Významnou dobu od chvíle, kdy architekt nakreslí svůj návrh, k jeho realizaci tvoří zákonem dané procedurální věci – územní rozhodnutí, stavební povolení, případně studie o vlivu na životní prostředí. Legislativní rámec, ve kterém se architekti, developeři i správní orgány musí pohybovat, tuto dobu může výrazně prodloužit. Politici slibovali, že moderní legislativa jim celý proces zkrátí. Spokojenost mezi staviteli však nenastala.
Podle vlastních slov prožil padesát let v zápase o kvalitu. Stále se pokouší hledat dobrá, poctivá a upřímná řešení a dotahovat věci do maximální možné dokonalosti. I když nikdy nebyl ve straně, dostal se k významným příležitostem, které dokonale zúročil. Věnoval se architektuře, tvorbě v památkovém prostředí, urbanismu, interiéru i výstavnictví. Nestor poválečné slovenské architektury – Ferdinand Milučký. Umí se zanítit pro věc a jít po její podstatě – nejen v tvorbě. Setkání s architektem Milučkým se odvíjelo ve strhující debatě, ani jsme si nevšimli, že si povídáme více než šest hodin. Podělte se se mnou o tento velký zážitek.
Když vloni na podzim navštívil Prahu pařížský architekt Edouard François, přenesl nás do prostoru neomezené tvořivosti. Nebezpečí, které omezuje tvořivý potenciál architekta, podle něj číhá v každém architektonickém objevu. Přináší jeho redukci, a proto nemůže být pro architekta zdrojem inspirace. „Jsem přesvědčen, že právě ze současného umění si lze mnoho vzít a pochopit,“ vysvětluje architekt. „Chceme-li vlastní rukopis, je třeba se inspirovat současným uměním a poznat ho.“ Jeho architektura existuje na pomezí kulturní elity a široké veřejnosti. „Tvořit však architekturu, která má smysl výlučně pro kulturní elitu, je podle mého názoru omyl,“ dodává. Jeho slabostí a zdrojem inspirace je nejen výtvarné, ale i kulinářské umění. Jako zanícený amatér spolupracuje s významnými šéfkuchaři v zemi.
Peter Noever, výkonný a umělecký ředitel centra pro umění MAK (Österreichisches Museum für angewandte Kunst / Gegenwartskunst) vystoupil 13. 3. 2008 v rámci cyklu Start Architecture pořádaným Centrem pro středoevropskou architekturu (CCEA) v pražském Roxy. Peter Noever byl pozván rektorem VŠUP v Praze, Pavlem Liškou, aby společně s umělkyní Magdalenou Jetelovou diskutoval na téma architektura - umění - veřejný prostor. Peter Noever se s námi podělil o své názory na téma vzájemné výměny impulzů mezi jednotlivými uměleckými obory a praxe umělecké instituce.
Na naše setkání v kavárně Kaaba v Praze-Vinohradech přišel vskutku stylově. V elegantním Citroënu z roku 1964, jehož význam potvrdil svými následujícími slovy: „Nerad příliš spekuluji nad novými věcmi, které nemám zažity nebo odzkoušeny.“ Jeho přitažlivý retro názor je znát ze zasvěceného provázení po Šumných městech, ale i z autorských rekonstrukcí historických budov, které odkazují na jeho pokoru – na už existující a obdiv zasluhující architekturu. Navzdory tomu David Vávra s oblibou vyhlašuje: „Vždy jsem žil jen současností, přítomným okamžikem a neřešil jsem, co bude.“ Jedinečnost bytí tohoto spoluzakladatele kultovního divadla Sklep je opravdu originální. Profesí architekt, duší „snílek“.
V rámci série přednášek Digitální architekt na podzim loňského roku představil americký architekt Frank Barkow tvorbu německo-amerického ateliéru Barkow Leibinger Architects. Ve světě „digitální architektury“ se tento ateliér zviditelnil v roce 2005 výrazným úspěchem na bienále v Miami s podtitulem Possible Futures. V jeho třech finálových projektech se spojoval racionalizmus s parametrickým designem a s využitím CAD/CAM technologií výroby.
Na počátku projektu stálo zadání investora, společnosti Škoda Auto, a. s., vybudovat v Mladé Boleslavi nové vzdělávací centrum. Přes úvahy o stavbě na zelené louce dospěl realizační tým ke konečnému rozhodnutí postavit centrum vedle historické budovy kostela sv. Bonaventury a piaristického kláštera v části města nesoucí název Na Karmeli. Takto bylo de-facto rozhodnuto o záchraně významné mladoboleslavské památky.
Sešli jsme se ve Fragnerově galerii nad výstavou jeho projektů. Přiletěl z Rotterdamu a na druhý den odjížděl do Německa. Erick van Egeraat (51) je u nás známý návrhem domů navazujících na Kotěrovu vilu Bianca, na Slovensku staví jeho River Park a kousek za hranicemi se rozbíhá velmi diskutovaná stavba nové univerzitní haly v Lipsku. Nizozemský architekt má našlápnuto všude po Evropě, přesto to při rozhovoru vypadalo, že je oddaným fanouškem České republiky.
Na monografické výstavě Reného Van Zuuka Projekty 1992–2007 ve Fragnerově galerii bylo možné vidět prakticky všechno, co autor za čtrnáct let svého samostatného ateliéru v Almere navrhl. V jeho pestré kariéře vynikají především větší realizace ARchitektonického centra v Amsterdamu ARCAM, bytového Bloku 16 v Almere, přezdívaného pro svou mohutně vydutou fasádu Vlna, nebo unikátně řešená administrativní budova Zilverparkkade v Lelystadu.
V listopadu navštívil Bratislavu světoznámý francouzský architekt Dominique Perrault. Do metropole Slovenska zavítal z Vídně, kde v současnosti intenzivně pracuje na projektu dvojice výškových budov pro novou městskou čtvrť Donau City. „Na rozdíl od minulosti, kdy byla architektura – matka všech umění – součástí historie, ovlivňuje dnes geografii měst,“ vysvětluje architekt východisko pro svoje návrhy na bratislavské přednášce. Zasněžené ulice hlavního města Slovenska dotvářely kulisu architektovy výstavy vybraných prací v galerii současné architektury a umění Design factory. D. Perrault v Bratislavě zároveň nabídl i poslední příležitost k její prohlídce.
Belgický architekt Pierre Hebbelinck se začíná stále častěji objevovat v mezinárodním kontextu a přerůstat hranice své země. V rámci loňských brněnských veletrhů měl poutavou přednášku o své tvorbě. Využili jsme této příležitosti k rozhovoru o jeho názorech i principech, jimiž se řídí jeho dílo.
Architekt Josef Horný projektoval v Austrálii, učil na Melbournské univerzitě a poté se vrátil k pedagogické činnosti na katedru architektury stavební fakulty ČVUT v Praze. V Austrálii vyprojektoval celou řadu rodinných domů, v Čechách navrhuje a realizuje nízkoenergetické a nízkonákladové domy. Rozpětí jeho kulturního zázemí může demonstrovat i okolnost, že přeložil do angličtiny a v Melbourne vydal knihu básní Jana Zahradníčka.
Pavel Halík patří k předním historikům architektury a urbanismu u nás, je autorem několika knih a celou řadu jich přeložil, mimo jiné Corbusierovu Za novou architekturu nebo knihu Norberga Schulze Genius loci. Vloni získal jako člen autorského týmu Dějin českého výtvarného umění cenu Akademie věd ČR. Smysl pro urbanistický kontext architektury mu otevírá širší kulturní souvislosti.
Barbara Potysz svým debutem vstoupila za spoluautorství Josefa Kiszky – rovnou do pomyslné síně slávy. Dekonstruktivisticky – pojaté gymnázium v Orlové získalo Grand Prix za rok 1996 a stalo se jednou z nejznámějších staveb tohoto druhu. Protože ale naštěstí nezůstalo u tohoto debutu, můžeme dnes hovořit o celé řadě dalších staveb, z nichž mnohé by si zasloužily nemenší pozornost než ta laureovaná.
Zdeněk Fránek patří k nejoriginálnějším osobnostem české architektury. Jeho tvorba je různorodá a přitom neuhýbavě svá. Rozhovorem s ním jsme se pokusili mapovat zdroje této mnohotvárné, ale zároveň konsekventní tvorby.
