René Van Zuuk: Konstrukce jako expresivní prostředek

Všechny Van Zuukovy práce spojuje již zmíněná expresivita, klíčový rys jeho tvorby. Už v prvotině Psyché – vlastním obytném domě – autor předjímá v podstatě vše, co je pro něj typické – konstrukční jednoduchost, která ale přitom akcentuje výtvarnou strukturu a jak je vidět i u dalších případů – Van Zuuk často vychází už od navrhování ze sítě nebo z principu opakování určité struktury. Bez ohledu na rozmanité funkce jeho dosavadních realizací, už u Psyché narážíme na další výraznou charakteristiku Van Zuukovy tvorby – neobvyklou kombinaci materiálů. Ta je také patrná u starší realizace velína plavební komory na kanálu Van Sarkenborg (1996) v Groningenu, kde uplatnil neobvyklou aplikaci zinkové střechy a řady detailů, jako jsou například stavěcí šrouby. Strategické zaoblení zadní stěny velína s výraznou plasticitou přitom bylo součástí zadání a mělo umožnit jednomu člověku sledovat co nejvíce obrazovek.

Jméno Renza Piana je třeba zopakovat také v souvislosti s Van Zuukovým rozšířením prostor ARCAMU (2002–2003), který nejenže se nachází v blízkosti jeho budovy New Metropolis, ale hlavně byl vybudován na částečně zachovaných základech Pianova pavilonu. I přes řadu omezení daných kromě jiného urbanistickým kontextem lokality, se Van Zuukovi podařilo navrhnout mimořádně kompaktní a tvarově plastickou stavbu. Tyto přívlastky platí i pro jeho další stavby. Korespondence mezi konstrukcí a formou, stejně jako mezi stavebním materiálem a povrchovou strukturou jsou nejen funkční, ale i symbolické.

Na rozdíl od třípodlažní budovy ARCAMU kombinující jemně vroubkovaný povrch se sklem (centrum má téměř kompletně prosklenou východní stranu), využívá pozdější Vlna (2002–2004) hliníkový šupinovitý obklad k evokaci dynamiky vodního živlu. Blok 16, alias Vlna, je součástí urbanismu nového centra Almere a logicky také od začátku vzniká v úzké spolupráci s rozsáhlejším urbanistickým plánem okolí, který připravil ateliér OMA. Realizovanou budovu Vlny spojil Van Zuuk neurálním, lehkým mostem s dalším blokem a se stávající věží Silverline (viz ASB 1/2007). 

Na začátku zmíněný administrativní soubor s poetickým názvem Nábřeží stříbrného parku – Zilverparkkade (2004–2006) je ukázkovým příkladem toho, jak se repetitivní prvek stává nejen základem konstrukce, ale jak je také symbolicky uplatněn ve struktuře fasády budovy. Zvýrazněný filigránový vzor je odvozen od fascinujících dřevořezů Mauritse Eschera, které jsou na principech opakování, relativity či jakési metamorfózy motivu přímo založené. Van Zuuk však oproti inspirativnímu Escherovi své motivy redukuje na abstraktní, mnohoznačné vzorce. Výsledná struktura větvoví pokrývající vertikální hranol budovy se podílí zásadním způsobem na atmosféře ­interiéru a dává kancelářím podobu ­vzdušných hnízd v korunách stromů.

Z konstrukčního hlediska je také velmi pozoruhodný pavilon Zeewolde (2000–2001), který je součástí několikakilometrové trasy, která prochází výstavou soch v otevřené krajině. Jeho efektní tvar je přitom založen na velmi jednoduché konstrukci. Protáhlý tvar budovy připomene zemědělské hangáry, hlavní inovaci představuje střecha, která měla z úsporných důvodů využít trojkloubový rám, typický pro zastřešování hospodářských budov. Hrou se střešními rovinami, které svírají různé úhly, takže se ramena prakticky nedotýkají, zde dosáhl uvolněného efektu.

Z rozpracovaných projektů Van Zuuka jmenujme stále se vyvíjející pavilony v Hoeken­rode, skulpturálně pojatý obytný soubor v Hilversum a velmi zajímavý projekt „bydlení v lese“ Bosrijk (2005–2007), kde je pětiúhelníkový půdorys jednotlivých bytovek organizován jednak do asymetrické, dynamické řady a jednak jako soubor samostatně stojících obytných objektů.

Doposud nejvelkorysejším projektem je návrh Národního historického muzea v Almere z loňského roku. Myšlenka reprezentativní budovy až do extrému těží z toho, co nabízí dispozice mořského pobřeží Almere Pampus. Volba lokality má především posílit představu nezávislosti muzea na nizozemském vnitrozemí, vládou financovaný projekt si tak má „zachovat odstup“ od národní historie. Muzeum by se mělo doslova vznášet na vodní hladině, svým vysunutím nad vodní hladinu bude připomínat maják. Celá muzejní budova bude tvořena jedinou do sebe zavinutou geometrickou linií, která bude sloužit k různým výstavním účelům. Tato souvislá linie má ve svém středu cen­trální vstupní halu, okolo které se v podstatě obtáčí na více výškových úrovních.

K dobrému zvuku Van Zuukova jména přispívá také nominace na cenu Mies Van der Rohe Award i to, že od roku 2003 působí jako profesor na Technické univerzitě v Eindhovenu, kde předtím sám studoval. Není divu, že pražská Betlémská kaple, kde Van Zuuk v den vernisáže přednášel, doslova praskala ve švech. Pro odbornou veřejnost byla lákadlem také přítomnost Maartena Kloose, ředitele ­ARCAMU, jehož příspěvek pobavil neformálností. Kloos, coby Van Zuukův zadavatel, se totiž ve své uvolněné prezentaci podělil s publikem o své zkušenosti s obýváním a využíváním Van Zuukovy realizace architektonického centra, kterou mírně ironicky pojal jako výčet výjimečných rysů, ale i uživatelských omezení.