Stav architektury je odrazem stavu společnosti, tvrdí legendární architekt Miroslav Masák

Představujeme dalšího z letošních nominantů na ocenění ASB Osobnost architektury a stavebnictví. Miroslav Masák je bez přehánění legendární osobností české architektury od šedesátých let do dneška. Patřil k zakladatelům legendární skupiny SIAL, která zásadně ovlivnila podobu české moderní architektury a urbanismu. Mezi jeho nejznámější realizace patří zejména obchodní dům Máj v Praze, obchodní dům Ještěd v Liberci (zbořeno), rekonstrukce Veletržního paláce v Praze nebo koncepce řady veřejných staveb a městských struktur.

Kromě profese architekta se Miroslav Masák stal silným hlasem své generace a po roce 1989 se aktivně zapojoval do veřejného dění – působil například jako poradce prezidenta Václava Havla pro otázky architektury a životního prostředí. Jeho celoživotní práce ukazuje, že architektura není jen otázkou formy, ale především odpovědnosti vůči společnosti.

Vaše profesní dráha zahrnuje více než šest desetiletí české architektury. Na jaké období své kariéry vzpomínáte nejraději a proč?

No, na 60. léta. Jednak jsme byli mladí a jednak to byla velmi optimistická doba, kdy se česká společnost navracela na cestu k demokracii. V té době se vracela mezi lidi důvěra a vznikaly neobvyklé záměry, které jsme předtím vůbec neočekávali.

My jsme například v Liberci uspořádali mezinárodní sympozium mladých architektů, umělců a sociologů na téma nové koncepce středů města. To bylo něco v té době neobvyklého. S podporou osvíceného libereckého primátora vzniknul tehdy náš samostatný ateliér SIAL, Sdružení inženýrů a architektů Liberce, a jeho, možná, že znáte ten termín, školka, to znamená prostředí pro dozrávání čerstvých absolventů fakult architektury.

My jsme teda v naší komuně v Podhůři žili, ve dne v noci pracovali, a myslím, že je známý, že ze školky vzešla řada významných architektů. Osm z nás se stalo profesory architektury, kteří učili na našich i zahraničních fakultách.

Říkali jsme tomu přijímací sál nebo přijímací síň, to znamená prostředí, ve kterém by mohly znít významné projevy prezidenta a dalších, kde by mohlo docházet ke styku s novináři a tak dále. Hledali jsme formu, jak to provést.

V té době to byla teda polistopadová doba plná nápadů a tak dále, tak jeden z těch nápadů byl, že na Pražském hradě musí být instalovaná socha Tomáše Garrigue Masaryka. S tím jsme samozřejmě souhlasili, ale většinový názor byl, že by to měla být známá socha Vincence Makovského, čtyřmetrová socha, která byla koncipovaná do úplně jiného prostředí a že by měla stát na třetím pražském nádvoří, teda hradním nádvoří. To je prostor otevřený, který nenabízí žádnou jako vhodnou příležitost k instalaci tak významného symbolu.

Tak jsme hledali jiné řešení a pomohla nám Národní galerie, když nám sdělila, že na Zbraslavském zámku odpočívá dvoumetrová krásná polopostava Tomáše Garrigue Masaryka z kararského mramoru. No tak toho jsme se okamžitě uchopili, o místě jsme věděli a pustili jsme se do toho. Já jsem teda navrhl štíhlý dvoumetrový sokl a v den Masarykových narozenin v roce 1991 jsme jí v čele Rothmayerovy síně instalovali. A já jsem rád, že záměr pochopil i náš současný pan prezident Pavel.

Vedle navrhování jste se angažoval i ve veřejném dění. Proč by se podle vás architekti měli zajímat o společnost a veřejný prostor i za hranicemi své profese?

Stav architektury je odrazem stavu společnosti. A proto je jasný, že architekti by se měli vehementně zajímat o stav společnosti. Náš současník chilský architekt Aravena uvedl pro New York Times, že tvořit je málo, že je potřeba osobní angažovanost architekta, kterému nejde jenom o design, ale především o smysl záměru a společenskou prospěšnost díla. Můžu říct, že my jsme se tak taky trochu chovali.

A chtěl bych poukázat na to, že velmi příznivá je situace, když dojde ke shodě mezi architekty a představiteli společnosti, což se nám v Liberci taky stalo v období primátora Moulise. My jsme společně koncipovali některé záměry a dokonce i některé realizované stavby, například areál vysokoškolských kolejí v Harcově nebo nový plavecký bazén v centru města, velké obchodní středisko v centru města. To byl první příklad strukturalismu v architektuře v Čechách a samozřejmě nemohu zapomenout na světovou architekturu televizního vysílače na Ještědu. Angažovali jsme se všichni, někdo víc, někdo míň, ale všem nám záleželo na tom, aby naše chování i naše práce prospívaly společnosti.

Vnímáte dnes nějaké konkrétní otázky nebo témata, kterým by architekti měli věnovat větší pozornost?

Pozornost nejen architektů a nejen u nás vyvolává takzvaný rozpad řádu a taky sílící vliv kultury autonomie. My tak trošku nevíme, kudy kam. I když oprávněně prohlašujeme, že architektura není autonomním uměním, že je především službou, tak přece jen v této nejisté době se pozornost veřejnosti a zájem architektů tak trochu obrací k tomu nejatraktivnějšímu a to je forma.

Současná společnost vyžaduje vlastně od architektů mimořádné formy, takzvané architektonické události. A předtím já bych trochu varoval, protože i když všichni máme rádi jako svěží architekturu, svěží formy, tak přece jenom bychom to neměli přehánět. To je tak moje poznámka k tématu, ale ještě bych doplnil teda citací, že už před sto lety architekt Walter Gropius prohlásil, že završená stavba se vztahuje k celému člověku, nejen k estetickému pozorovateli.

Za svůj život jste měl možnost spolupracovat s celou řadou výjimečných osobností. Která z nich má pro vás zvláštní postavení?

Životním majákem byl pro mě Václav Havel a je jím dodnes. Z těch nejbližších jeho spolupracovníků to byl především Jirka Křižan a skvělý Karel Schwarzenberg.

Ze zahraničních osobností to byla pravděpodobně osobnost prince Charlese. On mě pozval do Sandringhamu na oběd a chtěl prostě ode mě slyšet názor na stav památkové péče v Čechách. Když jsem mu řekl, že zde máme 36 tisíc registrovaných památek, tak mi nevěřil. Dvakrát se přijel do Čech přesvědčit a uvěřil mi. A pozval Václava Havla a mě do Davosu, kde z boháčů světa založil nadaci The Prague Heritage Fund. My jsme se potom ještě scházeli v Londýně.

A pokud jde o architekty, tak pravděpodobně osobností, která mě nejvíc imponovala, byl John Hejduk z newyorské Cooper Union. Já jsem nespolupracoval, ale jenom s architekty, ale i tedy s výtvarnými umělci, především s železnobrodskou dvojící světových sklářů, Libenským a Brychtovou. Spolu jsme instalovali v Evropě, v Arménii, ve Spojených státech celou řadu významných výstav. Já bych k tomuhle, k té vaší otázce řekl, že potkávat výrazné osobnosti je velká výhoda, že to přináší nové poznatky. Ale že to taky přináší radost a to bylo pro mě důležité.