Soutěžemi proti devastaci měst
Česká komora architektů (ČKA) se pustila do intenzivního boje za transparentní zadávání veřejných zakázek. Vyzývá vládu, aby výběrová řízení týkající se výstavby nezadávala na základě kritéria nejnižší ceny, neboť se tak otevírá prostor pro korupci. Nástrojem, který umožní větší transparentnost a měl by proto být častěji využíván, jsou podle ČKA architektonické soutěže.
Soutěží je poskrovnu
Od loňského roku se komora silně koncentruje na propagaci soutěží a transparentnost zadávání veřejných zakázek. Ministry nové vlády chce nyní přesvědčit o nutnosti většího počtu architektonických soutěží.
Ročně se ve veřejném sektoru rozhoduje o zakázkách na zhruba 1 400 staveb. Z toho jen minimum je zadáváno formou architektonických soutěží. Například z 1 500 zakázek na projekt bylo v roce 2008 v Česku vyhlášeno pouhých asi 10 architektonických soutěží, zatímco v Rakousku se ve stejném roce konalo 120 soutěží. Ani vloni nebylo skóre o nic lepší. Většina zakázek je zadávána formou obchodních soutěží a výběrových řízení, kde se rozhoduje především podle ceny. Soutěž o návrh tak vůbec neproběhne. Vypsaná veřejná obchodní soutěž pak často bývá špatně připravená a vyhodnocená. Přitom kvalita výsledné realizace je zásadně ovlivněna kvalitou projektu.
ČKA proto mimo jiné vyzvala členy vlády, aby se výběrová řízení v oblasti pozemních staveb nezadávala na základě nejnižší nabídnuté ceny. Nejlevnější projekt totiž vůbec nemusí být nejvýhodnější, nízká cena jde na úkor kvality. „V architektuře je soutěž o nejnižší cenu soutěží o nejnižší kvalitu,“ argumentuje předseda ČKA Jan Vrana. Podle něj často vyhrávají takové nabídky, kde cena neumožňuje zakázku zodpovědně zpracovat a najmout kvalitní odborníky. „Výsledkem jsou nekvalitní územní plány a nekvalitní projekty pro špatné stavby,“ tvrdí předseda ČKA. Výběrová řízení zadávaná na základě nejnižší ceny tak podle něj mají na svědomí devastaci českých měst a obcí.
Podle názoru ČKA jsou důvody, proč se vyhlašuje málo soutěží, různé – může jít jak o klientelismus, prokorupční prostředí a nedostatek úsilí o transparentnost, tak o snahu získat zdarma názory na řešení, které zadavatel sám nezvládne. Může ale také jít o pouhou nevědomost, neznalost či neorientovanost investora.
Podle Jana Sapáka mohou architektonické soutěže sice pokrýt jen menší zlomek zakázek, které by podléhaly výběrovému řízení – méně než 10 procent, ale celkově, pokud by byly využívány v tom rozsahu, jak je v civilizovaných zemích obvyklé, by se mělo formou architektonické soutěže vybírat 60 až 120 nejdůležitějších projektů ročně, zatímco v současnosti jich je pouze kolem deseti až dvaceti. Tím by se podařilo ovlivnit celkové klima v investiční výstavbě. Zakázky prostřednictvím architektonické soutěže by měly být zadány u každé stavby nad 80 milionů korun v centru města nebo okolí, v cenném nebo chráněném území, stejně tak u typických veřejných budov, jako jsou divadla, galerie, školy či soudní budovy.
Architektonické soutěže jsou podle architekta Sapáka jedním z nejpokročilejších způsobů, jak spravedlivě rozdělovat veřejné statky (veřejné zakázky) a těžit z pozitivních efektů soutěživosti. Operují se spektrem spolehlivých nástrojů a způsobů, jak udržet ducha spravedlivé soutěže a omezovat diskriminaci a klientelismus.
Letitá tradice
Architektonická soutěž je jedním ze všeobecně rozšířených způsobů, jak získat skutečně hodnotný návrh stavby. Jde o pojem vyhrazený pro specifický a osvědčený typ soutěže formovaný dlouhou tradicí. Cílem architektonické soutěže je získat co nejlepší návrh domu, jiné stavby (most, nábřeží, park) nebo části města a co nejvíce zhodnotit veřejný zájem. Soutěžící předkládají konkrétní návrhy a kvalifikovaná porota z nich vybírá nejlepší řešení pro daný úkol.
Historické záznamy potvrzují, že soutěže existují již po staletí. První doložené soutěže vznikly počátkem 15. století ve Florencii, a to na dveře baptisteria a na kopuli dómu Santa Maria del Fiore, ve které zvítězil do té doby neznámý tvůrce Filippo Brunelleschi – vzniklo tak jedno z největších děl historie architektury. Systematicky se architektonické soutěže rozvíjejí již více než 160 let, rozkvět zažily v 19. století. Ze soutěže vzešly například Pařížská opera nebo parlament v Londýně. Z novější doby mezi známá světová díla, která vzešla ze soutěže, patří například operní budova v Sydney od Jørna Utzona.
V českých zemích se první soutěže objevily ve stejnou dobu, tedy v 50. letech 19. století. První dobře doloženou je urbanisticko-architektonická soutěž na Okružní třídu – Ringstrasse v Brně (1861). Také návrh Národního divadla od Josefa Zítka či výstaviště v Brně pocházejí ze soutěže. Díky soutěžím vzniklo i Wilsonovo nádraží, Obecní dům nebo Penzijní ústav.
V poslední době ze soutěže vzešla například Národní technická knihovna v Praze nebo Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové. V Hradci Králové mají vůbec k soutěžím blízko. Podle hlavního architekta města Petra Brůny se pořádala soutěží již řada, například na budovu magistrátu nebo na podobu náměstí 28. října v centru města, a nyní proběhla dokonce soutěž na územní plán.
Naopak z architektonické soutěže bohužel nevzešel projekt na stavbu Justičního paláce v Brně, téměř dvoumiliardové investice Ministerstva spravedlnosti ČR, ačkoliv ČKA investorovi formu soutěže od začátku doporučovala. Stejně tak se například nepořádají architektonické soutěže na ztvárnění stanic pražského metra. Příkladů, kdy ani miliardové veřejné zakázky nejsou navrhovány prostřednictvím architektonických soutěží, by se dalo jmenovat mnohem více. A často je provázejí nejrůznější nejasnosti a podezření. Tomu by mělo zadávání architektonických soutěží o návrh zabránit.
Přísná pravidla
V Česku je právní rámec pro pořádání architektonických soutěží vymezen právními normami. Zejména jde o zákon o zadávání veřejných zakázek č 137/2006 Sb., který ve čtvrté části v § 102–109 upravuje způsoby, jakými může být případným vítězům architektonické soutěže zadána veřejná zakázka na projektové dílo. Dále je zde Soutěžní řád České komory architektů, který v detailu jako podzákonná norma vymezuje podrobné podmínky soutěží. Chod soutěží upravují i nepsané způsoby (ustálená pravidla) sdílené tradičně a mezinárodně.
Nad čistotou architektonických soutěží bdí ČKA, která musí každé architektonické soutěži vydat doložku regulérnosti. Mezi důvody, pro něž může být soutěž považována za neregulérní, patří například absence cen a odměn, nevyvážené složení poroty, krátký termín dodání, absence podkladů, nejasná kritéria hodnocení, nezajištění anonymity apod.
Tak například nedávno ČKA prohlásila za neregulérní kvůli složení poroty soutěž na novostavbu budovy laserového centra v Dolních Břežanech. V loňském roce se zase komora střetla se zadavatelem zakázky na Středoevropské fórum v Olomouci, Muzeem umění Olomouc. Původně zde sice měla být architektonická soutěž vyhlášena, ČKA však upozornila na nedostatky v přípravě soutěže, a jelikož nedošlo k dohodě, bylo od ní nakonec upuštěno. Spor se v tomto případě rozhořel na různém výkladu zákona o veřejných zakázkách, který podle Pavla Zatloukala, ředitele Muzea umění Olomouc, byl v rozporu s pravidly ČKA. „Domníváme se, že jednání ČKA vybízí k nerespektování zákona…“ píše ve svém stanovisku ke zrušení soutěže Pavel Zatloukal.
Kvůli podobným nedorozuměním proto ČKA navrhla řadu změn, které uvádějí soutěžní řád v soulad se zákonem o zadávání veřejných zakázek. Pro zdar soutěžení může komora udělat i to, že upraví pravidla tak, aby se jich zadavatelé nebáli.
Lidmila Ziková s využitím podkladů ČKA
Foto: archiv ČKA
Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.
