Kostel Nejsvětější Trojice

Kostel Nejsvětější Trojice

V květnu 2015 byl v Lipsku posvěcen nový kostel Nejsvětější Trojice. Ten zde završuje stosedmdesátileté putování místní katolické komunity tímto majoritně protestantským saským městem.

První místní kostel Nejsvětější Trojice byl postaven v roce 1847 v novogotickém stylu na pozemku nedaleko dnešní novostavby. Sloužil necelé století, spojenecké bombardování na konci 2. světové války jej však značně poškodilo. Státní aparát socialistické Německé demokratické republiky (NDR) této okolnosti rád využil a roku 1954 nařídil jeho celkovou demolici.

Místní katolická církev byla zbavena práva realizovat již vydané stavební povolení na stavbu nového kostela a jejím útočištěm se stal univerzitní kostel sv. Pavla, válečným bombardováním nezasažený. I ten byl ovšem zničen nařízenou demolicí v roce 1968 pod záminkou rozšiřování univerzity, ovšem také jako demonstrace moci socialistického režimu.

Následovaly opakované přesuny po dalších kostelích a provizorní budova na městské periferii. Teprve se změnou politického režimu a růstem komunity na dnešních zhruba 500 členů se objevila šance na změnu již téměř sedmdesátiletého provizoria.

V roce 2009 byla vypsána mezinárodní soutěž, v níž první cenu získal lipský atelier bratrů Ansgara a Benedikta Schulzových (Schulz und Schulz Architekten). Realizace vizuálně i technologicky velmi progresivní stavby začala v roce 2011 a v prvním roce po svém dokončení byl již kostel oceněn prestižní německou cenou Balthasar Neumann Preis 2016.

Ostrov klidu

Stavební parcela na tzv. Promenádním ringu v sousedství historického jádra města svým klínovitým tvarem vylučovala tradiční hmotové řešení. Stavba však zdařile přepisuje tradiční elementy sakrální architektury do nového prostorového schématu. Z dálky je viditelná vysoká zvonice na západní straně farního miniareálu, která je spojena s hmotou farního sálu.

Jejich protiváhou je mohutnější hmota samotného chrámu, jejíž odsazení od zvonice dává vzniknout lichoběžníkovému farnímu dvoru (patiu). Ten je v úrovni patra přehrazen dvěma křídly administrativy a zázemí, která jsou umístěna na staticky odvážných zhruba dvacetimetrových mostových konstrukcích vytvářejících v parteru široké průchody. Ambivalence vzniklého prostoru mezi uzavřeností patia a otevřeností městské pasáže je odrazem poslání stavby, která chce být ostrovem klidu v sousedství rušné křižovatky.

Interiér chrámové lodi

Fasáda je tvořena profilovaným obkladem z porfyru pocházejícího z regionální lokality Rochlitz, který byl v Lipsku po staletí tradičně používán pro významné veřejné stavby. Kostel se tím integruje do městské stavební tradice, ovšem sama o sobě je fasáda spíše minimalisticky redukovaná a nemá výraznější vizuální motiv.

Pozoruhodné je užití zemního tepelného čerpadla a fotovoltaických panelů umístěných na fasádu zvonice, kde se stávají samostatným výtvarným prvkem porušujícím logiku jinak kamenné fasády. Provoz budovy je však díky tomu až ze tří čtvrtin energeticky soběstačný.

V interiéru samotného kostela pak najdeme poměrně novátorský přístup k provozu, kdy je k hlavnímu chrámovému prostoru ze strany přidána nika obsahující kapli pro méně navštěvované bohoslužby ve všedních dnech. V dalších ohledech nacházíme již dnes spíše konvenční řešení ve stylu minimalismu, ať už hovoříme o architektonickém detailu, barevnosti nebo mobiliáři.

Od hierarchie ke společenství

Vraťme se však k prostorovému řešení. Omezení lichoběžníkovou parcelou se zde stalo podstatným faktorem celého návrhu. Nabízí se nám srovnání se stavbou Sboru kněze Ambrože v Hradci Králové (1927), který pro Československou církev husitskou navrhl Josef Gočár (1880–1945) na obdobně tvarované parcele.

Gočár tam poměrně logicky, ve vztahu k tehdejšímu teologickému přístupu, využil sbíhavost pozemku k významové gradaci celého areálu směrem k oltáři umístěnému v zaobleném závěru na ostrém vrcholu půdorysného trojúhelníka. Širší strana půdorysu je pak tvořena organizačním zázemím církve uzavírajícím farní dvůr. Vidíme tedy opačné užití přirozené řeči forem než u návrhu bratří Schulzů, kteří liturgické ohnisko oltáře umísťují na nejširší stranu areálu, tedy zhruba do středu podstavy půdorysného trojúhelníka.

Zde je skryta zásadní informace o změně uvažování v průběhu posledního století. Současné cítění daleko více upřednostňuje aspekt vzájemného setkání členů komunity mezi nimi navzájem před tradičním fokusováním pozornosti věřících k oltáři a knězi jako hlavnímu předmětu liturgie. V architektuře tak nacházíme hmotný doklad o jinak neviditelných změnách ve spiritualitě věřících.

Interiér kaple pro všednodenní bohoslužby

Protestantismus a minimalismus

Čtenář může položit otázku, zda má v českém prostředí smysl zabývat se u tohoto stavebního typu příkladem z odlišné kulturní oblasti. Vždyť většina Německa a spolková země Sasko mezi prvními, byly v posledních pěti stoletích nepoměrně více zasaženy protestantismem, který je v českých zemích minoritou. Odpovědí je aktuální analogická souvislost mezi českou a německou kulturou, která se prohlubuje v souvislosti s rostoucí hospodářskou podobností.

Hospodářská závislost české ekonomiky na německé s sebou přináší i určité kulturní preference a vzorce. Ty se v architektuře projevují preferencí popularizovaného minimalistického stylu, který svou povahou dobře odpovídá germánské mentalitě. Soustředí se na strohou formální práci, či dnes stále častěji tzv. „hru“, s geometrií, popřípadě světlem a méně obvykle také s texturou.

Rezignuje však na snahu o další obsahy a je tak architektonickou analogií abstraktního umění. Nenápadné aranžmá starší přenesené sochy Panny Marie v zadní části lodi je jedinou figurální výzdobou v celém chrámu. Vůbec zde nenacházíme pro katolické sakrální umění typickou širokou inspirační bázi v životech svatých, interiér je totiž zcela prostý dalších obrazů nebo plastik.

Jedinou analogií jinde charakteristických vitráží je velmi decentní grafika v prosklení parteru směrem k rušné ulici obsahující pískované texty z Písma. Křížová cesta, jinde typicky tvořená sérií 14 obrazů, je redukována do podoby kovových medailek zasazených do kamenné dlažby po obvodu chrámové lodi.

Jediným prvkem interiéru překračujícím funkční strohost je specifický nekonečný grafický vzor použitý na obětním stole, svatostánku, kříži a dalším liturgickém nábytku. Jeho autorem je Američan Jorge Pardo. Jde o prostý ornamentální vzor kombinující strukturu podkladového dřeva s červenobílým ornamentem. Ten je však zcela abstraktní a bez odkazu k jakémukoliv obsahu.

Plus místo kříže

Samostatnou spirituální úvahu podněcuje hlavní kříž umístěný za oltářem na čelní stěně. Poměrně velký rovnoramenný kříž (tzv. řecký) je zde v duchu minimalistické estetiky zredukován na znak, jehož interpretaci si každý musí dokončit sám. Nevidíme zde římský mučící nástroj, na kterém trpěl Ježíš Kristus. Nezobrazuje žádné utrpení ani jakékoliv trpící tělo. Je zde jen geometrický kříž, který by stejně dobře mohl být „pluskem“.

To vede k zásadnímu poznatku o tom, kterak architekty i publikem velmi a často adorovaný minimalismus vede skrze esteticky motivovanou redukci architektonických a výtvarných forem i k redukci jimi nesených obsahů. Sakrální interiér tak ztrácí jedno ze svých poslání: být smyslově vnímatelnou oporou pro mysl věřících zabývajících se obsahy své víry.

Uvedený grafický charakter základního symbolu křesťanství je zesílen světelnou hrou, kterou může návštěvník zažít při západu slunce. Světlo pronikající zezadu křížovým oknem nad kůrem kreslí na bílou plochu presbytáře ještě jeden, tentokrát pohyblivý světelný kříž.

Celkový dojem z chrámového interiéru je mimo čas bohoslužeb popsatelný jako geometricky dokonalá elegantní prázdnota, ve které hlavní roli hraje světlo. Nelze zde však uniknout otázce, jak se v takto čistém a zdánlivě dokonalém prostoru cítí člověk zatížený vlastními problémy a vnitřními konflikty.

Může se cítit cize, když ve světlém minimalistickém interiéru chce přemoci svou vnitřní temnotu a emoční chaos? To je spíše individuální záležitost, nicméně pozoruhodná intenzita světla vycházejícího z pruhu nad oltářem v kontrastu k relativně tmavému stropu nad chrámovou lodí je univerzálním obrazem naděje.   

Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové, Josef Gočár (1927) 1 – chrámový prostor, 2 – farní dvůr s kolumbáriem,  3 – budovy organizačního zázemí
Sbor kněze Ambrože v Hradci Králové, Josef Gočár (1927)
1 – chrámový prostor, 2 – farní dvůr s kolumbáriem,
3 – budovy organizačního zázemí

Nový kostel Nejsvětější Trojice

Místo: Lipsko, Německo
Architekt: Schulz und Schulz Architekten
Projekt: 2009
Realizace: 2015

NĚMECKO
TEXT: JAN OBRTLÍK
FOTO: JAN OBRTLÍK

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB 6/2016.