asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Povrchové úpravy sanačních omítek

29.12.2008
Sanační omítkové systémy jsou osvědčenou doplňkovou metodou sanace vlhkého zdiva. V některých případech jsou dokonce jedinou možnou metodou. Článek pojednává o vlastnostech a složení sanačních omítkových systémů WTA. Uvádí rovněž požadavky směrnice WTA 2-9-04 na vlastnosti povrchových úprav a vysvětluje význam těchto požadavků pro funkčnost sanačního systému.

Ještě stále můžeme být svědky téměř ob­chodního jednání zedníka s majitelem starší­ho rodinného domku, v němž zazní věta: Na­hodím tam sanačku a pak to natřu latexem! Některým z nás po takové větě vstanou vlasy na hlavě hrůzou. Možná jste také přesvědčeni, že doba legendárních vysoušecích nátěrů přinesla všem náležité poučení. Bohužel nepřinesla. Rozhodně ne všem.

Sanační omítky
Pojem sanační omítka vznikl ve druhé polovině šedesátých let minulého století. Zejména v tehdejší Spolkové republice Německo se v té době začínalo s výzkumem omítek chránících zdivo před účinky solí a vlhkosti. Úvaha o jejich nezbytných fyzikálně-chemických vlastnostech je ukázkovým příkladem tehdejšího technického myšlení a myslím, že ji můžeme poněkud zjednodušeně zopakovat: Zamokřené zdivo vysychá pouze tehdy, převládne-li odvod vlhkosti nad jejím přísunem. Nemůžeme-li snížit množství vody do zdiva přiváděné, pak musíme umožnit její snazší odvod.

Nejúčinněji se vlhkost ze zdiva odvádí odparem z jeho povrchu. Sanační omítka proto musí být nejen vodoodpudivá, ale i prodyšná pro vodní páry. Protože omítka je tím prodyšnější, čím je pórovitější, musí být i sanační omítka značně pórovitá. Vlhkost ve zdivu však není jen „čistá voda“. Obsahuje také vodorozpustné soli, které sanační omítkou nesmějí projít – na povrchu omítky totiž vytvářejí výkvěty. Díky tomu byla představa o souhrnu potřebných vlastností sanačních omítek na světě: „omítky měly mít vysokou pórovitost a propustnost pro vodní páry a zároveň měla být značně snížená jejich kapilární nasákavost.“

Cesta od představy k technicky spolehlivému řešení byla dlouhá a k cíli dospěla až za několik desetiletí. Na jejím počátku stály omítky tradičně míchané přímo na stavbě, do kterých se přidávaly hydrofobizační a provzdušňovací přísady. Ukázalo se však, že u takových omítek je obtížné zaručit stabilní vlastnosti. Problémy byly zejména s jejich konzistencí a pórovitostí, která se měnila podle toho, jaký písek byl právě na stavbu dovezen. Východiskem byl rozvoj výroby suchých maltových a omítkových směsí, který umožnil přesně řídit kompletní složení omítky a dosáhnout tak opakovatelných výsledků při jejím použití.

Tou dobou vznikla v Německu Vědeckotechnická společnost pro sanaci staveb a péči o památkové objekty – WTA. Krátce po založení společnosti v roce 1976 rozpoznali odborníci v ní sdružení význam sanačních omítek pro rekonstrukce staveb a začali rozpracovávat požadavky na jejich výrobu a vlastnosti. Práce přinesla plody až po bezmála deseti letech, kdy v roce 1985 byla přijata směrnice WTA 1-85, která zmíněné požadavky specifikovala a sjednocovala na vysoké úrovni. Během následujících let byla tato směrnice dále zdokonalována a doplňována o nové poznatky. Výsledkem bylo v roce 1991 přijetí nové směrnice WTA 2-2-91, která se stala první mezinárodně uznávanou „normou“ definující požadavky na systémy sanačních omítek – na jejich skladbu, vlastnosti složek, všeobecné podmínky zpracování i vlastnosti povrchových úprav.

Roku 1999 byl vydán její doplněk WTA 2-6-99, který oznámil registraci ochranné známky WTA a zabýval se otázkami návrhu sanačních systémů. Obsahoval mnohá významná doporučení pro jejich projektování a provádění. V současnosti platnou směrnicí WTA pro sanační omítky, která nahrazuje ty předešlé, je WTA 2-9-04. Byla vydána roku 2004 a zohledňuje přijetí celoevropské normy pro vnitřní a vnější omítky EN 998-1: 2003 a norem pro jejich zkušebnictví (řada norem EN 1015).

Sanační omítkové systémy WTA
Sanační omítkové systémy popsané ve směrnici WTA 2-9-04 jsou variabilní podle stupně zasolení zdiva a skládají se dokonce ze třech různých typů malty s odlišnými vlastnostmi, a to:
  • podhozu,
  • podkladní omítky,
  • sanační omítky.

Podhoz zajišťuje systému sanačních omítek přídržnost k podkladu. Musí být odolný proti působení solí a snadno nasákavý, aby nebránil průchodu vlhkosti do dalších vrstev systému. Obvykle se proto ani nenanáší celoplošně, ale jen síťovitě s takzvaným 50% krytím a tloušťka jeho nánosu nesmí překročit 5 mm. Použití podhozu bývá někdy interpretováno jako bezpodmínečný požadavek směrnice WTA. Tak tomu ale není. Formulace se týká případů, kdy je třeba zlepšit přídržnost omítky k podkladu. To je významné zvláště pro sanaci opukového zdiva. Podhoz je totiž většinou velmi pevný, cementový, což opuce nesvědčí. Jeho vynechání je v takovém případě rozumnou cestou. Nesmí však být zanedbáno náležité proškrabání spár a očištění povrchu zdiva.

Podkladní omítka WTA slouží k vyrovnání hrubých nerovností podkladu anebo jako akumulační vrstva pro jímání solí při zvláště vysokém zasolení podkladu. Stejně jako sanační omítka je proto vysoce porézní. Požadovaná pórovitost zatvrdlé malty je dokonce vyšší než 45 % objemových (pórovitá podkladní omítka). Na rozdíl od sanační omítky WTA však není tak silně hydrofobní. Musí totiž umožňovat pronikání vlhkosti a ukládání vodorozpustných solí do velkých pórů. Velké póry se vytvářejí provzdušněním čerstvé malty chemickými přísadami a vhodným způsobem míchání. Hovoří se o nich jako o pórech vzduchových a jejich obsah v čerstvé maltě musí být vyšší než 20 % objemu. Je-li zdivo málo zasoleno, nebývá použití podkladní omítky nutné. Při středním až velkém zasolení může být podkladní omítka nahrazena vrstvou sanační omítky, pokud celková tloušťka systému podstatně nepřesáhne 40 mm.

Sanační omítka WTA
Obecná charakteristika sanačních omítek již byla uvedena výše. Jedná se o omítky pórovité a silně hydrofobní. Díky svým vlastnostem jsou mrazuvzdorné a mají i příznivé tepelně-izolační charakteristiky. Co se týče konkrétních požadavků WTA na jejich technické parametry, zmiňme jen, že se jedná o ucelený soubor veličin měřených na maltě v čerstvém i zatvrdlém stavu, který zaručuje omítce dobrou zpracovatelnost i odolnost k působení vlhkosti a solí. Jejich výčet, metody stanovení, požadované hodnoty i četnost kontroly jsou směrnicí WTA 2-9-04 přesně dány.

Z hlediska uživatele je dobré vědět, že směrnice stanovuje rovněž způsob nanášení sanační omítky WTA: může se nanášet jako jedno- nebo vícevrstvá. Přitom je ale nutno dodržet celkovou tloušťku omítky minimálně 20 mm a tloušťku jednotlivé vrstvy nejméně 10 mm. Vrstva sanační omítky se smí zredukovat na 15 mm pouze tehdy, je-li nanášena na pórovitou podkladní omítku. Pamatujme na to jak při věcné kontrole správnosti návrhu sanace, tak i jejího provedení. Sanace sestávající z celoplošného podhozu zaplňujícího spáry zdiva a deseti milimetrů sanační omítky má možná příznivou cenu, ale se systémem WTA nemá nic společného!

Povrchové vrstvy
V popisu sanačního systému se dostáváme jeho k poslednímu článku – k úpravě povrchu. Materiály užité na povrchové vrstvy sice součástí sanačního systému WTA nejsou, nicméně systém na ně určité požadavky klade. Omítky, nátěry a ostatní vrstvy na povrchu sanační omítky WTA nesmí negativně ovlivnit propustnost systému pro vodní páry. Pokud by k tomu došlo, byla by popřena a znemožněna funkce sanačního systému. Na tomto místě tedy čtenář dostává odpověď, proč se na sanační omítku nehodí málo prodyšný latexový nátěr navrhovaný zedníkem v úvodu.

Směrnice WTA požaduje, aby hodnota ekvivalentní difuzní tloušťky sD každé jednotlivé krycí vrstvy byla nižší než 0,2 m. Tato hodnota je přísná, avšak splnitelná. Moderní druhy fasádních barev a některé ušlechtilé omítky a štuky dokonce dosahují hodnot řádově lepších. Druhým požadavkem směrnice je, aby koeficient nasákavosti w krycí vrstvy v exteriéru byl nižší než 0,2 kg/m2/h½, resp. je-li touto vrstvou minerální omítka, aby její kapilární nasákavost stanovená podle DIN V 18550 byla nižší než 0,5 kg/m2/h½. Je totiž známo, že krycí vrstvy vystavené povětrnostním vlivům mají na sanačních omítkách dostatečnou životnost jen tehdy, jestliže jejich kapilární nasákavost podstatně nepřevyšuje nasákavost sanační omítky.

Druhy povrchových úprav sanačních omítek
Pod tímto označením si nejprve představíme nátěr barvou a taková představa je oprávněná. Vhodnou fasádní barvou se sanační omítky natírají ve většině případů. Pokud se ale zamyslíme, uvědomíme si, že to je jen jedna z možností. Nátěru barvou často předchází přeštukování sanační omítky. Konečnou povrchovou úpravou může být i další vrstva omítky, například šlechtěné, bez nátěru. Nebo se na sanační omítku nemusí nanést žádná další vrstva. V tom případě se povrchovou úpravou stává úprava povrchu sanační omítky.

Sanační omítka jako finální vrstva
Smí vůbec sanační omítka zůstat bez povrchové úpravy? Omítky přece před nepřízní počasí chráníme fasádním nátěrem! Úvodní otázku jsem si před lety pokládal také. Dnes již nemám pochybnosti. Po technické stránce tomu nic nebrání. Ze své podstaty jsou sanační omítky mrazuvzdorné a mají dobrou odolnost povětrnostnímu stárnutí. Od ideální povrchové úpravy požadujeme, aby byla prodyšná pro vodní páry a současně málo nasákavá vodou. To sanační omítky splňují. A nejen to. Mají také vyvážený poměr pevnosti v tlaku k pevnosti v tahu za ohybu a dobrou přídržnost k podkladu. Co víc si přát? No přece aby byly nejen technicky funkční, ale také hezké na pohled! A tím se dostáváme k jád­ru problému: stále přetrvává představa, že sanační omítky jsou díky použití cementu hrubé a šedivé. Skutečnost je jiná. Přední výrobci sanačních omítek dodávají kromě hrubozrnných variant i sanační omítky jemnější. Šedá barva cementu již také není jedinou barvou sanačních omítek – nabízejí se i v barvě bílé, přírodně bílé nebo pískové. Tyto odstíny jsou námi vnímány jako přirozené, tradiční, nebo dokonce ušlechtilé samy o sobě.

Struktury povrchu
Možnosti strukturování kterékoli omítky, a tím i její vzhled, se odvíjejí od zrnitosti v ní použitého kameniva. Hrubé sanační omítky obsahující kamenivo se zrnem do 4 mm se proto podobají ručním jádrovým omítkám, dvoumilimetrové omítky odpovídají strojním jádrům a omítky se zrnitostí asi do 1 mm jsou svojí jemností na úrovni omítek jednovrstvých. Povrch sanačních omítek má být zarovnaný. Neměl by být bezdůvodně ponechán zcela nezpracovaný, jak se někdy děje u hrubých ostrých omítek nahazovaných lžící. Pro správnou funkci sanačních omítek je přece důležité, aby byly naneseny v rovnoměrné vrstvě. (Proto také není účelné jejich různou tloušťkou modelovat například bosáže.)

Podle požadovaného vzhledu může být povrch sanační omítky zarovnán zednickou lžící nebo stahovací latí. Hrubé omítky tak získají například kartáčovaný vzhled – tímto způsobem jsou upravovány například sokly. Jemnější zrnité omítky bývají zahlazovány dřevěným nebo filcovým hladítkem. Jejich povrch pak jako filcovaný skutečně vypadá. Povrch sanačních omítek nanášených ve vrstvě silné minimálně 10 mm však není snadné upravit jako velmi jemný štuk nebo dokonce jako kletovaný povrch. To je již doména další vrstvy jiné omítky, sanačního štuku nebo vápenné stěrky.

Vrstva další omítky
Na sanační omítku nanášíme další vrstvu omítky tehdy, jestliže požadované povrchové struktury nebo modelace povrchu nelze jinak dosáhnout. Je to typické tehdy, je-li potřeba dosáhnout velmi jemného a hladkého povrchu. Z hrubozrnných ušlechtilých struktur jmenujme například takzvané rýhované mnichovské omítky. Vždy je žádoucí, aby se na sanační omítku nanášelo co nejméně vrstev dalších materiálů a nesnižovala se tak prodyšnost systému pro vodní páry. Připomeneme-li požadavek směrnice WTA 2-9-04 na ekvivalentní difusní tloušťku každé jednotlivé krycí vrstvy sD < 0,2 m, je zřejmé, že na sanační omítku nemůžeme neopodstatněně nanášet jednu vrstvu přes druhou.

Jemné štuky a stěrky

Přestože povrchová úprava není taxativně součástí sanačního systému, je zejména v případě štuků a stěrek rozumné vybírat ze sortimentu suchých maltových a omítkových směsí (SOMS) stejného výrobce, jako je výrobce použité sanační omítky. Tak získáme záruku, že bude dodržen správný pevnostní gradient následných vrstev i další parametry důležité pro to, aby štuk či stěrka nepopraskaly a neopadaly. Různí výrobci SOMS dodávají štuky a stěrky rozmanitého materiálového složení (a tedy i vlastností): od tzv. tvrdých cement obsahujících a silně hydrofobizovaných vnějších štuků až po čistě vápenné, tzv. měkké stěrky, které jsou prakticky bez hydrofobizace.

Při výběru štuků a stěrek musejí být vždy vyloučeny materiály obsahující sádru. Sádra nepatří ani pod sanační omítku, ani na ni. Doporučit nelze ani staveništní přípravu štuků nebo jejich svépomocné vylepšování. Zavrhnout je nutno zejména přilévání disperze do záměsové vody zdůvodňované vylepšením adheze malty k podkladu. Výjimkou ve staveništní modifikaci těchto materiálů jsou snad jen sanace historicky cenných objektů, kdy někteří výrobci připouštějí barvení svých štuků a stěrek ve hmotě.

Ušlechtilé omítky
Ze sortimentu ušlechtilých omítek jsou pro povrchové úpravy sanačních omítek vhodné jen některé tenkovrstvé omítky minerální (pojené vápnem a cementem), silikátové (pojené vodním sklem) a silikonové. Omezujícím kritériem je opět dostatečná prodyšnost sanačního systému jako celku. Zejména silikátové ušlechtilé omítky mohou být na sanační omítku naneseny teprve po jejím dostatečném vyzrání. Jinak se znehodnotí (vysráží) jejich pojivo a na fasádě vzniknou skvrny.

Zrání může trvat dosti dlouhou dobu. Obecné pravidlo, že jeden milimetr omítky zraje jeden den, platí jen jako hrubý odhad nejkratší doby, po kterou povrchovou úpravu nanášet určitě nesmíme. Takzvaný fenolftaleinový test na alkalitu podkladu také nebývá použitelný: podle jeho výsledku by se povrchová úprava mnohdy směla nanášet až „napřesrok“. Rozhodující a jedině spolehlivé jsou proto zkušenosti výrobce konkrétní omítky, který zná skutečnou rychlost jejího zrání. Co se barevnosti ušlechtilých omítek týče, je lepší, jsou-li barvené ve hmotě. Ušetří se tak snížení prodyšnosti omítky vrstvou barevného fasádního nátěru.

Nátěr fasádní barvou
Nátěr fasádní barvou je poslední z možností povrchových úprav sanačních omítek, o které budeme hovořit. Musíme při tom rozlišovat, zda je barva nanášena přímo na sanační omítku nebo na další omítkovou vrstvu kryjící její povrch, například na jemný štuk.

Pokud se natírá přímo sanační omítka, je velmi důležité, aby barva měla dobrou adhezi k jejímu hydrofobnímu povrchu. Je-li nanášena na další omítku, je potřebné znát vlastnosti této omítky, respektovat je a účelně využít. Pro povrchovou úpravu sanačního systému nátěrem přicházejí do úvahy barvy silikátové a silikonové, a to s ohledem na jejich prodyšnost. Vápenné nátěry nejsou vyloučeny, mívají však v exteriéru na sanační omítce životnost mnohem menší, než by měly na omítce, která je pro vodu nasákavá a umožnila by jejich dobré ukotvení ve své struktuře. Při jejich aplikaci se navíc musí využít skutečnosti, že sanační omítka se stane hydrofobní teprve po vyschnutí. Vápenný nátěr se proto na sanační omítku nanáší bezprostředně po jejím zatvrdnutí, dokud je ještě mokrá.

Vhodným kompromisem pro případy, kdy se vyžaduje povrchová úprava sanační omítky ve vápně, bývá použití průmyslově vyráběné vápenné barvy obsahující přísadu disperze syntetického polymeru. Tenzidy z disperze napomohou tomu, aby tato barva bezpečně smočila i vodoodpudivý podklad. Svépomocné přimíchávání disperze do hotové vápenné barvy je však nepřípustné.

Závěr

V každodenní praxi je volba povrchové úpravy sanační omítky ovlivněna nejen požadavkem na prodyšnost, barvu nebo strukturu, ale také řadou dalších technických i estetických souvislostí. Vždy je potřeba zohlednit rozsah sanace a architektonické členění objektu. Mnohdy musí povrchová úprava zamaskovat rozhraní sanační a obyčejné omítky v ploše fasády. Nezřídka jsou na sanaci a její povrchovou úpravu kladeny specifické požadavky památkové péče. Všechny tyto faktory však nemohou být v celé šíři shrnuty do krátkého článku. Musíme ale dodat, že existují i jiné sanační omítkové systémy než systémy WTA. Tyto systémy často dobře slouží v nenáročných podmínkách. Systémy mající Certifikát se značkou WTA (aktuální seznam naleznete na www.wta.de) však považujeme za nejspolehlivější variantu, která se osvědčila i v kritických podmínkách silně zasoleného zdiva.


Ing. Ivan Vaněček, CSc.
Foto: Baumit, s. r. o.

Autor pracuje ve společnosti Baumit jako vedoucí laboratoří. Je soudním znalcem technologie restaurování památek.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media