Kulatý stůl: Enviromentální aspekty výstavby ze dřeva a cihel

Jaké výzvy přináší zelené závazky ve stavebnictví, pokud jde o materiály? Jak se mění role dřeva a cihel v kontextu uhlíkové stopy, cirkularity a životnosti budov? Jak přistupují k materiálům developeři, architekti i výrobci? A proč už nestačí pouhé srovnávání jednotlivých prvků, ale je nutné hodnotit celý životní cyklus stavby?

Časopis ASB ve spolupráci s Českou komorou architektů uspořádal 11. března kulatý stůl na téma: Enviromentální aspekty výstavby ze dřeva a cihel. Partnerem kulatého stolu byla společnost Wienerberger.

Jaké konkrétní téma v kontextu udržitelné výstavby ze dřeva a cihel považujete v současnosti za zásadní v rámci svých oborů?

Jan Růžička: Za mě je to, že celý segment se má připravit na to, aby se uhlíkovou stopu budov v celém životním cyklu naučil vykazovat. Máme na to tři až pět let. V roce 2028 je první milník pro velké stavby, od roku 2030 druhý milník pro všechny stavby. Protože na akademické půdě se o uhlíkové stopě materiálů a budov vede řeč už dvacet let, tak pro mě nadchází zajímavá éra, kdy se teoretické diskuze konečně přetavují do praxe. Podle nás to tedy není debata o tom, co je lepší a co horší materiál. Jde zkrátka o další způsob, jak stavby a budovy hodnotit. Zároveň potřebujeme, aby tam zůstalo to základní, a to je komplexní kvalita dané stavby. To znamená, abychom se neutopili v nějakých číslech, ale abychom prostě brali stavbu jako celek.

Eva Nykodymová: V rámci naší developerské společnosti se teď zaměřujeme hodně na cirkularitu, na to, aby konkrétní projekt byl snadno adaptabilní v budoucnosti. Zajímá nás, jak ho dokážeme přizpůsobovat novým požadavkům, případně pozměnit jeho účel s cílem, aby byl i za padesát let stále funkční. Vhodné stavební materiály řešíme také v souvislosti s našimi zkušenostmi s rozebíráním budovy Merkurie v Praze, kdy zjišťujeme, jak složité je navracet materiály zpět do oběhu. Proto zvažujeme všechny materiály, zkoušíme, co funguje, aby výsledek byl udržitelný, bezpečný a současně efektivní.

Petr Valeš: Když se zaměřím na dva hlavní materiály, které tu řešíme, tak za sebe vnímám, že cihlu máme osahanou a umíme z ní v JRD už 20 let stavět pasivní stavby. Troufnu si tvrdit, že minimálně v případě rezidenčních staveb je cihla také klienty preferovaná. Dřevo jako materiál je pro nás výzvou a současně příležitostí pro snížení uhlíkové stopy staveb a rozvoj prefabrikace. Potřebujeme se dostat z roviny nákladných prototypů velkých dřevostaveb do standardizované produkce. Současně je potřeba šířit osvětu mezi klienty tak, aby dřevo začali vnímat jako plnohodnotnou alternativu k cihle. To se dnes daří spíše na úrovni rodinných a víkendových domů, ale u větších rezidenčních staveb vznikají první realizace.

Milan Rotek: Myslím, že téma udržitelnosti nám v současnosti přináší spoustu zajímavých poznatků a také uvědomění, na jak dlouho vlastně domy stavíme. Že domy nestavíme jen pro sebe, ale taky pro další generace, a proto je potřeba si uvědomit, že padesát let v tomto kontextu není nic, je potřeba se zaměřit na delší časový rámec. Udržitelnost je přímo spjata s životností produktů, tedy časem, po který daný produkt nemusíme obnovit či zcela nahradit. To je udržitelnost.
Výhodou cihelných domů je krom mnoho jiných i zmíněná dlouhá životnost, kde se dle EPD bavíme minimálně o sto padesáti letech. Další významnou výhodou je odolnost v provozu stavby, kde zrovna rezidenční bydlení je velmi náročné například na různé havárie s vodou, ať už jde o rozvody, nebo jen vyteklá akvárka. Cihla vyschne a slouží dál.

Jiří Skřipský: Nacházíme se v době, kdy se stavebnictví hodně transformuje, a z mých pohledů čelíme tomu, že se trh mění velmi zásadním způsobem. Například ubývá rodinných domů, a bude se stavět víc domů bytových. Obrovské téma je dnes, a už to tady zaznělo několikrát, udržitelnost skloňovaná ze všech různých pohledů. To s sebou přináší také téma prefabrikace, protože na trhu nám opravdu zásadním způsobem schází kvalifikovaná pracovní síla. A je jen a jen na nás, jak se zvládneme téhle transformaci přizpůsobit a pojmout ji jako nějakou příležitost a využít. My se o to snažíme a podle mě cesta vede přes různé formy spolupráce. Proto bychom neměli řešit jen to, jestli dřevo, nebo cihla, ale jak z toho vytěžit maximum.

Lenka Matějíčková: To, co nás teď nejvíc pálí, jsou otázky klientů na uhlíkovou stopu jak svázanou, tak provozní. Jde o to dát dohromady data, která budou opravdu vypovídající. Opravdu to není jenom o tom vyměnit jeden materiál za druhý, ale o dopadu na všechny prvky budovy. Záleží vždy na tom, odkud jaký materiál dovezu, kde se vyrobil, jak se vyrobil. Hodně se nám dostává do popředí Taxonomie EU. Je potřeba se proto zaměřit na sběr dat, sběr informací a nevěřit nějakým marketingovým brožurkám, ale prostě vzít posouzení komplexně od začátku do konce navzdory komplikovanosti celého tématu udržitelných budov.

Josef Tlustý: Kromě otázky zabudovaného uhlíku, a tedy materiálu, jde také o kvalitu vnitřního prostředí a pro mě jsou pak stěžejním tématem renovace. Máme k dispozici velké množství již postaveného prostředí, a je proto potřeba je kvalitně obnovovat. A s tím souvisí také určitá efektivita správy majetku, zejména ze strany obcí, kdy obce mnohdy spravují neefektivní budovy nebo jich mají nadbytek.

Aleš Erber: Reprezentuji lesnický sektor, který představuje jeden segment stavebního materiálu, a tím je samozřejmě dřevo. V této chvíli bych proto chtěl zdůraznit především jeden fakt, a sice ten, že les je jediným a jedinečným zdrojem dřevní suroviny jakožto živý ekosystém produkující surovinu, a navíc vedle toho produkuje řadu tzv. environmentálních funkcí. Lesní porosty v současně době snáze podléhají značným změnám, a to kvůli vlivu klimatické změny. Osobně dlouhodobě usiluji o osvětu laické i odborné společnosti ve vztahu k těmto tématům a přibližuji možnosti řešení. Ty totiž v konečném důsledku také promlouvají do zpracovatelského a následně stavebního průmyslu. A jak už bylo řečeno, nacházíme se ve fázi přerodu, kdy máme měnící se požadavky společnosti na lesy s vyšším důrazem na produkci ekologických a rekreačních funkcí na straně jedné, a na straně druhé nové požadavky na změnu stavění i užívání materiálů, a je proto potřeba vnímat všechny tyto aspekty.

Pane Valeši, vy se odborně věnujete také tématu vytváření zdravého vnitřního prostředí budov. Mají na to nějaký vliv cihly nebo dřevo?

Petr Valeš: Dřevo je z mého pohledu více spojeno se zdravým vnitřním prostředím a wellbeingem. Ať už v rovině estetiky, která dobře působí na psychiku člověka, tak z pohledu schopnosti dřeva dobře pracovat s vlhkostí v interiéru. Toho dokážeme docílit i u standardní cihelné stavby se sádrovými omítkami. Dřevo bude mít vždy o něco horší parametry z hlediska akumulace a potenciálně i tepelné stability. Existují ale studie, které prokazují, že z pohledu tepelné stability je rozdíl mezi dřevostavbou a zděnou stavbu minimální na úrovni jednoho nebo dvou stupňů. Rozhodující je v tomto případě spíše efektivní stínění výplní otvorů v horkých letních dnech.

Milan Rotek: K tomu bych doplnil, i když u vaší konkrétní studie vyšly jen dva stupně rozdílu, tak to není zrovna málo. V denním cyklu to může znamenat několik sepnutí chlazení anebo vytápění. V rámci delšího období to může znamenat posun zahájení topné anebo chladicí sezóny i o týdny anebo měsíce. A to v celku může udělat hodně i při stejném parametru obálky stavby.

Jaké jsou podle vás hlavní přínosy dřeva jako konstrukčního materiálu?

Jiří Skřipský: Podle mne je to jednoznačně jeho plná obnovitelnost. Nevybavuji si jiný masivně používaný stavební materiál, který je opravdu ze 100 % obnovitelný. Snadným výpočtem jsem teď došel k tomu, že během této dvouhodinové debaty nám v českých lesích vyroste dřevo na padesát rodinných domů. Pro životnost stavby je pak stěžejní konstrukční ochrana dřeva. Pokud necháme dřevo v suchu, vydrží ve stavbě klidně i stovky let. Nepotřebujeme k tomu žádnou chemii, stačí nám dřevo držet v suchu.
V Česku vznikají první velké developerské projekty využívající konstrukční dřevo a jeden z nich připravuje také Skanska, konkrétně projekt bytového domu. Jaké jsou pro to podle vás hlavní důvody?

Eva Nykodymová: Projekt Radlický dřevák připravuje Skanska Residential, nicméně je to určitě i směr pro komerční development. Když pominu všechny aspekty, které tady byly už řečeny, jako je snížení uhlíkové stopy, pro nás je důležitá v případě dřeva především rychlost výstavby díky prefabrikaci i snížení zátěže okolního prostředí. Pokud stavíme ze dřeva, zátěž v podobě hluku nebo prachu je nesrovnatelná s tradiční výstavbou. Bezpečnost je taky pro nás zásadní kritérium.
Má na energetickou náročnost budov nějaký výraznější vliv užití cihel nebo dřeva?

Josef Tlustý: Myslím si, že zásadně ne. Zděná stavba má lepší akumulační vlastnosti, dřevěná zase nabízí větší variabilitu. V obou případech lze dosáhnout dobrého výsledku, záleží spíše na jiných aspektech, jako je třeba usazení stavby v terénu a podobě nebo jak je vytápěn.

Jedním z největších cílů globálního stavitelství dneška je redukce uhlíkové stopy. Pane Růžičko, jaké materiály obecně jsou v tomto smyslu preferované?

Jan Růžička: Podle nás, kteří připravujeme metodiky, jak uhlíkovou stopu hodnotit a jak to dostat do praxe, ta otázka takhle nestojí. Není to o výběru lepšího nebo horšího materiálu. Je to o tvorbě celé koncepce budovy a tu koncepci musíme připravit na celý životní cyklus. Souhlasím s tím, že téma životnosti je důležité, jen si dovolím podotknout, že se pohybujeme v normovém rámci pro navrhování, který nám říká, že navrhujeme na padesát let. Je to nějaký úzus, na kterém se všichni dohodli, ale faktem zůstává, že stavby reálně fungují déle. Důležité proto je chápat uhlíkovou stopu vždy v celém životním cyklu. Není to tedy jen o materiálu, ale o kombinaci vhodného materiálu s vhodnou technologií provozu budovy. Ano, jsou materiály s větší i menší uhlíkovou stopou, ale vždy současně mají také další vlastnosti od recyklovatelnosti po konstrukční možnosti. Nelze utíkat ze složitého tématu k jednoduchým závěrům, ale držet téma pohromadě a podívat se na něj jako na celek.

Aleš Erber: K tématu uhlíkové stopy bych ještě doplnil jeden fakt, a sice ten, že les jako zdroj dřeva do sebe neustále váže uhlík, a to by se mělo také zohledňovat. Zároveň bych ještě chtěl zdůraznit, že Česko je největším exportérem dřeva na světě při přepočtu na sto tisíc obyvatel a paradoxně v současné době máme nejdražší surovinu, drtivá většina z něj se přitom dováží prakticky jen za hranice, tedy na krátké vzdálenosti. Platí však, že nejlepší dřevo – i v kontextu uhlíkové stopy – je to, které vyroste a zpracuje se v tom kterém regionu.

Opakujeme tady, že nejdůležitější je se při environmentálním hodnocení staveb soustředit na celý životní cyklus staveb. Pane Rotku, na UCEEB jste si za Wienerberger nechali zpracoval studii týkající se tohoto tématu na příkladu rodinných domů. Jaké hlavní závěry z ní vzešly?

Milan Rotek: Rád bych v této souvislosti navázal na to, co říkal pan Růžička. Jako cihláři jsme totiž biti za energetickou náročnost výroby našeho materiálu, ale z oné analýzy vyplynulo, že materiál stavby, ať už jde o cihlu, nebo dřevo, na konci životního cyklu stavby při padesáti letech nehraje roli. Tedy se srovnáváme na teoretickém konci životnosti rezidenční dřevostavby, kde je rozdíl uhlíkové stopy posuzovaných staveb minimální.

Jak lze nakládat s materiálem na konci životnosti staveb v případě dřevostavby?

Jiří Skřipský: Nelze na to odpovědět principiálně, vždy záleží na konkrétním návrhu, ale důležité je, že dnes lze dřevostavbu udělat zhruba z 95 % s rozebíratelnými spoji. To znamená, že stavbu dokážeme prakticky celou rozebrat na jednotlivé komponenty. Ty pak můžeme opět použít při výstavbě nové stavby anebo je recyklovat pro výrobu třeba OSB-desek nebo dřevotřísky. Důležité je nedělat kompozity, které se špatně rozebírají, ale od začátku počítat s tím, že stavbu můžeme jednou takto demontovat.

Jak je tomu u cihel na konci životnosti staveb? Jaké možnosti se tady nabízejí pro recyklaci?

Milan Rotek: Při demolici získáváme suť, kterou následně využíváme na různé zásypy nebo výplně. Dnes máme vlastně problém spíš s tím, že takového recyklátu máme nedostatek. Jedná se vlastně o minerální materiál, se kterým lze sekundárně dobře pracovat bez negativního vlivu na přírodu.

A pokud jde o aktuální inovace při výrobě cihel?

Milan Rotek: Wienerberger patří jednoznačně k lídrům v rámci cihelného průmyslu a vývoj probíhá opravdu skokově. Od roku 2020 do 2023 jsme snížili emise téměř o 15,6 % a nadále na tom pracujeme. Snižování emisí se nám daří jak při výrobě cihel, například jen optimalizací tvaru dokážeme výrazně ušetřit emise. Inovujeme také v otázce technologií samotné výroby, máme například elektrické pece a využíváme solární energii. Snižování uhlíkové stopy pak hledáme také u samotného výpalu materiálu, co se týče práce se směsí například.

Pane Tlustý, jaké inovace materiálů byste uvítal vy z pozice architekta?

Josef Tlustý: Podle mě je to určitě rozebíratelnost materiálů, abychom nad ním mohli přemýšlet rovnou v dalších cyklech.

Paní Matějíčková, chcete k tomu něco doplnit?

Lenka Matějíčková: Z mé zkušenosti to převážně nejsou developeři, kteří ženou vývoj v tomto ohledu dopředu, ale většinou nájemci, kteří požadují, aby budovy měly určitou provozní či svázanou uhlíkovou stopu, protože jim to nařizují například mateřské společnosti, jinak se do nich nenastěhují. To se dnes reálně děje. Tím vzniká poptávka po udržitelných návrzích, ale i konečných materiálech.

Eva Nykodymová: Můžu potvrdit, že těch požadavků od investorů a nájemců je čím dál víc. Týká se to jak procenta krytí spotřeby obnovitelnou energií, tak úrovně certifikace. My jim vždy poskytujeme detailní reporting.
Jiří Skřipský: Na závěr mě ještě napadá jedna hříšná myšlenka. Jaká stavba je ta nejudržitelnější? Ta, co se nepostaví. Takže stavme budovy, jen když to dává smysl, a se zdravým rozumem.
Milan Rotek: A s tím souvisí také to, že rekonstrukce je vždy lepší než novostavba.

Text: Matěj Beránek, Foto: Petr Novotný

Článek vznikl ve spolupráci se společností Wienerberger a byl uveřejněn v časopise ASB 2/25.