RABF – Tenisový žebříček českého stavebnictví

Jan Fibiger

Rating Nadace pro rozvoj architektury a stavitleství (RABF) je bodovým vyjádřením kvality, ověřené za pětileté období, které posbírali učastníci Stavby roku a 11ti dalších samostatných přehlídkových soutěží. Body jsou odstupňovaně přidělovány za účast v soutěži, postup do druhého kola, za nominaci, zvláštní cenu a nejvyšší ocenění, za druh soutěže.

RABF je založen jako otevřený systém i pro další zatím nezapojené soutěže. Prezentované výsledky jsou rozděleny do čtyř kategorií: stavební firmy, projektové organizace, autoři a projektanti staveb a dodavatelé stavebních výrobků a služeb.

Rating je koncipován jako integrovaná reference z posledních pěti let požadovaná ve veřejných soutěžích. O žebříčku i o kvalitě českého stavebnictví jsme hovořili s Janem Fibigerem, předsedou sp  rávní rady Nadace ABF.

V jaké kondici je podle vás české stavebnictví? Je u nás situace srovnatelná se zahraničím, nebo ještě máme nějaké mezery?
Mezery jsou vždy a všude. Jak jsme schopni sledovat přes soutěž Stavba roku, tak to, co ve stavebnictví umíme od projekce po realizaci, je dobrá úroveň, kterou lze směle porovnávat s kýmkoli na světě. Svědčí o tom i řada českých staveb v zahraničí. Ať už to jsou dopravní stavby ponejvíce Metrostavu, které mají třeba charakter dálničního průtahu Varšavy, jejž snad postavili za rok a půl nebo dva roky.

Představa, že v Praze uděláme rekonstrukci severojižní magistrály z Jižního Města až na Prosek za jeden a půl roku, a to ještě za provozu, je absurdní. Přesto to česká firma v Polsku dokázala, také postavila tunely v Norsku, na Islandu. Úžasné. Úplně z jiného ranku je české sklo, byť dnes pod japonským koncernem AGC.

To zdobí domy v Belgii, Židovské muzeum ve Varšavě, je to jasný úspěch. Nobelovy ceny za fyziologii a medicínu jsou předávány ve stockholmské aule KI, součásti Karolinska institutet, pod dynamickou fasádou ze dřeva a skla od české firmy Fenestra Wieden.To jsou důvody, proč říkám, že jsme konkurenceschopní.

Je tu samozřejmě otázka celkového průměru, je tu jistě i otázka toho, že celková technická úroveň je trochu skromnější než to, co si mohou dovolit Číňané nebo arabské státy. Tam je technický progres a cena staveb v úplně jiných řádech.

Naproti tomu naše velká síla spočívá i ve velkém množství rekonstrukcí památek a v udržení tradičních řemesel na vysoké úrovni. Teď jsem slyšel nabídku, že bychom mohli opravovat Notre Dame, myslím si, že to není nafoukané.

Je otázka, zda to Francouzi připustí, zda to mohou kulturně připustit. Když nám Matyáš z Arrasu přijel stavět Svatého Víta, tak že bychom to teď udělali obráceně. Myslím si, že tady je také naše kvalita. Ale jinak se stavebnictví pohybuje ve spektru od strašlivého průšvihu, které zažívá každý stavebník, jenž se pouští do opravy domku a nemá ho úplně na klíč, až po ty špičky.

Vidíte nějaký problém v tom smyslu, že firmy sice jsou kvality schopné, ale prostředí to nepodporuje?
Přesně tak. Já si myslím, že to není jen problém ČR, že je to prostě problém demokratického financování veřejných investic. Protože i Evropská unie má ve svých pěti bodech Strategie další konkurenceschopnosti stavebnictví jako jeden ze základních problémů soutěžení na cenu. A u nás je to v naprosto vypjaté podobě.

Kriminalizace zadavatelů směřuje jednoznačně k tomu, že se jiné hledisko vůbec neumí uplatnit. Zákon je postavený velmi nešikovně, i když dnes umožňuje jiné hlavní kritérium výběru, tak politická a společenská atmosféra to neumožňuje. Jaké jiné kritérium ale zvolit? Říká se: větší záruka.

Že firma zkrachuje, nebo nezkrachuje? Hodnocení nějaké kvality – jaké? Tam přesně je ten okamžik, kdy vznikla myšlenka ratingu. Protože v českém prostředí je až nesmyslná houšť různých přehlídek a soutěží, kdy se pokaždé trochu jiná skupina lidí, pokaždé podle trochu jiných podmínek, ale pokaždé se z velké části upřímnou snahou pokouší hodnotit nějaké výsledky.

A je určitě lepší, když mi jako investorovi někdo řekne: tahle stavba tady dostala cenu jako nejlepší dřevěný dům, nebo je to nejlepší dům kraje, republiky v nějakém kritériu. Rozhodně je to lepší, než když mi firma napíše „jděte se podívat na tyhle tři domy“ a přinese papír, na kterém referenci napsal investor. A ten, pokud spolu nemají spor a neskončili u soudu, tu dobrou referenci na svou stavbu napíše.

V procesu stavebnictví, a to jak v projekci, tak v realizaci, je těžké dělat to, co má normálně průmysl – že vyrobí prototyp, ten se dá do zkušebny, tam se otestuje, nějak označí a pak si ho můžete koupit. A kupujete si hodinky, kupujete si auto. Oni vám sice nabídnou, že vám ho zcela individualizují, ale pořád je to prostě favorit, mercedes nebo kia, která je xkrát odzkoušená.

A vy v tomto máte danou garanci a pak už nastupuje takové to hodnocení diváků. Ve stavebnictví to ale nejde. Protože místo, projekt, realizace jsou vždy individuální. Od projektu do realizace uplyne třeba tři čtyři roky a za tu dobu se vývoj technologií může úplně změnit. Doporučte někomu třeba telefon vyrobený před pěti lety… Stavebnictví je prostě jiné.

A nám se nepodařilo najít jiné kritérium, než které jsme pak přetavili do ratingu. Domníváme se, že jedno z významných kritérií by mělo být hodnocení kvality od lidí, kteří dokázali danou stavbu realizovat. Od skupin, firem, projektantů.

Neskrývá se ale v ratingu problém pro firmy, architektonická studia, která na trh teprve vstupují? Nezvýhodňuje ten systém zavedené společnosti, které by se časem u veřejných zakázek, kde dala zastupitelstva na rating, začaly opakovat?
Ano, nepochybně to tak je. Žádné úplně spravedlivé hodnocení neexistuje, musíme být schopni tomu hledat různé formy. Já už jsem v nějakém článku psal, že inspirací pro náš žebříček bylo hodnocení tenistů, a tam je to tak, že aby česká děvčata pronikla do první stovky, což je nejúspěšnější, co v nějakém sportu máme, tak je to strašně těžké.

Musí se tam probojovat přes juniorské soutěže, to v naší analogii znamená vytvořit i věkově omezené soutěže pro ty mladší. Aby si firmy a architekti tyto body mohli přinést a nestartovali z tisícího místa, ale třeba dvoustého. Aby mohli pracovat na komunální úrovni a tam nasbírat body, aby se dostali do vyšší soutěže. Druhá věc je, že ani rating nemůže být absolutním hlediskem.

Měl by být pomocným vodítkem, měl by (ať už laikovi, nebo politikovi) dopomoci, že si řekne – ano, tato firma, tato nabídka je něco, co by se mi líbilo. Patří do první dvacítky, do první stovky, kdosi mi posoudil, že do té stovky jsou, tak já neberu firmu, kterou utvořili včera nějací „nounejmové“.

Rating je dělaný i tak, aby byl třeba v projekci žebříček zvlášť pro firmy a osoby. Je to trochu proto, že máme takovou prapodivnou legislativu. Jako investor objednáváte projektovou dokumentaci u projektové organizace, u firmy na základě obchodní smlouvy.

A ti vám odevzdají desky s papíry, ale za to, co na těch papírech je – že to nespadne, neshoří, dá se to větrat – za to nezodpovídá ta projektová organizace, ale fyzické osoby, které jsou v komorách a dávají na to razítka. A pak tu jsou ještě architekti, kteří zodpovídají za své umění, za autorský návrh. Proto jsme udělali zvlášť hodnocení ateliérů a zvlášť hodnocení těch osob.

Ale některé ateliéry ze zásady vystupují jako celek a některé naopak uvádějí, kdo navrhoval konkrétní stavbu?
Nepochybně. Třeba to do budoucna mladé architekty ovlivní, že budou vědět, že když půjdou do ateliéru B, a ne do ateliéru A, tak v ateliéru B uvádějí celý pětičlenný tým, který se dostane do hodnocení, a tím jim pomůžou. Zatímco v ateliéru A je prostě pan Mistr, podle kterého se ateliér jmenuje. Ten princip by měl pomáhat členům projekčního týmu.

Ale zase v některých soutěžních podmínkách chtějí jen název ateliéru a tam máme smůlu. Jinde zase se to vypisuje, a je to, jako když skončil film a ještě pět minut jdou titulky spoluautorů a partnerů. My nejsme schopní zkoumat, jestli tam jedno jméno představuje kompletní koncepci, a to poslední jméno – když mluvíme o projektantech – je jméno člověka, který dělal rozpisky.

Když je tam napsaný, byl součástí týmu, který dokázal udělat oceněný projekt. Za to dostanou všichni stejný počet bodů. Tím mohou slavná jména táhnout nahoru své mladé partnery, přitáhnout je, získat je, podporovat a umožnit jim vstup na trh. My jsme se snažili, aby byl rating zahrnut oficiálně do zákona, což se nám nepodařilo.

Ministerstva tvrdí, že je to princip, který diskriminuje zahraniční firmy. Na první pohled samozřejmě ano, pokud tu daná firma bude stavět poprvé, podruhé, potřetí. Stejně tak ale naše firmy zažívají obrovskou diskriminaci, když chtějí proniknout do zahraničí. Prostě jsou cizí, a teprve až se jim podaří postavit tři čtyři objekty a zaměstnat hodně místních, mají šanci dostat znovu zakázku.

Pokud nedopadnou jako PSJ, která byla v Rusku tak populární, že jí pak mnoho zakázek nezaplatili a oni na to zkrachovali. Ale to je zase jiné riziko podnikání a PSJ si přesto za ty stavby odnesla hodně titulů a nepochybně měla dobré jméno z hlediska kvality dokončených stavebních prací.

Nezvýhodňuje rating také velké firmy, které za hodnocené období stihnou udělat třeba deset projektů, z nichž například tři jsou ve špičkové kvalitě, která vyhraje soutěže, a ten zbytek může být horší průměr? A čistě touto kvantitou převálcují menší konkurenty?
My jsme zvažovali přidělené body dělit velikostí firem, objemem, počtem zaměstnanců… Ale ono to nejde tak udělat. Prostě na olympiádě budou mít vždy nejvíce medailí Číňané, Rusové a Američané a možná Němci, když se zvednou. A Češi budou šťastní, pokud budou do desátého místa. My bychom rádi publikum našeho ratingu naučili, že není cílem být první až třetí.

Také jsme rozdělili certifikáty, které na základě našeho žebříčku udělujeme, na excelentní kvalitu, výbornou kvalitu a dobrou kvalitu. A dobrá kvalita je pořád ještě asi do sto dvacátého místa. Rád bych to dostal do té polohy, rád bych, abychom našli způsob, jak oslavit firmu z Horní Dolní, že se jí podařilo dostat do první stovky.

Jako teď všechny noviny psaly o tenistce Vondroušové, když pronikla do první stovky tenistek. A byl to národní úspěch a ve zpravodajství to zastínilo Stavbu roku, kde prezentuje svůj výsledek 8 % českého průmyslu. To je největší problém, překonat tento náhled, kdy někdo, když je v žebříčku dvanáctý, tak už to ani nechce slyšet.

My pořád vysvětlujeme, že excelentní firma v tom pětiletém hodnoceném období získala několik významných ocenění. Výborná je, když získala minimálně jednu hlavní cenu a pak další ocenění. A dobrý je, že jí bylo uděleno buď jedno hlavní, nebo několik menších ocenění a soustavně usiluje o prezentaci svých výsledků v různém posuzování.

Toto hodnocení – excelentní, výborný a dobrý – považuji z hlediska využití ratingu za významnější než pořadí. Samozřejmě, že se firmy budou trumfovat, proto je to soutěž. Ale pro praxi je důležitější, že když je někdo v kategorii toho dobrého, je to reference, doporučení ratingu, potvrzení kvality. A to vychází od odborníků – když sečteme všechny porotce zapojených soutěží, je jich přes sto.

Můžete říct něco bližšího k tomu, na základě kterých soutěží rating vzniká?
V ratingu jsou zahrnuty vedle Stavby roku i Zahraniční stavba roku, Urbanistický projekt roku, Grand Prix OA, Inženýrská cena ČKAIT, Stavební firma roku (SPS) nebo Výrobce roku. Výrobky posuzují V-T známka kvality, Ověřeno pro stavbu, Grand Prix FOR ARCH, Velké ceny IBF.

Proces zapojení regionálních soutěží je v počátku. Ve stavbách máme středočeskou Stavbu roku a jihočeskou Prestu. Z oborově zaměřených věcí je tam Fasáda roku, kterou organizuje Baumit.

Diskutujeme s SPS v ČR a ČKAIT, kteří jsou vypisovateli regionálních soutěží a zároveň spoluvypisovateli Stavby roku, aby nám pomohli s jejich zařazením do RABF. Regionální organizátoři Nadaci ABF, organizátora celostátní Stavby roku, totiž někdy vnímají jako konkurenci. To je cesta, kterou bychom chtěli rating dále rozšiřovat a posilovat.

logo RABF2

Text: Anna Vrabcová
Foto: ABF, ČKAIT

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 3/2019.

Komentáře