Různé způsoby vytápění a instalací nejen z historického hlediska
Partneři sekce:
Nejsem sám, kdo se musí přizpůsobit dobovému trendu – snižovat spotřebu energií, přemýšlet o novějším druhu vytápění a ohřevu užitkové vody. Tímto článkem chci sdělit své vlastní názory a zkušenosti s touto problematikou a jako důchodce zavzpomínat na tuto problematiku a dřívější způsoby topení a jejich instalace. Článek tedy není exaktní práce specialistů, jak jsme na stránkách časopisu zvyklí.
Položky na účtu od distributorů za energie jdou neustále nahoru. Pro skupiny obyvatel s průměrným platem, na rozdíl od krmení statistickým úřadem o výši průměrných platů – tato informace slouží spíše pro pobavení dvou třetin občanů, začíná být samotné nejrozšířenější topení plynem tím dražším způsobem vytápění.
Pokud je majitel staršího rodinného domku postaven před úkol řešit modernizaci topení, je s tím spojeno mnoho úvah a nelze tuto starost vyřešit ze dne na den. Mimo jiné to vyžaduje jisté kvantum znalostí, a pokud je někteří nemají či jsou ze vzdálenějších oborů, nastupuje „systém vyptávání se“ obvykle rádoby moudrého okolí, ne vždy s žádoucím výsledkem. Kdo je dobře finančně situovaný, obrátí se bezstarostně na profesionálního pracovníka z oboru, či přímo na specializovanou firmu.
Takové zajištění není moje parketa, neboť se dostávám do situace co nejméně vědět a co nejvíce platit. Takže nezbývá, nežli prostudovat obor, navštěvovat výstavy, vyhodnotit, co je pro moje podmínky a hlavně finanční možnosti reálné. Musí se zahrnout do úvah, zda je zatepleno – při výborném zateplení asi investor nebude instalovat tepelné čerpadlo, na druhé straně bude opatrně uvažovat o přímotopech, např. formou stěnových panelů.
Musí též zvážit dostupnost druhu energie, popř. stav komína, nezanedbatelný je rozsah nepříjemných stavebních prací, místo pro nový zdroj, možné instalace solárních panelů, fotovoltaiky, či vzít v úvahu osobní priority. Neměl by se přehlédnout věk investora, nezřídka se názor jeho potomků liší. Samozřejmě tohle všechno by měl vědět odborník, pokud je přizván. I když ten má při desítkách druhů způsobů vytápění nelehký úkol. Někteří stále navrhují radiátory. Nebo „odborníci“ na SFŽP, kteří již v roce 2014 zavrhli tepelná čerpadla jako neúplný zdroj energie, jež kvůli tomu nejsou dotována při výměně plynového zdroje za jiný při současné „ignoranci“ souběžné instalace fotovoltaiky.
Do stejné kategorie pochybení SFŽP patří kupříkladu i dotační titul umožňující poskytnout až 400 000 Kč na stavbu rodinného domku, ale jen pokud bude zakázku stavět firma či živnostník, což ani u velkého rodinného domu není reálně nutné. Přitom existují lidé, kteří mají schopnosti a kvalifikaci si stavbu provést sami, resp. svépomocí. A protože stavební firmy jsou nekřesťansky drahé, dotace se rozplyne v jejich účtech. Proto vzrůstá výstavba svépomocí, tedy bez spoluúčasti tohoto slovutného úřadu a podpory ziskuchtivých firem.
Z vlastní draze zaplacené zkušenosti je nutno uvést, že oslovit jen jednu firmu, byť s profesionálním kompletním vybavením, není moudré. Může nastat situace, kdy investor nemá srovnání a zaplatí více. Na druhé straně jsou drobní schopnější či méně schopní živnostníci. A stavařina včetně topení není záležitost jedné výplaty.
Nejsem typ, a je mi též proti srsti, v čemkoliv okamžitě utíkat za odborníky. Pokud ano, konzultuji s nimi až po určité úrovni znalostí. Proto jsem jezdil po výstavách s touto tematikou a seznamoval se s moderními druhy vytápění. Tam bývá samozřejmé, že vystavovatel té či oné techniky bude chválit svůj druh vytápění. Ne vždy vše souhlasí s parametry v praktickém provozu, a například nákladné zřizování plynové přípojky zahrne do kalkulací ceny jejich druhu vytápění. Nebere v úvahu stav, kdy je přípojka blízko, či již vybudovaná.
Někdy je mi těch vystavovatelů líto: ke stánku přijdou mladí manželé a nechají si vysvětlovat např. instalaci tepelného čerpadla s vrtem. O tom, že by měli také nejprve znát spotřeby energií ve svém domě, nemají potuchy. A tak nechápavě sledují výklad s výrazy watt či kilowatt, potažmo kilowathodina. Je neuvěřitelné, kolik zájemců tyhle hodnoty nezná. Po vyčerpávajícím výkladu vystavovatele se záhadným výrazem v obličeji odcházejí k druhému stánku, kde se situace opakuje. Je nepochopitelné, proč utrácejí peníze za vstupné a nestudují problematiku alespoň na internetu. Podobně sběratelé firemních prospektů, které většina stejně nečte a které skončí již v koši za halou, a pokud už čte, nezřídka zjistí, že se jedná o moderní drahé věci, jejichž náklady se nepotkávají s jejich rozpočtem na stavění.
V konečné fázi mého rozhodování o modernizaci topení jsem, po dávném vytápění naftou, následnému zdražení ropy, uložení tlakového hořáku na půdu a splácení tehdy jedenáctitisícové půjčky, sehnal poslední tehdejší výkřik módy – uhelný kotel Dakon. Cizí výrobci kotlů neexistovali a počet domácích byl v počtu prstů jedné ruky. Tam jsem roztápěl pomocí decilitru nafty do naftového hořáku z koupelnových kamen (litinová miska s obvodem z děrovaného plechu) pod roštem a následném vložení ventilátoru později s regulací otáček ze Škody 100 do upravených dvířek vespod kotle. Nejsem televizní divák, a tak každou sobotu ráno byla moje první práce demontovat díly kotle, kompletně pečlivě oškrabat teplosměnné plochy. Odměnou mi byla místo tehdejší obvyklé spotřeby na rodinný domek, tedy 100 q uhlí, spotřeba jen poloviční a bez fůry dříví na roztápění.
Pro zajímavost: v sedmdesátých letech byla v domácnostech s topením na naftu obvyklá spotřeba rodinného domku 4 000 l. O zateplení „pětačtyřicítek“ zdí se v těchto letech nikomu ani nesnilo. Zavedl jsem předehřev nafty, pětimilimetrový plechový obal hořáku v kotli vyměnil za žáruvzdorný milimetrový z výtokové trysky letounu Mig 21 a snížil spotřebu nafty téměř na polovinu.
V druhém postaveném domku již bylo instalováno plynové topení s kotlem Mora, později vyměněno za porevoluční Protherm s ohřevem vody. Konečná fáze celoživotního budování topení byla instalace 4,62 kwp fotovoltaiky – japonské tenkovrstvé panely Kaneka pouze na ohřev vody (viz příloha), kdy jako každý, kdo má fotovoltaiku, napouští bazén ze studny, spouští pračku apod. pouze, když svítí slunce. Pro vytápění je zde instalováno tepelné čerpadlo Waterkotte 6 – 8 kW s vrtem (příl. 1540 spotř. od 00 hod. do 7.30 hod.) Samozřejmé je zateplení stavby. V. tarif je v domku blokován. Při spotřebě 49 l teplé vody za 24 hod elektroměr vykazuje průměr 3,3 kWh (příl. č. 1587). Vzhledem k tomu, že třífázový proud je efektivnější nežli jednofázový, čtyřpramínkový vodič k bojleru nebyl nic platný. Regulátor Wattroud pracuje s jednou fází, a tři spirály byly tedy v topném tělese v sérii se třemi kontrolkami zapojeny tak, že se dle výkonu fotovoltaiky postupně napájí (příloha stav napájení dvě spirály). V přívodu studené vody do bojleru je vodoměr. Každý s instalací vodoměru v přívodu bude nemile překvapen, jak otočením kohoutku naskakují čísla na vodoměru, a po večerním odečtu se bude dívat na ciferník dvakrát.
Ohlédnutí
Zvláště pro mladší čtenáře je užitečné přiblížit dobu socialismu, jaké bývalo topení a jak se praktikovala jeho realizace. Starší generace pamatuje lokální vytápění kamny v místnosti. Obvykle byly pro dvě místnosti či pro malý byt.
Tehdy hojně byly rozšířené „Petry“ 5kW nebo 10kW, stáložárné „ Clubky“, starší větší „Musgraves original“, obvykle pro společenské místnosti, či naopak malý „Kabourek“ a jiné. A kolik bylo ve veřejném sektoru brigádníků pro vynášení popele, štípání dříví, ukládání uhlí. Ve školách měl školník co dělat, aby obsloužil v přestávkách všechna kamna. Ale po řádném zatopení po přiložení uhlí již žárem červenala roura do komína i s litinovou horní částí. Markantní to bylo v malých místnostech se skokovým zvýšením teploty, podobné s kachlovým sporákem v kuchyni s litinovou plotnou, většinou se dvěma pečicími troubami, kdy po skončení topení ještě k ránu byl sporák vlažný.
Dnes už není tak obvyklé topení pilinami v tzv. „piliňácích“. Pro přípravu topení byla nutná palice na dusání pilin kolem svislé dřevěné kulatiny ve středu, která se po udusání podobně jako vodorovná dole vytáhla, a na zatopení stačilo kousek tehdejšího Rudého práva. Bylo pak rychle vytopeno, spíše přetopeno, ale tím se nikdo nezabýval. V šedesátých letech se ve fabrikách začalo upouštět od parního topení a v domácnostech se zase zavádělo ústřední topení.
Z počátku jen jako samotížný systém, neboť centrální plánování nebylo připraveno naplánovat malá oběhová čerpadla, takže je nikdo nevyráběl a výrobci průmyslových oběhových čerpadel měli plné ruce práce s plněním plánu. Také se zakončoval přechod svítiplynu na zemní plyn. V našem okresním městě se z toho důvodu zrušila kolem roku 1971 plynárna se svojí výrobou dehtu (tzv. téur) na dřevěné ploty, střechy s posypem písku a jiné nátěry. Plynofikace teprve začínala, tam kde ještě nebyla, používal se na vaření zvláště na vesnicích propan-butan. To zase působilo další problémy: státní plánovací komise nenaplánovala výroby redukčních ventilů k plynovým lahvím a dalo hodně starostí a vzalo hodně času každému, kdo se je pokusil sehnat.
Nebo vanové baterie. Vzpomínám, jak jsem v roce 1973 jako zaměstnanec tehdejšího Zemědělského stavebního sdružení objevil ve skladě baterie italské výroby Rapetti. Okamžitě jsem běžel za vedoucím, ten mi podepsal žádost, postoupila se řediteli a po těchto schváleních jsem pro ni chvátal do skladu, nežli by bylo pozdě.
Jiný problém byl návrh topení: dnešní nesčetné topenářské firmy a firmičky se svými projektanty tehdy neexistovaly. Tyto práce prováděly pro bytové a rodinné domky Okresní podniky služeb nebo Okresní stavební podniky, v malé míře specializovaná Stavební družstva. Disponovali jedním projektantem, který řešil tepelné ztráty bytu, jednotlivých místností a navrhoval velikost radiátorů. Více se o úspory energií nikdo nezajímal, neboť prioritní starost byla shánění uhlí z jediného podniku Uhelné sklady a to se většinou neobešlo bez úplatku.
V mnoha případech se ÚT řešilo vlastními silami. To se sehnal (začínalo se sháněním) jeden nebo dva topenáři z uvedených institucí, kteří byli přemluveni, a v bytě začali projektovat: zde stačí osm článků topení, zde deset, zde dáme šest atd. Pak přidali soupis materiálu, jenž bylo potřeba naplnit. Ale stačil např. rohový ventil a shánění se po prodejnách se protáhlo. Autogen nesměl nikdo vlastnit, KSČ měla strach, aby se někdo neobohatil. Nejčastěji se potají na víkend autogen přemístil z firmy s rizikem setkání s tehdejší Veřejnou bezpečností, kde by první otázka zněla: máte o zapůjčení papír? Pokud ne, následoval výslech na Veřejné bezpečnosti, hlášení do firmy a problémy, v horším případě i vyhazov z práce. Nebo legálně zapůjčit. Podmínka byla vycházet s vedoucím.
Od partnerů ASB
Při vytápění kamny je paradoxní, že přes pružnost a rychlost výroby tepla vyhrál podstatně pomalejší centrální způsob ohřevu místností. Doba pokročila a tyto způsoby upadly, až na malé výjimky v důchodcovské vrstvě obyvatelstva, v zapomnění. Dnešní trh nabízí až bezpočet dokonalejších a vzhledem k cenám energií sofistikovanějších způsobů vytápění a ohřevu vody.
Po zavádění ústředního topení nastupovala státem podporovaná plynofikace. Tato podpora pro tohle a pro všechny se stěží bude opakovat. A neperspektivní dotace na výměnu uhelného kotle za lepší uhelný kotel zůstává variantou jen pro menší část obyvatelstva. Na štěstí pro ostatní, neboť mnozí do nich stále vylévají opotřebené oleje, a jak bude klesat životnost těchto dotačních uhelných kotlů, stěží budou zachovány jejich parametry.
Ladislav Štrajt
Autor se zajímá o problematiku oboru.
Článek byl uveřejněn v časopisu TZB Haustechnik 3/2017.
