Miroslav Vodák: Obraz konkrétního města byl vždy spojen s osobou starosty

Ing. arch. Miroslav Vodák

Jak je to s kvalitou veřejných staveb 30 let po revoluci? Architekt Miroslav Vodák se v rámci spolku CBArchitektura dlouhodobě věnuje propagaci architektury staveb pro veřejný sektor a organizaci architektonických soutěží. Podělil se s námi o svůj pohled na celkový vývoj.

Jaká je situace v České republice s výstavbou pro veřejný sektor (do doby zavedení opatření proti pandemii koronaviru)? K jakému vývoji došlo za posledních 10 let?

Podle statistik objem financí na investice ve veřejném sektoru dlouhodobě rostl. Česká republika potřebuje kontinuálně stavět a opravovat jak veřejné stavby, tak veřejná prostranství, a to pokud možno v kvalitě, která je srovnatelná například s Rakouskem.

Nejsme rozvojová země, rozhodně nejsme chudá země a stavět se tu bude. Otázkou je jak. Měli bychom se zajímat především o komplexní kvalitu samotných staveb, což úzce souvisí s přípravou projektu a způsobem výběru architekta. Veřejní zadavatelé, především obce, už často nechtějí soutěžit nejlevnějšího projektanta studie, ale zajímá je celý proces.

Vnímáte mezi městy zásadní rozdíly?

Ty rozdíly jsou obrovské. Zaprvé je to dané politickou reprezentací a tím, jak v nich funguje například městský architekt, a zadruhé velikostí daného města. Zatímco ve velkých městech se za architekturu považuje něco, co je velké a drahé, v těch menších je to téměř cokoliv – a tomu odpovídá i odpovědný přístup k řešení každé investice.

Je zajímavé, že v často zmiňované Litomyšli, která má jedenáct tisíc obyvatel, najdeme za dvacet let víc příkladů kvalitní architektury, než v mnohem větších a relativně bohatších krajských městech. Přitom všude platí ten stejný zákon o veřejných zakázkách a obecní rozpočet není nafukovací nikde.

Obraz konkrétního města byl vždy spojen s osobou starosty, který měl samozřejmě vliv i na úřednický aparát. Skvělým příkladem byl Hradec Králové, kde Gočár potřeboval svého pana Ulricha a naopak. Dnes je to podobné, za dobrou architekturou jsou vždy konkrétní lidé.

Co se vám při vaší práci v CBArchitektura osvědčuje – co napomáhá zástupcům měst pro lepší pochopení celého procesu územního plánování a rozvoje?

Velmi dobře funguje ukazovat reference kvalitních příkladů, protože většina zadavatelů řeší podobné problémy. Chtějí stavět školu, sportovní halu, kulturní sál, opravit park nebo náměstí. Pokud si na začátku ukážeme případovou studii a vysvětlíme celý postup, jak dlouho trval a kolik stál, tak si dokážeme představit i výsledek. Stejný proces totiž velmi pravděpodobně povede ke stejnému výsledku. Dokážeme poměrně přesně odhadnout i cenu projektu a dobu trvání, což je pro politiky důležitá informace.

Komenského most přes Labe v Jaroměři, architekti: Mirko Baum, David Baroš, Vladimír Janata
Komenského most přes Labe v Jaroměři, architekti: Mirko Baum, David Baroš, Vladimír Janata | Source: Tomáš Vojtíšek

Jak vnímáte kvalitu architektonických soutěží? Jejich organizaci, porotu, zadání, soutěžní podmínky, podklady a hodnocení?

Úroveň organizace soutěží je čím dál kvalitnější. Organizaci pomohlo vytvoření standardu soutěžních podmínek, takže u menších soutěží je mohou zadavatelé zvládnout sami, u těch větších si pak mohou najmout profesionální organizátory. S rostoucím počtem soutěží roste i zkušenost porotců s celým procesem. To samé platí i pro soutěžící, kteří si dnes soutěže vybírají na základě dobrého zadání, složení poroty a výše cen a odměn.

Druhou stránkou kvality je otázka vítězných projektů. Porota velmi často stojí před rozhodnutím, zda vybrat skvělé architektonické řešení, které se třeba odchýlilo od zadání, nebo vybrat projekt, který má největší šanci na realizaci. Zde může nastat zajímavá diskuse mezi závislou a nezávislou částí poroty, která by ovšem neměla skončit přehlasováním jedné nebo druhé strany, ale dohodou. Někdy je dobré mít hodnotící zasedání poroty dvoudenní, aby se nerozhodovalo ve stresu a zvážily se všechny okolnosti s odstupem.

Jak velké procento soutěžených projektů se dočká realizace?

Podle naší statistiky soutěží, kterou za posledních třicet let zpracoval kolega Tomáš Zdvihal a která je v tomto směru naprosto unikátní, v posledních letech u osmdesáti procent soutěží navazuje po soutěži podpis smlouvy na projekt a v devadesáti pěti procentech je to podpis smlouvy s vítězem soutěže.

Pak už je to jen otázka toho, zda se seženou finance, aby se projekt realizoval. Toto velmi zajímavé číslo boří absurdní mýtus o tom, že soutěže mají menší úspěšnost realizace než jiné druhy zadání veřejné zakázky, které na první pohled vypadají jako levnější a rychlejší.

Jak by měl stát městům při plánování rozvoje pomoci? Jsou finance zásadním problémem?

Finance jsou problémem u menších obcí, které si prostě na obecní dům nebo školu za desítky milionů ze svého rozpočtu nikdy nenašetří. Pak jsou problémem u velkých projektů, kde se předpokládá spolupráce měst, kraje a státu, například u větších kulturních a sportovních staveb v regionech. Naopak u běžných projektů je to tak, že města staví a opravují kontinuálně, mají nějaké rozpočtové výhledy a je to spíše o politických prioritách. Investice navíc nejsou největší položka v rozpočtech, provozní výdaje je dlouhodobě převyšují.

Komenského most přes Labe v Jaroměři, architekti: Mirko Baum, David Baroš, Vladimír Janata
Komenského most přes Labe v Jaroměři, architekti: Mirko Baum, David Baroš, Vladimír Janata | Source: Tomáš Vojtíšek

Napomohl strategický dokument Politika architektury a stavební kultury posunout vnímání významu kvality vystavěného prostředí? Co dalšího je třeba udělat?

Politika architektury je schválená víc než pět let, ale v jejím naplňování jsou velké rezervy. Můžeme se ptát, jaká instituce má vlastně na starosti koncepční přístup k architektuře veřejných staveb, jako je tomu v zemích západní Evropy. Kdo tu shromažďuje data z minulosti o jednotlivých projektech, jak s nimi pracuje do budoucna. Jinými slovy, jak se staví, za kolik se staví, jak dlouho trvá projekt, jak dlouho trvá stavba, jaké jsou kritické body.

A samozřejmě co potřebujeme stavět a jak vlastně chceme stavět v 21. století. Možná vás to překvapí, ale většina veřejné vybavenosti naší země stále pochází z první republiky a komunistické éry a ty stavby budeme muset buď opravovat, nebo bourat a stavět nové.

Je zajímavé, že například v ročence České architektury nebo u České ceny za architekturu se počet nominovaných nebo oceněných státních a krajských investic v posledních letech téměř limitně blíží nule. Kvalita architektury tak neodpovídá vynaloženým prostředkům, které tu jsou. Na rozdíl od měst není stát schopen kvalitní stavby ani připravit, ani postavit.

Zdá se, že dostavba Jihočeské vědecké knihovny, pro kterou jste s CBA organizovali architektonickou soutěž, je na dobré cestě k úspěšné realizaci. Co bylo podle vás zásadní před samotnou soutěží?

Rozhodnutí Jihočeského kraje, že uspořádá soutěž, kterou vypsal poprvé ve své historii. Vždy je to rozhodnutí konkrétních lidí, v tomto případě pana ředitele knihovny, tehdejšího pana hejtmana, vedoucího odboru veřejných zakázek a vedoucího odboru kultury, kteří se shodli na tom, že v rámci daných limitů chtějí vybrat to nejlepší řešení. Knihovna bude otevřená do čtyř let od vyhlášení výsledků soutěže, což je za daných okolností malý zázrak. Přesto je otázka, zda se bude příště postupovat stejně, přestože by to měla být samozřejmost.

Proč se u nás nedaří realizovat velké kulturní stavby? Jak vnímáte proces přípravy projektů jako je Janáčkovo kulturní centrum v Brně, Moravskoslezská knihovna v Ostravě či nová budova Západočeské galerie v Plzni?

Protože máme za třicet let od revoluce dvacet ministrů kultury a neexistuje u nás strategické plánování na úrovni státu, kam všechny tyto projekty patří. Každý ze zmíněných projektů vyžaduje pět až dvacet let kontinuálního plánování a rozhodování v klíčových bodech. To není možné dělat v momentě, kdy se vám každý rok změní díky volbám polovina partnerů, se kterými máte jednat. Do toho každých deset let přijde hospodářská recese a kulturní projekty se bohužel škrtají jako první.

Jak je to s kvalitou školských staveb? V posledních letech se díky dotacím sice staví, ale kvalita je kolísavá. Co by městům pomohlo, aby následovala přístup například středočeských Psár či Líbeznic?

Kvalita nových škol se výrazně liší podle zadavatele. Pro některé univerzity je například architektonická soutěž standard, jiné neudělaly ani jednu. My vždy doporučujeme, aby se jeli podívat na již realizované stavby, které jsou nejlepší reklamou na architekturu.

Rekonstrukce náměstí ve Frýdlantu, architekti: Vladimír Balda a Jiří Janďourek
Rekonstrukce náměstí ve Frýdlantu, architekti: Vladimír Balda a Jiří Janďourek | Source: Aleš Jungmann

Navíc je zde možnost mluvit se zadavatelem nebo s uživatelem stavby, který může ukázat, co se povedlo a na co si dát pozor. Příkladem jsou právě zmíněné obce v okolí Prahy, kde se soutěže na nové školy stávají samozřejmostí a mohou za to právě konkrétní starostové, kteří na ministerstvu domluvili i financování přes dotační programy.

Jaká je praxe v segmentu zdravotnictví a sociálních služeb? Jsou vypisovány architektonické soutěže na modernizaci nemocnic či výstavbu domovů pro seniory?

Počet soutěží na nemocnice jde za třicet let od revoluce spočítat na prstech jedné ruky. Jakoby zde nezáleželo na architektonické kvalitě stavby a pavilony byly jen technologické celky na opravu lidí. Je to velká škoda, protože se ve zdravotnictví staví poměrně hodně a investice jsou každý rok v řádech miliard. U domů pro seniory je situace mnohem lepší, zde najdeme desítky realizací velmi slušné úrovně. Opět je to tím, že většina nemocnic patří státu nebo krajům, zatímco DPS je většinou města.

Daří se soutěžit a realizovat projekty veřejných prostranství?

Zhruba polovina z řádově padesáti soutěží a soutěžních dialogů ročně se dnes vypisuje na náměstí, parky nebo umělecká díla. Veřejná prostranství by pro města mělo být zásadní téma i s ohledem na klimatickou změnu a nové AI technologie, například v dopravě. Realizace je o něco složitější než u jednotlivých staveb, protože je potřeba domluva s větším počtem aktérů a například u Vítězného nebo Václavského náměstí jde o extrémně komplikovaný proces.

Do jaké míry jsou v rámci projektů zaváděny nové přístupy a technologie? Hospodaření s dešťovou vodou, modro-zelená infrastruktura, zmírňování dopadů klimatické změny, energetická náročnost apod.

V soutěžních zadáních a stavebních programech se toto téma objevuje, ale nejsou nastavené standardy, co přesně by takový soutěžní návrh měl obsahovat a jak ho následně hodnotit. Je tedy na odborné porotě, aby tento potenciál zhodnotila subjektivně. Obvyklá je dnes už například zelená střecha, častěji se používají nové technologie topení a větrání. Velkým tématem pro udržitelnost jsou rekonstrukce a brownfieldy. Požadovaným standardem v dalších fázích projektu je dnes BIM.

Rekonstrukce náměstí ve Frýdlantu, architekti: Vladimír Balda a Jiří Janďourek,
Rekonstrukce náměstí ve Frýdlantu, architekti: Vladimír Balda a Jiří Janďourek, | Source: Aleš Jungmann

Myslíte si, že opatření proti pandemii koronaviru budou mít zásadní dopad na rozvojové plány měst nebo spíše prověří schopnost nalézat nová řešení?

V tuto chvíli (březen 2020, pozn. red.) není jasné, jak velký rozsah bude pandemie mít a jaký bude dopad na světovou i českou ekonomiku. Velmi pravděpodobně se dostaneme do recese a stavebnictví čeká výrazný propad. To ovšem neznamená, že se přestane úplně stavět a právě proto by se měl daleko více posuzovat celkový poměr mezi cenou a kvalitou stavby, ať už ve fázi stavby nebo užívání. Měli bychom hledat dlouhodobě udržitelné řešení, nikoliv to nejlevnější a nejrychlejší.

Můžete na závěr uvést dobré příklady z České republiky z posledních let, které ilustrují, že u staveb pro veřejný sektor lze jít cestou kvality?

Například nová radnice Prahy 7, sportovní haly v Modřicích a Dolních Břežanech, komunitní centrum v Českých Budějovicích a Hloubětíně, park Stromovka v Humpolci nebo Vrchlického sady v Klatovech, náměstí ve Frýdlantu a Velké Bíteši, obecní hospoda v Máslovicích, pěší lávka v Jaroměři, úprava Gahurova prospektu ve Zlíně nebo nový pražský mobiliář a jednotný design zastávek MHD v Praze.

Ing. arch. Miroslav Vodák

Absolvent Fakulty architektury ČVUT. Architektonickou praxi získal v ateliérech A8000 Střítecký Krupauer a CGA Architects v New Yorku. Kromě projektové praxe se jako člen spolku CBArchitektura, který byl nominován na cenu Architekt roku 2018, věnuje propagaci architektury veřejných staveb a veřejného prostoru, organizaci architektonických soutěží a je členem Komise pro architekturu a územní plánování města České Budějovice.
TEXT: Jolana Říhová
FOTO: Tomáš Vojtíšek, Lukáš Němeček, Aleš Jungmann
RubrikyNázory a rozhovoryŠtítky