Povlakové krytiny plochých střech a jejich problémy

I když se povlakové krytiny na plochých střechách nemohou chlubit staletou historií, jako je tomu u mnoha krytin na šikmé střechy, představují dnes jeden z tradičních typů materiálu. Na prvním místě je potřeba zmínit materiály na bázi asfaltu, na druhém materiály na bázi umělých hmot.

Součástí vývoje jednotlivých materiálů byl i vývoj nových technologických postupů. Jednalo se o uspořádání všech poznatků do prováděcích pokynů – tedy norem (v letošním roce oslavuje Československý normalizační úřad 90 let od svého založení), jejichž platnost vydržela prakticky do počátku rozsáhlého zavádění nových hydroizolačních materiálů na náš trh v první polovině 90. let minulého století. Zatímco do počátku roku 1990 jsme mohli v naší odborné literatuře poznávat desítky typů hydroizolačních materiálů, tak dnes můžeme hovořit o tisících. Poznání všech těchto nových hydroizolačních materiálů je pro jednoho člověka skoro nemožné, poznání všech technologií zpracování a zabudování těchto materiálů asi vyloučené.

Počátek 90. let minulého století však rovněž znamenal začátek konce původní česko­slovenské normotvorby. Normy v Českoslo­vensku zcela srozumitelně a jasně hovořily o tom, jak daný materiál uchopit a zabudovat do příslušné vrstvy (k tomu patřilo vydávání oborových a podnikových norem), a rovněž hovořily o technických požadavcích kladených na jednotlivé materiály. Byly komplexní. Řemeslník se tak jednoduše dozvídal, co a hlavně jak má zpracovávat.

Praxe dle nových norem
Zaváděním nových EN a ČSN se situace zcela radikálně změnila. Najednou zde máme normy, které jednoznačně hovoří jen o „příslušném výrobku“ nebo o tom, jakým postupem se daný výrobek zkouší v akreditovaných laboratořích. Mnoho výrobkových norem pak obsahuje v předmluvě základní informaci, že „výrobek se zkouší na všechny parametry nezabudovaný do konstrukce“.

Náš názor je, že v takových případech by se mělo více začít využívat Národní přílohu – má informativní charakter a slouží k usnadnění přejímání norem, opravují se zde chyby z přejímané EN, mohou zde být uvedeny příklady aplikace zásad stanovených v přejímané normě na české podmínky. Je čistě národní, a to znamená, že ji nelze uplatnit v jiném členském státě EU.

Řemeslník je ten, který dává dílu architekta či projektanta skutečnou podobu. Právě on musí zpracovat nový výrobek, který odpovídá výrobkové normě, a má na to takzvaně papír – listinné podklady výrobce. Co když se však řemeslníkovi některý výrobek nedaří zpracovat, zabudovat – tak co s tím? Tímto se blížíme k podstatě problému. Tím základním problémem jsou zřejmě peníze. Všeobecný tlak na efektivitu výroby pomocí financí je dnes větší než v dobách socialismu. To následně způsobuje, že „šikovní“ výrobci hledají cesty, jak dosáhnout s nižšími náklady vyšší zisky.

Teorie a praxe
Na trh v Československu přišly po roku 1990 reklamy na asfaltové modifikované pásy a PVC fólie s deklarovanou životností delší než 30 let. Neuběhlo ještě ani 5 let, a již se začaly vyskytovat první náznaky možných problémů – smršťování nosné vložky z polyesteru v asfaltových pásech, jako vidíme na ilustračním záběru z roku 1994 (obr. 1). Následně byla pozornost věnována jinému typu povlakových krytin a dobrým terčem byly fólie PVC – jejich smrštění (obr. 2) a následné křehnutí fólie po migraci změkčovadel (obr. 3 až 5) a podobně. Jak čas šel, tak se začaly projevovat nové typy závad i u asfaltových modifikovaných pásů, a tím byly puchýřky a stékání asfaltových pásů na svislých plochách (v našem archívu je první foto z roku 2003), na plochách šikmých a nakonec i vodorovných plochách. V meziobdobí více rostl tlak na výsledné ceny, a tak začaly růst i počty takto postižených střech.

Z hlediska možné statistiky se začaly problémy zevšeobecňovat do té míry, že dnes, na začátku roku 2013, bychom mohli, byť naprosto neoficiálně, hledat výrobce, kterých se tyto problémy netýkají – a bylo by jich překvapivě málo.
–>–>

Obr. 3, 4, 5  Křehnutí PVC fólie po migraci změkčovadel

Problémy vlastní montáže
Tím samozřejmě všechny současné problémy s asfaltovými modifikovanými pásy nekončí. Zcela novým fenoménem se stává neschopnost natavení či zhotovení pevného vzájemného spoje dvou pásů. Jedná se vždy o neschopnost řemeslníka? Samozřejmě, že ne, i když neschopných a nekvalitních řemeslníků jistě každý z nás najde hodně a stále se s nimi setkává (nebo v případě znalců přímo utkává). Ne za všechno mohou řemeslníci; v některých případech je nutné jim naslouchat, neboť jsou při práci pozorní a přemýšlejí a začínají klást otázky typu „Proč se mi jeden pás daří lehce natavit – má při tom krásnou černou lesklou barvu, asfalt se krásně protahuje, a jiný pás zahřívám, zahřívám, až se mi najednou takřka rozleje?“ „Proč se další pás chová při spojování natavením tak, že místo krásné černé barvy vidím barvu černošedou, směs mazlavou, lehce rozpojitelnou nebo rosolovitou?“ Bohužel nemůžeme poskytnout jednoduchou odpověď.

Některé z cest se již takříkajíc otevírají, ale ještě nenacházejí dostatečnou odezvu u odborné veřejnosti. Podmínky pro zvýšení kvality bývají umlčeny i politickou dohodou v zemích EU zaklínadlem „překážka volné soutěži“, proto někdy nejde řádně bojovat s nekvalitními výrobky po jejich zabudování do stavby, v našem případě do střech.

Rozměrová stálost
Smršťování asfaltových modifikovaných pásů je již letitý problém a věnovalo se mu mnoho odborníků, přestože se dotýkal pouze jednoho typu nosné vložky, a to polyesterové. Podstatou tohoto jevu je, že v případě penetrace zažije nosná vložka z polyesteru při nanášení horkého asfaltu teplotní šok, který se po natavení asfaltu na střechu obnoví. Stanovení rozměrové stálosti asfaltových pásů je zkoušeno podle ČSN EN 1107-1. Jedná se o zkušební normu, která se nevztahuje na hydroizolační systémy složené z těchto výrobků a zabudované ve stavbách. Důležitým poznatkem však je, že u vyjádření výsledku se jedná o MLV, tj. mezní hodnotu stanovenou výrobcem (manufactur´s limiting value = MLV)! Výsledkem je, že na trhu s asfaltovými pásy se mohou objevit jednotlivé výrobky se smrštěním až 0,6 procent. Z toho vyplývá, že pro různě vyráběné délky asfaltových pásů může být smrštění například od 6 do 3 cm (pro pás dlouhý 5 m) a z hlediska výrobku je vše v naprostém pořádku. Jak to pak může dopadnout na střechách? (obr. 6)

Obr. 7, 8  Stékání asfaltové krycí hmoty

Odolnost proti stékání
Stanovení odolnosti proti stékání při zvýšené teplotě řeší ČSN EN 1110 (většina výrobků je deklarovaná s hodnotou nad +100 °C). Opět se jedná o zkušební normu, opět se jedná o zkoušení nezabudovaného výrobku – stejně jako v případě se smršťováním asfaltových pásů. Jak jsme zjistili z našich víceletých měření, při teplotách vzduchu do +38 °C byla maximální teplota povrchu asfaltového pásu +83 °C. Z tohoto údaje můžeme jednoduše vyvodit, že podle tvrzení výrobce by nemělo k výše uvedenému jevu vůbec dojít. Opak je pravda, což dokládají naše zjištění v průběhu posledních deseti let činnosti. Další případy se týkají konstrukcí šikmých a téměř vodorovných (obr. 7 a 8). Jakýkoliv podíl zavinění ze strany řemeslníka je vyloučen.

Další závady materiálů
Jedná se samozřejmě o více problémů padajících takříkajíc na „hlavu jednoho řemeslníka“. Prvním je vytváření puchýřků na asfaltových pásech (obr. 9 až 12). I pro stanovení zjevných vad asfaltových pásů máme samozřejmě ČSN EN 1850-1 Stanovení zjevných vad – Část 1: Asfaltové pásy pro hydroizolaci střech. Po dodání na stavbu většinou žádné puchýřky nelze zjistit a asfaltový pás se zabuduje do střešní konstrukce jako finální vrstva. Uplyne rok, dva a na povrchu se vytvoří velké množství puchýřků. U špatně natavených spojů nebo spojů špachtlovaných se prolíná asfaltem nosná vložka – pak lze hovořit o puchýřcích, které se šíří ve směru od spoje do středu asfaltového pásu. Co se však stane, když se puchýřky objeví uprostřed asfaltového pásu a tzv. putují k jeho okrajům? Můžeme hovořit o zavinění řemeslníka? Samozřejmě že ne. Základem tohoto problému je řádné nevysušení nosné vložky při výrobě – opět můžeme hovořit o zrychlené rychlosti výroby a podobně. Jde o finanční úspory na nepravém místě.

Obr. 9, 10, 11, 12  Příklady závad materiálu, které nebyly způsobeny montáží.

Plniva
Velkou část asfaltové hmoty tvoří plniva (obyčejně v řádu desítek procent; optimální složení je 15 až 30 procent, maximální 50 procent) a zde mají výrobci opět příležitost, jak výslednou hmotu „vylepšit“. Na místě je otázka čím, resp. jak. Odpověď je jednoduchá a směřuje k listinným podkladům výrobce, v nichž se kontroluje pouze hmotnostní procento podílu dané hmoty. Nekontroluje se již procento množství, kde samozřejmě to plnivo, které má nižší objemovou hmotnost, je na tom lépe, než plnivo s vyšší objemovou hmotností.

Mezi základní plnivo se řadí vápencová moučka, čedičová moučka nebo břidličná moučka a zcela nově se jako plnivo používá elektrárenský popílek. Elektrárenský popílek má asi o 25 procent nižší objemovou hmotnost než tradiční plniva, a proto se v asfaltové hmotě může vyskytnout více popílku. Z toho vyplývá výsledné chování asfaltové hmoty při dosažení maximálně povoleného hmotnostního procenta – dochází k jevu, který jsme popsali už na začátku: obtížná zpracovatelnost při natavení (obr. 13), kašovitá asfaltová hmota. Příčinu je potřeba opět hledat ve finanční náročnosti, jelikož souvislost nižší ceny odpadního materiálu (elektrárenského popílku) ve srovnání s tradičními plnivy je zřejmá.

Obr. 13  Závady vzniklé použitím jiného (povoleného) druhu plniva ve výrobě	Obr. 14  Kanálek jako důsledek technologie dvoustupňového natavení

Dvoustupňové natavení
Do módy přichází i technologie dvoustupňového natavení asfaltového pásu a málokdo hovoří o jeho rizicích. V prvním stupni se nataví cca 800 až 900 mm šířky asfaltového pásu a ve druhém stupni se po ochlazení natavuje zbylá část. Dosáhne se tím skutečně přesný návalek a z estetického hlediska jsou pásy vzhledné. Již málo pozornosti se věnuje tomu, že vlastní natavení v celé délce vytváří záhyb (izolatérská práce není o přidržení pravítka a roviny), který při nedokonalém natavení části asfaltového pásu vytvoří podélný kanálek, se kterým mohou být zbytečné problémy s odtékající vodou (obr. 14).
 
TEXT: Ing. Antonín Parys
Foto: archiv autora

Autor je znalec v oblasti stavebnictví.

Literatura
ČSN EN 1850-1 Hydroizolační pásy a fólie – Stanovení zjevných vad – Část 1: Asfaltové pásy pro hydroizolaci střech.
ČSN EN 1107-1 Hydroizolační pásy a fólie – Část 1: Asfaltové pásy pro hydroizolaci střech – Stanovení rozměrové stálosti.
ČSN EN 1110 Hydroizolační pásy a fólie – Asfaltové pásy pro hydroizolaci střech – Stanovení odolnosti proti stékání při zvýšené teplotě.

Článek byl uveřejněn v Realizace staveb.