Architektonické soutěže: proč zaostáváme za západní Evropou?
Již bezmála dva a půl tisíce let se pro výběr nejlepšího architektonického návrhu organizují architektonické soutěže. Za první doloženou soutěž v historii architektury je považována soutěž na návrh válečného památníku po Perských válkách na Akropoli z roku 448 př. Kr. Athénská rada takto postupovala pochopitelně – významná veřejná stavba ovlivňuje prostředí po mnoho let, obzvlášť pokud nese i symbolický význam.
Soutěže se v architektuře využívají dodnes a výběr nejvhodnějšího návrhu v soutěži je ve vyspělých zemích běžnou a obvyklou součástí způsobu rozhodování veřejných institucí, a to dokonce i tam, kde povinnost vypisovat architektonickou soutěž není zakotvena přímo v legislativě. Výsledky soutěží a jejich komentáře v médiích mohou být zdrojem informací o architektuře pro veřejnost, a to nejen o možnostech řešení konkrétního zadání, ale o podobě soudobé architektury obecně.
Počet regulérních architektonických soutěží v Česku.
Průměrný počet architektonických soutěží ročně v některých zemích Evropy.
Průměrný počet soutěží připadajících na jeden milion obyvatel země.
Soutěže slavných
Zájem o architektonické soutěže je mezi architekty podporován už během studií na školách architektury. Architekti často považují soutěž za součást své práce. Od účasti v soutěži očekávají šanci na získání zakázky, porovnání s ostatními, posouzení výkonu odbornou porotou a také veřejnou prezentaci. Jsou ovšem i architekti, kteří se soutěží neúčastní, nebo jen velmi zřídka. Patřili k nim někteří významní architekti, jako například Frank Lloyd Wright, Louis Kahn, Gerrit Rietveld nebo Jacobus Johannes Pieter Oud, který svoji neúčast v soutěžích vysvětloval absencí dialogu mezi klientem a zadavatelem a tvrdil, že ze soutěží vycházejí stavby, které neodpovídají společenské potřebě.
Jiní věhlasní architekti se naopak soutěží zúčastňovali pravidelně po celý život – například Alvar Aalto se účastnil nejméně 58 soutěží (25 vyhrál), Eliel Saarinen obeslal přes 20 soutěží (12 vyhrál) nebo Arne Jacobsen s účastí ve dvaceti soutěžích. Je zřejmé, že ve Skandinávii existuje silná tradice architektonických soutěží, která má vliv i na současnou kvalitu vystavěného prostředí a kompetentní přijímání moderní architektury veřejností.
Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice, Kuba & Pilař architekt; Foto: Michal Louc, Wikipedia
Soutěž v české architektuře
Historik architektury Rostislav Švácha uvádí jako první doloženou soutěž v českých zemích výzvu opata kláštera v Kladrubech z roku 1711 architektům Janu Blažeji Santinimu a Kryštofu Diezenhoferovi, kteří měli navrhnout přestavbu klášterního chrámu. V období průmyslové revoluce ve druhé polovině 18. století v době nástupu kapitalismu a rozvoje demokracie a svobodného tisku dochází k rozšíření soutěží a prezentování jejich výsledků před širší veřejností. Je to období počátku moderní otevřené soutěže. Vznikající odborné architektonické spolky začaly vytvářet soutěžní pravidla a řády a dohlížet na regulérnost soutěží. V 19. století probíhalo množství soutěží, veřejných a zpravidla anonymních. Pořádaly je různé instituce veřejné i soukromé. O soutěžích se veřejnost dozvídala z tisku a často se vedly i v menších městech debaty o návrzích i jejich architektech.
Občané jako daňoví poplatníci se o soutěže zajímali a sledovali, jaké budovy se postaví z veřejných prostředků. Do tohoto období spadá například soutěž na stavbu Národního divadla, která se konala v roce 1865. Rozkvět soutěžení provázel období první Československé republiky. Probíhalo množství soutěží, architektonických i urbanistických. Úroveň architektury byla v nové republice vysoká, a to nejen v centrech Praze a v Brně, ale i v menších městech a mnohé stavby byly stavěny na základě výsledků architektonických soutěží. Po roce 1929 byla česká architektura poznamenána hospodářskou krizí. Některé soutěže, vypisované v tomto období, byly organizovány i jako forma podpory pro architekty bez stálého zaměstnání a v době útlumu jiných zakázek. Tématem soutěží byla například výstavba bytových domů s malými byty.
Soutěže v době totality
Po komunistickém puči v roce 1948 se podmínky pro svobodné a otevřené soutěžení v architektuře změnily. Po zestátnění všech architektonických praxí do jedné centrální instituce – Stavoprojektu, státem řízeného systému projekčních pracovišť, a po spojení znárodněných stavebních firem do jednotných Československých stavebních závodů se zcela změnil systém zadávání zakázek a vyhledávání architekta a projektanta. Soukromé podniky neexistovaly a těm státním přiděloval zakázky stát v souladu s plánovaným hospodářstvím. Od politického uvolnění na konci 50. let počet soutěží začíná znovu narůstat. Architekti ve Stavoprojektu a ostatních státních projekčních organizacích si organizovali lokální ústavní a meziústavní soutěže. Končí éra socialistického realismu a architektura se vrací k moderním vyjadřovacím prostředkům. Po uvolnění společenské atmosféry v 60. letech se do soutěžení vrací svobodnější atmosféra a oblast soutěží byla málo ideologicky omezována. Výsledky významných soutěží ovlivňovaly architekturu (soutěž na československý pavilon EXPO 58 v Bruselu) a byly komentovány v odborném tisku. Z tohoto období pochází i nejoceňovanější česká stavba hotelu a televizní věže na Ještědu Karla Hubáčka, jejíž návrh rovněž vzešel z vnitropodnikové soutěže. S počátkem normalizace po roce 1968 dochází k útlumu soutěžení v architektuře. Po roce 1970 je vypsáno jen několik veřejných architektonických soutěží do roka (tento počet nezahrnuje soutěže ústavní a vnitropodnikové).
Je to méně než po roce 1948. Soukromí investoři už dávno neexistovali a normalizační vlády soutěžení nepodporovaly. Uspořádání velké soutěže na dostavbu Staroměstské radnice v letech 1987–1988 v atmosféře pokusu o demokratizaci socialistického státu pod vlivem sovětské perestrojky završuje toto období. Svobodnější debata o výsledcích soutěže a směrech, kterými se architekti ve svých návrzích ubírali, předznamenala zásadní změnu společenské situace, završenou listopadem 1989. V současnosti dohlíží nad regulérností vyhlašovaných architektonických soutěží profesní organizace architektů – Česká komora architektů. Vyhlašované, připravované i ukončené soutěže a jejich výsledky jsou zveřejňovány na webové stránce ČKA. Hodnocení soutěží se příležitostně věnují architektonická i populární média. Publikované údaje (málo nebo dost pořádaných soutěží, jejich výsledky z pohledu následné realizace nebo vlivu na architekturu, soutěžní prostředí, oslovení širší veřejnosti apod.) vycházejí z osobních dojmů a individuálních pozic autorů. Systematická statistika a hodnocení výsledků architektonických soutěží v České republice neexistuje.
Soutěže a demokratická tradice
Ve světě v současnosti existuje vedle sebe mnoho typů architektonických soutěží, které se přizpůsobují účelu. Vedle otevřených veřejných soutěží, u kterých je při velkém počtu přihlášených návrhů často náročná organizace i hodnocení, probíhají velmi často soutěže vyzvané, kdy jsou k účasti osloveni jen vybraní architekti. Pořádání architektonické soutěže tak není mezi zadavateli považováno za zbytečně nákladné a rizikové, ale naopak se hojně využívá výhody výběru mezi více návrhy. Architektonické soutěže, jejichž zadáním je veřejné prostranství nebo stavba užívaná veřejností a hrazená z veřejných prostředků, mohou představovat transparentní a otevřený způsob, jak najít nejlepší podobu konkrétní architektury. Množství vypisovaných veřejných architektonických soutěží na různých úrovních svědčí o svobodné a otevřené debatě o architektuře a o důrazu na komplexní kvalitu staveb z veřejných prostředků. Soutěže mohou podporovat veřejnou debatu o architektuře a prezentace jejich výsledků má vliv na zájem veřejnosti o současnou architekturu.
Soutěž může vytvořit podmínky pro informaci o rozvojových záměrech měst a zapojení obyvatel do rozhodovacích procesů. Architektonická úroveň staveb a prostranství je pro veřejný zájem stejně důležitá jako výše nákladů na projekční práce, jež je prozatím převažujícím kritériem ve výběrových řízeních na veřejné zakázky na projekční práce a návrhy staveb v Česku. Průměrný absolutní počet architektonických soutěží ročně v některých evropských zemích dokládá, že v postsocialistických zemích jde doposud o řádově nižší počty soutěží než v zemích s nepřerušeným demokratickým vývojem. Ještě výrazněji vypovídají čísla o počtu soutěží ve vztahu k počtu obyvatel země. Z obou grafů je patrné, že v postsocialistických zemích není ani po více než dvaceti letech svobody architektonická soutěž zdaleka tak využívaná, jako je tomu ve vyspělých demokraciích. Stačí krátká návštěva těchto zemí, aby pozorovatel tento rozdíl zaznamenal v běžné kvalitě architektury veřejných staveb a prostranství.
Česká soutěž
Počet architektonických soutěží zaznamenaný od roku 1993 u nás meziročně značně kolísá. Přibližně od roku 2000 rovněž narůstá rozdíl mezi celkovým počtem regulérních soutěží (včetně soutěžních přehlídek a soutěží studentských) a počtem soutěží o návrh, které řeší konkrétní zadání a jejichž výsledků může být dál využito pro realizaci stavby. Z absolutního počtu architektonických soutěží v Česku je každoročně téměř polovina všech soutěží přehlídkou již hotových staveb nebo studentským cvičením. U soutěží o návrh chybí dokumentace jejich „úspěšnosti“, tj. nakolik dochází po uzavření soutěže k dalšímu postupu směrem k realizaci stavby a jak se při projektové přípravě uplatňují autoři vítězných návrhů nebo další účastníci soutěže. Není zaveden ani žádný jednotný systém dokumentace a ukládání výsledků architektonických soutěží, využitelný pro inspiraci ostatním nebo pro budoucí výzkum.
V České republice samozřejmě najdete místa, kde s pomocí architektonické soutěže vznikla v nedávné době architektonicky hodnotná díla. Některé z těchto staveb získaly významná ocenění v soutěžních přehlídkách (Národní technická knihovna v Praze, Fakulta chemicko-technologická Univerzity Pardubice), jiné se výrazně vepsaly do tváře místa (obchodní dům Omega v Brně), mnohé dobře slouží svému účelu (Náměstí ve Stříbře). Zadavatelé mohou architektonickou soutěž organizovat sami, nebo mohou své zadání představit soutěžícím prostřednictvím společností, které za ně soutěž zorganizují. Tradiční je soutěž o Cenu Petra Parléře, která pokračuje letos již 12. ročníkem, nebo granty Nadace Proměny určené na revitalizace parků a zahrad s participací obyvatel.
Náměstí ve Stříbře, M&P Architekti; Foto: Společnost Petra Parléře
Příležitosti pro architektonické soutěžení
Roli iniciátora soutěží ve městě může aspoň částečně převzít městský architekt, který se stará o kvalitu urbanistického a architektonického rozvoje města a disponuje dostatečnými kompetencemi. Zvýšení počtu městských architektů tak může vést mimo jiné k vyššímu počtu pořádaných architektonických soutěží, pokud na tato místa budou přicházet koncepčně uvažující a odvážní profesionálové. Pro tuto činnost by mladé architekty mohly systematicky připravovat již školy architektury.
Pokud by mělo v České republice dojít k výraznějšímu využití architektonické soutěže při plánování podoby veřejných prostranství a staveb z veřejných prostředků využívaných veřejností, musí být v prvé řadě formulován cíl, ke kterému chceme metodou soutěže dojít. Je otázkou, zda je tímto cílem samotný počet pořádaných soutěží, cesta k lepší (nejlepší?) architektuře významných staveb, prezentace ideových soutěžních návrhů (bez vazby na momentální možnosti technické i finanční) nebo prostě vyhledání nejvhodnějšího praktického řešení mezi více návrhy. Nebo naopak v soutěži zadavatel hledá hlavně konkrétního architekta, se kterým se nejlépe shodne na konečné podobě svého záměru? Architektonická soutěž dokáže svým způsobem odpovědět na každou z těchto otázek. Je na zadavateli soutěže, aby zvážil, na kterou z těchto otázek hledá odpověď. Limity pro soutěžní návrhy vymezuje zadavatel v soutěžních podmínkách. Musí správně vybrat téma a rozhodnout, že architektonická soutěž bude tou nejlepší z možností, jak získat vhodné řešení. Musí mít jasno v tom, jestli potřebuje návrhy ze soutěže ideové, které přinesou nové myšlenky a inspirace, nebo návrhy ze soutěže projektové, jejíž vítěz předloží nejvhodnější řešení, použitelné pro přípravu stavby. U obou soutěží musí být od počátku jasné, jak se bude po soutěži se soutěžními výsledky zacházet, kdo bude za další postup odpovědný a jak to bude finančně zajištěno.
Zadavatel musí popsat svůj záměr tak, aby bez možnosti komunikovat přímo s autory návrhů sdělil potřebné požadavky na stavbu a limity řešení, a přitom neomezil potřebnou kreativitu soutěžících. Znění soutěžních podmínek je důležité nejen pro soutěžící, ale i pro soutěžní porotu, která má pro zadavatele posoudit soutěžní návrhy a vybrat ty nejvhodnější podle předem stanovených kritérií. Role zadavatele soutěže a zpracovatele soutěžních podmínek je pro úspěch soutěže klíčová a jeho kompetence rozhoduje o výsledku.
Pro rozvoj soutěžení může být užitečná zahraniční zkušenost se soutěžemi pro vybraný, omezený počet účastníků (soutěže vyzvané). Pokud by byl tento způsob soutěžení dostatečně otevřený a transparentní, povede k cílenějšímu výběru návrhů v projektových soutěžích. Výsledky těchto soutěží by mohly být uváděny do praxe s menšími obtížemi, než je tomu občas u soutěží veřejných, u kterých může docházet k problémům s komunikací mezi zcela neznámými autory vítězného návrhu a zadavatelem. Zadavatel ve veřejné otevřené soutěži může kompetenci soutěžících vymezit pouze podle zákona o veřejných zakázkách.
Rozvoj různých forem architektonických soutěží a podpora jejich pořádání je předpokladem zvýšení kvality architektonických soutěží i jejich počtu. Pro pořádání soutěží je rovněž nezbytné zajištění finančních prostředků na organizaci a další související náklady na pořádání soutěže, které jsou základní podmínkou pro možnost využívání architektonické soutěže jako metody výběru. Efektivní využití těchto prostředků v rukou kompetentních zadavatelů a pořadatelů architektonických soutěží zajistí jejich návratnost prostřednictvím kvalitní architektury staveb pro veřejný prostor. Přesvědčivé výsledky dobře uspořádaných architektonických soutěží jsou jedinou možností, jak metodu soutěže prosadit v praxi jako využívaný nástroj pro vyhledávání nejlepších architektonických řešení.
|
PETR JANDA Soutěž je pro mě platformou, která slouží k precizní formulaci názoru na vypsané téma, a to jak v rovině architektonického návrhu, tak i v rovině občanského postoje a společenské odpovědnosti. Nevnímám ji primárně jako nástroj získání zakázky, ačkoli i tato motivace je v soutěžení obsažena. Nemám proto rád rady kolegů typu „soutěží se na jistotu“, tedy: v soutěži je třeba odevzdávat návrhy jdoucí naproti předpokládanému obecnému vkusu (existuje snad?). Takovýto přístup vnímám jako oportunismus ve svém důsledku deformující naše životní prostředí. Jako architekti musíme být schopni suverénního a neservilního výkonu zohledňujícího nekompromisně všechna kritéria zadání, často v soutěžních podmínkách nepřítomná. Soutěž vnímám jako protipól průběžné důkladné práce v dialogu s investorem probíhající během přímého zadání zakázky. Dobře vypsaná soutěž v sobě nese potenciál neomezené svobody vyjádření. Je na každém soutěžícím, jak velkou schopnost empatie dokáže v omezeném čase projevit a jak efektivní aplikace všech vlastních schopností je schopen. Umožňuje ponechat stranou rozptylující prvky komunikace, které v běžném jednání působí na klienta a odvádí jeho pozornost od samotné práce. V hudební oblasti leží toto rozhraní mezi koncertem a deskou, kdy soutěžní návrh je takovým vydaným albem a realizace je pak jeho koncertní podobou. Rychlým pohledem do výsledků porevolučních soutěží lze bohužel poměrně zřetelně zaznamenat tendenci převládajících výher průměrných návrhů. Při nekonzistentním zastoupení porotců reprezentujících obvykle velmi rozdílné úhly pohledu (což je obvykle správně) tak v důsledku dochází k vyřazení všech výrazných návrhů. Připomíná to metodu hodnocení ve sportovních soutěžích, kdy se zároveň škrtá nejnižší a nejvyšší bodování. Navíc pokud členové poroty nejsou schopni adekvátního vhledu do řešeného zadání, vítězí xenofobie a strach o ztrátu politických bodů či společenského renomé nad odvahou a schopností přijmout svěřenou zodpovědnost. Léčbou je vedle nominace kvalitních porotců (silných a zralých osobností schopných otevřeného dialogu) použití celostní metody hodnocení, kdy porota sleduje návrhy jako komplex všech aspektů řešení, nejen jako rigidní naplnění předpokladu zformulovaného zadáním. Rozhodnutí pak je konsensuálním názorem poroty při názorové rezonanci její odborné i laické části. Síla souznění promítnutá v takovémto rozhodnutí dává pak stavbě do vínku velmi cennou podporu pro její budoucí realizaci. A ta potom může být opravdovým koncertem. |
TEXT: Eva Špačková
Vede soukromou architektonickou praxi a zároveň od roku 2008 učí na katedře architektury Fakulty stavební FAST VŠB-TU v Ostravě. Věnuje se výzkumu architektonických soutěží a poválečné české architektuře včetně panelových sídlišť.
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
