asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Když je jabloň srdcem domu

13.10.2008
Stromy vrostly do bájí, pohádek, mytologických příběhů. Některé časem vyrostly i ze starých staveb, zchátralých zdí či střech čekajících na ránu z milosti. Stromy, které si novostavby přivinuly pod svá křídla, jsou spíše sváteční výjimkou. Nevídaný příběh jedné jabloně ve vesnici nedaleko hlavního města začal v nevelké zahradě, kterou si koupila rodina architekta Ivana Jariny.
Pozemek ležérně zprohýbaný od cesty na konci vsi si získal své budoucí vlastníky na první pohled. Aby ne! Ani se nemuseli příliš vypínat na špičkách, aby viděli na oba břehy Dunaje a krajinu na druhém břehu řeky, byť kilometry vzdálenou, ale přece jen vábivou, kreslící křivky na západním horizontu. Pod nohama slibné latifundie se už před staletími rozmohla výstavba církevních staveb; staré osídlení čerpalo svou sílu z poutního místa. Navíc blízkost lesa, dobří sousedé a kousek do města – to vše jen utvrdilo budoucí majitele v jejich volbě.

Před lety se tento kousek země podobal více zapomenutému sadu s několika nespoutanými dřevinami než perspektivnímu stavebnímu pozemku. Od první chvíle se pro koupi parcely přimlouvaly nejen výhledy na krajinu, ale i jablůňka uprostřed parcely, která by pro jiné byla překážkou. Stála tak, že najít místo pro dům a zachránit jí život znamenalo přijít s neobvyklým řešením.

Jarinovým je blízké přírodní a přirozené prostředí. Vždyť proto se rozhodli žít na venkově. Od jabloně se tedy začal odvíjet projekt domu, který prostupuje myšlenkou i hmotou do prostředí, z něhož vyrostl. Strom, který žije v srdci domu, je představitelem volnosti vnějšího světa, zásahy architekta nebyli destruktivní, nepotlačují původní ráz místa, jsou s ním v souladu. Pod architektovou rukou se spojily do nové podoby staré známé věci – architektura může být moderní, i když se neodcizí tradici.

 
Rovina horního podlaží opticky drží dům v celku. Zjevné je dělení spodního podlaží na tři části: ve střední, tedy v atriu, se odehrává většina rodinného života, ve srubové je obývací pokoj, kuchyň, ložnice rodičů a část obrácená ke spodní cestě, s výhledem na vesnici, patří dětem. „Modřínové dřevo nasaje vlhkost a samo se vyrovnává s okolním prostředím. Povrch se provětrává z obou stran a nepotřebuje nátěr. Vzduchová mezera se postará o to, aby dřevěné opláštění bylo opravdu pláštěm proti dešti, vlhku a slunci.“   „Tesaři tvrdí, že když jednou začnete dřevo natírat, potom to musíte dělat stále, ale pokud se rozhodnete nechat ho napospas podmínkám, v nichž má sloužit další desetiletí, potom to musíte nechat tak a samo dřevo si vytvoří ochranný povrch. Tam, kde svítí slunce, dřevo ztmavne. Když si člověk zvykne, že stavba působí ošuměle, je to v pořádku...“ Čelní fasádu domu na nárožích ozvláštňují atypicky umístěné prosklené plochy, kterými plyne vnitřní prostor do krajiny. „Dřevěný posuvný systém umístěný na oknech můžeme zevnitř uzamknout.“

Znovuzrození
Když jsem se chystala na návštěvu do Domu pod jabloní, byla jsem si jistá, že se jdu především podívat, nasát atmosféru a podat zprávu o vjemech z domu, který si postavil architekt a přívrženec slow-designu pro svou rodinu. Roztodivný dům vyrostl trochu jako hold tradici stavění ze dřeva, trochu jako připomínka, že i architekt je člověk, ale také jako odpověď na tu část minimalistické architektury, která už zapomněla na svůj vlastní obsah. Opět se potvrdilo, že předvídat a plánovat průběh návštěvy je čirý nesmysl.

Původní fotografie od autora domu sice zaujaly, ale neprozradily souvislosti mezi záměrem architekta, požadavky jeho rodiny či osazením domu do prostředí. Chtěli jsme vědět víc. Přivítal nás architekt Ivan Jarina: „Na horním konci pozemku byla stodola. My jsme si v podstatě také postavili takovou stodolu nad starou jabloní. Pomalu si ji přisvojujeme. Střešní konstrukci nad atriem časem zasklíme a střechu uzavřeme, ovšem srdce domu kolem jabloně bude i potom volně propojeno s okolím. Zatím se strom uvelebil pod otevřenou skořepinou střechy a možná každou chvíli na ni dosáhne a splete své větve s jejími žebry.

Už teď tu máme zastřešené nádvoří, v němž se naplno žije. S dokončováním tohoto prostoru nespěcháme, a tak si jabloň postupně zvyká na vnitřní prostředí. Až se stane plně součástí domu, měla by rodit víckrát do roka. Projekt domu se postaral, aby na ni nefoukalo – od vídeňské strany jsme střední trakt zasklili, od severu je jabloň chráněna částí domu, kde v přízemí je kuchyň se společenským prostorem a v poschodí ložnice rodičů a pracovna. Jižní část – dětská věž – patří dětem.“   

Pomalu a v souladu
„Konstrukce střechy vychází ze zkušeností ze stavby domů v okolí Prahy. Tesaři z Rožnova pod Radhoštěm postavili nad jabloní střechu ve tvaru oslího hřbetu, která byla kdysi běžná na stodolách v Sudetech. Vznikl tak vnitřní prostor bez podpěr. Poznání dřeva a jeho vlastností přineslo už před stoletími rozmanitost do tvarů střešních nosných soustav. U nás jsme nad atriem tvořili oblouky podle vzoru Philiberta de l’Ormeho, který už v 16. století přišel s obloukovými prvky ze dvou a tří vrstev podélných a překrývajících se 1,3 m dlouhých desek,“ vysvětloval Ivan Jarina ve chvíli, kdy jsme vcházeli velkými prosklenými posuvnými dveřmi do srubové části domu.

 

Přivítal nás otevřený prostor, který dispozičně připomíná tradiční bydlení na venkově, avšak podobně jako v samotné architektuře domu se i v jeho interiéru střídají prvky různých vlivů a podnětů a volně se spojují v jeden celek, který nese rukopis architekta: „Můj dům je můj musterhaus. Na něm jsem si ověřil staré postupy stavění a po pravdě řečeno, ještě jsem neskončil. Nemohl jsem to zkoušet na stavbách jiných investorů. Například přední část domu – dětskou věž – tvoří lehká sendvičová rámová konstrukce švédského typu. Po vnější straně obvodového pláště jsem navrhl ochozy, z nichž se budou po stěnách pnout květiny. Na ochozy se vystupuje prosklenými dveřmi, které je možné zakrýt venkovními posuvnými křídly. Zatím se po ochozech honí naše a sousedovy děti.“

Nenatíraný venkovní obklad z modřínu, který je na jižním průčelí, je typický v německých zemích. Dřevo na slunci tmavne. Ve stínu nebo na severní fasádě u zadního vstupu je vidět, že dřevo zůstalo světlejší. Venkovnímu povrchu z modřínu, z něhož vznikla srubová část, postačí jednou za dva roky koupel mýdlovou vodou, stejně jako se to dělá v polském Zakopaném. Když dřevu hned od začátku dáte volnost, nenatřete ho, samo si vytvoří ochrannou vrstvu, přizpůsobí se podmínkám, splyne s prostředím.“

Členitá fasáda s lidovými motivy, ale i sochařské prvky srostlé s čelní stěnou domu, přesahy hranolů ukončených tak, aby dešťová voda nestékala po vnějším povrchu, tradiční rybinové spoje, odřezky, které mistři tesaři vkomponovali podle pokynů architekta do vrchní části průčelí – to vše vytváří nezaměnitelný ráz domu. Napůl pohádková chaloupka, napůl dům po předcích připoutaný k současnosti, stvořený jak starými, tak i novějšími stavbařskými postupy, které jsou ukryty pod nehoblovanými deskami.

Stejně jako dřevo na domě Jarinových se i architektura a umístění stavby vnořují do tvaru krajiny, ukolébají mysl v domněnce, že tu byly už dávno a patří sem: „... pokud někdo chce podobný dům, vysvětlím mu, že taková stavba se nedá jinam přenést. Každé místo i každý člověk si zaslouží vlastní dům, se kterým si bude rozumět. Těší mě, když si někdo myslí, že dům tu už stál a my jsme ho jen zrekonstruovali. To je podoba architektury, kterou mám rád. Při stavbě našeho domu jsem se realizoval nejen jako architekt, ale především jsem stavěl domov pro svou rodinu – já jsem navrhoval a rodina spoluvytvářela prostor, v němž žijeme.“

Ivan Jarina se narodil v roce 1965. V roce 1989 ukončil studium na Fakultě architektury STU v Bratislavě. V letech 1991 až 1992 byl na architektonické stáži ve Francii. V roce 1997 založil vlastní ateliér van Jarina. Realizoval kolem sta projektů.
„Nejlepší by bylo, kdybyste si domů, které vznikly podle mých návrhů, vůbec nevšimli, a když, tak jen s pocitem, že jsou tam odjakživa. Většina architektů tvoří na základě kontrastu – neříkám, že je to v každém případě nevhodné. Některé budovy však jako by soupeřily s okolím o pozornost. Mám pocit, že divák je už přesycený útoky na své smysly a někdy ocení i pokornější řešení, které ho nebude rušit a vytvoří mu prostor pro vlastní myšlenky. Náš dům je zároveň vzorovým domem architektonického ateliéru van Jarina. Projekty nechrlíme, neodbýváme, ale tvoříme pro lidi, kteří nejsou vždy přírodními typy. Často už mají dokonalý moderní dům, ale najednou zjistí, že jim něco chybí, že potřebují i jiný způsob existence. Často za námi přicházejí lidé, kteří žili v zahraničí a mají už vlastní zkušenost s podobným typem staveb.“

     
„Pomalu si jabloň přisvojujeme. Střešní konstrukci nad atriem časem zasklíme a střechu uzavřeme, ovšem srdce domu kolem jabloně bude i potom volně propojeno s okolím.“
   „Srub ze severní strany, kam slunce svítí jen zřídkakdy, zůstane bílý. Poláci bez přerušení pokračovali v tradici stavění srubů, a tak jsem nechal srubovou část domu zhotovit podle jejich vzoru. Spoje jsou vyplněny hoblinami; dům se v zimě doslova nafoukne a zvedne se nepatrně do výšky. Srub se hýbe ve svých kloubech přirozeně se změnami počasí; je to vlastně takový živočich.“


Marína Ungerová
Foto: Dano Veselský

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media