Brněnský flâneur na zbytku ulice

Do městského organismu Brna se vtisklo dílo takových osobností, jako byli Mies van der Rohe, Bohuslav Fuchs, Vladimír Karfík, Arnošt Wiesner, Miroslav Kopřiva, nejnověji Zdeněk Fránek. S Fuchsovou nejslavnější stavbou, hotelem Avion v České ulici, má dům ve Vídeňské ulici společné elegantní a důmyslné překonání komplikovaného (poměrně malého) prostoru. Jinak ovšem autoři Vídeňské čerpali z tradiční historizující architektury 19. století motivem pavlačí. Svou skladbou hmot, arkýřem na „štítové“ zdi a rizalitem na vstupní fasádě, vykazuje dům tvaroslovnou afinitu se stereotomní architekturou neprávem zcela opomíjeného a originálního brněnského architekta Miroslava Kopřivy. 

Hrůša s Pelčákem již stačili poznamenat tvář Brna několika stavbami. Polyfunkčním městským domem, Spielberg Office Centre či Galerií Vaňkovka a řadou dalších. Tak jako tolikrát v minulosti se nakonec ztížené prostorové podmínky ukázaly být pro stavbu inspirativní. Omezující situace funguje podobně jako versologický a prozodický systém v poezii. Příliš rozvolněná veršová struktura může být nositelem nejasných představ, nutnost vejít se do trochejů a jambů naopak může pomoci strukturovat původně vágní myšlenku. U architektury může složitá prostorová situace přinutit autory ke svébytnému tektonickému řešení. Nárožní parcela v dopravně exponované radiále si vynutila vytvoření arkýře, který podtrhl nárožní charakter stavby. Chybějící uliční fronta umožnila kompenzovat nedostatečnou šíři chodníku, vzniklou po dopravně nutném rozšíření vozovky, půdorysně ustupujícím průběhem. 

Stylově různorodá okolní zástavba vedla autory k vytvoření hmotově uceleného domu. Ten však naštěstí není příliš homogenní, hmotově prostupují základní kubus rizalit a arkýř, skladbou hmot se budově dostává plastičtějšího výrazu. Vzhledem k frekventované Vídeňské ulici bylo nutno vytvořit bariérový dům. Byty jsou orientovány směrem k Červenému kopci, osazenému pozoruhodnou Fránkovou vilou. Hluku Vídeňské ulice čelí zasklené pavlače, což je pozoruhodný typologický motiv, protože pavlače jako součást vnitroblokového řešení jsou téměř výhradně situovány právě do dvora. Schodiště pohledově vysunuté do arkýře „štítové“ zdi poskytuje pohled na jednu z brněnských dominant – Špilberk. Ve svažité ulici Vinohrady je novostavba oddělena od sousední zástavby dvorkem s popínavou zelení. 

Dům je šestipodlažní, nárožní parter je oživen obchodem. V prvním až čtvrtém patře jsou garsoniéry, v pátém až šestém patře čtyři mezonetové byty. Původní projekt počítal s dvoupokojovými byty na každém patře, ale investor mezitím zjistil, že po tomto typu bytů neexistuje poptávka. Výsledek tak odráží hlubokou nerovnovážnost na českém realitním trhu. Ve struktuře poptávky je výrazný deficit středometrážních bytů. Lépe se prodávají malometrážní a luxusní byty, velmi málo, v některých českých městech dokonce vůbec, jdou na odbyt byty mezi těmito dvěma extrémy. 

Obytné místnosti poskytují mírně nadstandardní prostorový komfort, neboť světlá šíře místností měří čtyři metry. Konstrukční a materiálový fond je standardní: stropy jsou betonové filigránové, konstrukce stěn zděné keramické v systému Velox, který k nám zhruba před čtyřiceti lety dorazil z Rakouska. Výhodou je značná pevnost desek a dobré tepelně izolační (vysoká tepelná akumulace při minimu tepelných mostů) a statické vlastnosti, ekologičnost (kombinace přírodních materiálů – dřevo, cement a vodní sklo), malé množství kondenzačních par a vzhledem k rušnosti Vídeňské ocenitelné dobré zvukově izolační vlastnosti. 

Do zaobleného nároží mírně svažitého pozemku sevřeného ostroúhlým průnikem ulic Vinohrady a Vídeňská je tedy dům vkomponován tak, že svou striktní pravoúhlou osnovou vybočuje z nepravidelné dekorativní historizující zástavby a vnáší nonšalanci do již zcela zaniklé elegance eklektických budov. Na rozdíl od Baudelairova flâneura, jehož rozkoší je nořit se do davu anonymní ulice, je dům na Vídeňské přiznaně neomodernistický, a tedy se naopak vynořující ze svého stylově kompilovaného okolí. Byť má Brno mnohem blíže k Vídni než Paříži, přesto tento dům nepostrádá zásadní vlastnost zmíněného chodce, nadhled a schopnost vyčnění kombinované s touhou po splynutí. V Hrůšově a Pelčákově případě po souznění s pozoruhodnou a originální brněnskou modernou.