Esa Piironen: Nápady visí ve vzduchu
Galerie(8)

Esa Piironen: Nápady visí ve vzduchu

Esa Piironen začínal jako všichni mladí architekti ve větším ateliéru. Psal se rok 1966, a než si mohl založit vlastní, uplynulo čtyřiadvacet let. „Jako nikde na světě, není ani ve Finsku jednoduché se prosadit. Máme ale štěstí na dlouhou tradici veřejných soutěží, které umožňují realizovat návrhy i nezavedeným architektům,“ pochvaluje si Piironen.



Ve Finsku považují veřejné soutěže u veřejných zakázek za projev demokracie, a proto se tu soutěží už sto třicet let. V rámci asociace architektů, která je obdobou naší České komory architektů, se ustavuje komise, která dohlíží na výběr architektů do porot jednotlivých soutěží. Spolu s nimi pak zasedají i zástupci investora či politici, odborníci však tvoří většinu. „Sám jsem byl předsedou takové komise. Vždy jsme se snažili členy porot hodně obměňovat, aby nikdo neměl výraznější slovo než ostatní.“

Esa Piironen nepovažuje soutěže za samospasitelné. „Samozřejmě, že vypsat soutěž všechno neřeší. Mnohdy se vítězný návrh nerealizuje. Důvodů může být řada – od ekonomických hledisek, přes nejednoznačné vítězství návrhu, až po celkové upuštění od projektu. Ale důležité je, že tu soutěže jsou.“

Právě veřejné zakázky totiž dovolují architektům více experimentovat, řídit se současnými trendy, objevovat nové možnosti. Soukromí investoři bývají konzervativnější. „Snažíme se však prosazovat soutěže i v soukromém sektoru. Říkáme – pokud chcete dobrou architekturu, vypište soutěž. Získáte třeba dvě stě návrhů a bude z čeho vybírat.“  Velkou výhodou anonymních soutěží ve Finsku je, že se jich může zúčastnit i student architektury. Když vyhraje, povede stavbu až do realizace, aniž by musel mít dokončenou školu. „Rozhoduje kvalita návrhu, nic jiného.“ I do vyzvaných soutěží je zvykem vedle známých jmen přibírat i mladší kolegy.

U větších projektů se snažíme získat i zahraniční architekty. „Soutěže obecně věci prospívají, rozšiřují možnosti a potenciál. A větší pestrost subjektů, které se jich účastní, také znamená větší šanci, že vítězný projekt bude opravdu kvalitní.“ 

Materiály

Materiály vždy volím podle typu projektu, jeho umístění, vhodnosti. Důležitým kritériem je i ekologičnost.“ To samozřejmě nejlépe splňuje dřevo, materiál, ze kterého ve Finsku staví 60 % staveb. Ale ani ocel není v tomto ohledu černou ovcí. „Lze ji recyklovat, to je důležité. V první fázi výroby příliš životnímu prostředí neprospěje, ale později se ekologickou díky recyklovatelnosti stává.“ Ve Finsku se daří recyklovat 60 % použité oceli. Architekt navíc zdůrazňuje, že ocel umožňuje lehké, tenké konstrukce, při kterých není spotřeba materiálu tak vysoká. 

Ateliér Esy Piironena se poslední léta tak trochu specializuje na návrhy nádražních budov. Tato situace spíš vyplynula – záběr projektů je jinak široký, od urbanistických celků až po design městského mobiliáře. „Ocel se ke stavbám nádraží hodí. Vytváří vzdušný, otevřený prostor, umožňuje větší rozpony. Ocel lépe snáší namáhání tahem než tlakem. Z toho vychází i její použití a estetické kvality. Potíže, které stavby z oceli a skla přinášejí, jsou kulturního, spíše než technického, rázu.“

Architekt se na materiál a jeho použití dívá také prizmatem času. „Význam různých stavebních materiálů se v průběhu času výrazně měnil. Od doby, kdy se kladl důraz na tvar a formu na úkor materiálu, se architektura posunula. V dnešní době opět sílí důraz na podstatu materiálů.“ Jedním dechem pak dodává: „Každý materiál má své výhody a nevýhody, jde o to, vybrat ten správný pro konkrétní projekt.“ 

Finský architekt ostatně tvrdí, že materiál budovy není důležitý, že důležitá je její duše. Při projektování by se měl tvůrce ponořit do psychologie místa, na kterém bude stavět, ale také do psychologie lidí, kteří v budově budou přebývat. „V jedné mateřské škole v Helsinkách jsou například trojúhelníková okna. A učitelky si stěžují, že děti jsou tam příliš agresivní. Při studiu psychologie prostředí objevíte, že existují dva druhy tvarů – přirozené, organické a nepřirozené, umělé. Trojúhelník je pak tvar nepřirozený.“  

Změny 

Esa Piironen se věnoval také výuce studentů. „Práce architekta se mění. Ve škole to bylo znát především na jiném procesu tvorby a s tím spojeném i jiném způsobu myšlení.“ Naráží tak na skutečnost, že studenti dnes často začínají s návrhem rovnou v počítači. „Jenomže kresba, to je přímá cesta od hlavy a srdce. Kresba, ta vám umožní dělat chyby, kterými se učíte. Kdežto počítač chyby eliminuje a vy si je ani nestačíte uvědomit.“  Podle Piironena se však mění i postavení architekta ve společnosti. Architektuře chybí podpora médií, které se spíše věnují jiným oblastem umění a tento obor pomíjí. Vkus lidí tak spíše stagnuje, než aby se vyvíjel, klienti často chtějí to, co už viděli, co znají.

„Architekt se pak stává jakýmsi vykonavatelem. Zvláště markantní je tato situace v soukromém sektoru. U veřejných staveb je to lepší,“ vrací se tak znovu ke chvále soutěží.  Z našeho hlediska nevidíme situaci na finské scéně tak černě. O podobně zvučně znějících jménech jako Alvar Aalto, Aulis Blomstedt či Arno Ruusuvuori si můžeme v Čechách nechat jen zdát. Ti z našich architektů, kteří uspěli, nalezli podporu pro své vize v cizí zemi.

„Ano, říká se, že jsme poslední modernistická země na světě,“ směje se Esa Piironen. „Ale doba pokročila, svět se pořád mění a architektura by měla také reagovat.“ A co pověstný finský vkus? „Rozhodně bych nezobecňoval. Naše historie je mladá a to je znát především na stavbě měst. Naši předkové žili převážně v lesích a města začali stavět až před třemi čtyřmi sty lety. Proto se navrhovat města teprve učíme,“ přechází Piironen od vkusu znovu k architektuře. „Je škoda, že i naše stará města ukazují, že dříve jsme to paradoxně uměli lépe než dnes.“ 

Domy, které léčí

Esa Piironen si vypůjčil známý citát afro-americké spisovatelky Mayay Angelu – domov může škodit, domov může léčit. On sám rozděluje architekturu na nezdravou, neutrální a tu, která léčí. Jako nám mohou škodit závadné materiály použité v budově, můžou nám jiné pomoci, může nám pomoci správná kombinace barev, proporce prostoru, míra osvětlení. To všechno se Piironen snaží při navrhování zohlednit.  Ateliér finského architekta si zvolil odpovídající heslo. „Ten, kdo přemýšlí o tom, jak navrhnout dům, který léčí, je na správné cestě. V dnešní době si architekti hrají jen s formou. To končí budovami, které mají na lidi špatný vliv, ubližují jim.“

Uvádí příklad typický pro Finsko. „V severských zemích je světla málo. Proto je v naší architektuře důležité dbát na jeho maximální využití. Formalismus jde stranou.“  Piironen se kromě spisovatelů odkazuje také ke svým kolegům. Cituje bonmot Louise Kahna – zeptejte se cihly, čím by chtěla být. „K povolání architekta patří určitá pokora. Před prostředím, do kterého zasahujete, před materiálem, který formujete, i před budoucími uživateli. Možná, že dřív, když jsem byl mladší, jsem se snažil prosazovat svoje nápady energičtěji, ale teď spíše klientům naslouchám a respektuji je. Samozřejmě, že chceme zákazníky určitým způsobem také ovlivnit, vychovat je.“

Cihlo, čím chceš být?

Má kromě Louise Kahna nějaké vzory? „Samozřejmě se potýkáme s vlivem našich nejznámějších finských kolegů. Ale ty neimitujeme tolik jako například některé zahraniční architekty. V době mých studií to byl například Mies van der Rohe; všichni navrhovali jako on.“ Esa Piironen dodává: „Nejde o vzory, jde o inspiraci. Samozřejmě, že sleduji, co se v oboru děje, ale už nenapodobuji.

Některé nápady mě inspirují, ale vždy je přetvářím do jiné podoby, posouvám je jinam.“ Spojovacím prvkem všech jeho realizací je totiž on sám. Není důležité, odkud pochází inspirace. „Ani bych nedokázal říct, zda se pod jménem Piironen skrývá nějaký styl. Ke každé zakázce totiž přistupujeme od nuly. Liší se zadání, liší se místo, liší se investor.“ Všechno to jsou prvky, které ovlivňují vznik stavby. Stejně jako samotný tvůrčí proces.

„U mě je to různé. Někdy se soustředím na zadání, na funkci objektu. Nezabývám se samotným návrhem, spíše si věci promýšlím. Ale jindy mám nápad a kreslím okamžitě. Často bývá první náčrt ten nejlepší. Přesto se vždycky snažím rozpracovat mnoho variant, vyzkoušet více přístupů, důkladně si nastudovat co nejširší podklady.“   Finsko leží na kraji našeho kontinentu. Přesto je o jeho architektuře slyšet.

„Ano, dá se říct, že finská architektura je určitým způsobem homogenní. Snad proto, že jsme malá země a takřka všichni architekti se znají.“ To Čechy také, lze namítnout. Ale Esa Piironen se nedá zviklat: „Každá země má svoji svébytnost. Ale zároveň se v každé zemi stále více objevují stavby, které by mohly stát kdekoli na světě. To jsem viděl tady, objevuje se to i ve Finsku.“ 

Svět je propojenější. Nápady a myšlenky jsou společné všem, visí ve vzduchu. „Vy si jen vyberete tu, která vám vyhovuje,“ finský architekt se už poněkolikáté během rozhovoru zahledí na malostranské střechy. Snad loví myšlenky, snad čerpá inspiraci pro své další stavby.  

Vybrané realizace:

  • Soukromé koupaliště, Turku, 1967
  • Nákupní středisko Hansasilta, Helsinky, 1984
  • Hala Tempere, 1990
  • Administrativní budova Rautio, Espoo, 1990
  • Tunel pro pěší a přístřešky na nástupištích železniční stanice Seinäjoki, 1993
  • Stanice metra Kaisaniemi, Helsinky, 1995
  • Víceúčelová hala Pikku-Huopalahti, Helsinky, 1997
  • Stanice metra Vuosaari, Helsinky, 1998
  • Zastřešení nástupiště železniční stanice Helsinky, 2001
  • Polské technologické centrum Rautaruukki, 2002
  • Překladový terminál Leppävaara, Espoo, 2002
  • Železniční stanice Koivukylä, Vantaa, 2004
  • Škola Mikkola, Vantaa, 2005
  • Škola Lalokartano, Helsinky, 2005
  • Železniční stanice Haarajoki, Järvenpää, 2006
  • Železniční stanice Mäntsälä, 2006

Hana Roguljič
Foto: Arkkitehtitoimisto Esa Piironen Oy