protože na rozdíl od celé řady dalších evropských měst tu zůstalo historické centrum víceméně zachováno a je diskutabilní, zda to z hlediska rozvoje centra Prahy není vlastně svým způsobem hendikep. Zda se historické centrum, které má omezené možnosti pro rozvoj, nestává svého druhu skanzenem…
Tady se asi nedá generalizovat, asi záleží na celé řadě faktorů. Vždy si musíme klást otázku, zda to, co děláme, přináší do místa nějakou hodnotu. Města jsou od začátku své existence spíš proces než něco daného. Zastavení procesu vývoje města je přístup, který je vlastně docela nedávným vynálezem.

Moderní architektura se kontextem moc nezabývala. Modernisti chtěli prostě nový a lepší svět, nahrazení nebo přestavění stávajících měst. To, že se dnes zajímáme o to, co již v městské matrix máme, vnímáme to jako hodnotu a staráme se o to, je vlastně z hlediska vývoje měst výjimka.

Neznám Prahu dost dobře na to, abych se mohl vyjadřovat konkrétněji, ale pokud je město příliš ochranitelské vůči starému, zbývá jen velmi málo prostoru pro novou architekturu, a ta musí být o to lepší. Ale najít rovnováhu mezi touhou zachovat historické hodnoty a zachovat ve městě život je obtížné.

Vůči novým projektům je na místě kritický pohled, vždy je třeba porovnávat je s nulovou variantou. Nicméně tvrdit, že nějakou budovu nelze zbourat jen proto, že tam vždycky byla, město umrtvuje. Pro zásahy je potřeba najít ta správná místa a správný postup, jak na to.

V takhle kompaktním kontextu bude rozhodování o nové architektuře vždy obtížné a vždy bude vyvolávat napětí, bylo by ale velkou chybou zvolit cestu nejmenšího odporu a prostě znemožňovat jakýkoli rozvoj s tím, že na to teď není ta správná doba.

Podle vás je tedy změna ve městě život?
Návštěvníci musí pochopit, že když přijedou někam na návštěvu, vidí město takové, jaké je nyní. Tento prchavý okamžik ale vůbec není město, jak vždycky bylo a jak vždy musí být. Změna probíhá neustále, když do téhož města přijedete za rok, bude trochu jiné – něco přibude, změní se některé obchody, něco se postaví. Ne vždy jsou to věci, kterých si všímáme. Tenhle proces je městu vlastní, za 200 let bude třeba vypadat úplně jinak.

Letošní reSITE začínal o den dříve Salonem.
Letošní reSITE začínal o den dříve Salonem. |

Myslíte, že pro zachování živého města by stačily i drobné změny typu výměna dveří, nové obchody? A co změna využití existujících budov?
Souhlasím. Budovy mají fasádu, která je takovou jejich tváří. Ale co se skrývá v jejích útrobách, není na první pohled patrné. Turisté nevědí, co se děje ve dvoře nebo ve sklepě, vnímají jen vnější obálku domu – štuky, dekorace a vývěsní štíty.

I tak jednoduchá věc jako změna barevnosti může úplně změnit vnímání architektury. V Lisabonu jsme měli takovou zkušenost s městem, které se mění o malý kus každý den, a nakonec po 10 letech je díky tomu lepší. A protože to probíhá postupně, nebudí to takové emoce jako náhlá kompletní změna. Je to něco, čemu nelze zabránit, jedině za cenu neustálých restrikcí.

Dokážete porovnat, jak se od sebe liší architektury různých měst?
Praha mi přijde hodně homogenní, domy se si tu navzájem hodně podobají. Asi je to tím, že vznikaly v podobné době, i když i tady jsou samozřejmě čtvrti se svébytným charakterem, které lze poznat na první pohled. Paříž je v tomhle ještě uniformnější, možná proto mi vždy přišla vcelku nudná.

Ale zároveň si Francouzi umějí hrát právě s těmi drobnými detaily, jako je změna barvy střechy, nebo obchodu v parteru, takže nakonec je to živoucí město i přes to, že ho vlastně celé navrhnul a nechal postavit architekt Haussmann. Snaha měnit svět kolem sebe je lidem vlastní a ve městě se ještě koncentruje.

Jakým způsobem přidávat do historického města architektonickou vrstvu směřující k větší udržitelnosti? Středověká zástavba vznikala v prostředí, kde bylo žádoucí mít pokud možno všechny plochy zpevněné a zeleň byla za hradbami, to už ale dnes není použitelný model…
Je to samozřejmě problém, protože okolnosti se zásadním způsobem změnily. Jedna věc je existující uliční síť – dostačuje našim dnešním potřebám? Bude v ní dost místa i v budoucnu? Do jaké míry je na místě snažit se zachovat ideu toho, jak vypadal veřejný prostor v době jeho vzniku?

Podle mě je důležité snažit se do center vměstnat co největší množství parků a zeleně a minimalizovat podíl nepropustných ploch. Prostorová kapacita veřejných prostor bude věčný problém, protože uliční síť vznikala v naprosto odlišných poměrech.

Včera na návštěvě DRNu pan architekt Fiala zmiňoval, že měli docela problémy s památkáři kvůli zelené střeše – to je věc, kterou moc nechápu. Veřejně přístupná zelená střecha může v být v centrech měst jediným způsobem, jak zajistit lepší prostředí pro lidi.

Text: Anna Vrabcová
Foto: RESITE

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 5/2019.

Komentáře