A69 – Architekti

„Číslo 69 v názvu tohoto ateliéru není odvozeno od nějaké neplodné polohy, ale naopak označuje zrození,“ píše s vtipnou příchutí v předmluvě katalogu architektonického ateliéru A69 – Architekti Ladislav Lábus, pedagog Fakulty architektury ČVUT v Praze. Jeho členy – Borise Redčenkova, Prokopa Tomáška a Jaroslava Wertiga – však nespojuje jen rok narození, ale i snaha dělat architekturu jinak. Jak? „Máme poměrně velkou ambici – inovovat, což však neznamená, že bychom chtěli být originální za každou cenu,“ vypovídá Jaroslav Wertig o záměrech ateliéru, který patří mezi nejprogresivnější na současné české scéně.

Chlapci z venkova
Když v polovině 90. let končili členové budoucího ateliéru A69 studium na Fakultě architektury ČVUT v Praze, romanticky si namýšleli, že se vrátí do rodného prostředí západních Čech a navážou na zašlou slávu Františkových Lázní. Porevoluční euforie však brzy vyprchala a v plné nahotě ukázala praktický dosah jejich rozhodnutí. Odešli z koncentrovaného architektonického trhu Prahy do prostředí, kde nebyla ani architektura, ani konkurence. Polistopadová romantika však hledala důkazy změny a výsledkem bylo založení značky A69.

„Dnes by to už nebylo tak snadné, ale tehdy jsme se setkali s atmosférou období,“ vzpomíná Jaroslav Wertig, který se v Bratislavě zúčastnil nedávných remixů v pozici vedoucího workshopu. „Nasedli jsme na vlnu změn a stavebního boomu a mohli jsme se rychle prezentovat v médiích našimi realizacemi.“

Ateliér A69 – Architekti měl potvrdit argumenty, že změna byla správná. Všichni tři členové patřili ke generaci, která měla měnit zatuchlé poměry. Přicházeli s referencemi, které modelovaly vybojovanou pravdu chlapců z venkova. Média se předháněla v objevování nových tváří, příběhů a svěžích projektů.

„Tehdy jsme si to ani příliš neuvědomovali, teď to už bereme vážně,“ říká Wertig. „Skrývá se za tím přesvědčení, že v záplavě současného světa, který formují média, je třeba kvalitní věci i patřičně medializovat – jinak neexistují.“

Jak to udělat jinak
Představy mladých architektů zpočátku překračovaly hranice. Ze školy byli nabiti energií i prvními zážitky ze setkání s architekturou v západní Evropě. Brzy se však jejich mohutný příboj odrazil od žulového pobřeží.
Přicházeli do prostředí, kde stavební kultura a technologie měly dobrých pár let skluz. Ačkoli velmi rychle dostali příležitost postavit svoje projekty, současně pochopili, že ambice lze realizovat jen do určité míry.
„Nemohli jsme postavit to, co je v zahraničí, protože se to nezakládalo pouze na rozhodnutí architekta,“ vysvětluje Jaroslav Wertig. „Pochopili jsme, že je to výsledek technologických možností, stavební kultury a stavební disciplíny. Architektura je odrazem stavu společnosti a rozhodnutí architekta dělat věci jinak znamená, že musí zároveň najít způsob, jak je dělat jinak. Dost brzy jsme zjistili, že pokud to chceme dělat odlišně od jiných, musíme poznat možnosti dostupné technologie.“

A členové ateliéru A69 – Architekti to velmi rychle poznali. Vždy však chtěli jít ještě dále. Byli nároční k sobě i ostatním. Realizačním firmám se ještě teď musí zdát o výkonech, které se musely realizovat na 200 %. A to v období, kdy se na novou dobu teprve zvykalo. Architekti však netlačili na pilu donekonečna. Respektovali možnosti realizátorů, ale slovo nemožné ze slovníku svých partnerů ze stavebních firem vyřadili. Intenzivní dialog přinesl žádaný standard.

Jiskřivá diskuse se však ještě předtím uskutečňuje mezi samotnými členy při modelování konceptu. „Jako kdybychom si jí šetřili autokritiku,“ s úsměvem říká Wertig. „Kdybych byl sólo architekt, ­autokritika by mi trochu nabourávala moje ego. Tak si vypomáhám kolegy, kteří tuto kritiku za mne převezmou. Je to příjemné, protože vůči nim se necítím ponížený, když neprosadím svou pravdu a uznám jejich argumenty. Spolehlivě to funguje, protože projekt prochází kritickým pohledem tří různých tvůrců. Ten, jehož názor zvítězí, uskutečňuje autorský dozor až do jeho dokončení.“

Koncept rodinného domu Villa Lea (Františkovy Lázně) kombinuje dva protichůdné způsoby vymezování teritoria. Extrovertním přízemím protéká vnější prostor mezi dvěma provozními bloky, interiér odděluje od zahrady jen skleněná stěna.     Foto: Ester Havlová		Villa Lea – interiér      Foto: Ester Havlová

Šikovný kompromis
Jaroslav Wertig tvrdí, že členové ateliéru se za předešlé výsledky nestydí ani nyní. Možná i proto, že šlo o šikovný kompromis. Jak vypadá v praxi? „Pro nás začal ještě na vysokoškolských přednáškách,“ odpovídá Jaroslav Wertig. „Konkrétně myslím na Martina Kubelíka z vídeňské univerzity, který byl specialista na renesanční architekturu. Jeden blok věnoval Andreu Palladiovi. Představil ho jako člověka se schopností používat kompromis jako nástroj zvyšování kvality. Dokázal dělat kompromisy tak, že výsledek byl lepší než původní idea. Toto chápání se mi zdá velmi obohacující, protože mě zbavuje frustrace při pocitu, že musím udělat kompromis.“

Palladio a současnost má i další historické paralely. Architekt coby tvůrce se i v 16. století setkával s podobnými problémy jako dnes. Určitě neměl problémy s operačním systémem Windows, ale brzdilo ho, že například neexistují přesné metody měření. Samozřejmě se s tím musel vyrovnávat. Pro současnost je přitažlivý jeho přístup k tvorbě, otázka ideového programu je až sekundární.

„Do té doby jsem stavby vnímal jako formální ambici architekta, ale názor jsem změnil, když jsem si uvědomil, že budova je výsledek jistých požadavků a možností,“ upřesňuje Wertig příklad historie. „Musíte si například uvědomit, že i renesanční ­architekt musel někam umístit záchod, a to do přesně komponované vily retro­antického stylu. Přitom zjistíte, že smysl architektury není v estetizování, ale v řešení problémů. Konstruujete vyhovující systém, který řeší nastolené problémy.“

Ateliér A69 – Architekti si z tohoto poznání odnesl chování ve vztahu ke klientovi. Když chce nějakou změnu nebo racionalizaci projektu, jeho členové se nebrání. Vnímají to jako šanci na revizi dané věci a její posunutí o stupínek dále. Mnoho jejich staveb prošlo tímto procesem a na občas bolestivá hledání se později zapomnělo. I u členů tohoto ateliéru převládá pocit, že ani jedna stavba nebyla na začátku tak zajímavá jako na jejím konci. I tomu se říká šikovný kompromis s konstruktivním rozměrem.

Interiér Sanatoria Dr. Petáka. Soukromé sanatorium pro 42 hosty je situováno na jižním okraji lázeňského parku ve Františkových Lázních.     Foto Filip Šlapal		Přístavba Sanatoria Dr. Petáka ve Františkových Lázních     Foto: Andrea Lhotáková

Logika tvarů
Stylový a výrazový projev ateliéru A69 se odvíjí od kulturního okruhu, kde racionalita sama o sobě představuje kvalitu. A ta má s krásou hodně společného. Jinými slovy, severská oblast řeší krásno jako výsledek intelektuální konstrukce. Podle Jaroslava Wertiga má architekt v sobě ambici vytvářet krásno a oslovovat diváka. Nevěří tvůrcům, kteří tvrdí, že si jen ověřují pravdu a nepotřebují uznání. Zpětná vazba je důležitá a estetický rozměr slouží k tomu, aby člověk navázal komunikaci se svým divákem. A i když to není jejich prvotní motiv, je součástí ideálu, k němuž ve své tvorbě směřují. „Hledáme relevantní odpovědi na otázky a úkoly, které před nás každý dům klade,“ odpovídá Jaroslav Wertig na otázku, co je dobrá architektura. „Pokud najdeme základní řešení, tak je to dotyk s naší spokojeností. Možná že důvody pro dané řešení pominou v průběhu krátké doby, ale řešení potom zdůvodníme z jiných příčin.“

Originalita je i jejich ústředním motivem, ale ne za každou cenu. Vždy se však snaží najít nové řešení, bez toho by přece neexistovala žádná tvořivá činnost. I když se zdá, že v době remixování tomu tak úplně není, v případě ateliéru A69 – Architekti to platí. Nesnaží se o osobitý výraz za cenu zřeknutí se svého rukopisu. Navzdory tomu používají nástroje a logiku tvarů, jimž věří nebo se jim osvědčily. K takovým principům patří například otvor ve stěně, do něhož vkládají další pořádek. Ten se vyjadřuje bezrámovým prosklením v kontrastu s naddimenzovaným rámem. Vzniká tak prvek napětí, který by klasická architektura určitě řešila výplní otvoru.

Dům EggO
Zmíněný prvek se transparentně objevil i v Domě EggO na pražském Žižkově, který architekti zařazují mezi své nejosobnější stavby. „Vždy máte nejraději to dítě, které vás nejvíce zlobilo. My však máme Dům EggO,“ odpovídá Jaroslav Wertig. „Byl zvláštní v tom, jak vznikl. Velmi lehce a rychle, a to bez jakýchkoli komplikací ze strany stavební firmy nebo klienta. Ten si ho totiž sám doprojektoval a realizoval. „Následovalo pozitivní přijetí u odborné veřejnosti a ocenění: Grand Prix Obce architektů 2008 v kategorii Rodinné domy a 2. místo v kategorii Novostavba rodinného domu v soutěži Nových domů 2007.

Stručný popis Domu EggO napovídá, že autoři se při jeho vestavění do zahrady rekonstruovaného domu stylu art-déco museli vypořádat s dominantností protilehlé panelákové fasády, museli se vyhnout konfrontaci s architekturou původního domu a najít řešení, které by neparazitovalo na ploše zahrady. Hlavním prostorovým a organizačním prvkem se stala železobetonová deska. Ta se svou subtilností vymezuje proti kompaktní architektuře původního domu a současně je nositelkou podstatného motivu – otvoru, který definuje ohnisko nového domu. Definuje jeho ego, jehož podstatou není architektonický, ale přírodní prostor původní zahrady se zachovalými stromy.

Architekt jako garant kvality prostředí
Společenská a ekonomická situace nahrává typologické rozmanitosti, avšak ústředním záběrem ateliéru A69 – Architekti stále zůstávají projekty s funkcí bydlení, a to i velkorozměrné. Jsou například autory jednoho z největších bytových developmentů v Praze s názvem Central Park Praha, který obsahuje více než šest set bytů. Pravda je, že vedle toho fungují i projekty rodinných domů – avšak charakter klienta je rozdílný.
„Individuální stavebník má úplně jiné požadavky než velký developer,“ říká Jaroslav Wertig. „První přistupuje k zadání iracionálně, protože je to něco osobního, jakási soukromější výpověď. Developer je stavební podnikatel, který si skrze architektonický návrh zhodnocuje svoje investice. Ostatně i velcí developeři už nejsou dnes konkrétní pánové, ale sbory referentů s tabulkovými ukazateli a estetické ambice jim už mnoho neříkají.“

Při spolupráci s developery však Jaroslav Wertig připouští fakt, že právě oni nesou kůži na trh. Jejich projekt je to, co má architekt jen zformulovat, a jeho příspěvek by neměl přesahovat míru, která by jejich záměr narušovala. Tam nastupuje i uvědomění si limitů v kompetencích architekta. Samozřejmě odmítá ultraliberální pohled, v němž je architekt podobný holiči, který udělá frizúru podle přání zákazníka.
„Jsem zastáncem cesty, na níž by kvalita prostředí měla být výsledkem celkové kultivovanosti společnosti, a ne striktního aparátu, který si razí cestu navzdory okolnostem,“ zdůrazňuje člen ateliéru A69 – Architekti představu o své pozici. Současné i té budoucí…

Ateliér A69 – Architekti založili v Chebu v roce 1994 architekti Boris Redčenkov (1969) a Prokop Tomášek (1969). O tři roky později tým doplnil architekt Jaroslav Wertig (1969). Dnes už hlavně pražský ateliér má na svém kontě několik desítek projektů a realizací na různých místech v České republice. Mezi nejznámější a nejvíce oceňované patří Sanatorium dr. Petáka ve Františkových Lázních, spojovací chodba hotelu Pawlik (realizace získaly i prestižní ocenění v rámci soutěže Grand Prix Obce architektů), Villa Lea (nominace na Cenu Miese van der Rohe za ČR, nominace na nejlepší rodinný dům roku 2007 podle časopisu Wallpaper) a další. V roce 1999 získal ateliér první místo v architektonické soutěži vypsané na pražský obytný komplex Villa Park Strahov. Odborná porota soutěže na nový campus VŠUP ocenila v roce 2003 návrh z tvořivé dílny A69 – Architekti druhou cenou. Vítězství zaznamenal ateliér i v mezinárodní soutěži vypsané na zástavbu lukrativní parcely na pražské Národní třídě. Ateliér se systematicky zabývá i navrhováním rodinných domů s charakteristickým rukopisem. Součástí tvorby ateliéru A69 – Architekti jsou urbanistické projekty či návrhy na revitalizaci veřejných prostranství. Mezi nejúspěšnější realizace tohoto typu patří rekonstrukce Anglické ulice ve Františkových Lázních, velkou pozornost vyvolal i návrh architektů na úpravu břehů řeky Ohře v Chebu. V rámci projektu Park Egrensis stojí za pozornost návrh znovuvzkříšení kdysi zlikvidované osady Krásná Lípa. Časopis Wallpaper v roce 2007 zařadil A69 – Architekti do výběru 101 nejlepších nových ateliérů světa.

Ľudo Petránsky
Foto: Ester Havlová, Andrea Lhotáková, Filip Šlapal, archiv A69 – Architekti
Vizualizace: A69 – Architekti

Autor je redaktor časopisu ASB – architektúra, stavebníctvo biznis.