Schmelowského vila v Jablonci nad Nisou

Asi jen málokdo by ve městě proslulém spíše svou secesní architekturou hledal funkcionalistickou vilu evropského významu. Jejím autorem byl přední německý architekt Heinrich Lauterbach.

Vila, kterou lze bez nadsázky označit za jednu z nejhodnotnějších meziválečných staveb na našem území, byla postavena roku 1933 pro lékaře Friedricha Schmelowského. Jejím tvůrcem byl čelný představitel tzv. Vratislavské architektonické školy, Heinrich Lauterbach a dokončena byla necelé dva roky po jeho první jablonecké realizaci, Háskově vile v Průběžné ulici.

Výstavba jabloneckých vil souvisela s výstavou Wohnung und Werkraum (WUWA), pořádanou roku 1929 slezskou pobočkou spolku Deutsche Werkbund ve Vratislavi. Na rozdíl od obdobně koncipované výstavy, která proběhla roku 1927 ve Stuttgartu, byli tentokráte mezi účastníky i zastánci konzervativního proudu architektury.

Samotná výstava měla mezinárodní ambice a snažila se prezentovat moderní a dostupné bydlení s důrazem na jeho funkční a technologické řešení. Mimo jiné zde byly například položeny základy pro využívání průmyslově vyráběných stavebních systémů používaných v rámci standardizované a typizované výstavby. Volba Vratislavi nebyla náhodná, neboť město tvořilo v této době jedno z center moderní architektury. Lauterbach, který byl jedním z hlavních protagonistů a ini­ciátorů výstavy, se zde prezentoval mj. vzorovým domem č. 35, který lze považovat za předobraz pozdějších jabloneckých vil.

Obě zmíněné stavby jsou významné nejen osobou architekta, ale i svými osvícenými stavebníky. Starší z nich si nechali postavit čerství novomanželé Jaroslav a Zdeňka Háskovi, které zaujal model Lauterbachova domu na výstavě rodinného bydlení ve Zhořelci. Zalíbil se jim dokonce natolik, že si obstarali architektovu adresu a po návratu domů ho obratem kontaktovali. Jejich upřímný zájem na Lauterbacha silně zapůsobil, a tak se krátce na to vypravil do Jablonce.

Ačkoliv moderní funkcionalistická vila působila v poměrně konzervativním Jablonci téměř jako zjevení, získal Lauterbach krátce po dostavbě Háskovy vily zakázku na další rodinný dům. Objednavatelem byl nyní místní dermatolog Friedrich Schmelowsky. I v tomto případě však sehrála stěžejní roli rodina Háskova, kterou pojil se Schmelowskými přátelský vztah. Tato skutečnost byla spolu s pozitivním přístupem obou rodin k moderní architektuře hlavním důvodem pro opětovné angažování architekta Lauterbacha.

Schmelowského vila stojí v dnešní Opletalově ulici, na okraji vilové čtvrti dříve zvané Neubausiedlung, navržené v meziválečném období. V jejích architektonických formách jsou patrné nautické tendence tzv. aerodynamického funkcionalizmu, pro vratislavskou školu do značné míry charakteristického. Z ulice se proto do domu vstupuje přes „lodní„ lávku, v průčelí se uplatňují kulatá okna a obývací pokoj připomíná lodní můstek.

S obdobnou, rovněž mimořádně kvalitní vilou se lze shodou okolností setkat i v sousedním Liberci. Zde byla roku 1929 v Husově ulici postavena podle návrhu Thilla Schodera, žáka Henryho van den Velde, vila pro místního průmyslníka Strosse, evokující zaoceánskou loď.

Lauterbach se ve svém návrhu neomezil jen na samotný dům, ale navrhl také oplocení pozemku a celkovou úpravu zahrady, včetně betonového bazénu. Stavebními pracemi byla pověřena místní stavební firma ing. Alberta Thameruse.

Konstrukce vily je na svou dobu značně progresivní – jejím základem je ocelový skelet, vyplněný tzv. sendvičovým zdivem. Střecha domu je plochá a rámy oken i dveří kovové. Jako omítky je užito tehdy moderního a oblíbeného břízolitu. Centrálním komunikačním prostorem je vstupní hala, ze které je přístup do dalších částí domu. Přízemní obytná část je kaskádovitě řešena a skládá se z jídelny a obývacího pokoje, který je nejprostornější místností domu. Jídelna je od něj oddělena pouze nábytkovou stěnou a zatahovacím závěsem. Zaoblený, mírně vysutý obývací pokoj nesený traverzami, se do zahrady obrací svou prosklenou stěnou. Podlaha je pod úrovní jídelny, ze které se do něj schází po několika dřevěných schodech. Přímý přístup z pokoje do zahrady zprostředkovává ocelové šnekové schodiště.

V přízemí je zároveň situováno i funkční zázemí domu, jako kuchyň či žehlírna a nechybí ani pokojík pro služebnou, toaleta a garáž, zaujímající severní část domu.

Privátní patro je přístupné ze vstupní haly po jednoramenném, zalomeném schodišti. V něm se nalézá rozměrná ložnice, koupelna, toaleta, pokoj pro hosty a obytná terasa. Mimořádně zajímavá je především koupelna, umístěná v arkýři s kulatým oknem. V ní se nachází téměř intaktně dochované původní sanitární zařízení, mj. nedělené trojité umyvadlo na trubkových chromovaných nohách. Technicko-provozní části vily jako fotokomora, kotelna, sklepy, prádelna, sušárna jsou poměrně logicky situovány v suterénu.

Naprostým unikátem jsou pak mimořádně zachované interiéry, včetně původního mobiliáře, obkladů, parket i tapet, které zůstaly během své více než sedmdesátileté existence téměř beze změny. Ve zcela autentické podobě lze vidět dokonce i takové prvky jako čalounění, jednotlivé ovládací spínače či stále funkční původní systém ústředního topení a měděné rozvody vody.

Jedinou slabinou domu byly a jsou, stejně jako v případě známé vily Tugendhat, tepelné ztráty, se kterými se obyvatelé vily potýkají dodnes.

Ovšem i přes výše zmíněný nedostatek se Lauterbachovi podařilo bezezbytku naplnit dobový funkcionalistický ideál harmonického spojení domu a přírody, s níž byli majitelé v kontaktu i uvnitř domu, kde jim dlouhá pásová okna poskytovala působivý výhled na horskou scenérii obklopující město.

Heinrich Lauterbach se narodil 2. března 1893 ve slezské Vratislavi. Po maturitě v roce 1912 na gymnáziu sv. Máří Magdaleny začal studovat na místní Akademii pro umění a umělecká řemesla. Zde pobyl pouze rok a následovalo další studium na Vysoké škole technické v Darmstadtu (1913 – 1914) a Drážďanech (1919 – 1920), kde získal titul diplomovaného inženýra architekta. Studia přerušila v letech 1914 – 1918 první světová válka, během níž byl Lauterbach nucen nastoupit povinnou vojenskou službu. Po dokončení studií pracoval krátce v ateliéru Hanse Poleziga v Berlíně-Charlottenburgu, který významně ovlivnil jeho další směřování. Do roku 1925 pracoval v řadě projekčních a stavitelských kanceláří v Kasselu, Berlíně a Opoli. Po svém návratu do Vratislavi nastoupil dráhu svobodného architekta a stal se členem Svazu německých architektů a slezské odnože spolku Deutsche Werkbund, v němž v letech 1926 – 1929 zastával funkci předsedy. V roce 1929 se zúčastnil příprav výstavy Wohnung und Werkraum a stal se členem prestižní spolku architektů Der Ring v Berlíně. Krátce také přednášel na vratislavské Akademii. Slibně se rozvíjející kariéru však opět přerušila válka. Po jejím skončení následoval odsun z Vratislavi, kde byl nucen zanechat celý svůj osobní archiv, do Německa. Zde pokračoval ve své pedagogické činnosti a roku 1955 se stal členem Akademie umění v Berlíně. Ke sklonku života se odstěhoval do městečka Biberach an der Riss, kde také 16. března 1973 zemřel. Mezi Lauterbachovy nejvýznamnější realizace patří panský dům hraběte Strachwitze v hornoslezském Kadlubu (1925 – 1926), sídlo a obytný dům firmy Kampmeyer ve Vratislavi (1925 – 1926), fotoateliér Maxe Glauera v Opoli (1926), přestavba vratislavské Burzy (1928), vzorový dům č. 35 spolu s řadovými rodinnými domy č. 13, 14, 15 na výstavě Wohnung und Werkraum ve Vratislavi (1929), Háskova (1931) a Schmelowského vila (1933) v Jablonci nad Nisou,  Jünglingova vila v Opoli (1934), Nesselgrundova vila v Kladsku (1938), Kühnerova vila v Kasselu (1952) či žákovský domov Melanchtonské školy ve Steinatalu (1961 – 1965).

Jaroslav Zeman
Foto: Autor, Archiv MG

Autor je spolupracovníkem redakce.