Partneři sekce:
  • Českomoravský beton

Anketa: Nový život památek?

Anketa: Nový život památek?

Chátrající historické památky dnes zachraňují různé iniciativy nadšenců, snaží se o to i obce, ale především těm menším chybějí peníze. Aktuálně se připravuje nový památkový zákon, který si klade za úkol zajistit účinný, transparentní a odborně garantovaný způsob nakládání s památkovým fondem. Co by se podle vás mělo zlepšit především? Je možná symbióza památek a nových architektonických prvků?

Otázka: Jak zacházet s památkami?

Karel Cieślar
Architekt, člen představenstva ČKA, předseda PS pro památkovou péči

V kulturní demokratické Evropě, jejíž součástí je bezpochyby i Česká republika, vždy půjde o nelehké hledání vyváženého vztahu mezi ochranou veřejného zájmu a respektu k individuálním vlastnickým právům. A názor na veřejný zájem se vyvíjí a mění stejně, jako se mění politická i kulturní scéna společnosti. To, jak intenzivně společnost občanů vnímá danou kulturní hodnotu, souvisí s kulturním vědomím této společnosti, systémem vzdělávání, prostorem pro osvětu, který poskytují veřejnoprávní média apod.

Jak máme zacházet s kulturními hodnotami naší krajiny, urbanistických sídel a dědictvím architektury? Památky v sobě uchovávají určitou energii. Když objekt, na který „pamatujeme“, už tuto energii nemá, musí se do něj opět vložit!

Nový život historické památky předpokládá nejen najít pro ni novou funkci, ale především musí být povýšena jako hodnota, kulturní symbol, dominanta. A k tomu nedopomůže bez tvůrčích nápadů architektů ani sebedokonalejší legislativa. Při architektonických počinech přistupujeme k památce šetrně tím, že důsledně a čitelně oddělujeme původní a nové, v kontrastu forem a materiálu.

Takových dobrých příkladů povýšení kulturní hodnoty historického kontextu je u nás i ve světě mnoho. Například objekt filharmonie v polském Štětíně, nedávno oceněný prestižní evropskou cenou za architekturu Mies van der Rohe Award 2015. Projekt byl vybrán na základě mezinárodní architektonické soutěže, jež u podobných zakázek představuje osvědčený a kvalitní způsob výběru projektanta. To dokazuje, že ignorovat diktát nejnižší ceny, který sousední země už v loňském roce zavrhla, je cesta ke kvalitě veřejných investic.

Josef Pleskot
Architekt

Známe slogan, který je často užíván v souvislosti s přidělováním evropských dotací: „Začlenit památky do života“. Je to dobrá výzva, ale dost málo pochopená. Měli bychom se ujednotit, jak jí rozumět.

Pro mě představuje pobídku k vyvinutí veškerého úsilí, aby památka neztratila schopnost předat svůj odkaz – předat štafetu kulturní spojitosti. Znamená to všemožnými soudobými prostředky ji aktivovat, aby nebyla odloženou věcí ve vitríně se speciálním režimem užívání, ne-li dokonce se zákazem užívání.
Vztah k památkám musíme změnit, musíme je opravdu začlenit do každodennosti našich životů.
Samotná legislativa nemůže přinést novou kvalitu, pokud nebude změněn celospolečenský postoj chápání odkazu historie pro autentický život.

Martin Kožnar
Architekt

Příkladů dobré symbiózy starého a nového je dnes už celá řada. Kdyby chyběla informovanost veřejnosti, tak minimálně dost architektů to ví a umí. Nestojí to ani větší peníze, jak by si někdo mohl myslet. Je to však bohužel stále v malém měřítku. Častým úskalím rekonstrukcí, symbiózy starého a nového i v běžné rovině (nearchitektonické), je odlidštění člověka a přírodních materiálů/postupů, které během industrializace proběhlo a stále nás provází. Když nemáte dobrého průvodce-architekta a nepřemýšlíte jinak, než máte zažité, a nechcete tomu věnovat čas, přemýšlíte mechanicky. To platí ve všech případech, ať řešíte rekonstrukci stodoly nebo hradu.

To, že většina starých domů po rekonstrukci vypadá v exteriéru i v interiéru podobně jako nový moderní byt nebo nový moderní dům, je důsledek. Stejné materiály, postupy, technologie a nakonec i výraz jako u domu na zelené louce nebo v bytovce. Je to o míře citu. V neposlední řadě máme strach ze stárnutí a nechceme, aby stárly i materiály, které nás obklopují. Hodně lidí, s kterými jsem kdy mluvil, má společnou fobii. Z natírání a současně z nenatírání materiálů. Výsledkem jsou plastová okna, polystyrenové fasády, plastové podlahy a hlavně všemožné imitace něčeho, co samo sebou není. Je to taková iluzorní hra.
Při rekonstrukcích je důležité neztratit genius loci místa. A zároveň znovuoživit, posílit prostor. V tom nejlepším slova smyslu.

Kateřina Kotalová
Foto: Veronika Benešová