asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Erick van Egeraat – Boj o dobrou architekturu

16.04.2008
Sešli jsme se ve Fragnerově galerii nad výstavou jeho projektů. Přiletěl z Rotterdamu a na druhý den odjížděl do Německa. Erick van Egeraat (51) je u nás známý návrhem domů navazujících na Kotěrovu vilu Bianca, na Slovensku staví jeho River Park a kousek za hranicemi se rozbíhá velmi diskutovaná stavba nové univerzitní haly v Lipsku. Nizozemský architekt má našlápnuto všude po Evropě, přesto to při rozhovoru vypadalo, že je oddaným fanouškem České republiky.

Máte velkou kancelář v několika zemích; když začínáte projekt v cizí zemi, co uděláte nejdřív? Jak se připravujete?

Mám výhodu, že neustále cestuji už sedmnáct let. Po všech cestách, které jsem absolvoval zamlada, teď jezdím díky práci. Nejde o to, že když navštěvujete cizí země, uděláte dobrý návrh. Jde o to, že všechny tyto cesty, tato setkání, mi pomáhají uvědomit si, co by mohlo být zajímavé. Myslím, že jsem velmi citlivý k rozdílům. Nepovažuji se za experta na českou kulturu, nepovažuji se za experta na kulturu německou, ale rozdíly mezi nimi a mezi mou kulturou vnímám velmi intenzivně a mám je rád. Něco uvidím a chci zjistit, co je za tím. A snažím se přijít na to, jestli bych mohl nějakou hodnotu přidat. 

Byl jsem v Praze mnohokrát, navrhoval jsem třeba Villu Biancu. Viděl jsem Kotěrův dům – je zvláštní, moderní i klasický (Villa Bianca navazuje na Kotěrovu vilu Bianca z roku 1911 – pozn. redakce). Podíval jsem se okolo na ostatní budovy a řekl si – ok, mohl bych udělat něco podobného. Ani moderního, ani klasického, zkusit najít ve svém návrhu rovnováhu. Nebude stejný jako Kotěrův, ale bude s ním komunikovat. A tak jsem navrhl několik budov, nechtěl jsem kopírovat, ale vést dialog. Kotěra pracoval na přelomu 19. a 20. století a já na přelomu století 20. a 21. Netvrdím, že tohle je v České republice nový přístup, ale je to moje vidění věcí a můj pohled na vývoj, pokračování. A tohle dělám skoro všude. Podívám se okolo sebe a zapamatuji si věci, které jsou hezké. A někdy je přenesu z jedné země do druhé. Je to jako vaření. 

Máte při všem tom cestování a řízení lidí čas na vlastní kreativní práci?

Já vlastně nedělám nic jiného. Nekreslím každý výkres, ale pracuji s něčím, co můžete nazvat „spolupracující architektura“. Například novou univerzitní halu v Lipsku můžete nazvat „společenskou spolupracující architekturou“. Na jejím místě byl dříve kostel, který byl úmyslně zbourán. Pak tam postavili univerzitu, tu zbourali nedávno. A teď vyvstala otázka – jak dát lidem něco nového? Postavit kostel? Nedělám kopie. Ale rozhodl jsem se přinést něco nového do exteriéru, na Německo velmi odvážnou stavbu, a v interiéru jsem chtěl evokovat vzpomínky. Je to reflexe starého kostela, ne z kamene, ale z mléčného skla a keramiky. Interiér působí jako kostel, ale je zcela přetaven tak, aby navazoval na minulost, ale přitom byl současný. 

Na nápad přijdu velmi brzy. Není to lehké, nápad musí být dostatečně silný, aby mu lidé rozuměli. Aby kdokoli, kdo na projektu pracuje, teď, před rokem, za dva roky, chápal, co má dělat. Mým úkolem je samozřejmě procházet každou změnu, v materiálech, detailech, stále vše držet pohromadě. Tohle funguje v Lipsku, ale funguje to také u projektů komerčních či jiných. Způsob, jakým navrhuji, je pro výsledný produkt zásadní. Hodně architektů si sedne a začne přemýšlet. Já prostě nápad mám, nebo nemám. Když ho mám, naskicuji ho a vysvětlím svým lidem. Vypadá to jednoduše, ale než to promyslíte, zabere to spoustu času. Odtud se pak odvíjí další věci. Lidé přicházejí s návrhy a s nápady na změny. Pracujeme velmi intenzivně zhruba ve třiceti lidech asi měsíc. Rád dělám rychle a rád vedu dialog. Někteří lidé si myslí, že pracuji bez konceptu. Ale já mám výsledný obraz už v hlavě. Když naskicuji návrh, vím už, jak bude vypadat interiér vstupního prostoru atd. Ale hodit to na papír trvá déle. Nemusím však mít vysvětlení konceptu, stačí mi tohle. Pro některé lidi v ateliéru to není jednoduché, jde o to, jestli se mi to líbí, nebo ne, a to je velmi subjektivní. Na jednu věc někteří řeknou – bezvadné – a jiní – šílenost. 

Takže vycházíte z nápadu. Nezajímá vás třeba konstrukce?

Nikdy. Nikdy nevycházím z konstrukce, nemám konstrukci rád. Můj ateliér je hodně založený na důkladné analýze. Kolegové vyhotovují studie, analýzy, zkouší, co je možné a co ne. To mi samozřejmě pomáhá. První skicu neudělám hned. Nejprve se musím o projektu něco dozvědět, o zadání, o situaci, o vývoji dané země, kdo navrhoval stavby, proč se neuskutečnily, nebo naopak proč ano. Poté, co získám všechny tyto informace, začnu teprve přemýšlet, jak na to. Takže moje práce je velmi jednoduchá. A hezká, protože všechno vzájemně propojuji. Jde také o způsob myšlení. Neřeknu si – Česká republika, ok, to je Jan Hus, Václav Havel atd. Nemyslím takhle úzce. Líbí se mi třeba, že na lipském projektu pracujeme odtud. Jistě, Čechy a Německo jsou jiné, ale mají rozhodně víc společného než Maďarsko a Německo. A tato spojení mám rád.  

Když přemýšlíte nad základním nápadem, myslíte také na uživatele? Jak se budou v budově cítit…

Hodně. Myslím, že je pro mě pohodlí uživatelů výjimečně důležité. Nemyslím v abstraktních prostorech. Lidé v Německu jsou technokraté. Hodně kolegů má s projektem v Lipsku potíže. Nechápou ten základní pocit, který ta budova bude mít. Myslím, že uvidět ji bude silný zážitek, silnější než u znovu postaveného kostela. Mnoho lidí, se kterými pracuji, myslím teď klienty, to necítí. Byli by radši, kdybych přišel se silným konceptem, pěknými detaily, s technologiemi. Je to totiž jednodušší. Ale na konci uvidíte, že nenavrhujeme budovu, která by nemyslela na komfort, ve které byste se necítili dobře. Villa Bianca není jedním z mých nejúžasnějších projektů, ústřední nápad je velmi skromný. Ale je uživatelsky velmi příznivá. Moje návrhy nejsou stvořeny pro to, abychom nad nimi strnuli v úžasu. Mají v sobě něco zvláštního, jsou komfortní a snaží se o krásu. Hodně architektů se zabývá příliš sama sebou, mluví o proporcích, čistotě atd. Ale tohle já nechci, chci něco opravdového. 

V Lipsku jsem byla dvakrát a mluvila s místními lidmi. Mnozí byli proti návrhu. Posloucháte veřejné mínění?

Samozřejmě jsme organizovali diskuze. Ale řekněme, že jsem měl štěstí, že jsem do toho nebyl příliš zapojen. Kdybych měl o debatách veškeré informace a detaily, paralyzovalo by mě to. Věděl jsem jen něco.  S tímto problémem bojujeme doteď. Zpočátku jsem si myslel, že nápad interiéru jako kostela, bude přijat dobře, ale ukázalo se, že spíš ne. Jenže, jde o interiér kostela pro ty, co chtějí vidět kostel, a o interiér univerzitní haly pro ty, co chtějí vidět univerzitní halu. To si myslím i obecně. Budova vždy slouží více věcem. Co je například Betlémská kaple? Může to být kostel, konferenční sál, výstavní prostor, přednášková místnost. Záleží na tom, co chceme, aby byla. Pro mě je u tohoto projektu důležité nepřidat se k žádné straně. Nechci být součást studentů, pedagogů, kolemjdoucích. Chci si zachovat vlastní postavení. 

Univerzitní hala v Lipsku byla soutěž, kterou jste vyhrál. Jak si je vybíráte?

Víc a víc si uvědomuji, že soutěže nemám rád. Této jsem se zúčastnil, protože mě o to lidé prosili. Ale nebyl jsem si jistý – kostel v Lipsku, nevím. Ale celkově se soutěží příliš neúčastním, stojí to mnoho sil.  

A z jakého důvodu jste se účastnil soutěže na nové nádraží v Brně?

Tam se mi nelíbila ta myšlenka na přesun. Říkal jsem si – to jsou blázni, mají krásné staré město, kousek od něj nádraží, výhodná situace. A teď chtějí nádraží posunout někam, kde bude chybět propojení. Proč jej neumístit pod zem a nechat na místě? Pokud se nádraží posune, vytvoří se mezi starým městem a nádražím kus vulgárního, levného, narychlo postaveného města. Touto soutěží jsem jenom chtěl upozornit, že jsem proti. Zúčastnil jsem se, protože Brno znám. 

Chceme činit věci hezčími. Zní to divně, ale podíváme-li se na Prahu, Brno a další města, jejich hodnota je v jejich kráse. A pokud se můžete na spoluvytváření krásy podílet, není k tomu co dodat. 

Hodně se mluví o globalizaci. Myslíte si, že v architektuře západního světa ještě existují rozdíly?

Ano, jsou velké a jsou velmi důležité. Některé vznikají účelově, jiné náhodou. Například už jenom způsob, jakým stavíme, ovlivňuje podobu výsledného produktu, dokonce víc než návrh. Když cestuji ze země do země, jsem udiven, kolik je rozdílů. Když jedu například do Ruska, vidím, že je tam všechno více méně stejné. Architekt A, B, C, každý projektuje stejně. Je to proto, že technické možnosti jsou tam velmi omezené. Takže nakonec mají všichni stejný fasádní systém, detaily se nijak neliší v kvalitě. V zemích, jako je Česká republika, Německo, v mé zemi, nebo ještě lépe ve Španělsku se setkáváme s mnohem větší škálou možností. Takže už tady se tvoří rozdíly. Ale to je Evropa. Asie, Severní Amerika, Jižní Amerika, tam to začíná vypadat stejně, zdá se totiž, že lidem už tolik na kvalitě provedení nezáleží. Soustředí se zejména na čísla, na peníze. Myslím, že to dobré na Evropě je, že mezi sebou pořád máme rozdíly, že nám na nich záleží a diskutujeme o nich. Lidé nechtějí ztratit svou identitu. Takže se nebojím, že by globalizace v architektuře něco zabíjela, mnohem větší obavy mám z globalizace obchodní. Vliv Číny je pro mě hrozivějším nebezpečím. Čína staví na vidině zisku, výdělku. Musíme udělat hodně proto, abychom tomu čelili. A máme na to dobrou pozici. Podívejte se na Prahu, která je jedinečným příkladem krásy. Nikde jinde ji ve světě nenajdete. Ale kvalita se musí stále tvořit, stále dokola. Má práce tady nedělá Českou republiku ošklivější nebo globálnější. Pomáhá ji identifikovat. Jako architekti v 18. století – v Německu pracovali italští architekti, v Polsku němečtí atd. Vždycky existovala různorodost a to je myslím ta skutečná kvalita.  

Takže si myslíte, že rozdíly v architektuře existují proto, že existují rozdíly v technických možnostech?

Ano, ale nejenom proto. Vrátím se zpátky k příkladu Ruska. Tam jsou peníze. Ale lidé chtějí rychle vydělat. Takže zpočátku nejsou výsledky nijak valné. Hodně se staví, ale na nízké úrovni. Ale nyní už jsou náročnější a pořád mají peníze. Mohou si dovolit vyvíjet se. Takže když se budou řídit evropským modelem a budou stavět kvalitně, budou mít skvělou architekturu. Ale jestliže budou následovat čínský model – hodně a rychle – nebude to vypadat dobře. Je to velká země, takže předpokládám, že někde to bude vypadat jako v Číně a jinde snad jako v Evropě.  My si můžeme dovolit takto uvažovat. Možná, že Česká republika není tak bohatá jako Nizozemsko, ale ve srovnání s jinými bohatá je. Měli bychom, a já se také snažím přispět, v architektuře podporovat krásu. Když pracuji na projektu, mnoho schůzek trávím debatami nad financemi. Samozřejmě, každý chce ušetřit. Ale já chci a musím udělat dobrý dům. A dokud tenhle boj bude vážný, globalizace se nebojím. Riziko globalizace je, že jedna země bude týt z druhé. Holanďané to činili v 17. století. Cestovali po světě, brali peníze a majetek a zpátky doma ho prodávali. Vlastně jsme všude kradli. A to je také globalizace. Problémem není globalizace samotná, tím je otázka, zda lidé stále chtějí bojovat za dobré věci a nechtějí se spokojit s jednoduchým řešením. Klademe příliš důraz, a v České republice také, na styl, víc než na kvalitu. Není tak důležité, jestli nosíte kabát nebo svetr a jestli má hnědou nebo zelenou barvu. Důležitá je jeho kvalita. 

Nizozemsko a Česko jsou zhruba stejné velikosti. O holandské architektuře se ale ví všude po světě, o české nikoli. Čím to podle vás je?

Holandsko také zažilo generaci architektů šedesátých a sedmdesátých let, kdy se stavěly panelové domy. Není to jenom fenomén východního bloku. Architekti stavěli paneláky tady, stejně jako u nás. Fakt je ten, že tenkrát nemohli stavět nic jiného, neměli jiné příležitosti. A dokonce v to věřili. Já patřím ke generaci, která poprvé zpochybnila modernost. Je-li to moderní a kvalitní, proč ne, ale je-li to moderní a šunt, tak to už ne. O tomhle jsem ve své zemi na konci sedmdesátých let mohl mluvit otevřeně. Ale tady v České republice jste to udělat nemohli. K tomu jste se dostali až o 15 let později. A tato patnáctiletá mezera je znát. Když započítáme i ekonomické aspekty, můžeme mluvit o propasti třiceti až padesáti let. Vidím to i v Rusku. Ta země má mnoho ekonomických možností, velké ambice a příležitosti. Ale i tam je ta propast znát. Nemyslím si, že by problém byl v mladé generaci zdejších architektů, jsou stejně dobří jako v Nizozemsku. Ale než se dostanou k navrhování, ke změnám, zabere to určitě dalších patnáct dvacet let.  


Hana Roguljič
Foto: Christian Richters, Sanne Peper (portrét)

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media