Italská moderna před objektivem
Galerie(5)

Italská moderna před objektivem

Londýnská galerie Estorick Collection ve spolupráci s Royal Institute of British Architects (RIBA) připravila letos na jaře výstavu fotografií představujících tvůrčí architektonické období italského modernismu. Téměř stovka vystavených děl z dílny převážně italských fotografů zachycuje významnou vývojovou etapu, kterou Itálie procházela v letech 1926 až 1965.


Spolupráce obou galerií měla své opodstatnění. Galerie Estorick Collection, prezentující moderní italské umění, sídlí v londýnském Islingtone od roku 1994. Založil ji americký sociolog a spisovatel Eric Estorick.

Kromě stálé expozice italského futurismu je první patro galerie věnováno samostatným výstavám. RIBA, jedna z největších světových architektonických asociací, disponuje společně s přidruženou knihovnou architektury sbírkou více než 1,5 milionu fotografií systematicky dokumentovaných od roku 1850. Vzájemnou spoluprací obou institucí vznikl projekt kurátorsky vedený Robertem Elwallem, dlouholetým členem týmu vydavatelství Architectural Press, a za pomoci architektky Valerie Carullo.

Důraz na koncept

Popularitě rozvoje fotografického média na začátku 30. let 20. století dopomohla německá společnost Rolleiflex svým středněformátovým fotoaparátem na svitkový filmový pás se dvěma objektivy. Lehkost, spolehlivost a flexibilita aparátu umožňovala experimentovat. Nový styl prezentování architektury se ukázal jako přínosný pro obě disciplíny. V souhře čistých kompozičních tvarů pevných ploch vynikala definice subtilních prvků (okenní rámy, zábradlí, pochromované detaily).

Dynamika nového výrazového stylu architektury byla novými technikami převedena do statického obrazu. Rychlá změna perspektivního měřítka, opomínání kontextu, hra s plochami, záměrná plastičnost stínů a dramatický výřez snímků patřily mezi formální prostředky nového média. Černobílé provedení záběrů sjednocovalo kompozici a vyvolávalo abstraktní interpretaci. Širokoúhlý objektiv pak dokázal dokonaleji zachytit interiérový koncept.

Milánský fotograf Mario Crimella se věnoval především interiérové dokumentaci (dům a studio umělce od architektů Figini & Pollini). Později se stal oficiálním fotografem milánského trienále, události prezentující racionalistický design 30. let. Úspěšným interiérovým fotografickým studiem byl ateliér Ancilloti představující tvorbu architekta Erberta Carboniho.

Jedny z nejlepších fotografií období byly však pořízeny amatérskými fotografy, architekty, mezi něž patřili Giovanni Michelucci, Carlo Mollino a vlivný editor časopisu Casabella Giuseppe Pagano, který popsal fotografii architektury jako médium nesnažící se prezentovat budovy dokumentem, záznamem jejich fyzické existence, ale usilující o nalezení a zdůraznění ideového konceptu architekta v prezentovaném návrhu.

Ochota rozšířit konvenční hranice architektonické fotografie prostřednictvím vzájemného působení snímaného objektu a krajiny, studiem forem a rytmicky opakujících se vzorů, které se vyskytují paralelně v přírodě a architektonické tvorbě, byla inovativní a velmi inspirující pro období oslavující umělecky vytvářené objekty. Autoři se tak s respektem zabývali i dokumentací architektonického dědictví. Architektonická fotografie zároveň sloužila k vládní propagandě. Podporovaná byla prostřednictvím státního orgánu Istituto Nationale LUCE, který byl založen v roce 1922 pro rozvoj a propagaci uměleckých aktivit v Itálii.

Výsledkem tvořivého úsilí architektonické fotografie byla vedle samostatných prací také prezentace moderní architektury reprodukované prostřednictvím knih, časopisů, prezentačních brožur a pohlednic.

Slavná periodika, mezi která nesporně patřila Casabella či Domus, a nepřeberné množství knižních publikací poskytují společnosti hodnotný záznam a dokumentaci architektury. V roce 1955 se na trh dostala knižní publikace renomovaného amerického fotografa architektury George E. Kiddera Smitha Itálie staví (Italy Builds), která přiblížila v současnosti preferovanou vlnu prezentující architekturu jednotlivých národů v celobarevných publikacích velkého formátu.

Architektura

Jednou z nejvýraznějších osobností racionalismu, rané italské moderny, byl nesporně architekt Giuseppe Terragni, zakládající člen spolku architektů Gruppo 7. Terragni byl značně ovlivněn ideou a vizemi fašistické vlády Benita Mussoliniho a jeho tvorba následovala tvrzení režimu, že fašismus je jako dům ze skla, do kterého může každý nahlédnout.

Terragniho převratná stavba Casa del Popolo (původní název Casa del Fascio) ve městě Como vznikla v užší spolupráci s prominentním lokálním fotografickým studiem Mazzoletti. Izolované záběry ignorující detail a zachytávající spíše dynamismus apartmánového bloku byly typickými črtami rodícího se nového směru.

V citlivém historickém prostředí v blízkosti kostela Santa Maria Novella ve Florencii byla vybudována železniční stanice z dílny skupiny studentů architektury vedených profesorem Giovannim Micheluccim, kteří se prezentovali jako skupina Gruppo Toscano se zaměřením na kulturní dědictví.

Autorem fotografické studie, vystavené poprvé v roce 1935, byl fotograf Gino Barsotti. Stavba nasnímaná jeho objektivem vyvolala bouřlivou diskusi mezi Florenťany lpícími na zachování historické hodnoty města.

Fotograf zdědil řemeslo po svém otci Ferdinandu Barsottim, který založil fotoateliér ve Florencii, jenž se časem vyprofiloval jen pro tvorbu věnovanou architektuře. Výstava se časově uzavírá v období, kdy se na scéně italské architektury objevil absolvent boloňské univerzity – šikovný a světově uznávaný stavební inženýr Pier Luigi Nervi. V jeho důmyslném konstrukčním systému koncipovaném z diagonálního železobetonového skeletu je přiznaný silný estetický výraz uplatněný v halových stavbách velkého rozponu.

Vedle sportovních staveb v Římě a výstavních hal v Janově patří snímky již zmíněného Gina Barsottiho, které zachycují nádherný stropní podhled hangáru v Orvietu, mezi cenné záznamy historie, protože desítky staveb tohoto typu byly během druhé světové války zničeny.

Rasto Udzan
Foto: ©Sue Bond

Autor je architekt a spolupracovník redakce.

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.