Marek Obtulovič: Ve Vietnamu pracuji v úplně jiném měřítku

Marek Obtulovič
Zdroj: ODDO architects

Architekt Marek Obtulovič je spoluzakladatel česko-veitnamského studia ODDO architects, absolvent Fakulty architektury v Brně. Loni na podzim získal spolu s kolegy velmi prestižní ocenění Global Holcim Awards 2021. Jejich projekt, který se umístil na bronzové příčce v celosvětové konkurenci, navrhuje vytvoření sekundárního lesa v centru Hanoje na říčním ostrově.

Ing. arch. Adéla Šoborová: Je pravda, že na začátku jste přímo vy sami přišli s nápadem revitalizovat říční ostrov v Hanoji a poukázali na možný potenciál tohoto území? Jak to probíhalo?

Ing. arch. Marek Obtulovič: Tak nějak to bylo. Na projektu pracujeme jako dobrovolníci již přes tři roky. My si rádi hledáme různé potenciální lokality pro zlepšení či nějakou intervenci. Taky jsme si vědomi toho, co se děje v jihovýchodní Asii. Lidé nemají silný vztah k přírodě, likvidují ji, zvláště lidi z města na to mají velký vliv.

Proto je pro nás důležité edukovat lidi zevnitř (myšleno z měst), vidíme to jako šanci něco změnit.
Na ostrově je také obrovská diverzita ptactva. Bylo tam zaznamenáno kolem 200 ptačích druhů, což je více než v národních parcích. V poslední době diverzita dramaticky poklesla, ale stále tam žije okolo 25 ptačích druhů.

Ostrov má obrovský potenciál pro ekosystém a také pro město. Chodili jsme tam, studovali jej a rozhodli jsme se, že zkusíme navrhnout vytvoření sekundárního lesa. Na území říčního ostrova se nachází aluviální (lužní) půda, která je velmi úrodná a taky vhodná pro výsadbu. Proto vznikl návrh sekundárního aluviálního lesa, který je vhodný právě pro tento biotop.

Mohlo by tam probíhat mnoho různých aktivit a zájmových činností. Byla by to taková aktivní platforma. Nejedná se o park. Park, to je už moc kultivovaný zásah, my jsme chtěli, aby vše probíhalo ekologickou sukcesí, byť řízenou odborníky aspoň v první fázi v rozpětí pěti až deseti let. V lese mají jednotlivé druhy dostatek volnosti pro vytvoření druhové diverzity.

CH House - finalista cen Dezeen
CH House – finalista cen Dezeen | Zdroj: ODDO architects

AŠ: Takže jste vytvořili ideu rozvoje toho území, donesli ji na radnici a přesvědčili je o realizaci.

MO: Zjednodušeně ano. My jsme navrhli intervenci, jak by se samotná oblast i okolní místa dala rozvíjet. Začali jsme spolupracovat s různými odborníky, ptali se na jejich názory, rozšiřovali kontakty. Hanoj jako hlavní město s komplikovanou byrokracií, hierarchií autorit a šedé ekonomiky je složité místo k prosazení jakýchkoliv zájmů. Potřebovali jsme pomoc od lidí, kteří se ve složitém byrokratickém systému umí orientovat, abychom vůbec měli šanci projekt na radnici představit.

Podařilo se nám vše odprezentovat v několika státních orgánech i před důležitým lidovým výborem Hoan Kiemu (centrální části Hanoje). Potom přišel covid a celé se to zabrzdilo. Momentálně se projekt snažíme posouvat dále, úzce spolupracujeme s organizací Keep Hanoi clean, která se snaží o čištění města a sdílí s námi podobný pohled na projekt vytvoření aluviálního lesa ve městě.

Uvízli v Česku

AŠ: Část kanceláře máte tady v Česku a část v Hanoji, jak spojení vzniklo? Jak vlastně funguje vaše studio?

MO: Jsme tři partneři: moje žena, já a kolega Nguyen Duc Trung. Kdysi jsme se všichni potkali v prestižním vietnamském ateliéru Vo Trong Nghia architects. Po třech letech jsme se trhli a založili si vlastní ateliér, primárně v Hanoji. Nedokážu říct, jestli jsme vietnamsko-český nebo česko-vietnamský ateliér. Teď jsme „uvízli“ tady v Čechách, rok jsme se nemohli dostat zpátky do Vietnamu z mnoha důvodů. Což zas tak moc nevadilo. Mohli jsme se více věnovat projektům v Česku a dohlížet na stavby osobně.

AŠ: Jakým způsobem zkušenost z Vietnamu ovlivňuje vaše navrhování tady v Česku? Myslím tím typologii, obecné chápání prostoru a podobně. Vše tam jistě funguje úplně jinak.

MO: Řekl bych, že stěžejní je kontextualita. Vietnam mě v tomto směru naučil hodně. Snažíme se v co největší míře využívat místních zdrojů, materiálů a řemeslných dovedností. V dnešní globalizační době dochází ke kulturnímu zplošťovaní a intenzivní urbanizaci. Vše se sjednocuje i v krajinách, kde tradice stále výrazně ovlivňuje běžný život. Místní kulturní zvyklosti a tradice jsou často degradovány akcelerací kapitálu, byť těch důvodů, proč se to tak rychle mění, je jistě více.

Domnívám se, že kde dochází k takovým rychlým socio-ekonomickým proměnám, je udržení jisté kontextuality hodně důležité. V České republice je dost složité vnímat kontextualitu v podobném slova smyslu jako ve Vietnamu. Obecně se kulturní diverzita v rámci Evropy snižuje, a tím pádem je složitější hledat kulturní akcenty. Bavím se o současnosti bez přihlédnutí ke stále rezonující historické paměti.

Zelené plíce Hanoie
Zelené plíce Hanoie |

Sám si kladu často otázku místní kontextuality v rámci ČR či regionu. Co to vlastně je a kde to je? Kontextualita může být vnímána hodně ze široka od určité historické stopy, tradice, ekosystému, socio-ekonomických aspektů i soudobé progresivní digitalizace.

V ateliéru na fakultě zpracováváme se studenty dvě témata týkající se Vietnamu a České republiky. Jedním ze stěžejních pilířů pro další úvahy je kontextualita. Mladší generace již vyrostla do digitalizovaného a globalizovaného světa, proto si myslím, že je potřeba myslet na místní charakter a nedělat další internacionální tendence, které například nepřihlíží ke kulturním a klimatickým rozdílům.

AŠ: Zmínil jste, že vedete ateliér na fakultě architektury. Můžete nám říct víc o tématech, která se studenty zpracováváte? Jak se vám na fakultě učí?

MO: Nedá se říct, jak se mi učí. Mě obecně fascinuje architektura a všechno kolem, což je i edukace studentů a mě samotného. Vždy záleží na studentech, zda sami chtějí v problematice jít do hloubky a také o problému diskutovat. Pokud má student zápal pro věc, skvěle se může vytvářet vzájemná synergie a hledat zajímavé řešení daného problému. Problém je, že studenti mají od prvního ročníku, respektive od středních škol, slabě nastavené kritické uvažování.

Proto se těžce komunikují některá témata v porovnání se školami v zahraničí. Samozřejmě existují výjimky nebo se kritické uvažování rozvine u studentů později. Dle mě jde na fakultě o vybudování koncepčního uvažování a počátek kalibrace „architektonické citlivosti“. Toto je gró. Kreativní a koncepční stránku architektury se člověk musí naučit na škole. V praxi je to složité dohnat. Řemeslo se naučí, ale koncepční uvažování už ne, na to už není prostor.

AŠ: Co byste chtěl vaším působením předat studentům?

MO: Já jsem mladý architekt, takže se nepovažuji ani za učitele, považuji se za člověka z praxe, který tvoří a snaží se nahlížet na problematiku věcí. Jde mi hlavně o to, aby se studenti naučili vnímat kontext a získali citlivost. To je pro mě strašně důležité. Aby nenahlíželi na projekt jako na čáry, ale jako na reálné místo s kontextem, a naučili se najít podstatu. Citlivost se kalibruje velmi těžce a trvá to, než se to naučí. Člověk jim musí pořád nastavovat zrcadlo, ať na to nezapomínají.

TH House
TH House | Zdroj: ODDO architects

Zakázky ve Vietnamu i v Česku

AŠ: Na jakém projektu teď v kanceláři pracujete?

MO: Teď děláme resort v jižním Vietnamu, navrhli jsme zajímavou stavbu úzkého věžovitého domu TH house. Prakticky už hotové je zařízení pro tradiční medicínu. To byl velice zajímavý větší projekt. V Čechách teď stavíme tři domy: v Litomyšli, v Havířově a v Nýdku u Třince.

Na to, že jsme malý ateliér, je spektrum zakázek široké. Za to jsem strašně vděčný. Ve Vietnamu děláme různá měřítka i typologie, k tomu by se člověk tady v Čechách těžko dostal. I rychlost je tam úplně jiná. Tady všechno trvá, tam je to většinou o mnoho rychlejší, takže se i člověk víc soustředí na architekturu než na byrokracii.

AŠ: Takže se vám lépe navrhuje ve Vietnamu?

MO: Navrhovat jo, ale je to zase otázka po realizační a schvalovací stránce. Tam je to do určitého stádia jednodušší, o to horší je to na stavbě. Pokud člověk nemá „ostré lokty“, tak to neukočíruje. Tady se můžete často spolehnout na dodavatele, že odvede určitý standard. Tam člověk musí nechat architekta na stavbě celý den a být pořád u toho.

AŠ: Zmiňoval jste, že navrhujete „nemocnici“. Naše kultury jsou úplně rozdílné. Předpokládám, že ani nemocnice ve Vietnamu nevypadá stejně jako u nás. Jak se s tím vyrovnáváte?

MO: Nejde o nemocnici v pravém slova smyslu, ale spíš o medicínské zařízení pro tradiční medicínu. Nachází se v areálu nemocnice, kde jsou vždy prostory jak pro západní medicínu, tak i pro východní. Často se to u pacientů kombinuje, lékař jim doporučí, co je pro ně potřeba. Standardní nové nemocnice jsou všude podobné. Zařízení pro východní medicínu mají úplně jinou atmosféru. Je tam hodně myšleno na duševní možná metafyzický přesah.

V našem projektu jsme použili tradiční přírodní materiály jako je kámen. Navazuje to charakterem na tradiční vietnamské sakrální stavby. Prostory jsou prostoupené aromatem léčivých bylin. Mezi jednotlivé místnosti jsou umístěny plochy s živými bylinkami a člověk je tak může i vidět a procítit. Východní medicína se od západní liší, soustředí se na jiné faktory, ale neromantizoval bych to.

AŠ: Vaše studio získalo v poslední době více ocenění, mimo jiné i Dezeen Award 2021. Jaký je pocit dozvědět se, že jste vyhráli?

MO: Ano, za posledních pět let jsme získali více různých mezinárodních cen. Minulý rok jsme vyhráli ArchDaily the Best Young Practices of 2020. Velmi nás to těší. Bereme to jako obrovskou energii pro další práci a také výbornou reklamu a zviditelnění toho, co náš ateliér dělá. Ve Vietnamu je to velmi důležité kvůli klientům. Slyší na to, stejně tak média. Tady vidím velký rozdíl mezi médii v Čechách a ve Vietnamu. Tam se zájmem publikují, čeho vietnamský ateliér dosáhne na mezinárodní scéně, zatímco v Čechách to vůbec nikoho nezajímá.

Pizza 4PS
Pizza 4PS | Zdroj: ODDO architects

Holcim Award je něco obrovského, je neskutečné, že se nám cenu podařilo získat. Pro česká média to není téma, takže to není zajímavé. Kooperace architekta s masovými médii pro neodbornou veřejnost je jeden z důležitých systémových kroků, jak snižovat počet nekvalitních věcí kolem nás (myšleno z hlediska stavebního prostředí a našeho životního prostoru).

Myslím si, že kvalitních věcí je celkově strašně málo, v rámci velkého světa minimum. Je nesmírně důležité lidi vzdělávat a média v tom hrají velkou roli. Deezen Award 2021 je pro nás důležité ocenění, jsme za ně rádi. Je to prestižní platforma a uspět v tak obrovské konkurenci je super, to se jen tak nepodaří. Bereme to i jako feedback od porotců, že má naše práce smysl.

AŠ: Takže nedostáváte teď žádosti o rozhovor z České televize?

MO: To ne, to určitě ne. Jedině kdyby měl někdo zájem to prosadit. Pro nás je to ocenění důležité pro marketing, například Holcim Award jako marketingová páka na město Hanoj, že má tento záměr smysl.

AŠ: Možná pak budou hrdí, že právě jejich město bude mít celosvětový unikát.

MO: Já pevně doufám. Je to složité. Každé ocenění je pro náš ateliér výbornou satisfakcí za náročný a zdlouhavý proces. Jsme mladší ateliér, všichni máme do 40 let, také jsme malý ateliér. Je nás zhruba deset. Klienti vidí, že máme snahu dělat kvalitní projekty, a hlavně že máme tah na branku. Dotáhnout projekt je nesmírně důležité. Umět prosadit myšlenku, umět ji realizovat, to je to nejnáročnější. A v tom si myslím, že jsme dobří, že to umíme ukočírovat do podoby povedeného díla.

Na stavbě musíte být každý den

AŠ: Co je váš cíl? Čeho byste chtěli dosáhnout?

MO: Kdyby se podařil zrealizovat projekt zelený ostrov v Hanoji. To by bylo pro mě obrovské naplnění. Jinak nemáme žádný cíl na konkrétní typologii, ale spíš se snažíme smysluplně implementovat zeleň do měst, obzvláště těch velkých, rychle se rozvíjejících metropolí. Hlavně navrhovat projekty, které mají přesah v jisté strategii a nejen ve fyzickém pojetí stavby.

VH House
VH House | Zdroj: ODDO architects

Naše snaha je aplikovat biodiverzitu i v lidském městském prostředí, které je často hodně degradované. Myšleno v rámci velkých světových velkoměst. Člověk musí bojovat s lacinou komercí a s majoritou, ale to už bych zasahoval moc do filozofie. Často ani vzdělání není tak kvalitní, aby lidi dokázali přemýšlet o věcech do hloubky, takže potom jsme pořád jenom v nějakém paradigmatu vnímání světa. Jakmile má potom člověk jiný přístup, nechci říct alternativní, tak s tím vždycky bojuje.

Vždycky je na hraně, ať je to kdokoliv, vždycky bude bojovat s majoritou, vždycky bude sevřen větší silou. Získaná ocenění určitě pomáhají s motivací. Někdy člověk přemýšlí skoro denně, jestli to má všechno smysl, protože když žijeme v naší bublině, vypadá všechno skvěle, ale jakmile vykoukneme, tak je to jenom takové pozlátko, realita je úplně jiná.

AŠ: Musí tu být nějaký vyšší cíl. Protože kdyby tu nebyl, tak se nikdy nepohneme.

MO: To je otázka, jestli má náš obor vůbec smysl. Já osobně jsem v tom optimista, byť si kladu tuto otázku velmi pravidelně. Architektura je dle mě stále nový obor z pohledu přístupu k ní pro široké spektrum společnosti. Pochopitelně se to vždy váže na nějakou historickou etapu a nastavení společnosti. Profese architekta nikdy nebyla taková, jako ji známe dnes.

Vždy to byli mistři nebo specialisté, kteří dělali jen lukrativní záležitosti. Mezník, kdy se fenomén soudobé architektury posunul, je 20. století, s modernismem a avantgardou, když se architektura dostávala mezi větší masy. Tím pádem je to v rámci historie a kultury lidstva strašně krátká etapa na to, aby se posunulo uvažování o problematice architektury ? osobního existenciálního prostoru. Možná je tento posun také nemožný, jelikož to do určité míry souvisí s metafyzickým vnímáním prostředí a prostoru.

VH House
VH House | Zdroj: ODDO architects

Architektura pro širší společnost ve Vietnamu je úplně nový pohled, jak vytvářet životní prostředí člověku. Je to mladý obor ve svém slova smyslu. Jako další problém vnímám, že architekti mají nedostatečný vztah ke stavbě a kontextu, jelikož většinu času sedí za počítačem. Vidím v tom možná divnou paralelu s bojovými drony, kdy vojenští dronoví „piloti“ vzdáleně likvidují oponenty bez přímé zúčastněnosti či kontextuality.

Ve Vietnamu musí být architekt na stavbě prakticky každý den, což je hodně přínosné. Do určité míry je autorské dozorování každý den nevyhnutelné, pokud chce architekt stavbu dovést do zdárného konce. V Čechách architekt navštěvuje stavbu například jednou za týden, což dle mě není dostatečné pro patřičné prožití s místem a vlastní osobní zkušenost. V tomto bych se například odvolal na australského architekta Glenna Murcutta, který před započetím díla navštívil místo stavby v rámci půl roku mnohokrát. Až pak následně začal projektovat 🙂 Ano, pro mnohé je to nereálné, možná přehnané, ale něco to vypovídá o chápaní místa.

AŠ: Co je to tedy podle vás architektura?

Od partnerů ASB

MO: Já bych do toho nezabředával. V krátkosti: vnímám to jako velice komplexní proces. Jsme dirigenti komplexního procesu a taky my samotní jsme vědomě či nevědomě dirigováni:) Podle mě je architektura všechno. Můžeme se o ní bavit z hlediska řeckého pojmenování, filologického, co je významem slova, ale pro mě je architektura všechno. Vše je komplexně provázané. Záleží, jak člověk dokáže mezioborově laborovat, aby dosáhl té největší komplexnosti a kalibrace v daném místě a čase.

Komplexnost je podle mě gró. Často je problémem rozpor mezi architekturou a krajinářstvím, jak si ty jednotlivé obory nerozumí. Architekt má často menší vztah ke krajině-přírodě a opačně krajinář k městu. My architekti jsme vzděláváni v městském prostředí, a to je taky jeden z důvodů, proč máme menší vztah k rurálnímu či přírodnímu.

red
Rozhovor vznikl pro FA VUT v Brně