Partneři sekce:
  • Stavmat
  • Ostendorf - OSMA
  • Českomoravský beton
  • XELLA

Zelené střechy a fasády, dešťové zahrádky. Má to všechno smysl?

Řešení odvodnění musí být komplexní a koncepční. Každý zachycený milimetr srážky je dobrý a přispěje nejen k lepšímu vzhledu a klimatu města, ale také k čistotě povrchových vod. Začít je třeba hned.

Pro přemítání o vodě stačí – a také je důležité – vycházet z několika málo základních tezí:

Voda propojuje

V prostoru, v čase a se všemi. V oceánech asi dodnes kolují molekuly vody, které byly součástí těl planktonu, ryb, možná i dávných ryboještěrů. Z mraků vzniklých nad oceánem pochází voda v naší sklenici, aby se stala součástí našeho těla a pak putovala dál. 

V praxi se setkáváme spíše s méně romantickými propojeními. Voda propojuje pesticidové pole s vodárenským zdrojem, degradovanou zemědělskou krajinu prostřednictvím bleskové povodně s obcí ležící níže. Desítky let nešetrného a nemoudrého přístupu jsou nemilosrdně propojeny s dnešním suchem či povodněmi. Námi produkované znečištění ve městech a obcích se s vodou dostává (naštěstí už přes čistírny odpadních vod) do řek a dále do moří.

Důležité proto je pochopit, že nelze někde zasáhnout do vodního režimu, aniž by se následky neprojevily jinde. Negativní i pozitivní.

Voda klimatizuje

Voda je naše jediné a velmi efektivní klimatizační médium. Nemáme jiné. Kde není voda, tam se neklimatizuje. Tak jednoduché to je. 

Pro účinnou klimatizaci naší krajiny – a města a obce jsou její součástí – potřebujeme tedy mít dostatek vody a k tomu i nějaký důmyslný systém na její řízené odpařování, reagující na dostupnost vody i na aktuální počasí. A tím systémem je vegetace, zejména stromy, které navíc jako vedlejší produkt poskytují také například stín, dřevo, kyslík… A líbí se nám.

Kdekoli proto zasáhneme do vodního režimu či zeleně, vždycky zasáhneme i do teplotního režimu daného prostředí – krajiny či města.

Voda ve městech a obcích

Voda propojuje a klimatizuje, podporuje růst vegetace, bez které město nemůže nabídnout zdravý prostor svým obyvatelům, či být dokonce atraktivní pro vysoce kvalifikované pracovníky, kteří jsou pro rozvoj výrob s vysokou přidanou hodnotou či pro podporu vysokého školství. Toho všeho se zhusta dovolávají volební programy před komunálními volbami. Zdálo by se, že věc je jasná a není, co dodat. Bohužel nám ale chybí jeden důležitý článek skládanky. Tragicky opomíjená otázka odlehčovaných odpadních vod.

Z pohledu na naše města a obce s velkými rozlohami zpevněných ploch je zřejmé, že za deště vznikají obrovské objemy vody, s nimiž je třeba nějak naložit. Zelené střechy jsou zatím velkou vzácností, trávníky s obrubníky jsou nad zpevněnými plochami a vše je pečlivě vyspádováno ke kanalizačním vpustem. Vodu, kterou jsme dostali zadarmo z nebes, prostě zahodíme. Máme na to desetiletí propracovávaný systém. Jenže vodu zahodit není jen tak. Vždycky napácháme další škody a nikdy to nebude zadarmo.

Případ 1: Jednotná kanalizace

Jednotnou kanalizací je vybavena drtivá většina našich měst a obcí, protože se jedná o řešení relativně jednoduché a laciné. Laciná řešení mají své kouzlo. Zejména pokud nezapočteme externality, tedy související nákladové položky.

Za deště se ke splaškům v kanalizaci přidají ještě srážkové vody ze zpevněných ploch. Aby se stoková síť nepřehltila a zapáchající infekční materiál netekl po ulicích, jsou na kanalizaci budovány tzv. odlehčovací komory (OK), které zmíněný „materiál“ odlehčí do potoka, řeky či rybníka. Na menších městech bývá OK několik, v krajských městech vyšší desítky. Hlavní OK bývá těsně před čistírnou odpadních vod (ČOV), což má také svou logiku, jinak by se celý objekt se všemi technologiemi (a lidmi) zaplavil.

Otázka zní, jak velký vstup znečištění z odlehčení je a zda má cenu se jím vůbec zabývat. Měla by nám odpovědět data, která poskytuje tzv. provozní monitoring státních podniků Povodí a která poměrně hustě pokrývají celou ČR. Ale neodpoví, protože standardní frekvence odběru vzorků je jednou měsíčně, zatímco srážkoodtokové události jsou převážně krátké epizody, během kterých proběhne celá látková vlna mimo pevné vzorkovací schéma – a tím i zcela mimo veškerou pozornost.

Při řešení otázek kvality vody se mimo jiné potkáváme s tím, že ačkoli se čištění odpadních vod stále zlepšuje, sinic ve vodních nádržích neubývá. Zároveň řada úseků vodních toků nedosahuje tzv. dobrého ekologického stavu, přestože nevidíme příčinu, která by tomu bránila – povodí se zdá být poměrně v pořádku a standardně monitorovaný chemismus vody také.

Čistou vodu milujeme, obdivujeme, jsme jí fascinováni. Jen si nějak neumíme v sobě srovnat, že se k vodě musíme
i dobře chovat. |

Rozhodli jsme se tedy (Povodí Vltavy, státní podnik) situaci začít zkoumat na několika lokalitách. Věnujeme se zejména Třeboni, Pelhřimovu a s podporou Plzeňského kraje pracujeme v povodí nádrže Hracholusky (Stříbro, Kladruby, Planá u Mariánských Lázní). Výsledky dokážou překvapit i pesimistu. Shrnu to nejdůležitější.

Dávky znečištění s odlehčenými odpadními vodami za deště jsou obrovské. U fosforu, který jsme zkoumali podrobně, jsme nejhorší situaci našli v Pelhřimově před rekonstrukcí ČOV, kde za deště proteklo za rok šestkrát více fosforu než při běžném provozu ČOV (v povodí vodárenské nádrže Švihov – pitná voda pro Prahu). V jihočeské Blatné, kde je kanalizace v nepořádku dlouhodobě, takže často odlehčuje, i když neprší, byl za rok odlehčen jen z OK těsně před ČOV zhruba čtyřnásobek produkce ČOV. V povodí nádrže Hracholusky činí odlehčené vody samy o sobě zhruba takové zatížení jako běžný odtok z čistíren.

>> Znečištění vstupující do vod z odlehčení jednotné kanalizace má zásadní význam. Pokud ho nevyřešíme, nehneme se sinicovými vodními květy, nezlepšíme ekologický stav vodních toků a nezabráníme ani významnému ohrožení vodárenských odběrů či rekreačních aktivit na vodních tocích.

Situace s organickým znečištěním je obdobná, někde až násobně horší než obraz nastíněný pro fosfor. Proto také hynou po srážkách ryby v řekách pod městy – v létě 2018 v Berounce pod Plzní uhynulo 3–5 tun ryb! U bakteriologické kontaminace, pro kterou máme dat nejméně, je situace řádově (!) horší než pro fosfor.

Dramatický dopad má znečištění vstupující s odlehčením především v suchých letech. Tehdy v řece teče přirozeně málo vody a ta odpadní může až násobně převyšovat původní průtok. Záludnost je v tom, že voda ze zpevněných ploch se dostává do kanalizace okamžitě, a velmi rychle je tedy v řece také odlehčované znečištění. Na rozdíl od měst krajina krátké srážky zachytí a v řece se nemusí vůbec projevit. Dlouhodobější srážky se projeví se zpožděním až několika desítek hodin. To znamená, že působení té neblahé koncentrační látkové vlny znečištění z odlehčených vod nic nebrání a za oběť jí rychle padnou zejména citlivější (vzácnější, ekologicky cennější) organismy žijící na dně – například raci a larvy vodního hmyzu.

Rekreačně využívaná přehradní nádrž Hracholusky – sinicové vodní květy jsou živeny fosforem z odlehčovaných
odpadních vod. |

Pohled na rekreaci

Vstupující fosfor krmí sinicové vodní květy na Orlíku, Vranově, Hracholuskách a dalších a dalších vodních nádržích a je to aktuálně jeden z nejdůležitějších vlivů na kvalitu vody. Záludná je situace na řekách. Po dešti se odlehčí notná dávka bakteriální kontaminace, která, zejména v létě, kdy teče vody přirozeně málo, doputuje někam, kde se chtějí lidé koupat, až za den dva tři po srážkách a špatném počasí. Typicky kontaminace odlehčená v Plzni do Berounky a oblast Dobřichovic či Černošic níže. Koupání v řece tam, kde jsou někde výše lidská sídla (tedy víceméně všude) je tak kvůli riziku infekce značně riziková záležitost.

Pohled na vodárenské využití

Samozřejmě se opět jedná o fosfor podporující sinice ve vodárenských nádržích. Málo reflektovaným rizikem jsou ale vlny znečištění z odlehčení pro vodárenské odběry na tocích. V zásadě z hodiny na hodinu se za deště dramaticky zhorší kvalita vody, z níž se pak vodárenská společnost snaží udělat vodu pitnou. Typickým příkladem je Plzeň a vodárenský tok Úhlava, jehož povodí zdobí řada měst, z nichž žádné s vodou nehospodaří tak moudře, aby k masivnímu odlehčování nedocházelo. Když vzpomeneme na to, co všechno takové odlehčené znečištění obnáší… 

Přístup k problému znečištění je zatím v začátcích, protože ho zatím nikdo ve vší ohavnosti vidět nechtěl – vodárenské a čistírenské společnosti, města ani obce. Ano, pracuje se na legislativě, ovšem aktuálně (2020) probíhá něco jako lámání zubů v pracovním znění dotyčné vyhlášky a výsledná podoba legislativního předpisu patrně nebude k řešení příliš přínosná. A nakonec drobná provokace – co když je tak dramatické znečišťování vlastně žalovatelné pro ohrožení zdraví koupajících se či pro znečištění vody odebírané na vodu pitnou? Pak bychom se možná bez kdovíjaké legislativy i obešli?

Případ 2: Oddílná kanalizace

Odlehčované odpadní vody jsou spojeny s jednotnou kanalizací. Logicky tak bývá u nově řešených lokalit vyžadována kanalizace oddílná. Ta je ovšem jen jiným způsobem zahazování vody. Je také podstatně dražší. Navíc vyžaduje trvalý dohled, protože občané s obdivuhodnou tvrdohlavostí napojují splašky do dešťové a srážkovou vodu do splaškové kanalizace.

>> Oddílná kanalizace je sama o sobě drahým a polovičatým řešením, které obvykle vyžaduje hydromorfologickou – a totálně ekologickou – degradaci recipientu, zejména vodního toku, do kterého ústí.

To nejhorší na oddílné kanalizaci, která se tváří jako ideální řešení, je to, že musí někam ústit, tedy vlévat se do řeky či potoka nebo rybníka. Ve městech se obvykle jedná o menší vodní tok, kde normálně teče velmi málo vody. Za deště se ale průtok zvýší o řád během pár minut. Aby koryto potoka takové průtoky vůbec pojalo, je nezbytné ho tzv. zkapacitnit – aseptický termín pro vraždu přírodního prvku. Potok se musí prohloubit, napřímit a vydláždit. Na nějakou ekologickou hodnotu musíme hned zapomenout, to je jasné. Ale padá i rekreační potenciál území, které je navíc zdobené vlhčenými ubrousky, toaletním papírem a podobně. Navíc vodu z jednoho místa takhle pošleme jakousi bobovou dráhou maximální rychlostí někomu jinému. Voda propojuje…

Zkapacitnění Vejprnického potoka v Plzni, aby pobral všechnu srážkovou vodu ze zpevněných ploch v obci |

Řešení

Řešit otázku vody a vodního režimu krajiny či města lze pouze komplexně. Doposud jsou stále ještě preferována jednostranná opatření technická, a to v podobě retenčních nádrží na jednotné kanalizaci: buď otevřených – ty bývají kvůli svému nevábnému obsahu přímo v areálu ČOV –, nebo podzemních. Obojí je velmi nákladné a v principu jde pořád pouze o řešení následku (voda v kanalizaci), a nikoli příčiny (špatné hospodaření s vodou v zástavbě).

Správným řešením je maximalizovat retenci vody v ploše města, přičemž pro každou lokalitu je vhodná jiná kombinace způsobů, jak na to. Zelené střechy jsou přínosem všude – už jednoduché dokážou zachytit kolem 20 mm lokální srážky. Možná to na první pohled není takový zázrak, ale my pozorujeme, jak „pracuje“ odlehčovací výusť: už při srážce několika málo mm se valí smrdutá voda do řek!

Zelené střechy jsou nejen velmi užitečné, ale mohou být i krásné. |

Zelené fasády jsou výborné v kombinaci se zadržením dostatku vody pro jejich růst například v tzv. dešťových zahrádkách (rain gardens). Nenápadné a užitečné jsou průlehy v zelených plochách (parky, trávníky, rabátka), kde se dešťová voda, například přivedená i z vedlejšího chodníku, může pomalu zasáknout a pomoci pak v horkých suchých obdobích stromům, které se nám následně odvděčí efektivní klimatizací místa. Podobně mohou fungovat i drobná či větší jezírka. Uplatnit se mohou zasakovací příkopy či podzemní nádrže buď uchovávající vodu pro další využití, nebo s funkcí zasakovací. Literatury i příkladů konkrétních řešení je už dnes spousta.

Vždycky platí, že nejdůležitější je zachytit srážkovou vodu co nejblíže jejímu dopadu, kdy je její množství ještě zvládnutelné. Zápasit s náhlými vysokými průtoky až někde pod sídlištěm je nákladný a už víceméně předem ztracený boj. Retenční zdrže jsou důležitou součástí mixu opatření, ale nesmějí být opatřením jediným, jak jsme aktuálně svědky. Platí, že čím hůře zvládneme hospodaření s vodou v ploše města, tím větší a dražší si musíme pořídit retenční nádrže.

Hloubení nádrže pro dočasné zadržení (zpomalení odtoku) směsi dešťové a odpadní vody v Plzni: 6 000 m3 a cca 130 mil. Kč |

Pro ilustraci: V Plzni byla letos zahájena stavba retenční zdrže o objemu 6 000 m3 s rozpočtem 130 milionů Kč. Do řešení retence vody výše popsanou kombinací „modrozelených“ opatření bylo zatím investováno 0 Kč. Nepřijde vám to jako nepoměr? Mně ano.

Efektivně navrhnout vhodný mix opatření je možné pouze na základě dobře zadané a zpracované studie: generel odvodnění nebo studie odtokových poměrů. Řešit ale musí nejen kapacitu kanalizace, jak bylo tradiční, ale také nakládání se srážkovou vodou tak, aby jí do kanalizace vstoupilo jen minimum. Zmíněné generely či studie si pořídilo zatím pouze několik málo měst v ČR. To považuji za zásadní chybu, protože bez dobrého „plánu“ nebude ani možné čerpat evropské finanční prostředky do této oblasti – a zrovna zde by nám mohly velmi pomoci.

S odlehčovanými odpadními vodami se do našeho vodního prostředí dostávají pořádné dávky znečištění: 

  • makroskopicky patrné: vlhčené ubrousky, toaletní papír, prezervativy; visí na větvích skloněných nad vodou a jasně ukazují, kde je problém a také jak překvapivě vysoko sahá voda za deště
  • lehce rozložitelné organické látky: exkrementy, zbytky jídla; bakterie je zejména v létě rychle rozkládají, spotřebují ve vodě všechen kyslík a uhynou ryby i ostatní vodní organismy
  • živiny, zejména fosfor: moč a tablety do myček; fosfor je klíčovým růstovým faktorem pro sinice
  • Bakterie a viry: strašákem jsou zejména bakterie rezistentní vůči antibiotikům, nicméně viry také neradno podceňovat; riziko pro rekreaci a vodárenské odběry na řekách
  • organické mikrokontaminanty: populární jsou zejména hormony, ale vážně je třeba brát i zbytky léčiv, zpomalovače hoření, impregnace, domácí chemii, mošusové látky (způsobují voňavost výrobků) a třeba také kofein a umělá sladidla; z větší části ovšem procházejí i běžnou čistírenskou technologií
  • olovo a ropné látky, které nás strašily dříve, už teď naštěstí řešit víceméně nemusíme
Zdroj: RNDr. Jindřich Duras, Ph.D.

Článek byl publikován v časopise TZB Haustechnik 4/2020.

RubrikyStavebnictví