Ryby Martina Rajniše
Galerie(6)

Ryby Martina Rajniše

Přirovnává se k líné tropické rybě, která se nechá unášet proudem: inspiruje se tím, co přijde. Architekta Martina Rajniše (63) však z lenosti obviňovat nelze. Za sebou má pražský obchodní dům Máj, dnešní Tesco, spoluzakládal renomovaný ateliér D.A. Studio a v současné době staví svépomocí objekty ze dřeva. A do budoucna doufá, že se z rybí polívky našeho vkusu zase podaří složit živou rybu.

Jak jste se dostal k architektuře?

V patnácti jsem se začal hodně hádat se svým tátou, ale v některejch věcech jsem ho přece jenom poslechl. Když mi bylo osmnáct a rozhodoval jsem se co dál, poradil mi, abych šel na architekturu, když umím malovat a jde mi matika. Myslel si, že architektura je spojení kresby a matematiky, což, jak dobře víme, není. Ale poradil mi dobře, baví mě to. Ale bavily by mě i jiný věci.

Jaké bylo vaše studium?

Škola byla dost hrozná. Učily tam bolševický kreatury typu Staška, Zahálky apod. Ale byli tam i lidi slušní a chytří, od kterejch se člověk něco naučil, jako třeba Cubr. Po technice jsem ještě postgraduálně chodil na AVU, kde jsem se setkal s docentem Žákem. Řada dobrejch lidí, ale škola sama byla na nic, jako je většina škol doteď. Ale byli tam skvělí spolužáci – Emil Přikryl, Dalibor Vokáč, John Eisler, Vašek Králíček, Jirka Suchomel. Pak jsme se po škole skoro všichni sešli v Sialu, kde jsem se teprve začal architekturu trochu učit.

Zažil jste praxi architektů za komunistů a teď. Dá se to vůbec srovnat?

Teď je to nesrovnatelně lepší v mnoha směrech. Nedokážu říct, co bylo za komunistů dobrý, nevzpomínám si na nic, co by v tomto oboru bylo srovnatelný, nebo dokonce lepší. Já jsem měl to štěstí, že jsem byl v Sialu za éry Karla Hubáčka a Mirka Masáka, kteří byli bojovníky se systémem, s bolševismem a vůbec s blbostí, a na rozdíl od různejch tvůrců tehdejší doby, kteří pucovali kliky sekretariátu, jako byl Prager a jiní, Karel Hubáček šel svou vlastní, tvrdou cestou. Říkával, že bolševismus je jako smradlavej sýr: můžeš si v něm vyhlodat cestičky a díry, a když je propojíš, dá se v nich žít relativně svobodně. S Karlem Hubáčkem, s Velkým Myšákem, jak jsem mu někdy říkal, vzniklo přímo bludiště děr, který jsme potom obývali.

V Sialu jste patřil do Školky architektury…

Tam jsem se potkal se vznikající elitou nové generace architektů. Ti mě taky hodně naučili, odkoukal jsem od nich, jak se to dělá. Od takovýho Emila Přikryla, Mirko Bauma, Václava Králíčka je skutečně co okoukávat. Ve Školce se dělalo od rána do tří v noci, samá práce. A když se zrovna nepracovalo, tak jsme si o architektuře povídali. Nic moc jinýho se tam dělat nedalo. Bydleli jsme v takovejch tenkostěnnejch kójích, ženský musely bejt teda velmi odolný, protože tam bylo všechno slyšet po celý Jedlový.

Ve Školce jsem se učil od kluků architekturu a od Karla umění žít v těžkejch poměrech a neposrat se z toho. Jsem ješitnej a nafoukanej člověk, kterýmu není vlastní mít učitele a před někým shýbat hlavu, ale jestli mám nějakýho guru, tak je to Karel Hubáček. On byl spíš přírodně-společenský úkaz než člověk a velmi mě ovlivnil. Od něj a pak od své druhé ženy jsem se zvolna učil odvaze. Nevím, jestli se odvaha dá naučit, ale alespoň trochu se v ní člověk musí trénovat.

Pocházel jsem z rodiny, kde byl buržoazní pořádek, úcta k zákonům, prostě odvaha se u nás rozhodně necvičila. Táta mi dělal jedině polární výcvik. Sebral mi deku, vypnul topení a otevřel okno a takhle jsem pět let spal. Netušil jsem, že ostatním dětem není ráno strašlivá zima jako mě. Ale od tý doby nemám rýmu a jsem docela zdravej.

Čím byl váš otec?

Elektroinženýr, ale za první republiky se věnoval různejm velmi výdělečnejm činnostem. Měl společnost na uvádění vynálezů do praxe, se svým společníkem dělal velký mezinárodní obchody. Otec byl nesmírně pracovitej, dělal dvanáct čtrnáct hodin denně, sedm dnů v týdnu. Když jsem v roce 1950 nastoupil do první třídy, přišel jsem mu po několika měsících oznámit, že budu jiskřička. Otec zrudnul, zezelenal, na čele se mu objevily krůpěje potu, posadil si mě na klín a v šesti letech mi vysvětlil, kdo jsou to bolševici, kdo Stalin, kolik lidí zabil, co jsou to koncentráky, kdo je to Gottwald, co s námi udělají bolševici, když cokoli, co mi teď říká, budu vykládat ve škole, že mi učitelé budou lhát, že jsou placení za lhaní a že jim ani mrknutím oka nesmím dát najevo, že jim nevěřím, ale že si vždycky musím myslet to svoje. Připravil mě tak na to, co mě v následujících osmatřiceti letech čekalo

Mluvil jste hodně o Karlu Hubáčkovi. Vy sám učíte?

Ne, už ne. Žiju řadu životů. Život s učením už jsem opustil a stal jsem se světoběžníkem. Ale učil jsem s chutí a teď je radost pozorovat, jak ty zasetý semínka kvetou do pestře kvetoucích rostlin. Vím, že můj podíl na tom je zcela zanedbatelnej, ale dokázal jsem si aspoň vybrat bezvadný lidi a kráčet ve šlépějích svýho otce – dělat jim lehký peklo na zemi. Což je posílilo. Architektura není obor, kterej se dá naučit. Ty nejdůležitější věci v životě musí člověk od někoho odkoukat a pozvolna je převzít a na to jsme skvěle vybavení, zvlášť v mládí. Jsme přímo vysavače podnětů.

Jak to snáší holky?

Ty to snášej skvěle. Jsou, jak je známo, vyspělejší a silnější než kluci. Jen život architektek je potom, jak vyjdou ze školy, plnej útrap. Vstupují do ryze pánskýho světa a jen málokterá ten obor miluje tak moc, že všechny překážky, který jsou pro ně daleko horší než pro kluky, vydrží. Já je velmi podporuju, a když to nějaká dokáže, má můj nejhlubší obdiv. Je omyl si myslet, že ženský na tenhle abstraktně-prostorovej obor nemají. Ony ho vnímají trochu jinak a o to je to zajímavější. Mrzí mě, když tenhle obor, kterej potřebuje každou chytrou hlavu, trpí tím, že je tak ryze pánskej. Muži jsou ve vedení stavby, muži jsou investoři, klíčoví úředníci. Protože se jedná o dost složitý vztahy a velký peníze, tak do toho ženský podvědomě neradi pouštějí.

Herci mají své úsloví – není malých rolí. Platí něco podobného i v architektuře?

Určitě. Dělal jsem řadu drobnejch projektů, řada lidí by se nad tím ošívala. Stodolu, kozu na řezání dříví a další věci. Když se na to jde zajímavým způsobem, je to krásná práce. I malým domem, malou věcí se dá do světa poslat zajímavá myšlenka, poselství. Poselství, to je určitý druh nevtíravejch otázek, hledání jinejch cest. V kapse nosím takový kameny (vytáhne zvětralé, zaoblené kameny). Kdybych dokázal udělat tak pěknej barák jako tohle, byl bych rád. To je zároveň hádanka – proč je tam tolik děr, proč tam vznikly?

Vy si na začátku projektu řeknete, že chcete sdělit poselství?

To jde samo. Žiju se stovkama různejch představ. Když třeba řídím, začínám si v hlavě konstruovat, aniž bych musel, aniž bych měl konkrétní projekt. A až něco konkrétního přijde, tak si jenom vyberu. Je bezvadný, když nejste pod tlakem velkýho byra, když nemusíte poslouchat arogantní developery, když si můžete dělat konstrukce podle svýho, když stavíte načerno a nemusíte diskutovat s partou úředníků. Najednou děláte ten obor v čistý podobě. Když ho zároveň děláte s lidma, kteří tomu rozumějí a který napadne to, co nenapadne vás, když ty lidi můžete mít rád, obdivovat je a vážit si jich, a když jsou navíc o dvě generace mladší a třeba jsou to taky krásný holky, pak to nemá chybu!

Kolik vás je?

Tři čtyři. Já nechci větší byro. Velký byro znamená víc peněz a managementu a věcí s tím spojenejch. Ne že bych je neuměl, ale nejsou zrovna dvakrát příjemný.

Když pomineme velikost, nemůže být tou malou rolí určitý typ stavby? Nemají architekti projekty, kterými spíše pohrdají?

To určitě existuje. Za sebe můžu říct, že mám pokoru před každým, kdo dá jakejkoli barák vůbec dohromady. Když je ke všemu pěknej, to už je super výkon. Architekti, ale to stejné platí i o kriticích, dělají svůj úsek našeho řemesla a o ostatních úsecích si myslí, že jsou míň zajímavý, že nemají tu šťávu a ten význam.

Máte toho za sebou spoustu. Školku Sialu, projektování výstav, DA Studio, H.R.A., vlastní kancelář E-M.R.A.K. Litujete některých svých věcí, když se ohlédnete zpět?

Dělal jsem chyby a každý den dělám nový. Stejně jako Karel Hubáček říkám – jak vezmu tužku do ruky, je průšvih.

Ale litujete?

Nepatřím k těm, kteří něčeho hodně litují. Byly průšvihy, ale u baráků… Nikdy jsem nenakreslil panelák, nikdy jsem nedělal věci jenom pro peníze, nikdy jsem nedělal dům, o kterým bych věděl, že je špatnej. Přesto se to často z různejch důvodů zvrtlo. Když člověk nemá štěstí, může přijít někdo, projekt převzít a začít volně improvizovat. To se stalo třeba s interiérem Centra Nový Smíchov. Tak, jak vevnitř vypadá, nemá se mnou a s klukama z D3A, Járou Zímou, Standou Fialou a Tomem Prouzou, nic společnýho. To dělali Francouzi, zatímco celkovej koncept a jeho vnější architektura je z naší dílny.

Když děláte velký věci, jako Nový Smíchov, musíte se smířit s tím, že, pokud nejste Rothschild, nikdy nebudete mít tolik silnejch argumentů. Ty argumenty se totiž vyjadřují mnoha nulama na kontě. Lituju některejch věcí – že se zbořily starý haly, že se nezachovaly komíny, že interiér je tak vlezle slimáčkovský. Ale zároveň poučení, které jsme si s Johnem Eislerem vzali z Máje, totiž že obchodní dům by ve městě měl existovat za clonou menších domečků, které dokážou udržet ducha a měřítko místa líp než nějakej gigant. Carrefour a Nový Smíchov je o dost větší než Máj, a přitom z žádný strany, aspoň podle mýho názoru, nepůsobí nadměrně, nevybočuje z měřítka města.

Lituji zmařenejch projektů. Víc než půlka času, kterou jsem strávil prací v bolševismu, šla vniveč, protože bolševik nechtěl stavět, neuměl stavět a dělal věci jen tak. A zároveň to, co jsme dělali my, měl z duše nerad. Takže ze stovek projektů, který vznikly v Sialu na Jedlové, stojí jen pár.

Pracoval jste v rámci ateliéru s dalšími architekty, teď máte vlastní malou projekci. Umožňuje vám to lépe si své věci hlídat?

To není o kontrole. Ty motivy jsou jednak nahodilý, a jednak vědomý. Tím hlavním vědomým je: snažím se spolu se spoustou lidí a myslím, že jich přibývá, překročit propast, která zeje mezi moderní architekturou podporovanou velmi malým procentem lidí plus kritiky a mezi normálními lidmi. Když jsme dělali výstavní pavilón na Expo 86 ve Vancouveru, byla před ním několikahodinová fronta. Pak se stejnou vášní, se stejným nasazením uděláte dům a devadesát procent lidí si odplivne – to je další bedna. A kritici říkají – oni si zvyknou. Mně to vadí. Rozhodně vím, jak udělat barák, kterej by se líbil většině.

Teprve ve zralým věku jsem poznal třetí svět. Začalo mi vrtat hlavou, jak je možný, že lidi, kteří neprošli žádnejma školama architektury, nemají o tom teoreticky ani šajnu, často neumí ani číst, ani psát, nemají peníze a peníze ani v životě neviděli, stejně jako kus železa, a přesto umí udělat stavby, nad kterými žasneme i po technologický stránce. Pro mě jsou tyhle stavby jako lidový písničky. Znáte Largo z Novosvětské od Dvořáka? To je spirituál odposlechnutý z hospody od černochů. Pokud architektura nebude mít podobný zdroje, nebude se obnovovat. Architektura je způsob existence. Architektura je naše vnímání bezpečí, prostoru, naše chuť měnit svět. Není pravda, že tomu rozumí pár lidí. Naopak, většina školenejch architektů jsou spíš škůdci než tvůrci. Rozhodně se neodříkám moderních domů. Jsem taková velká tlustá líná tropická ryba, která se nechá unášet proudem, občas zapádluje, aby ji proud nehodil na skaliska. Podvoluju se vnitřním impulzům.

Myslíte si tedy, na rozdíl od většiny architektů a kritiků, že lidé mají vkus?

Ne, já si nejsem ani jistej, jestli ho mám já. Myslím, že většina lidí v současné době vkus nemá, nebo ho má různě porušenej. S vkusem je to těžký, je to věc, která se vyvíjí. V naší době je vkus velmi vzácný zboží, zvlášť v této zemi a na východě je to ještě horší. Ale jsou země, kde vkus mají, například Skandinávie, kusy Anglie. Zkuste se projet po Dánsku a pak po Čechách. Člověk vidí ty velký rozdíly. Jak se dělá plot, jak se dělá přejezd, jaká barva se zvolí na okna a na dveře.

Snažíte se své klienty přesvědčovat o vašem řešení?

Jak kdy, vždycky je to otázka diskuze. Dělat s někým projekt je, jako když dva vlaky jedou vedle sebe. Měly by jet stejnou rychlostí a koleje by neměly odskočit moc daleko od sebe. Zvlášť rodinné domy jsou takovým rychlokurzem architektury. Myslím si, že u řady lidí probíhají úspěšně. Například Kamila Amblerová udělala skvělej dům pro klienty, kteří původně začínali stavět šmoulí domeček. Když měli vykopaný základy, zjistili, že se jim to vůbec nelíbí, že tam nechtějí žít. Postupně je přesvědčila, že moderní dřevěnej dům je může uspokojit. Říkala mi pak, že jí několikrát volali, jak se jim ten dům líbí a že jediný, co jim vadí, jsou ty okolní baráky na ostatních parcelách. To je nádhernej příklad toho, jak lidi s architektem dokážou překonat sami sebe. Z druhý strany je to třeba barák Pavla Štechy. Oni se základním konceptem – kde to bude, jak to bude velký, kolik tam bude místností – přišli sami. Já jsem k tomu neměl co dodat. Jen jsem to vzal, naskicoval a pak jim to předložil – takhle jste si to představovali? Oni řekli jo.

Vychováváte své klienty?

Ne, to ne. Vychovávají se sami. Nepropadám panice. Trvá to dlouho, ale vyvíjí se to. Udělat z rybiček polívku jde rychle. Rekonstruovat z rybí polívky rybičky, to je straně těžký.

Martin Rajniš se narodil 16. května 1944 v Praze, vystudoval Fakultu architektury ČVUT 1962-69, poté 2 roky postgraduální studium na AVU u prof. Cubra 1969-71, posléze Školka architektury 1969-79 u arch. Masáka a Hubáčka v SIAL Liberec.

Roku 1986 založil D.A. Studio. V letech 2003-05 společný ateliér H.R.A. s Patrikem Hoffmanem. Spoluzakladatel Komory architektů, společnosti Teratekton, České větroplavební společnosti a společnosti E – M.R.A.K. Se spoluautory postavil: Obchodní dům na Národní třídě, pavilón na Světové výstavě ve Vancouveru, sérii rodinných domů, vil a výstavních pavilónů, řadu administrativních budov v Praze a podílel se na projektech Centra Smíchov.

V letech 1990-97 byl profesorem architektury na VŠUP v Praze a soudcem soudu České komory architektury. Hodně cestuje (na cestách strávil víc než 8 let), cestoval a bude cestovat. Přeplouvá na malé plachetnici oceány a s výjimkou Antarktidy navštívil všechny kontinenty.

Hana Roguljič
Foto: Andrea Lhotáková, Miroslav Čejka, Radka Cíglerová