asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

DaM: Architektura by měla být velkým společenským tématem

25.03.2011
„Za těch dvacet let jsme se dostali na evropský průměr, ale nevznikají tu díla, která by plnila stránky světových periodik,“ říká architekt Richard Doležal a jeho kolegové z ateliéru DaM jsou stejného názoru. Co je toho příčinou a jaká je cesta z krize architektury? Jak se žije architektonické kanceláři v Praze? A jakou proměnou prošla během dvaceti let od svého založení? O tom všem jsme si povídali v podolském ateliéru s Petrem Malinským, Richardem Doležalem, Petrem Burianem, Janem Holnou, Jiřím Havrdou a Jiřím Hejdou.
Studio DaM vzniklo hned po revoluci, tehdy ještě jako společná kancelář Richarda Doležala a Petra Malinského. Jak jste se dali dohromady?
PM: To bylo v září 1989, kdy mě kontaktoval Richard Doležal poté, co bylo několik mých projektů publikováno v časopise Československý architekt. Po nějaké době mi zavolal a v lednu 1990, kdy byla v plném proudu revoluce, jsme se setkali v Praze a domluvili se na spolupráci. O rok později jsme založili DaM.

Jak jste se seznámili s dalšími spolupracovníky?

PM: Kolegy Buriana, Hejdu a Šatrovou jsem potkal jako jejich pedagog na Fakultě architektury ČVUT, kde jsem po roce 1990 učil šest semestrů architektonický projekt, a jejich pracovitost, fantazie a týmová spolupráce rozhodla o jejich přijetí do DaM. Další kolegy jsme poté postupně nabírali na základě jejich výjimečné architektonické tvorby a samozřejmě pracovitosti a schopnosti věci dotahovat do konce. 

Mezi vašimi prvními zakázkami byla ta od tehdejšího prezidenta Václava Havla. Osobně vás oslovil?
PM: S Václavem Havlem jsme se seznámili díky revoluci. Já byl v akčním výboru architektů při Občanském fóru. Když se stal prezidentem, ukázalo se, že jeho byt na Rašínově nábřeží není vhodný a že by potřeboval bydlet v reprezentativnějším domě. Koupil dům v Dělostřelecké ulici a pověřil nás rekonstrukcí a přístavbou bazénu. Václav Havel tam dodnes bydlí.

„Osud některých našich staveb nás trápí.”

Před dvěma lety jste oslavili dvacetileté výročí výstavou a rozsáhlou publikací mapující průřezově celé období existence kanceláře. Uvědomili jste si při rekapitulaci vlastní tvorby nějakou skutečnost, která vyšla na povrch až spolu s výstavou a monografií?
PB: Bylo překvapivé vidět pohromadě to množství věcí, které nám prošly rukama. I když spousta z nich skončila v šuplíku. Celkem jsme řešili až tři sta projektových úkolů. Dát dohromady všechny podklady, z nichž některé máme z doby, kdy se nepoužíval počítač, nebyl zrovna lehký úkol.

PM: Ale bylo to také osvěžující vidět rýsované plány staré patnáct dvacet let, které nás fascinují i dnes. Například ručně lepené fólie projektu pro Expo ve Vídni jsou vysloveně krásné. Díky počítačům jsou dnes projekty jakoby za clonou, za nějakým filtrem. Tehdy z toho víc čišelo řemeslo.

JHa: Pro řadu lidí v kanceláři to navíc znamenalo vidět mnoho projektů, především těch nepostavených a nepublikovaných, vůbec poprvé.

Jak tedy funguje ateliér DaM?
PM: Právě monografie DaM, kterou jsme připravovali zároveň s výstavou, je obrazem našeho života, který není vázaný do pevných formálních struktur. Panuje u nás svobodná tvůrčí atmosféra. Každý z nás šesti společníků má svůj vlastní tým spolupracovníků, takže i každý projekt vychází od jiného týmu.

Zajímáte se o to, jakým způsobem žijí vaše projekty? Analyzujete jejich proměnu v čase, jejich fungování a komunikaci s obyvateli nebo kolemjdoucími?
PM: To bylo právě jedním z hlavních témat naší nedávné výstavy – proti sobě jsme postavili profesionální fotografie vzniklé těsně po dokončení stavby a černobílé fotografie Dušana Tománka, který je skvělý fotograf reality a současnosti.

Zajímali jste se o to i před tím, anebo jste se nad tím začali zamýšlet, až když jste připravovali výstavu?

PM: Až s výstavou. V okamžiku, kdy doděláváte stavbu, jste pro ni ochoten i „zabít“. Když ji ale odevzdáte, v tu chvíli vášeň opadne. Je to takové dítě, které jde do života – a vy už nemáte vliv na jeho budoucí vývoj. Osud některých staveb nás ovšem trápí.

JHa: Některé z našich staveb, kolem nichž chodíme, nevypadají či nefungují tak, jak byly navrženy. Důvodem je však často pouze nezájem majitele či správce budovy. Například fasáda paláce hotelu Boscolo na Senovážném náměstí se speciálním nočním nasvícením vypadá dnes díky lajdácké údržbě osvětlení žalostně.
-->-->
Hledání konsenzu
Architektura tvoří rámec našich životů. Může podle vás výrazně ovlivnit člověka?
PM: Samozřejmě, protože žijeme neustále v architektuře. Nic jiného člověka neovlivní tak jako architektura. Koneckonců i krajina je dnes převážně tvarovaná člověkem.

Cítíte tedy v tomto směru odpovědnost své profese? Vytváříte architekturu, takže i vy ovlivňujete lidský život.

JHo: Když začínáme nový projekt, mám vždy trému.

PM: Máte najednou před sebou tisíce možností a z té palety musíte vybrat tu nejlepší. Tu jedinou, která je pro klienta, město, úřady i uživatele domu přijatelná; a ještě do toho musíte přidat umění.

Navíc každý má jiný názor.
PB: Jistěže se skoro pokaždé objeví hlasy jednotlivců, kterým se projekt nelíbí. Jde však v mnoha případech spíše o to, že lidem v okolí vadí, že se vůbec bude něco stavět. Málokdo si v prvním plánu dokáže spojit stavění s přínosem nějaké nové kvality prostředí.

PM: Na Petrském náměstí se dostavuje bytový dům s tělocvičnou pro místní děti, která může večer fungovat pro místní obyvatele i jako jakési komunitní centrum. Když už byl projekt schválený, postavili se občané té městské části proti. Dnes je dům postavený a věřím, že se všichni těší, až tam budou moci chodit cvičit.

PB: Myslím, že veřejnost obecně nevěří, že se postaví skutečně to, co je deklarované, a také se to bohužel nezřídka stává.

Podle Richarda Druryho, autora monografie o kanceláři DaM, má architektura schopnost být vizionářskou předzvěstí budoucích tvůrčích i so­ciálních trendů a ztělesňuje ducha své doby, mnohdy i ducha svého místa. Souhlasíte s tím? Co lze tedy říci o současné architektuře a současné době, které je odrazem?

RD: Tys, Petře, před dvaceti lety řekl celkem výstižnou větu…
PM: Tehdy jsem řekl, že obecný úpadek je celkový.

A to stále platí?

RD: Po krátké době nadějí to už opět začíná platit.

Obecně, nebo máte na mysli Česko?
PM: Problém je, že v Česku spoustu báječných věcí dělají jednotlivci takříkajíc na koleně a díky tomu se země někam posouvá. Ale stát, který by to měl mít v náplni práce, politici, které si platíme, těm je to, zdá se, jedno. Za těch dvacet let od revoluce se nic moc nezměnilo. Stát by měl být velkým zadavatelem staveb, iniciátorem, vizionářem.

RD: Veřejné zakázky se dělají ty, které jsou především v podzemí, aby se nemohlo zjistit, kolik to mělo stát. Například ve Švýcarsku stát jednoznačně podporuje současnou architekturu, stavějí se muzea, knihovny a další veřejné stavby, architektura tam je významnou součástí politiky.

Kterým směrem by se měla podle vás rozvíjet Praha? Ptám se v souvislosti s nedávnou iniciativou odborné veřejnosti Za novou Prahu, která usiluje o dialog se zastupiteli Prahy o strategii rozvoje města.
JHo: Podobná akce je potřebná, několik signatářů je mých přátel, ale mám problém s tím, že tato iniciativa brojí proti zakonzervování současného, a přitom se za iniciativu postavil i Richard Biegel. Jeden z největších konzervátorů Prahy. Proto souhlasím s architektem Pleskotem, který iniciativu označil za slabou. Myslím, že vyšumí. Nestojí za ní silná skupina s jednotným názorem.

PM:
Tato iniciativa je plácnutí do vody, které nemá žádný velký smysl. Politici svůj přístup k architektuře v dlouhodobé perspektivě, zdá se, nezmění. Všechny významnější stavby, co zde po revoluci vznikly, postavili většinou soukromí investoři. Výjimkou je Národní technická knihovna a Havlovy úpravy Pražského hradu.

Špičková architektura jako veřejný zájem
Jak by se dal tento stav změnit?
PM: Chybí nám dostatečná osvěta a monarchie. Demokracie v českém provedení nefunguje. Čtyři roky trvání funkčního období vlády je příliš krátká doba na to, aby něco vzniklo. Kdežto monarchové se snaží zlepšovat zemi nejen pro své poddané, ale i pro své děti.

„Nepoučí se z vývoje, že by měli být velkorysejší k současné architektuře.“

V demokratických zemích, jako je Rakousko nebo Švýcarsko, to však funguje.
JHo: Ono to také závisí na národní mentalitě. Zuby nehty se bojíme postavit něco výjimečného. Radši to uděláme jako takový neutrální standard, aby to nikoho neprovokovalo. A za třicet let se to bojíme zbourat.
Například pro Francouze je hybnou silou architektury představa, že stavba může být dočasná. Postaví několik staveb, které za moc nestojí, ale mezi nimi se objeví skvosty, které se zapíšou do dějin architektury.

PM: Takový je i paradox s ochránci památek. Před sto lety se asanoval pražský Josefov, bourala se spousta gotických a renesančních domů a místo nich se postavily secesní činžáky a historizující domy, které tehdejší staromilci odsuzovali jako příklad kýče. Proti ničení historické Prahy sepsal tehdy Vilém Mrštík spis Bestia triumphans (Triumfující bestie). Dnes, po sto letech, je podobně konzervativní skupina také proti všemu modernímu a chrání právě tyto secesní činžáky. Nepoučí se z vývoje, že by měli být k současné architektuře velkorysejší.
Když Dientzenhofer stavěl na Malostranském náměstí kostel sv. Mikuláše, byla to naprostá novinka. Do gotického, renesančního města najednou vnesl úplně nový prvek, navíc v takové velikosti. Taková kontrastní stavba by dnes určitě vůbec neprošla a Dientzenhofer by se stal ještě terčem posměchu.

Jak došlo ke změně v současném chápání památek?
RD: S demokracií. Ve spoustě zemí je zájem o veřejnou architekturu velký i ze strany veřejnosti.
PM: Aby se stavěly pěkné stavby, je třeba osvícených lidí, kteří je propagují. V minulosti jimi byli panovníci, šlechta a církev. Když to dnes nejsou politici, je potřeba, aby to dělali aspoň novináři a občanské iniciativy.
Tady se nedostane na známku nová moderní budova, ale Fifinka a Piňďa. Před několika lety byla velkým tématem Kaplického knihovna. Ve škole, kam chodí můj syn, měli před pár lety stěny plné obrázků, jak si děti představují Národní knihovnu. Najednou se architektura dostala na první stránky novin. Ale skončilo to trapně a smutně. Byla to velká šance, kterou jsme prošvihli.

Jakým způsobem lze aktivizovat veřejnost, aby se architektura stala politickým tématem?

PB: Nesdílel bych zcela plně onu skepsi kolegů. Podle mého mínění je například zmíněná iniciativa Za novou Prahu přínosná, protože je třeba dostat názory z ateliérů do veřejné diskuse. A je dobré, že získává mediální podporu, jen je možná opravdu škoda, že není tvrdší a radikálnější.

PM: Když jsem začal jezdit do Švýcarska za Richardem, zaujaly mě noviny o životním stylu, které se distribuovaly zdarma do kaváren, na nádraží a zastávky autobusů. Byly všude a taková masivní kampaň učila lidi vkusu. U nás chybí propagace, aby se architektura stala velkým společenským tématem.

RD: Ve Švýcarsku se často sejde skupina lidí a rozhodnou se místo developera postavit si domy dohromady. Mají tak možnost budovat sousedské vazby a užívat společně pozemek, kde se mohou scházet. V Česku chybějí takové iniciativy a občanská sdružení, která chtějí postavit například školu. Vždy tu vznikají spíše proto, aby se nějaké stavbě zabránilo.

JHa: Je to proto, že běžný člověk často vnímá novou architekturu negativně, bohužel leckdy také kvůli způsobu, jak o ní informují média. Ale i kvůli zkušenostem s agresivními developery napojenými na komunální politiky. Architektura se stává nástrojem mocenských skupin v tom negativním smyslu slova. Nejde o obecnou podstatu věci, ale o politické pozice.

Jaká je tedy česká současná architektura v evropském kontextu?
RD: Za těch dvacet let jsme se dostali na evropský průměr, ale nevznikají tu díla, která by plnila stránky světových periodik. Lidé se jezdí dívat akorát na Gehryho Tančící dům a i ten je v publikacích věnovaných Gehryho stavbám vynecháván, protože je to slabý odvar oproti dalším jeho realizacím.

PM: Mimochodem, víte, která česká stavba byla naposledy publikována ve světových revue? Je v Praze na nábřeží – kousek od Tančícího domu. Dvě letmé betonové věže kostela Emauzského kláštera od Františka M. Černého z druhé poloviny 60. let minulého století.

„Když jsme navrhovali poprvé bazén, bylo to pro prezidenta, když polní mši, tak rovnou pro papeže.“

Když už jste zmínili klášter, jak jste se dostali k projektu koncepce a architektury areálu ve Staré Boleslavi vytvořeného pro návštěvu papeže Benedikta XVI. v roce 2009?
PM: Když jsme před třemi lety koncipovali výstavu o svatém Václavu v Anežském klášteře, oslovil nás její spoluautor páter Vladimír Kellnar, který je kunsthistorik a zároveň probošt kolegiátní kapituly ve Staré Boleslavi. Ten nás doporučil a arcibiskup nás pověřil koncepcí louky ve Staré Boleslavi pro papežskou návštěvu. Nic podobného jsme ještě nedělali, ale tak je to u nás vždy: když děláme poprvé bazén, je to bazén pro Václava Havla, když jsme připravovali polní mši, tak rovnou pro papeže.

K široké paletě stavební typologie, kterou jste si vyzkoušeli, zatím nepatří žádná sakrální stavba. Lákala by vás taková výzva?
PM: Dříve jsme již vypracovali několik projektů sakrálních staveb, například kostela ve Strašnicích a naposledy kostela na Černém Mostě v Praze. Také však zatím skončil z finančních důvodů u studie. Pracovali jsme ale na rekonstrukcích, například v Čečovicích jsme rekonstruovali krásný gotický kostel sv. Mikuláše, jedinečnou národní kulturní památku.

A výzva učit začínající architekty?
PM: Kolegové nás k tomu vyzývají, ale my úspěšně vzdorujeme a všem říkáme: učte se z našich projektů a realizací.



Studio DaM založili v roce 1990 jako soukromou česko-švýcarskou kancelář Richard Doležal a Petr Malinský. V současnosti jsou dalšími čtyřmi partnery ­architekti Petr Burian, Jiří Havrda, Jiří Hejda a Jan Holna.

K nejvýznamnějším realizacím patří Palác Euro na Václavském náměstí, hotel Boscolo Carlo IV, rekonstrukce části Pražského hradu, konkrétně Ústavu šlechtičen, nebo přístavba rodinného domu s bazénem pro prezidenta Václava Havla a další luxusní rodinné vily a viladomy. Ve Švýcarsku byly realizovány například výrobní budova Rolex v Bielu nebo lesnická škola v Lyssu. Mezi poslední projekty patří administrativní budova Filadelfie a Main Point v Karlíně či rozsáhlá rekonstrukce a přestavba zámku v Jinonicích na rezidenční komplex.


Rozhovor připravila Kateřina Kotalová
Foto: archiv DaM

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.



Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media