Kudy vedou ulice?

Jak moc se od sebe jednotlivá města světa liší v pravidelnosti své uliční sítě? Je nějaká logika v tom, na kterou světovou stranu se obracejí a kudy vedou hlavní městské třídy? Je to věc náhody a konkrétních podmínek daného místa, nebo lze vysledovat nějaké obecné trendy v tom, jak vypadá síť veřejných prostorů v urbánním prostředí?

Není žádným tajemstvím, že města na světě se od sebe navzájem liší a že některá lze poměrně snadno identifikovat pouze na základě jejich uliční sítě. V zásadě lze vysledovat dva extrémy – přesnou geometrickou síť vzniklou racionální úvahou při zakládání města a živelnou změť krátkých křivolakých uliček, kterou si vyžádaly přírodní nebo sociální podmínky v době vzniku města.

Článek ze srpnového čísla časopisu Applied Network Science od profesora University of South California Geoffa Boeinga přinesl zajímavou metodu grafického vyjádření této míry entropie uliční sítě a převládajícího směru orientace ulic. Na příkladu sta světových měst tak můžeme sledovat převládající orientaci veřejného prostoru i míru jeho rigidity.

Unikátní vlastnosti každé z městských matrix byly v práci profesora Boeinga vyjádřeny v jednoduchém terčovém diagramu. Do polárního histogramu byly na základě dat z Open Street map zaneseny městské ulice podle své orientace (východo-západní, severo-jižní apod., přičemž sever je v kruhu standardně nahoře).

Velikost jednotlivých pruhů poté vyjadřuje procentuální poměr délek těchto ulic vůči jiným – čím více se barevný pruh přibližuje k okraji diagramu, tím více kilometrů takových ulic městská uliční síť obsahuje.
Získáváme zajímavé srovnání. Pro americká města, založená v době počínající industriální revoluce, jsou typické pravidelné pevné mřížky ulic, zatímco evropská nebo asijská města jsou mnohotvárnější, ve středu polárních diagramů s hustými klastry.

Poměrně působivá je také orientace nejdůležitějších uličních směrů. Do jisté míry je jistě dána lokálními podmínkami, jako je orientace k moři či řece, na druhou stranu se však města v teplém podnebí – ve většině případů – poměrně důsledně vyhýbají budování ulic vystavených jižnímu svitu, které by je mohlo přehřívat.

Praha je mezi městy zkoumanými z hlediska uliční entropie zhruba na rozmezí dvou pólů. Dá se předpokládat, že křivolaké jádro Starého města v diagramu profesora Boeinga vyrovnává zástavba z 19. století se svými bloky a pravoúhlou sítí městských tříd a menších ulic.

TEXT: RED
FOTO: GEOFF BOEING, ISTOCK