asb-portal.cz - Odborný portál pro profesionály v oblasti stavebnictví

Regina Loukotová: Potřeba nové školy byla evidentní

11.10.2012
V prostorech bývalé Galerie Kartografie Praha v pražských Holešovicích, kde je dodnes cítit atmosféru někdejší tiskárny, sídlí od května mezinárodní škola architektury ARCHIP. Škola ani přes léto není prázdná. V době, kdy vznikal rozhovor s její spoluzakladatelkou Reginou Loukotovou, tu probíhala Letní škola architektury a připravoval se nový semestr. Jak se škole daří před začátkem druhého školního roku a jak se daří naplňovat to, s čím byla tato jediná česká soukromá škola architektury s výukou v angličtině zakládána?
Studenti, kterých jsem si při příchodu všimla, ani v létě nezahálejí…
Otevřeli jsme tu Letní školu architektury. Studenti zpracovávají téma semestrálního úkolu budoucích bakalářů – studii na vy­užití poloostrova u Národního divadla.

Jak probíhá letní škola? V Česku, pokud vím, tato praxe – až na pár výjimek – není běžná.
Už když jsme školu zakládali, nechtěli jsme být jen klasickou školou, ale mít mnohem širší program. A tři měsíce přes léto mezi semestry je opravdu dlouhá doba, chtěli jsme ji proto nějak využít. Otevřít Letní školu architektury nám připadalo jako skvělý nápad. A po pravdě řečeno, byla to i nutnost, neboť provoz školy něco stojí nejen během řádných semestrů. Nyní tu máme studenty z USA, Kanady, Ruska a Turecka, s nimiž pracujeme na projektu, který řešili naši studenti v letním semestru, pouze s trochu upraveným zadáním. Je to jen komorní skupinka, ale teprve začínáme. Podobně tomu bylo se studenty bakalářského programu – první rok jich nebylo mnoho, ale letos se nám sešlo poměrně dost přihlášek a doufáme, že jich nastoupí kolem třiceti.

Regina Loukotová (*1971) vystudovala architekturu na ČVUT v Praze. V roce 2001 obdržela stipendium Norského království v rámci postgraduálního studia na Arkitekthoeyskolen v Oslu. Od roku 1998 vede vlastní ateliér a v roce 1999 začala spolupracovat s architektem Martinem Roubíkem (GEM architects). Ateliér se zúčastnil několika národních i mezinárodních soutěží (například Velké egyptské muzeum v Gize). Podílela se na výuce jak na FA ČVUT, tak i na FUD UJEP v Ústí nad Labem. Je jedním ze zakladatelů první soukromé vysoké školy architektury ARCHIP (Architectural Institute in Prague).

Bylo těžké přesvědčit studenty bakalářského programu, aby si vybrali zrovna vaši školu? Neznámou, začínající a za poměrně vysoké školné…
Nás to nejprve ani nenapadlo. Až zpětně jsme si říkali, že naši studenti, kterých bylo první rok čtyřiadvacet, jsou dobrodruzi. Neměli jsme tehdy ještě ani plně vybavené učebny. Na druhou stranu jsme tuto skutečnost zohlednili a udělovali jsme hodně stipendií, takže málokdo studoval za plnou cenu školného.

Nyní vedete školu už druhým rokem. Nicméně o jejím založení jste spolu s Martinem Roubíkem uvažovali už dříve. Kdy to bylo?
O jejím založení jsme začali přemýšlet ještě na FA ČVUT poté, co se Martin, u kterého jsem dříve studovala, vrátil z Norska. Vedli jsme pak jeden z ateliérů a už tehdy naše výuka probíhala z velké části v angličtině. Chodili k nám proto studenti ze zahraničí a divili se, proč u nás nikdo nenabízí celý studijní program v angličtině. A zájem o studium architektury v Praze byl velký.

Probírali jsme to v době, kdy ještě stála newyorská dvojčata, s naším kamarádem ze San Franciska a plánovali, že se spojíme s jednou americkou školou a založíme v Praze zatím alespoň kurzy nebo Letní školu architektury. Pak tento plán utichl, ale říkali jsme si, že pokud tuto myšlenku nevyužijeme, tak nás někdo předběhne. Potřeba podobné školy nám přišla evidentní. K založení školy ale došlo až po deseti letech.

Takže důvodem založení školy nebyla skutečnost, že byste byla na státních školách, kde jste předtím působila, nespokojená? Odešla jste z FA ČVUT…

My s Martinem jsme byli v podstatě vyhození. Jako jediní jsme neobhájili svou pozici vedoucích ateliéru. Vlastně doteď nevím, z jakého důvodu. „Byla dána přednost jinému kandidátovi,“ zněla oficiální odpověď. Když Martin kandidoval na děkana, součástí jeho programu byla prohlášení, že je třeba tu školu provětrat. Já jsem také kandidovala se seznamem věcí, co vše je potřeba změnit. Martin byl později akademickým senátem zvolen děkanem v Liberci, ale tehdejší rektor Vojtěch Konopa jej odmítl jmenovat. To byla poslední kapka, která byla zároveň nejsilnějším impulzem k rozhodnutí postavit se konečně na vlastní nohy.



Byla příprava založení školy náročná?
Nejsložitější byla poslední etapa příprav, protože žádost o akreditaci, respektive o udělení státního souhlasu s fungováním VŠ je velmi obsáhlá. A to i přes to, že nejprve jsme žádali o akreditaci bakalářského oboru, protože magisterský uděluje ministerstvo školství až následně.

Snažíme si budovat kontakty i s některými dalšími i zahraničními školami, abychom umožnili našim studentům dodělat si magisterské studium jinde, dokud na něj nebudeme mít akreditaci. Například Zdeněk Fránek, který u nás učil, se stal děkanem v Liberci a právě s libereckou školou bychom rádi spolupracovali například i v otázce zajištění zahraničních přednášejících. Navíc se tam chystá i magisterské studium v angličtině, kde by mohli naši studenti pokračovat ve studiu. Dnes jej má například i FA ČVUT.

Jak se vám dařilo najít kvalitní odborníky, kteří zvládnou přednášet v angličtině?
To byl velký problém. Snadnější to bylo u architektů nebo teoretiků a historiků, zvláště mladší generace se zkušeností ze zahraničních stáží to zvládá dobře. Složitější to bylo v případě technických oborů – statiky, konstrukce a TZB.



Jak je se liší výuka na ARCHIPu od státních škol?
Příliš se neliší. Je založená na ateliérech stejně jako FA ČVUT nebo VŠUP, které se možná blížíme nejvíce. Chtěli jsme, aby studenti měli čas hlavně na samotné projekty, takže jsme plánovali menší počet předmětů. Nyní máme v každém semestru přibližně osm předmětů. Chtěli jsme jich mít ještě méně, inspirovali jsme se Bartlett School of Architecture v Londýně a na architektonické škole v Oslu, kde mají blok historie a teorie, blok navrhování a technických oborů. Při akreditaci nám to ale ještě narostlo o další, především technické předměty.

Rozdíl je však v přístupu, protože jsme malá škola a můžeme se studentům maximálně věnovat, navíc jsme v prvním roce měli více personálu než studentů. Celkem máme kolem pětačtyřicet vyučujících a nyní budeme mít dva paralelní ročníky, tedy více než čtyřicet studentů.

Děláme navíc různé aktivity – nechceme být jenom škola, ale připravujeme veřejné přednášky, spolupořádali jsme festival reSITE, na němž přednášeli významní architekti. Studenti jsou více zataženi do dění a problémů architektury už od začátku studia.



Založit novou, navíc mezinárodní školu chce určitě hodně odvahy. Provozování školy architektury je nákladné, financujete ji pouze ze školného, nebo i z jiných zdrojů?

Museli jsme založit společnost s ručením omezeným, což je podnikatelský subjekt, kterému by mělo jít především o zisk, nicméně my poskytujeme vzdělávání, což jde spíše proti sobě. Školné pokryje jen část nákladů a zatím jsme zadluženi. Ale myslím si, že to za to stojí – mít takovou alternativní školu. Do budoucna snad budeme mít mnohem více studentů a náklady se podstatně zvyšovat nebudou.

Jsme také financovaní od soukromých osob, kteří našemu projektu věří, a oslovujeme i partnery. Společnost Doma, a. s., nás významě podpořila v začátcích, Skanska nám pomohla uspořádat soutěž, dostaneme jako sponzorský dar marmoleum od společnosti Forbo, firma Narex nám vybavila dílnu, rádi bychom spolupracovali i s dalšími firmami a developery, třeba i ve formě stipendia, poskytnutého něko­lika vybraným studentům.

Nedávno v Praze vznikla i soukromá škola Scholastica, zaměřená na současné umění…
S jejími zakladateli, Ondřejem Brodym a Evženem Šimerou, bychom chtěli více spolupracovat. Zatím vyjednávají, že by se přesunuli z budovy Elektrických podniků sem k nám do druhého patra. Oni vedou spíše kurzy, neboť nemají akreditaci, ale rádi bychom jim s akreditací pomohli. Pro naše i jejich studenty by mohlo být propojení škol přínosné, protože by mohli navštěvovat i jiné přednášky a kurzy.

Neplánujete otevřít i nějaký další studijní program?
Rádi bychom vyučovali krajinářskou architekturu. Máme zatím pouze předmět krajinářská architektura, ale rádi bychom si dali akreditovat takto zaměřený program. Na jeho přípravě spolupracujeme se zahraničními architekty. U nás se tento obor vyučuje v Lednici, ale jde spíše o zahradní architekturu. Velké měřítko je na architektuře to nejdůležitější. V Česku by byla taková profese velmi potřebná. Pomohla by například zdevastovanému českému pohraničí i krajině obecně. Také dálnice jsou velkým zásahem do krajiny, na Slovensku proto mají například estetického poradce.

Krajinářské architektuře byl zasvěcen i festival reSITE, na jehož přípravě jste se podíleli. Jak se vám podařila jeho příprava?
Adam Gebrian mě seznámil s krajinářským architektem Martinem Barrym, který přišel učit na FA ČVUT jako asistent Henryho Hansona, a já jsem si mu stěžovala na postavení krajinářské architektury v Česku. On je typický Newyorčan, nabitý energií, tak si vzal na svá bedra obří sousto – uspořádat festival reSITE a my jsme se stali hlavním partnerem, poskytli jsme prostory, kontakty.

Je to zázrak, že se nám podařilo přivítat skvělé přednášející. Byl tady zástupce Snøhetty Craig Dykers, partner Rema Koolhaase Reinier de Graaf, radní z New Yorku Janette Sadik-Khan či architekt Jan Gehl. Mrzelo nás jen, že nepřišli žádní politici, jichž se toto téma týká nejvíce.



Chystáte další přednášky?
Na podzim plánujeme sérii čtrnácti veřejných přednášek pod záštitou České komory architektů a pražského magistrátu o územním plánování. Následné diskuse povede Lukáš Vacek, urbanista, který učí na FA ČVUT, a Igor Kovačevič z Centra pro středoevropskou architekturu CCEA. Oba zmínění u nás přednášejí i v rámci akreditovaného programu. Ještě plánujeme spolupráci s malou developerskou společností, kterou vede Nigel Atkins, mimochodem docent na Sorbonně. Ten spolupořádá konferenci o územním plánu Sarajeva, kam jsme pozvali i náměstka pražského primátora Tomáše Hudečka, jemuž se podařilo prosadit zpracování nového územního plánu Prahy, který by měl být jednodušší, přehlednější a snižoval by tak riziko korupce.

Je nějaký teoretik či architekt, jehož stavby vás obzvláště oslovují a kte­rého byste rádi do Prahy v rámci
ARCHIPu pozvali?

Ráda bych zde viděla přednášky například Renza Piana, který to nemá z Milána daleko, Kenneta Fremptona, který zde přednášel již několikrát, Willa Alsopa nebo například Cecila Balmonda, původně z kanceláře Ove-Arup, inženýra, jenž spolupracuje například s ateliéry OMA, FOA, UN studio a je spoluautorem skvělých projektů.

Rozhovor připravila Kateřina Kotalová.
Foto: archiv ARCHIP

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

Komentáře

Prepíšte text z obrázku do poľa. Ak nedokážete text rozoznať, kliknite na obrázok.

Další z Jaga Media