Architekt Jan Bočan se do české architektury nesmazatelně zapsal realizacemi zastupitelských úřadů v Londýně, Stockholmu a nedávnou realizaci ambasády v Tbilisi. Jeho ateliérem na ČVUT už prošlo několik úspěšných generací architektů. Podle Jana Bočana je architektura tvorbou prostoru, nedá se učit poučkami – je především filozofií života člověka a jeho potřeb.
„Coop Himmelb(l)au není jen o barevném přikrášlování, ale i o myšlence tvořit architekturu s fantazií. Architekturu nadnášející a variabilní, jakou jsou oblaka.“ To je leitmotiv světoznámé rakouské architektonické kanceláře, která s nesnesitelně lehkou hravostí nanovo definuje architektonický prostor, formální typologie staveb a vztahy s urbanistickým prostředím. Coop Himmelb(l)au totiž stále projektuje objekty, které nenechávají nikoho lhostejným. „Pustit se do hlubin labyrintů vlastní hlavy je stále vzrušující zážitek,“ říká spoluzakladatel Coop Himmelb(l)au Wolf D. Prix a požitkářsky si potáhne ze svého oblíbeného cigára. Jednoduše, jejich experimenty buď milujete, nebo nenávidíte. Střední cestu přenechávají průměrným. A to samé platí i v případě investorů. Avšak ti, kteří si je vyberou, jim bezmezně důvěřují. Nakonec, jinak to asi ani nejde. U jejich konceptů s volnou hrou tvarů je třeba mít pořádnou dávku odvahy.
Esa Piironen začínal jako všichni mladí architekti ve větším ateliéru. Psal se rok 1966, a než si mohl založit vlastní, uplynulo čtyřiadvacet let. „Jako nikde na světě, není ani ve Finsku jednoduché se prosadit. Máme ale štěstí na dlouhou tradici veřejných soutěží, které umožňují realizovat návrhy i nezavedeným architektům,“ pochvaluje si Piironen.
Talentovaný univerzální designér Joe Colombo, milovník lyžování a rychlých aut, patří k nejslavnějším světovým designérům. Téměř neustále vymýšlel nové projekty a k jeho popularitě nepochybně přispěla i úspěšná spolupráce s tak významnými výrobci nábytku a svítidel, jako jsou Kartell, Zanotta nebo O-luce. Joe Colombo byl svým myšlením o několik desítek let napřed. Jeho návrhy hluboce ovlivnily celé generace designérů a některé jeho průmyslové výrobky se prodávají dodnes. K jeho tvorbě se ještě i dnes vracejí mnozí mladí designéři.
Přirovnává se k líné tropické rybě, která se nechá unášet proudem: inspiruje se tím, co přijde. Architekta Martina Rajniše (63) však z lenosti obviňovat nelze. Za sebou má pražský obchodní dům Máj, dnešní Tesco, spoluzakládal renomovaný ateliér D.A. Studio a v současné době staví svépomocí objekty ze dřeva. A do budoucna doufá, že se z rybí polívky našeho vkusu zase podaří složit živou rybu.
„Architekt je jako rosnička, která sedí v láhvi a předvídá, kdy přijde krize. Ví to už několik měsíců předem, protože se začínají utahovat kohoutky a ubývají kvalitní zakázky,“ říká senior partner architektonické kanceláře Stopro Architects, ing. arch. Pavel Hrček. Jak připomíná výkonná ředitelka společnosti ing. Vladimíra Štíchová, architekti si, přestože jsou žádaní, musí umět zachovat pokoru: „Vytvářet architektonické pomníky má určitý půvab pro zviditelnění osoby, ale myslím si, že pro lidi je důležitější, aby v architektuře byla patrná pokora tvůrce k okolnímu světu.“ Ke kulatému stolu na téma, jak se u nás žije architektům, jsme pozvali ing. arch. Nikolu Stojanova, ing. Vladimíru Štíchovou, ing. arch. Pavla Hrčka a ing. Lukáše Srcha ze společnosti Stopro Architects.
Pokračující stavební boom v České republice napomáhá představě, že kdokoli s diplomem architekta na tomto trhu snadno sežene práci. Počet absolventů ovšem stoupá a konkurence se zostřuje. Velcí zahraniční developeři dávají přednost velkým jménům nebo nadnárodním ateliérům. Uspějí dnešní studenti a poskytují jim univerzity kvalitní vzdělání? Odpověď jsme hledali především na pražské fakultě architektury ČVUT.
Většina evropských zemí v současné době disponuje dokumentem Politika architektury. Česká komora architektů počátkem roku 2007 sestavila podobný deklarativní dokument a má zájem na tom, aby byl schválen jako vládní usnesení. V loňském roce proto požádala o připomínkování textu všechna ministerstva, kterých se tento dokument týká, a v současné době zpracovává jejich připomínky. Zároveň připravuje v rámci předsednictví České republiky v Radě EU v roce 2009 konferenci na toto téma.
Významnou dobu od chvíle, kdy architekt nakreslí svůj návrh, k jeho realizaci tvoří zákonem dané procedurální věci – územní rozhodnutí, stavební povolení, případně studie o vlivu na životní prostředí. Legislativní rámec, ve kterém se architekti, developeři i správní orgány musí pohybovat, tuto dobu může výrazně prodloužit. Politici slibovali, že moderní legislativa jim celý proces zkrátí. Spokojenost mezi staviteli však nenastala.
Podle vlastních slov prožil padesát let v zápase o kvalitu. Stále se pokouší hledat dobrá, poctivá a upřímná řešení a dotahovat věci do maximální možné dokonalosti. I když nikdy nebyl ve straně, dostal se k významným příležitostem, které dokonale zúročil. Věnoval se architektuře, tvorbě v památkovém prostředí, urbanismu, interiéru i výstavnictví. Nestor poválečné slovenské architektury – Ferdinand Milučký. Umí se zanítit pro věc a jít po její podstatě – nejen v tvorbě. Setkání s architektem Milučkým se odvíjelo ve strhující debatě, ani jsme si nevšimli, že si povídáme více než šest hodin. Podělte se se mnou o tento velký zážitek.
V poslední době dochází k velkému nárůstu počtu reklamací týkajících se poruch povrchů staveb. Nejčastěji se reklamují trhliny, které mohou mít různé příčiny. V nedávné minulosti, kdy se většina omítek míchala přímo na stavbě z materiálů z lokality stavby a standardním zdivem byla plná cihla, nebyl tento jev tak častý.
Když vloni na podzim navštívil Prahu pařížský architekt Edouard François, přenesl nás do prostoru neomezené tvořivosti. Nebezpečí, které omezuje tvořivý potenciál architekta, podle něj číhá v každém architektonickém objevu. Přináší jeho redukci, a proto nemůže být pro architekta zdrojem inspirace. „Jsem přesvědčen, že právě ze současného umění si lze mnoho vzít a pochopit,“ vysvětluje architekt. „Chceme-li vlastní rukopis, je třeba se inspirovat současným uměním a poznat ho.“ Jeho architektura existuje na pomezí kulturní elity a široké veřejnosti. „Tvořit však architekturu, která má smysl výlučně pro kulturní elitu, je podle mého názoru omyl,“ dodává. Jeho slabostí a zdrojem inspirace je nejen výtvarné, ale i kulinářské umění. Jako zanícený amatér spolupracuje s významnými šéfkuchaři v zemi.
Peter Noever, výkonný a umělecký ředitel centra pro umění MAK (Österreichisches Museum für angewandte Kunst / Gegenwartskunst) vystoupil 13. 3. 2008 v rámci cyklu Start Architecture pořádaným Centrem pro středoevropskou architekturu (CCEA) v pražském Roxy. Peter Noever byl pozván rektorem VŠUP v Praze, Pavlem Liškou, aby společně s umělkyní Magdalenou Jetelovou diskutoval na téma architektura - umění - veřejný prostor. Peter Noever se s námi podělil o své názory na téma vzájemné výměny impulzů mezi jednotlivými uměleckými obory a praxe umělecké instituce.
Na naše setkání v kavárně Kaaba v Praze-Vinohradech přišel vskutku stylově. V elegantním Citroënu z roku 1964, jehož význam potvrdil svými následujícími slovy: „Nerad příliš spekuluji nad novými věcmi, které nemám zažity nebo odzkoušeny.“ Jeho přitažlivý retro názor je znát ze zasvěceného provázení po Šumných městech, ale i z autorských rekonstrukcí historických budov, které odkazují na jeho pokoru – na už existující a obdiv zasluhující architekturu. Navzdory tomu David Vávra s oblibou vyhlašuje: „Vždy jsem žil jen současností, přítomným okamžikem a neřešil jsem, co bude.“ Jedinečnost bytí tohoto spoluzakladatele kultovního divadla Sklep je opravdu originální. Profesí architekt, duší „snílek“.
V rámci série přednášek Digitální architekt na podzim loňského roku představil americký architekt Frank Barkow tvorbu německo-amerického ateliéru Barkow Leibinger Architects. Ve světě „digitální architektury“ se tento ateliér zviditelnil v roce 2005 výrazným úspěchem na bienále v Miami s podtitulem Possible Futures. V jeho třech finálových projektech se spojoval racionalizmus s parametrickým designem a s využitím CAD/CAM technologií výroby.
