Je nutné chránit venkov a krajinu, která životu v malých obcích dává smysl

Je nutné chránit venkov a krajinu, která životu v malých obcích dává smysl

Kdo vynalezl první město? Asi ďábel. Snažím se vzpomenout si, kdo je autorem tohoto citátu. Možná švédský lékař a spisovatel Axel Munthe. V proudu podobných úvah pak vesnice není vynález, ale sociální úkaz. Podléhá mnohem bouřlivějším a výraznějším změnám než město. A mnohem méně si těchto změn všímáme.

Známe města starší než čtyři tisíce let. Jsme ochotni o městech uvažovat jako o „vynálezu“, protože je doprovázejí významná rozhodnutí: o založení, rozšíření, povýšení, opevnění, o statusu: královské, svobodné, hanzovní, hlavní, a mívá zvláštní předpisy a úřady: stavební předpisy či Úřad hlavního architekta. Jistě, i vesnice se zakládaly, prodávaly, vyhlazovaly. Ale jako urbánní útvar, jako socio-ekonomická jednotka, jsou bezesporu mnohem staršího data než města. Přeskočíme-li pravěk, vznikají vesnice zejména ve středověku za účelem kolonizace, tedy hospodářského využití krajiny. Jejich velikost a rozmístění odpovídají akčnímu rádiu obyvatel, tj. do jaké vzdálenosti jsou schopni od obydlí dojít pěšky, dojet s koňským či volským potahem a vykonat na půdě práci, respektive přepravit materiál (úrodu, dřevo apod.). Tvar vesnice se pak řídí podle způsobu založení nebo podle krajinných podmínek. Funkce vesnice se neměnila po tisíciletí. Zajišťovala bydlení v určité sociální skupině, zajišťovala práci (a do značné míry ji i organizovala) a obživu. V určitých dobách a případech také poskytovala ochranu svým občanům před loupeživými a vojenskými vpády. A také svým způsobem sociální péči o handicapované.

Závislost vesnice a zemědělství slábne

To, co bychom ve městě vnímali jako fádnost, dnes na vsi oceňujeme jako svéráz. I neodborník si všimne podobného způsobu umístění, dispozice a provedení venkovských stavení ve středních Čechách: úzký štít otočený do hlavní ulice, dlouhá úzká stavba hluboko do dvora. Lomená střecha nadproporčně vysoká. Jinak vypadají rozšafně rozsedlé chalupy na Chodsku a statky v jižních Čechách. Oblouková zdobení nad okny a fasády kryté šindelem či dnes častěji eternitovou taškou jsou typické pro severočeské chalupy. Od Liberecka přes Krušné hory až k Chebu lze nacházet sudetoněmecký styl zděných přízemních podlaží a hrázděných pater. Ta byla určena k bydlení, zatímco přízemí bylo určeno pro hospodářské a technické užití. To kvůli vysokým pokrývkám sněhu v zimě. A tak bychom mohli pokračovat od kraje ke kraji. Stylová podobnost byla dána jednak přírodními podmínkami, jednak způsobem života a hospodaření, ale také třeba tím, že v místě působili dva tři místní tesaři, kteří domy v okolí opravovali, rozšiřovali a stavěli. Z generace na generaci si předávali své zkušenosti, dovednosti i znalosti místních materiálů, které se ke stavbám používaly.

Funkce vesnice, způsob života v ní a tím i urbánní styly se začaly výrazně měnit v 19. století s příchodem industrializace. Jedním z důsledků je vysídlování – obyvatelstvo se přesouvá za prací a lepší obživou do měst. Druhým je postupný pokles významu zemědělství v národním hospodářství, růst produktivity práce a snižování zaměstnanosti. Bývalí zemědělci či kovorolníci, kteří se do města neodstěhují, dojíždějí tam za prací. Tradiční venkovská hospodářství, statky a usedlosti ztrácejí svoji ekonomickou funkci. Nastává však i opačný pohyb. Ve vesnicích vznikají letní a rekreační sídla městských lidí. Stálí obyvatelé „poměšťují“ svá venkovská bydlení. V blízkosti velkých měst vznikají vilové enklávy (u Prahy např. Řevnice, Dobřichovice, Roztoky). Rozvíjí se turismus. Do venkovských, zejména horských obcí proniká moderní architektura. A dlužno dodat, že jen vzácně respektuje historický a přírodní kontext místa.

Vliv těchto trendů je patrný po celé 20. století a nejen v českých zemích, podobným vývojem prochází i venkov evropský. Přestavují se tradiční objekty, staví se nové domy, zástavba se zahušťuje. U obytných stavení už není třeba stodol ani chlévů. Záhumenky a zahrady slouží k odpočinku a zábavě, spíše než k samozásobitelství potravinami. Pokračuje industrializace, a to včetně industrializace zemědělství. Staví se velkokapacitní provozy pro živočišnou výrobu, sýpky a sklady. Také bytové domy, tzv. bytovky či paneláčky, pro zemědělské dělníky.

České zvláštnosti

Český venkov však prošel ještě několika specifickými změnami. První takovou byla kolektivizace po druhé světové válce. Po stránce urbanismu výrazně urychlila a prohloubila industrializaci zemědělství, změnila vlastnické vztahy k půdě a funkce bydlení na venkově. Ovšem změna způsobu života byla pozvolnější, projevila se výrazněji až v 60. a 70. letech. Snaha při­způsobit bydlení v malé obci podmínkám (či komfortu) města byla podporována a usměrňována direktivní regulací výstavby a urbánního rozvoje. Existují například vesnice, většinou nedaleko větších měst, kde se směly v určité době stavět pouze rodinné domy typu „benešák“ do přísně pravoúhlých nově vznikajících ulic.

Venkovská stavení v době kolektivizace zemědělství ztrácejí svou hospodářskou funkci, využívají se pouze na bydlení. „Na venkově se projevuje snížení kulturní úrovně obyvatel a pokles řemeslné úrovně stavebních i odborných firem zejména v období do roku 1990. Soukromý majetek ztratil na přechodnou dobu svou hodnotu, což se odrazilo na jeho stavu a údržbě. Lidé nenašli vztah ke společnému vlastnictví. Architektonická úroveň staveb na venkově se zhoršila špatnou kvalitou stavebních a řemeslných prací, stavební výroba je orientována na hromadnou výstavbu pro bydlení,“ charakterizuje tuto dobu ing. arch. Lea Vojtová ve své studii Venkovský prostor, architektonické a urbanistické dědictví vesnice, kulturní hodnoty a rozvoj venkova.

S tím přišla potřeba „občanské vybaveno­sti“, a tak byly plánovány a budovány v „Akci Z“ nové samoobsluhy řetězců Včela nebo Jednota, kulturní domy, resp. restaurace, a tělocvičny. Vesnice byly obohaceny o typizované šedobéžové škatulky s dveřmi, co se samy zavírají mechanickým ramenem Brano a které bývají odemčené jen z jedné poloviny. Na venkově vznikají stavby, které neodpovídají venkovskému prostředí. Naproti tomu chátrají velké, tradiční zemědělské usedlosti a sídla někdejší venkovské šlechty, která zpravidla s přilehlou zahradou či parkem tvořila přirozený prostor správního a společenského života na vsi. Nejen tyto zámečky a starobylé, mnohdy ještě středověké zemědělské usedlosti dnes působí problémy s rekonstrukcemi a revitalizacemi. Ukazuje se také nezřídka, že „benešáky“ jsou příliš veliké a provozně příliš náročné na jejich stárnoucí obyvatele. Také proto se dnes špatně prodávají.

Významným urbánním prvkem venkova se v době normalizace stává chalupářství. Na vesnicích posiluje funkce bydlení rekreačního. Chalupáři se k původnímu domovnímu fondu staví většinou konzervativně, čímž příznivě napomáhají zachování tradičního urbánního modelu českého venkova. Ke druhé skokové změně dochází po roce 1989, opět změnou vlastnických vztahů k venkovským nemovitostem a půdě. Oživuje se zemědělská malovýroba a obnovují se či nově zakládají řemeslné dílny a provozovny. Tímto trendem se sice nedaří vyvážit vylidňování venkova, ale vstup podnikavých lidí, mnohdy celých mladých rodin, má na rozvoj vesnic citelný vliv. „Důležitým momentem podmiňujícím zachování hodnotných historických objektů je nové funkční využití odpovídající charakteru, stavebně-technickému stavu a možnostem vlastníka objektu. Pro řadu historicky cenných objektů je obtížné nové ade­kvátní funkční využití nalézt. Objekty v centru obcí lze využít pro místní samosprávu, pro kulturní účely, občanskou vybavenost obce. U větších objektů, např. zámeckých areálů v majetku obcí, je mnohdy jediným řešením využití pro domovy důchodců a obdobné humanitární účely. Rozdílný přístup je ovlivňován špatnou ekonomickou situací vlastníka či nájemce objektů, kteří bez silného investora nejsou schopni kvalitní rekonstrukci a provoz objektu zajistit,“ konstatuje Lea Vojtová.

Vesnice je i kaše

Devadesátá léta jsou rovněž počátkem stavební horečky, která sotva nachází srovnání. Staví se většinou na orné půdě, do pravidelných pravoúhlých uličních sítí. Nové venkovské domy nemají s původní funkcí vesnice prakticky nic společného. Nejsou určeny k osidlování a obhospodařování okolní půdy, závislost obyvatel na zemědělství nebo řemeslné živnosti je prakticky nulová. V okolí velkoměst vzniká to, čemu jsme se od Američanů naučili říkat „urbánní kaše“, nicméně v menších měřítkách lze podobný typ nové zástavby najít i v odlehlejších obcích. Jeden diskusní příspěvek na odborných stránkách Archiweb.cz tuto urbanistiku charakterizuje takto: „Pozemek čtyři sta metrů čtverečních, tři základní typy staveb, zvenčí plynosilikát, uvnitř papír, vlastně sádrokarton, na zahrádce trávník. Někdy se setkáme i s hrůzou řadové zástavby uprostřed pole. Cena za provedení a umístění nejméně třikrát převyšuje hodnotu. Kvalita postmoderního života v takovém sídlišti? Pro rohlíky k snídani si nedojdeme, protože ve vsi obchod zrušili. Jezdíme dvacet minut do supermarketu a rohlíky dáváme do mrazáku. Školka v obci není, do školy musíme děti vozit automobilem do sousední vsi, protože místní školu koupil místní truhlář, výrobce laminovaných kuchyňských linek. Šťastlivec má jediný práci v obci.

Pracovat musíme ve městě, ve vsi žádná pracovní místa nejsou. Nevadí, jezdí tam stejně všichni ostatní. Sportoviště kromě prehistorického fotbalového hřiště na druhém konci vesnice není žádné. A stejně nehrajeme kopanou, o víkendech vozíme bicykly na Šumavu. Kino je jen v multikině v krajském městě. Nevadí, máme přece domácí kino. Veřejné lázně se saunou žádné. K čemu, když jsme si pomohli k vlastnímu bazénku a saunovací kabince pro dva? Hospoda žádná, nechali ji spadnout dřív, než jsme se přistěhovali. Napít se můžeme přece doma, stejně to stojí peníze. Kulturní dům se proměnil v chátrající propadlou bankovní zástavu. Ostatně, na co bychom potřebovali vesnickou zábavu? My máme místo toho grilování, pokud sousedka čtyři metry od našeho grilu nevětrá přikrývky. Kadeřník, masér, manikýrka? Nikdo nemá ve svém sádrokartonovém domečku místo na malou provozovnu. Náves? Nač, abychom se denně vídali s debilními sousedy? Je to tu všechno nové a čisté, krásně se tu bydlí. A jak se tu žije? No nijak, žijeme přece úplně jinde. Jinde pracujeme, jinde nakupujeme, jinde jíme, jinde se vzděláváme, jinde sportujeme, jinde se povznášíme… Nebo ne?“

Jiným specifickým vlivem na tuzemský venkov jsou strukturální fondy Evropské unie. Nepochybně ve většině případů peníze z těchto dotací napomohly realizaci potřebných a užitečných záměrů. Stejně jisté je však i to, že finanční pomoci byly nasměrovány také do soukromopodnikatelských projektů, turistických atrakcí, sportovně-rekreačních resortů a jiných podniků, které se vymykají historickému, sociálnímu i krajinnému kontextu místa, kde vznikly. I ty bohulibé záměry se potýkaly s nevhodnými podmínkami. Minimální hodnota dotovaných projektů byla stanovena příliš vysoko pro malé obce, které si potřebovaly upravit náves, dostavět autobusovou zastávku a udělat konečně něco s nevzhlednou prodejnou Jednoty. Začaly proto vznikat velkorysé revitalizační projekty společensko-kulturních center obcí, nových míst k setkávání, a ještě se musely spojit tři sousední vesnice na stavbu cyklostezky, aby se na dotace „dosáhlo“. Tak mi to líčil jeden starosta z Podřipska. Zřejmě tedy i po odeznění epochy strukturálních fondů zůstanou v české krajině pozoruhodné artefakty.

Vesnice roku – nic složitého

Urbánní proměny venkova jsou tedy poměrně rychlé, hluboké a složité. Pro nemálo obcí byly vynucené i chtěné změny investičně příliš náročné a vedly k předlužení. Jsou ale obce, opět jich je jistě většina, které musejí nové vlivy dobře zvládat. Ministerstvo pro místní rozvoj vyhlašuje každoročně anketu Vesnice roku. Zeptali jsme se starostů několika nyní či nedávno oceněných obcí na jejich názory na venkovský urbanismus. „Pro mě znamená asi nejvíce vzhled naší obce,“ říká Tomáš Dubský, starosta obce Vysočina. Obec se skládá ze čtyř místních částí, z nichž každá je trochu jiná. Dvě části jsou památkově chráněny. Obec se nachází v chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy a Železné hory. „Už toto samo o sobě dlouhodobě určuje vzhled naší obce. Jako velice důležité pro současný vývoj spatřuji rozhodnutí nechat si vypracovat Projektovou studii veřejných přírodních ploch obce Vysočina, kterou máme od roku 2011. Jedná se o dlouhodobý koncepční materiál vypracovaný Ing. Arch. Terezou Šmídovou. Jednotlivé úpravy se provádějí postupně a mají již několik výstupů (mimochodem, rekonstrukce čekárny v Možděnici získala letos ocenění Zlatá cihla v Pardubickém kraji). Od letošního roku na tuto studii navazuje Projekt úpravy veřejné zeleně od stejné autorky,“ říká T. Dubský. Jaké priority v rozvoji vesnic starosta má? Jsou to ochrana přírody, zachování tradičních hodnot a staveb, nebo rozšiřování obce, zvyšování počtu obyvatel, podpora turistického ruchu či jiného podnikání? „Uváděné priority se v našem případě prolínají.

Samozřejmě základem pro každou obec je život a s tím související udržení občanů v obci. Z tohoto hlediska je pro nás důležitý projekt výstavby rodinných domů ve Rváčově. Na soukromých pozemcích zde vzniklo celkem 39 stavebních parcel,“ přibližuje starosta Dubský. „Několik parcel se podařilo vytvořit i uvnitř obce při tvorbě nového územního plánu. V naší obci se nachází část Souboru lidových staveb Vysočina, a to skanzen Veselý Kopec. Jedná se o nejnavštěvovanější památku Pardubického kraje s roční návštěvností zhruba 60 tisíc turistů. Tomu odpovídá i náš pohled na turistický ruch, ve kterém spatřujeme možnost zaměstnání pro naše občany. Obec v krátké době vybudovala čtyři turistická odpočívadla a letos dokončila nové informační značení.“ O vztahu k zeleni svědčí umístění v soutěži Vesnice roku 2014, Vysočina získala Zelenou stuhu Pardubického kraje a v celostátním kole se umístila na 3. místě. „Provádíme postupné úpravy veřejných prostranství. Snažíme zachovat původní ráz jednotlivých místních částí,“ dodává T. Dubský. Podle něj obec neřešila závažný konflikt mezi investorem nějakého nového stavebního projektu a občany obce či s obecní samosprávou. „Určitě velkou roli v takovýchto případech hraje stavební úřad a v našem případě zastupitelstvo obce, které se snaží k podobným projektům přistupovat s chladnou hlavou. V poslední době se začínají objevovat projekty zaměřené na agroturistiku,“ říká k tomu starosta Dubský. „Máme zpracovaný nový územní plán platný od září 2014. Byl zpracováván dva roky a probíhala řada konzultací s občany a podnikateli. Zatím nemáme požadavek na změnu. V minulosti se změny prováděly pouze v opodstatněných případech, zhruba jednou za čtyři roky.“

Letošní Vesnicí roku je Krásná u Aše. Její starosta Luboš Pokorný vidí urbanismus jako obor, který řeší souvztažnosti mezi jednotlivými funkčními celky obce, jejich vzájemné logické uspořádání, propojení, rozvoj a návaznost intravilánu na extravilán obce. „V současnosti se snažíme o vyvážený rozvoj a zachování původních staveb, které rekonstruujeme a hledáme pro ně nové využití. Podařilo se nám provést kompletní přestavbu a revitalizaci bývalého vojenského areálu roty pohraniční stráže. Budovu kasáren jsme zrekonstruovali na bytový dům se šestnácti malometrážními bytovými jednotkami, budovu garáží jsme přestavěli na mateřskou školu a zázemí výjezdové jednotky Sboru dobrovolných hasičů Krásná včetně dvou parkovacích stání pro zásahová vozidla. Ze shromažďovacího prostoru vznikla nově náves, kterou tvoří částečně zeleň a částečně plocha zpevněná žulovou štěpkou, doplněnou dřevěnými prvky. Střelnice byla revitalizována na dětské hřiště a přírodní zahradu u mateřské školy. Realizujeme také mnoho projektů týkajících se zlepšení stavu přírody včetně revitalizace vodních ploch. Provádíme pravidelnou výsadbu nové zeleně a nyní dokončujeme projekt na regeneraci zeleně v obci,“ vypočítává L. Pokorný. „V současné době obec připravuje zadání pro zpracování projektové dokumentace na výstavbu domu pro seniory, který by měl maximálně ctít venkovský prostor a poskytnout nájemníkům komfortní bydlení v samostatných, případně řadových domcích. Obec uvažuje také o odkoupení nejstarší hrázděné stavby a místní Sokolovny a jejich citlivé rekonstrukci.

Zhruba před deseti lety byly v Krásné připraveny a zasíťovány lokality pro výstavbu rodinných domků, které jsou již dnes všechny zastavěny. Současný počet obyvatel je ideální a plně odpovídá kapacitě vybudované infrastruktury a masivnější nárůst obyvatel by již mohl být problémem. Co se týká zvýšení turistického ruchu, tak je to jedna z priorit celého nejen Ašska, ale také sousedního Bavorska a Saska. Problémem celého mikroregionu je v současné době naprostý nedostatek kvalitních ubytovacích kapacit.“ Starosta dále popisuje řešení záměru vybudovat v blízkosti hotelu zařízení na zpracování odpadu. „Po sdělení svého záměru zástupcům obce a vlastníkovi hotelu však došlo k dohodě, majitel hotelu areál odkoupil a připravuje zde projekt na výstavbu rekreačního bydlení a zázemí pro volnočasové aktivity,“ sděluje řešení starosta. „Obec má zpracován územní plán z roku 2009 a do minulého roku nebyla realizována žádná změna. V letošním roce bylo podáno šest žádostí na změnu územního plánu a v příštím roce obec plánuje zadat zpracování nového územního plánu, který bude reagovat na nové potřeby a skutečnosti a bude obsahovat změny vyvolané  probíhající pozemkovou úpravou.“

Pro Bohuslava Roda, starostu jihočeského Jarošova nad Nežárkou, představuje urbanismus „…jakýsi řád zajišťující harmonii obytných sídel.“ Tento řád se v obci opírá o územní plán a o kompromis při jednání se stavebníky. „Závaznost a neměnnost územního plánu je asi jen na stránkách učebnic. Jsem ve funkci starosty třetí volební období a řešíme druhou změnu územního plánu. Vlastníci pozemků nechtějí respektovat ,barvu nějakých čar v mapě‘. Pak se diví, že jejich žádost propadne sítem schvalovacího procesu. První, komu svůj údiv sdělí, je starosta,“ říká B. Rod. „Samozřejmě nastávají situace, kdy stavebníkova představa je jiná, prozatím jsme se u jednotlivých případů vždy nějak shodli na kompromisech přijatelných pro obě strany. V oblasti případných developerských projektů začne diskuze už nad zastavovací studií oblasti. To nás pravděpodobně čeká v nejbližších letech, protože o stavební pozemky v naší obci je veliký zájem.“

Černotínu na Valašsku dělá starostu Jiří ­Andrýs. „Urbanismus, konkrétně pro nás, tedy obecní úřad, je soubor činností, opatření a regulací, které provádíme v zastavěném území obce za účelem rozvoje. K tomu nám slouží Územní plán a Plán rozvoje obce,“ říká v rozhovoru pro ASB. „V současné době je platný územní plán z roku 2005, u kterého proběhly tři změny. Nyní tvoříme nový územní plán, který by měl být dokončen v roce 2016. Změny územního plánu se operativně řeší podle aktuálních potřeb obce a občanů. Myslím si, že občané s novými stavebníky problém nemají. Život občanů ovlivňuje blízkost lomů a hranické cementárny. Negativní dopady důlní činnosti se snažíme s vedením firmy řešit a předcházet jim. Konkrétně při každém odstřelu v lomu jsou otřesy na vytipované budově měřeny seismografem. V dohodnuté budově je stálý seismograf, který měří otřesy důlní činnosti.“ Černotín získal Zlatou stuhu a titul Vesnice roku Olomouckého kraje.

Hodnotitelská komise ocenila především zapojení občanů do dění v obci, péči o životní prostředí, příkladnou péči o sakrální stavby a technické památky, zapojení všech generací občanů do života obce nebo například vytváření podmínek pro aktivní využití volného času. Obec zaujala také promyšleným přístupem k vlastnímu rozvoji nebo vytvářením vhodných podmínek pro výstavbu nových rodinných domů. „Prioritou rozvoje obce je vytvořit podmínky v obci pro kvalitní a spokojený život občanů. Rozvoj musí probíhat harmonicky. Vytýčili jsme si tyto cíle: zlepšení dopravní a technické infrastruktury (např. výstavba chodníků, oprava komunikací, rozšíření veřejného osvětlení, separaci odpadů), zlepšení a stabilizace stavu životního prostředí, péče o lesní porosty, výsadba nové zeleně, protipovodňová a protierozní opatření, zlepšení kvality života (např. podpora školství, volnočasových aktivit dětí a mládeže, péče o kulturní dědictví, podpora sportu) a podpora podnikání,“ vypočítává starosta Andrýs.

Odpovědi starostů úspěšných obcí nevypadají nijak složitě. To ale nic nemění na tom, že vesnice velmi složitým vývojem procházejí. Je nutné zajistit jejich obyvatelům dostatek volnosti při realizaci jejich plánů na živobytí a seberealizaci. Zároveň je však nutné chránit venkov a krajinu, která životu v malých obcích dává smysl.

Text: Jan Tesař
foto: SHUTTERSTOCK

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.