asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Rozhovor: Architekt má být katalyzátor

08.10.2014

Jsou mladí, draví a zdravě sebevědomí. Architekti Ondřej Chybík a Michal Krištof se nebojí a ze své brněnské kanceláře vyrážejí do světa. A jak jsme se přesvědčili, první komerční i nekomerční úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat.

Vaši kariéru nastartovalo mj. vítězství v soutěži Xella, zatím posledním úspěchem je vítězství v soutěži na pavilon na Světové výstavě v Miláně. Co vás čeká teď?

Michal Krištof: Soutěž Xella pro mě byla odrazovým můstkem sebedůvěry. Dělali jsme pak velmi mnoho soutěží a hodně jsme je i vyhrávali. Stejně tak i první ročník studentské soutěže, kterou pořádala firma Koma modular construction. Byla zaměřena na modulární architekturu. Když jsme skončili školu a založili jsme ateliér, tak jsme hledali možnosti, s kým spolupracovat na různých projektech. Znovu jsme se zkontaktovali s touto firmou a oni právě hledali architekta. Po několikaleté spolupráci jsme se společně zúčastnili soutěže na realizátora českého pavilonu na Expo 2015 a vyhráli jsme. V této soutěži hledal generální komisař kromě architekta i spoluinvestora pavilonu. Na rozdíl od výstavy v Šanghaji, kde prezentace České republiky stála přibližně půl miliardy korun, se tentokrát zvolil úspornější rozpočet. Myšlenka byla, aby se na prezentaci podílel i soukromý subjekt.

Ondřej Chybík a Michal Krištof  

Jaký je koncept pavilonu?

Ondřej Chybík: Základní koncept je, aby pavilon po výstavě nezůstal ležet ladem, ale aby se mohl rozebrat a přestěhovat do Česka. Mohl by sloužit jako restaurace na náplavce v Praze nebo někde jako školka.

Čím je váš pavilon specifický?

M.K.: V rámci projektu jsme se snažili ­zúročit poznatky z projektu dánského pavilonu na Expo v Šanghaji, které jsem získal během stáže v dánském ateliéru BIG, který na něm pracoval. Pavilon byl jedním z nejlepších na Expo. Protože byl ale klasickou monolitickou stavbou, stojí dnes bohužel na stejném místě – za plotem, posprejovaný, nevyužívaný, v polorozpadlém stavu. Snažili jsme se poučit a navrhli jsme pavilon jako unikátní modulární dočasnou stavbu, kterou lze poskládat jako z lega v Miláně, po půl roce rozložit a znovu smontovat v České republice v rámci nového dlouhodobého využití.

Co pavilon nabídne návštěvníkům?

M. K.: Podobně jako dánští kolegové v Šanghaji, i my jsme chtěli dát pavilonu další rozměr, zážitek spojený s návštěvou českého pavilonu. Například Dánové v Šanghaji nabídli možnost navštívit výstavní pavilon na kole, protože kolo je pro ně symbolem udržitelné formy dopravy, která byla hlavním tématem minulého Expa. Stejně i my jsme chtěli přijít s něčím, co nabídne více než jen krabici s výstavami. Na Expu bude přibližně 150 pavilonů, země se předhánějí mezi sebou vysokými rozpočty a snahou zaujmout návštěvníka. V areálu se však návštěvník může tímto předjížděním zemí a spoustou pavilonů rychle unavit. My jsme tam proto zakomponovali jako jeho součást veřejný bazén.

O. CH.: Milán je pojem, je to lifestyle, hezké ženy, v létě plavky. Chození po výstavě je únavné, chtěli jsme, aby si návštěvníci mohli u nás odpočinout. V bazénu si mohou namočit nohy nebo se mohou namočit i celí, podstata je v tom, aby u nás strávili nějaký čas, abychom je takzvaně chytili.

M. K.: Bazén a voda je jen začátek příběhu. Pokračuje to myšlenkou, že Česká republika sice nemá přístup k moři, ale je světovou špičkou v nanotechnologii čištění vody. Udržitelnost, energetické a potravinové zdroje budou tématem i na Expo 2015, čistá voda je prazáklad všeho živého a v tom Česká republika může být přínosem. V kontextu tématu Expa – Potraviny pro planetu, energie pro život – bude voda základním prvkem českého pavilonu.

Soutěž na projekt kostela pro Brno-Líšeň

Zmínil jste mnoho studentských soutěží. Školu jste tedy vystudovali víceméně soutěžením nebo jste i chodili na přednášky? Co vás více naučilo?

O. CH.: Soutěžil jsem a dělal jsem ateliérovou tvorbu. Na přednášky jsem chodil rád, ale rozhodně ne na všechny. Zároveň jsem měl relativně dost volného času a mohl jsem se věnovat mimoškolním projektem ve formě architektonických soutěží. Momentálně si dělám postgraduál na ETH v Curychu, tam je odlišný přístup. Studenti jsou pohlceni prací, kterou jim dává škola, nemají vůbec čas na něco jiného, natož na studentské soutěže. Školy však mají společné prostředí plné energie, generující v obou případech super projekty.

M. K.: Já jsem si nejlépe dokázal zapamatovat nové poznatky ze studia tak, že jsem se je hned snažil aplikovat do projektů. Doslova jsem si ukládal znalosti do projektů. Vybral jsem si vždy nějakou tematicky vhodnou soutěž a udělal jsem projekt. Moje portfolio je vlastně obrazem toho, co jsem se kdy naučil. Na škole na nás ovlivňovalo množství názorů a není nic lepšího, než si je vyfiltrovat a ověřit na nějakém konkrétním projektu. Tak člověk zjistí, co ho vlastně zajímá. S čím neuspěje v soutěži, s tím neuspěje ani v reálném životě.

A co je tím nejdůležitějším poznatkem?

O. CH.: Důležité bylo naučit se pracovat v týmu, případně ho vést. Když jsme dělali soutěže, vždy jsme měli nějaké kamarády, kteří nám pomáhali. Tak jsme zjistili, že jsme nezaměstnatelní, že si musíme založit vlastní architektonické studio.

M. K.: Já jsem po prvním ročníku na fakultě nastoupil na stáž k brněnskému architektovi Petrovi Hrušov. Je to skvělý architekt a práce pro něj byla pro mě výbornou školou. Zároveň jsem si však uvědomil, že v českém prostředí nevidím po škole perspektivu v zaměstnaneckém poměru. Šest let jsem se soutěžemi, stážemi v zahraničí a projekty vedle školy připravoval na to, že po škole buď odejdu do zahraničí, nebo budu mít vlastní ateliér.

Green City, Graz, Rakúsko

Připravují školy architekty pro týmovou práci?

M. K.: Brněnská fakulta je skvělá v tom, že každý student tam má v ateliéru své místo, svou židli a to, jak pracuje, je jen na něm. Dnes jako doktorandi spolu s docentem Havlišem vedeme i ateliérovou tvorbu a nutíme studenty pracovat v týmech. Stává se jim poprvé, že musí konfrontovat své názory, musí se naučit si svůj postoj vyargumentovat. Diplomové projekty jsou však nastaveny špatně, protože musí být prací jednoho člověka. Pokud by to mělo kopírovat realitu, měli by být týmovou prací. Chápu však, že je těžké pak udělat individuální ohodnocení.


Máte již vybudovanou svou pověst?

M. K.: Myslím, že ano. Za tři roky, co učíme na škole, jsme spolu s docentem Havlišem vedli ateliérovou tvorbu šestkrát a třikrát jsme vyhráli cenu Bohuslava Fuchse za nejlepší práci na škole. Učíme studenty prezentovat architekturu, aby byla srozumitelná, aby svou práci uměli vysvětlit a prodat lidem, kteří to budou jednou platit. Prezentaci by se mělo ve výuce architektury věnovat obecně více prostoru. Nutíme je dělat si vlastní výzkum, aby projekt stál na faktech a širších souvislostech.U nás se tvrdě pracuje a někdy naší kritikou člověka i rozpláču, student musí někdy projekt i výrazně přepracovat, ale když se přes to prokouše, ukáže se jeho charakter. Navíc v takových případech jsme připraveni konzultovat nad rámec ateliérových hodin, studenti chodí často za námi i sem do ateliéru.

Jak si ohlídáte, aby váš dopad na projekty studentů zůstal jen pedagogický a ne tvořivý?

M. K.: V architektonické tvorbě jsou dva principy: autorský a editorský. V prvním případě to architekt vymyslí a jeho partička lidí to „nakliká“. A pak je tu ten druhý, jak to bylo v BIG, kde funguje nějaký určitý zavedený systém práce a vedoucí architekt ateliéru hlavně usměrňuje proces. Například Bjarke Ingels projekty sám často nevymýšlí, ale jen je konzultuje. Tento způsob práce vyžaduje kreativní přínos od celého týmu, o to mohou být však projekty lepší. Snažíme se ze studentů vyždímat jejich nápad, jejich základní ideu a pak ji ověřenými postupy rozvíjíme dál.

Štúdia nádražia v centre vrátila túto možnosť  späť do diskusie.

Michale, jak jste vlastně získal stáž v ateliéru BIG?

M. K.: Byl jsem na jednom workshopu, kde jsem se seznámil s Adamem Gebrianem. Později jsem odešel studovat do Gentu v Belgii a odtud jsem chtěl jít na půl roku na stáž. Adama jsem požádal o radu, kam by mi doporučil jít. Řekl mi, že pokud chci jít do BIG, ať napíšu email Janu Magasaníkovi, architektovi, který pro ně pracuje již déle, a ať to zkusím s jeho doporučením. Napsal jsem a vzali mě. Později jsem zjistil, že můj mail Jan přeposlal na HR oddělení a při posuzování mého portfolia Jan kopl svého kolegu zodpovědného za výběr stážistů pod stolem, s tím, že „toho vezměme“. Do půl hodiny mi přišla odpověď o přijetí, smlouva a o dva týdny jsem se již stěhoval do Kodaně.

Co vás momentálně živí?

O. CH.: Soutěže nás živí i dnes. Byli jsme pozváni společností Penta do vyzvané soutěže, snad jedné z největších na našem území, na řešení Waltrovky v Praze. Je to brownfield, který postupně vstává z popela. Architekti Cígler Marani tam dělají kanceláře. Jednoho dne nám zazvonil telefon z Penty, že viděli naše práce a chtěli by s námi zkusit spolupracovat. Přišli jsme do Prahy, seděli jsme trochu ohromeni v těch jejich kancelářích, byl to pro nás trochu šok.

M. K.: A už při prvním setkání jsme si stihli udělat jméno vyjednáváním o honoráři, protože nabízené „skicovné“, odměna za zpracování soutěžního návrhu, byla podle nás příliš nízká.

O. CH.: Nakonec jsme nějaké to „skicovné“ dostali. Šlo však hlavně o to, že jsme dostali příležitost podílet se na opravdu velkém ­projektu v Praze, tak jsme do toho dali veškerou energii a síly, které jsme měli, a po půl roce různých setkání a prezentací jsme vyhráli. Je to území Waltrovky se 700 byty a společně s dalšími dvěma architektonickými kancelářemi jsme zpracovali urbanistický koncept, jsme autoři master plánu, jsou tam byty, domy, park. Za dva roky by 1. etapa projektu už měla stát. Penta je silná a nám to velmi pomohlo. Stali jsme se unikátem na trhu, že jsme takoví mladí a máme důvěru takového silného investora. To je zaklínadlo, které nám otevřelo cestu k dalším zakázkám a developerům. To byl krok, který nás vystřelil úplně někam jinam, a poslední rok se stále stěhujeme, neboť se zvětšujeme.

Verejný priestor sa dá využívať okamžite. Napríklad divadelným predstavením na lúke v Južnom centre.

Nezamávalo to s vámi trošku?

O. CH.: Vůbec ne, proces projektování je tak nabitý, že na žádné hvězdné manýry nemáme vůbec čas. Mediálně nás živí zejména pavilon na Expo, je to ale úplně jiný druh zakázky.

Když spolupracujete s takovým velkým developerem, daří se vám prosadit svůj projekt bez ústupků - tak, aby vaše architektonické svědomí zůstalo čisté?

O. CH.: Pracujeme s osvíceným investorem. Mají vše velmi dobře spočítáno, ale dali nám důvěru. Vytvořili jsme otevřené prostředí s parkem, který určuje kvalitu života v území. Je to místo, kde bychom si oba uměli představit žít.

M. K.: V soutěži jsme vyhráli s konceptem, který měl nejméně čtverečních metrů bytů.

O. CH.: Suverénně nejméně, asi tak o polovinu méně než ten nejhustší.

M. K.: Myslím, že Penta chápe dobu, trh i konkurenci, že developer si už nemůže dělat, co chce, a že nejde jen o postavení co nejvíce čtverečních metrů prodejních ploch, projekt musí mít přidanou hodnotu. Zřejmě jim naše verze nevydělá největší možný zisk, ale určitě vytvoří referenční projekt, který se svými 700 novými byty nastaví jinou laťku v daném segmentu na pražském realitním trhu.


Jaký je důvod, že máte sídlo v Brně? Kromě toho, že jste tady studovali?

O. CH.: Je to tu levné, blízko do Vídně, kam bychom se rádi dostali. Máme v plánu se stát mezinárodní kanceláří, která není vázána pouze na jeden trh. To je náš jednoznačný cíl. Chceme pracovat v Rakousku, zkoušíme Švýcarsko.

Jak vás v těchto zemích berou?

O. CH.: Ve Švýcarsku je pro cizince jediná cesta - vyhrát soutěž, což je velmi obtížné. Konkurence je tam velká, Švýcaři jsou velmi dobří a navíc tam architektem může být kdokoliv. Soukromý investor pouze zřídka dá důvěru někomu ze zahraničí. V Rakousku je to trochu lépší a také to zkoušíme přes soutěže. Prostředí jsem si trochu ohmatal, protože jsem studoval v Grazu a pracoval jsem ve Vídni.

M. K.: Důležité je pro nás to, že odsud z Brna se dostaneme k jednání na 9:00 kterýmkoliv směrem: do Prahy, Bratislavy, Vídně, Ostravy – do všech míst, kde se něco děje. Máme klienty v Česku i na ­Slovensku, snažíme se proniknout i do ­dalších zemí, Rakouska, Švýcarska. Například z Prahy ta dostupnost není až tak jednoduchá. Snažíme se bourat klišé československého architekta, který se omezí na práci ve své zemi či ­regionu. V Brně vlastně nemáme žádnou velkou zakázku. I například pavilon v Miláně nám pomáhá překračovat hranice.

Projekt Waltrovka v Prahe počíta so 700 bytmi, uprostred sa vinie park.

Jsou vaše projekty rozpoznatelné? Máte již svůj vlastní rukopis?

M. K.: Nemáme. Říká se, že nejlepší ateliéry jsou takové, od nichž na začátku netušíte, co dostanete. Je to, jako byste si mysleli, že potřebujete pohár, architekt vám však ukáže, že to, co potřebujete, není pohár, ale talíř. A ještě za něj zaplatíte dvojnásobek toho, co jste původně plánovali. (smích)

O. CH.: Ale ten talíř vám vydrží celý život.

M. K.: Architektura není pro nás jen to, co fyzicky postavíme. Je jedno, zda jsou věci malé nebo velké. Například loni byl jednou naší krásnou realizací vstup do moravské galerie. Propojili jsme dvě nádvoří jen tím, že jsme otevřeli obrovské dveře. Mělo to ten efekt, že předtím do moravské galerie přišlo pár lidí za měsíc a pak měli najednou návštěvnost osm set lidí.

Vypadá to tak, že jste velmi vytíženi. Jak si vyvětráte hlavu? Máte čas i na jiné aktivity?

O. CH.: Máme spoustu práce, momentálně relaxuji studiem ve Švýcarsku, takže nanejvýš tam jdu lyžovat.

M. K.: Jsme v jednom kole. Protože nás nikdo neučil, jak vést kancelář, dělat smlouvy a podobně, učíme se na vlastních chybách. Snažíme se přitom neztratit míru ­inovace a stále co nejvíce času věnovat tvorbě ­architektury. A přitom se i vyspat, věnovat se rodině, přítelkyni a kamarádům. Co se ­sportu týče, pravidelně běhám a hraju ­fotbal. No a teď jsem si například koupil kolo.

O. CH.: Nemáme auta, já dokonce nemám ani řidičský průkaz, jsme takoví městští lidé.

M. K.: Do práce to mám 5 minut na kole.

O. CH.: Já si chci koupit člun. (smích)

M. K.: Kromě klasické architektonické tvorby děláme i jiné věci. V zahraničí je pozice architekta úplně jiná než u nás. Chceme udělat i něco prospěšného pro veřejnost. V zahraničí architekt funguje jako garant veřejných diskusí, když jde například o problémy města. Tady u nás to není velmi zažité. Zde architekti ztrácejí nezávislost, když se dostanou do objetí developerů či politických zájmů. Nemohou vystoupit proti svému mecenáši, protože by ztratili práci. Pro nás je nezávislost důležitá. Architekt by měl být aktivním v rámci celospolečenského dění. Proto jsme udělali projekt nádraží v centru nebo nyní pracujeme na využití Jižního centra.

Čili se zakousnete do problému veřejného prostoru, aniž to byla vaše zakázka?

M. K.: Přesně tak. Sháníme si peníze přes granty. Tak to bylo i s projektem nádraží. Město mělo koncept odsunout nádraží pryč, ale většina obyvatel s tím nesouhlasí. Lidé však neměli v rukou projekt dokládající ­možnost setrvání nádraží v dnešní poloze, a dokud myšlenka není vizualizovaná na papíře, jsou to jen řeči. Architekt má tu možnost dát myšlenkám a záměrům vizuální podobu. Udělali jsme studii nádraží v centru, přinesli jsme ji do veřejné diskuse a po několika letech se možnost zachovat nádraží v centru města vrátila zpět jako reálná možnost.

O. CH.: Samozřejmě naším návrhem jsme si pohněvali mnoho lidí, kteří s územím mají jiné plány. Další projekt je Jižní centrum. Je to úžasné místo, louka uprostřed města. Zorganizovali jsme tam divadelní představení a ukázalo se, že je vlastně trapné, že se tam nic neděje.

M. K.: Nebaví nás čekat, dokud nás město pozve přestřihnout pásku při hotovém zrealizovaném projektu. Navrhujeme využití veřejného prostoru hned. Když prostor patří městu, může ho přece okamžitě začít používat.



Největší kus práce a energie však zabírá to, abyste našli na úřadech správné lidi, kteří vás budou i poslouchat.

O. CH.: To se nám naštěstí podařilo.

M. K.: Máme pár dobrých ohlasů a zatím můžeme říci, že to vypadá slibně. Práce architekta však nespočívá v tom, že v takových projektech musí setrvat až do konce. Stačí, když nastartuje další aktivity. Po našich prezentacích však i město pochopilo, že prostor Jižního centra může využívat. Například v jižní části zbourali ploty a odstranili křoví a proces už je nastartován. Architektovi stačí, když je katalyzátorem změny k lepšímu.

Nemáte pocit, že vyčníváte svým přístupem k práci, věkem a svou komplexností z davu?

O. CH.: Pro nás je měřítkem světová architektura, ateliéry z celého světa, jaké fungují v New Yorku, v Londýně, všude na světě. Naší snahou je mít mezinárodně známý ateliér.

M. K.: Vypadá to tak, jako by od Vídně na východ byla jakási mlha, kde nikdo netrčí, a my bychom rádi byli východoevropskou raritou. Kdysi všichni chodili do Nizozemska za architekturou, pak do Dánska, kde se mnoho ateliérů svezlo po cestě otevřené velkými architekty, a bylo by super, kdyby se něco takového podařilo i s českou architekturou – a my bychom byli při tom.

O. CH.: Pokud se něco takového podařilo Slovincům a slovinská architektura je dnes pojem, proč by se to nemohlo podařit nám?

TEXT: Mária Nováková
Foto: DANO VESELSKÝ
VIZUALIZACE:CHYBÍK KRYŠTOF ASSOCIATED ARCHITECTS

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media