Na naše setkání v kavárně Kaaba v Praze-Vinohradech přišel vskutku stylově. V elegantním Citroënu z roku 1964, jehož význam potvrdil svými následujícími slovy: „Nerad příliš spekuluji nad novými věcmi, které nemám zažity nebo odzkoušeny.“ Jeho přitažlivý retro názor je znát ze zasvěceného provázení po Šumných městech, ale i z autorských rekonstrukcí historických budov, které odkazují na jeho pokoru – na už existující a obdiv zasluhující architekturu. Navzdory tomu David Vávra s oblibou vyhlašuje: „Vždy jsem žil jen současností, přítomným okamžikem a neřešil jsem, co bude.“ Jedinečnost bytí tohoto spoluzakladatele kultovního divadla Sklep je opravdu originální. Profesí architekt, duší „snílek“.
Odchody a návraty
Tuto snahu projevil už v roce 1971, když jako čtrnáctiletý založil s Milanem Šteindlerem divadlo Sklep. Jak sám tvrdí, jeden ze základních kamenů jeho života. Forma se od svého vzniku víceméně neměnila a divadlo prý mohlo přežít jen proto, že se jím nikdo neživil. „Svým obsahem je to takový systém, který lehko může být i nesystém. Nové představení je vlastně vždy dárečkem pro nějakého kamaráda k Vánocům, přičemž ani nemá divadelní formu. U nás se totiž nezkouší. Každý si autorsky připraví svůj výstup, potom od prvního představení jakoby improvizujeme a v průběhu měsíce se obrušují hrany a podle reakcí diváků na představení se to celé režíruje,“ vysvětluje „sklepáckou“ poetiku Vávra a upíjí z pomerančového „fresh“ džusu. „A potom, když je to už relativně dokonalé a vypadnou i ta nejhlušší místa, tak s tím skončíme. Když někoho systém unavuje, dá si načas odpočinek.
Minulý rok si ho udělal Tomáš Hanák, Milan Šteindler je zase jakýmsi korespondentem, Vašek Marhoul kdysi odešel na dva roky a potom se vrátil. Přesně tak – ke Sklepu patří odchody a návraty.“ Co dalo a dává herectví architektuře a naopak? „To se nikdy neví,“ odpovídá Vávra. „Například v jeden den uděláte nějaký skok, odrazíte se od pravé nohy, uděláte jakoby nedokonalou piruetu a potom o tři dni později vytočíte na papíře obrátky. Opravdu nevím, jak se to navzájem ovlivňuje, ale cítím, že obě věci k sobě jdou.“
V přírodě není pravých úhlů
Také proto ho potěšilo, když mu nedávno ředitel Švandova divadla v Praze řekl, že na jeho rekonstrukci divadelní budovy se ani s odstupem pěti let nemuselo nic měnit. „Knihu, která tě nezajímá, si prostě nekoupíš. Architekturu však obejít nemůžeš, architektura ti určuje život,“ říká Vávra a zakousne se do chleba s rajčetem, který má nařezaný do pravidelných obdélníků. „Ne, tato geometrie není odrazem mého smýšlení. Já vycházím z přírody, kde není pravých uhlů. Ten chleba je pokusem vnést do některých mých úkonů pořádek,“ usmívá se se „sklepáckou“ poetikou Vávra, o němž je známo, že den začíná pravidelnou rozcvičkou. „Samozřejmě, život přináší i příjemné náhody, ale musí být ve struktuře logických rozhodnutí a pevných úkonů,“ řekne rozhodně a z chleba opět trochu ubude. Na otázku, kterou fázi projektování má nejraději, architekt odpovídá, že první a poslední. „Tu prostřední, tedy hádky s úřady, rád přenechávám kolegům,“ vysvětluje Vávra, jehož skici vznikají i v kavárnách nebo ve vlaku, kde mu vůbec nevadí prostředí vzruchu. Všechny předlohy si dělá ručně, několika tahy, které potom odevzdá kolegům ke zpracování v počítačích.
Šumné a bezbranné
Kaplického chobotnice
Z kuloárů občas prosákne hlas, že soutěž, jíž předsedala Zaha Hadid, byla ušita na míru Janu Kaplickému, protože tento guru světové architektury ještě nemá v Praze svou budovu. David Vávra však tuto legendu vzápětí demytizuje. Kaplický má totiž realizovaný dům právě v bývalé zahradě rodiny Davida Vávry v Braníku. Pochází z roku 1967 a architekt ho postavil jako ateliér a byt pro malíře Františka Dvořáka. Dispozičně jde o kostku, přičemž spodní – ateliérová – část je zapuštěna do terénu a v horní je byt. „Už samotná dispozice je na tu dobu neuvěřitelná a já jsem s Kaplického architektonickým uvažováním vlastně v podvědomí žil,“ říká Vávra a zasněně se podívá do inspiračních dálav. „Málokdy se stává, že člověku něco tak zásadně změní názor na svět jako u mne způsob myšlení Jana Kaplického. Jsem totiž zastáncem postupného vývoje a vrstvení zkušeností. Když jsem však slyšel Kaplického přednášku v Praze někdy v roce 1987, posunul jsem si hranice vnímání architektury stejně výrazně, jako když jsem v 70. letech viděl Ctibora Turbu a jeho abstraktní pantomimu. Šlo o vyjádření nějaké skryté svobody a zároveň poznání, že věci se dají říci i pohybem. Fascinovala mě ta nedořečenost, kterou Kaplický předvedl ve svém projektu na Trafalgarském náměstí v Londýně, který vypadal jako brambora. Najednou mi někdo jasně řekl, že domy mohou být i takové a je to správně.“
Globalizace, paneláky a sny
Paneláky? Některé vybrané pasáže z nich by se už teď měly chránit. Například v Praze mezi Pankrácí a Pražským povstáním jsou paneláky krásně zasazeny do terénu. Je vlastně dobré, když má panelák jednoduchost a vnitřní pořádek. Samozřejmě mám na mysli paneláky z 60. a začátku 70. let. Ty z následujícího období byly odrazem rozkladu zhoubné ideologie.“ Sny Davida Vávry jsou rozmanité ve své pestrosti. Někdy pořádně temné, ale i romantické a radostné. Jednou prý neznal řešení interiéru, ale sen mu našeptal, že to má být ve tvaru anglického autobusu, a Vávra to tak i provedl. „Své sny si pamatuji a potom se mi i vybaví, ale když si je mám oživovat jako děj, musím si to zapsat. Teď jsem však v tom zapisování už trochu lenivější,“ říká letošní padesátník David Vávra a zlehka nás upozorňuje, že už musí jít dohlédnout na své sny o jedné stavbě. A nám do záhlaví našeho snažení posílá ještě jeden vzkaz – „a hledejte jako dosud jen samou dobrou architekturu“.
Ľudo Petránsky
Foto: archiv Davida Vávry
Na publikovaných realizacích spolupracovali Kateřina Vajčnerová, Robert Daněk a Martin Rössler.
Autor je redaktorem ASB – architektúra, stavebníctvo, biznis.