David Vávra: Architektura se nedá obejít, určuje totiž život

O tom, že jednou bude architektem, nebylo pochyb. Už když mu byly čtyři roky, fascinoval ho rýsovací stůl jeho otce. Prohlásil, že bude architektem, a nebylo co řešit. Postupně se nabalovaly už jen záliby, které košatily jeho hlavní zájem. „Vůbec se mi zdá, že mám všechno v životě jaksi jednoduché,“ říká Vávra a já se na něj tázavě dívám, jak to myslí. „Jsem vděčný osudu, protože jsem se nezastavil ve složitých situacích. Dokonce i samotný bolševismus byl inspirativní, protože žádný z mých kamarádů nebyl zavřený. Ta nesvoboda byla tedy pro nás motivující ve vyjádření tvořivé snahy. A protože jsme se nemohli prosadit individuálně, sdružovali jsme se do kolektivu.“

Tuto snahu projevil už v roce 1971, když jako čtrnáctiletý založil s Milanem Šteindlerem divadlo Sklep. Jak sám tvrdí, jeden ze základních kamenů jeho života. Forma se od svého vzniku víceméně neměnila a divadlo prý mohlo přežít jen proto, že se jím nikdo neživil. „Svým obsahem je to takový systém, který lehko může být i nesystém. Nové představení je vlastně vždy dárečkem pro nějakého kamaráda k Vánocům, přičemž ani nemá divadelní formu. U nás se totiž nezkouší. Každý si autorsky připraví svůj výstup, potom od prvního představení jakoby improvizujeme a v průběhu měsíce se obrušují hrany a podle reakcí diváků na představení se to celé režíruje,“ vysvětluje „sklepáckou“ ­poetiku Vávra a upíjí z pomerančového „fresh“­ džusu. „A potom, když je to už relativně dokonalé a vypadnou i ta nejhlušší místa, tak s tím skončíme. Když někoho systém unavuje, dá si načas odpočinek.

Minulý rok si ho udělal Tomáš Hanák, Milan Šteindler je zase jakýmsi korespondentem, Vašek Marhoul kdysi odešel na dva roky a potom se vrátil. Přesně tak – ke Sklepu patří odchody a návraty.“ Co dalo a dává herectví architektuře a naopak? „To se nikdy neví,“ odpovídá Vávra. „Například v jeden den uděláte nějaký skok, odrazíte se od pravé nohy, uděláte jakoby nedokonalou piruetu a potom o tři dni později vytočíte na papíře obrátky. Opravdu nevím, jak se to navzájem ovlivňuje, ale cítím, že obě věci k sobě jdou.“   

Práce architekta je pro Vávru stále prvořadá, přičemž záběr jeho čtyřčlenného ateliéru je široký – od interiérů restaurací a barů, přes rekonstrukce, až po novostavby rodinných domů.  Jedna z prvních prací tohoto absolventa pražské Stavební fakulty na ČVUT a současně Akademie výtvarných umění byla dostavba evangelického kostelíka v rodném Braníku. „Kostely mě jako výsostně duchovní stavby zajímají asi nejvíce – a dokonce se to i částečně plní. Před rokem jsme dokončili rekonstrukci sborové místnosti evangelické církve v Modřanech,“ vzpomíná architekt. „Na evangelický kostel je pro někoho možná až příliš barevný, ale nás vedl fakt, že evangelium je radostná zvěst, takže by to měl být veselý kostel. Zda se to podařilo, to je jiná otázka.“ Ve vysvětlení pojmu dobrá architektura má David Vávra jasno – v prvé řadě by měla sloužit tomu, kdo si ji objedná. Jedním dechem však dodává, že ta služba musí spočívat ve funkčnosti, bezproblémovém provozu, estetické přitažlivosti, a pokud se dá, i s příchutí duchovna.

Také proto ho potěšilo, když mu nedávno ředitel Švandova divadla v Praze řekl, že na jeho rekonstrukci divadelní budovy se ani s odstupem pěti let nemuselo nic měnit. „Knihu, která tě nezajímá, si prostě nekoupíš. Architekturu však obejít nemůžeš, architektura ti určuje život,“ říká Vávra a zakousne se do chleba s rajčetem, který má nařezaný do pravidelných obdélníků. „Ne, tato geometrie není odrazem mého smýšlení. Já vycházím z přírody, kde není pravých uhlů. Ten chleba je pokusem vnést do některých mých úkonů pořádek,“ usmívá se se „sklepáckou“ poetikou Vávra, o němž je známo, že den začíná pravidelnou rozcvičkou. „Samozřejmě, život přináší i příjemné náhody, ale musí být ve struktuře logických rozhodnutí a pevných úkonů,“ řekne rozhodně a z chleba opět trochu ubude. Na otázku, kterou fázi projektování má nejraději, architekt odpovídá, že první a poslední. „Tu prostřední, tedy hádky s úřady, rád přenechávám kolegům,“ vysvětluje Vávra, jehož skici vznikají i v kavárnách nebo ve vlaku, kde mu vůbec nevadí prostředí vzruchu. Všechny předlohy si dělá ručně, několika tahy, které potom odevzdá kolegům ke zpracování v počítačích.    

David Vávra dobrou architekturu nejen vytváří, ale také popularizuje. Známý televizní seriál Šumná města vznikl v roce 1995 a režisér a scénárista Radovan Lipus hledal vhodného protagonistu. Uvažoval, že pokud bude seriálem provázet architekt, bude to suchopárné, a když to zase bude herec, bude tomu chybět vnitřní procítění. Až přišel na Vávru… „Přijel jsem tedy do Ostravy, která byla v pilotním dílu, a trochu žoviálně i s mírným despektem herce z Prahy jsem režisérovi řekl, ať se tedy do toho hned pustíme,“ vzpomíná Vávra. Jeho názor však brzy zkorigovalo profesionální i lidské sblížení s Radovanem Lipusem a brzy následovalo dalších patnáct dílů. Zanedlouho jich bylo dvaapadesát, přičemž jejich konečný počet by měl být šedesát šest. „Přiznám se, že se mi už do toho příliš nechce, protože když něco děláte třináct let, člověk nepatřičně zestárne – vizuální rozdíl mezi prvním a posledním dílem je už dost viditelný. Na druhé straně je zase pravda, že jsme naším seriálem téměř pokryli česká města, ačkoli tam není, trochu paradoxně, Praha ani Brno. Kdoví, asi to ještě doplníme,“ říká Vávra, který v této souvislosti reagoval i na otázku jeho vztahu k památkám. „Památka je svým způsobem to, co se stalo včera. A jako tvořivý architekt bych samozřejmě chtěl, aby se současná architektura – nejen moje, ale i kolegů – zapsala do tváře měst. Jsem však i ortodoxním památkářem, který bojuje za každou kliku. Každá stavba je jiná a pokaždé se musí ctít jiné priority. Ke stavbě se proto nemůže vyjádřit jedinec, ale měla by to být společnost. Ne však hlasováním, ale spíše prostřednictvím názorů odborníků. Názor většiny totiž nemusí být nejprogresivnější a pravdivý.  

Kdysi se široká veřejnost v Čechách stavěla proti Gehryho Tančícímu domu. Dnes je to projekt knihovny na Letné od Jana Kaplického připomínající svým tvarem chobotnici. „Pevně doufám, že se to zrealizuje,“ reaguje Vávra, přičemž je přesvědčen o Kaplického projektu jako o vizionářské stavbě, která v Praze chyběla. „I kdybych dal stranou, zda se mi to líbí nebo ne, tak je to velmi důležitá stavba, která se může stát mezníkem. Může lidi provokovat a zároveň je přivést k nějakému místu.“ David Vávra by Kaplického chobotnici dokonce umístil na třetí Hradčanské náměstí, aby byla provokace ještě výraznější. Musíme si přece zvyknout, že kvalitní architektura, jíž nechybí pokora, může být v dotyku i s gotikou.

Z kuloárů občas prosákne hlas, že soutěž, jíž předsedala Zaha Hadid, byla ušita na míru Janu Kaplickému, protože tento guru světové architektury ještě nemá v Praze svou budovu. David Vávra však tuto legendu vzápětí demytizuje. Kaplický má totiž realizovaný dům právě v bývalé zahradě rodiny Davida Vávry v Braníku. Pochází z roku 1967 a architekt ho postavil jako ateliér a byt pro malíře Františka Dvořáka. Dispozičně jde o kostku, přičemž spodní – ateliérová – část je zapuštěna do terénu a v horní je byt. „Už samotná dispozice je na tu dobu neuvěřitelná a já jsem s Kaplického architektonickým uvažováním vlastně v podvědomí žil,“ říká Vávra a zasněně se podívá do inspiračních dálav. „Málokdy se stává, že člověku něco tak zásadně změní názor na svět jako u mne způsob myšlení Jana Kaplického. Jsem totiž zastáncem postupného vývoje a vrstvení zkušeností. Když jsem však slyšel Kaplického přednášku v Praze někdy v roce 1987, posunul jsem si hranice vnímání architektury stejně výrazně, jako když jsem v 70. letech viděl Ctibora Turbu a jeho abstraktní pantomimu. Šlo o vyjádření nějaké skryté svobody a zároveň poznání, že věci se dají říci i pohybem. Fascinovala mě ta nedořečenost, kterou Kaplický předvedl ve svém projektu na Trafalgarském náměstí v Londýně, který vypadal jako brambora. Najednou mi někdo jasně řekl, že domy mohou být i takové a je to správně.“   

Tolikrát diskutovaná teze o tom, že globalizace zabíjí originální příspěvky národních architektur, se v pojetí Davida Vávry značně relativizuje, Vávra nevidí tuto „zkázu“ tak přímočaře. „Vždyť globalizace v historii vždy fungovala a každý velký styl – ať už to byla gotika, baroko, nebo za první republiky funkcionalismus a konstruktivismus – normálně přišel do země a téměř celou ji uchvátil. Je pravda, že každé místo mu dalo svou originální vůni,“ rozvíjí svou teorii Vávra a uvádí vzorový příklad architekta Jana Blažeje Santiniho. „Samozřejmě, že znalost Borrominiho a Guariniho u něj musela být, ale Santiniho expresivní baroko se mohlo rozvinout jen ve specifických českých podmínkách a v množství realizací. Jde o to, aby se svoboda pro architekty vytvářela v rámci všeobecného vkusu. Aby mohli být zprostředkovateli mezi zemí a sebou. Jde o jakýsi soubor zkušeností, které jsou v jejich podvědomí.“ A názor na současnou architekturu? „Naše největší chyba je bohapustá likvidace volných míst a stavění na zelených loukách,“ odpovídá s mírným zvýšením hlasu Vávra. „V Norsku nebo v podobné severské zemi, která má desetinásobně větší plochu na obyvatele než my, platí zákon, podle něhož se může stavět jen na stavebních nebo zastavěných pozemcích. A když se rozhlédnete tady, uvidíte malé parcely s velkými a blbými domy.

Paneláky? Některé vybrané pasáže z nich by se už teď měly chránit. Například v Praze mezi Pankrácí a Pražským povstáním jsou paneláky krásně zasazeny do terénu. Je vlastně dobré, když má panelák jednoduchost a vnitřní pořádek. Samozřejmě mám na mysli paneláky z 60. a začátku 70. let. Ty z následujícího období byly odrazem rozkladu zhoubné ideologie.“ Sny Davida Vávry jsou rozmanité ve své pestrosti. Někdy pořádně temné, ale i romantické a radostné. Jednou prý neznal řešení interiéru, ale sen mu našeptal, že to má být ve tvaru anglického autobusu, a Vávra to tak i provedl. „Své sny si pamatuji a potom se mi i vybaví, ale když si je mám oživovat jako děj, musím si to zapsat. Teď jsem však v tom zapisování už trochu lenivější,“ říká letošní padesátník David Vávra a zlehka nás upozorňuje, že už musí jít dohlédnout na své sny o jedné stavbě. A nám do záhlaví našeho snažení posílá ještě jeden vzkaz – „a hledejte jako dosud jen samou dobrou architekturu“.