Dům z horského modřínu

V tomto případě je skladba podobná: pevnou základnu stavby tvoří přízemí, postavené z cihel, uzavřené betonovým věncem. Nad ním se vznáší otevřená dřevěná konstrukce, vynesená až do hřebenu střechy. Tedy princip stavění, ověřený staletími. Všechno ostatní je ale nové. Od měřítka, které je skutečně jedinečné, ve stylu rodinného sídla, přes otevřené konstrukce dřevěných rámů uvnitř i venku až k samotnému pojetí prostoru. 

Dům z horského modřínu má obdélníkový půdorys o velikosti 15,5 x 8,3 m, výška hřebene sedlové střechy je devět a půl metru. Viditelné konstrukce jsou na této poměrně velké stavbě nejpůsobivějším prvkem. Autorka architektonického návrhu Kamila Amblerová se rozhodla pro originální řešení – v exteriéru jednoduchou hmotu stavby dotvářejí hustě řazené dřevěné rámy, které by ji měly přirozeně stínit a zároveň budou oporou popínavé zeleni. Přiznaná dřevěná konstrukce uvnitř domu celý jeho prostor rytmizuje a zároveň mu společně s pohledovými cihlami a betonem dává solidnost a jistotu, že všechno je provedeno pečlivě, z hlediska statiky přesně. Je natolik významnou součástí interiéru, že jej proti běžným místnostem, na něž jsme zvyklí, definuje jako obydlí, ozvláštněné inženýrskými prvky – tedy jakási verneovka, ovšem nikoli z kovu a skla. Není tu ani žádný velín pro zajišťování optimální teploty a stahování žaluzií…

Dřevo v kombinaci s cihlami, sklem, tahokovem, lehkým kovovým zábradlím s lanky a vloženými galeriemi, jejichž podlahy ze subtilní překližky se v otevřeném prostoru téměř vznášejí, vytváří zcela ojedinělý typ interiéru. Tato třípodlažní stavba s otevřenými dispozicemi v podstatě odpovídá již léta známému a oblíbenému typu obytného prostoru, jehož základem je velká místnost určená celé rodině, většinou spojená i s kuchyní a jídelnou. Její součástí bývá také schodiště, řešené každým autorem trochu jinak, tedy téměř pokaždé originálně. Schodiště pak hlavní místnost domu otevírá do galerie, často využité nejen jako komunikační prostor mezi soukromými pokoji, ale třeba také jako pracovna. 

Zde je stejná koncepce dořešena tak, že se na první pohled může jevit spíše jako hra na samé hranici možného. Jako by nic tu není pevně dané. Otevřenost, lehkost některých prvků a variabilita působí téměř v rozporu s tím, čemu jsme uvykli. Tedy zdánlivě neotřesitelným zdem, pevným schodům, patřičně silným podlahám. Ale právě tímto pojetím je stavba velmi současná. Jistotu svým obyvatelům poskytuje samotným provedením a dobře zvolenými materiály. Zároveň jim však také dává možnost prožít si vlastní dům jako celek, který mohou dotvářet. Nikoli náhodou si majitel této dřevěné vily přál mít v pokoji dostatek prostoru pro kulečníkový stůl. Kulečník je hra a hrát si zde může třeba také s hudbou, barvami, designem nábytku, žaluziemi na oknech. Manželé, kteří tu bydlí, jsou naprosto spokojeni s tím, že stojí-li na galerii pod střechou, jsou zároveň přítomni i v „obýváku“ dole. Přitom vidí nejen do zahrady, ale do širého kraje kolem, a chtějí-li kousek soukromí (a kdo by po něm občas silně nezatoužil?), mají k dispozici pokoje, kterým bylo určeno místo při východní fasádě domu. Nezbytné zázemí poskytují prostory lineárně řazené při severní stěně stavby. Podíváme-li se na výkresovou dokumentaci, může nás překvapit její lapidární jednoduchost, která ve výsledku působí jako výtvarné dílo. Tedy opět jakási hra. Půdorysy i řez tvoří čisté obdélníky, pravidelně dělené řadou konstrukcí. Velmi přehledné, přitom dokonale promyšlené. Na místě samém mě o tom přesvědčily právě ty momenty, které občas bývají řešeny jaksi mimochodem. Umístění a velikost koupelen a jejich vybavení, šatny, prostory pro domácí práce a kotelna. Tady najednou cítíte, že dům byl projektován velmi vážně, což s pojetím hry není v žádném rozporu. Vážně bereme hru, která je dobrá, baví nás a dokáže nás strhnout. 

Dům se nachází v nově vytvořené čtvrti za Prahou. Původně zde byly louky a pole, které kdosi rozparceloval a výhodně prodal. Parcely nejsou nijak velké a většinou byly zastavěny produkcí, kterou důvěrně známe – různými barevnými domky ozdobenými vikýři, arkýři a zábradlíčky. Velká dřevěná stavba, kterou časem zakryje zeleň, v těchto místech působí jako návštěva z jiného světa. Není svému okolí nepřátelská, právě naopak, jako by i svým sousedům předávala něco ze své pozitivní energie. Ale zároveň je znát, že by k svému životu potřebovala více prostoru, otevřeného do daleko méně zastavěné krajiny. Nejlépe rozlehlou zahradu, z níž část je věnována vinici. Něco podobného jistě zažil majitel domu v době, kdy žil na slovenském venkově. Tam bývají domy sice také relativně blízko sebe, ale přece jen mají zázemí v zahradách přecházejících v záhumenky, pojatých spíše zemědělsky než okrasně. V Květnici navíc téměř úplně chybějí stromy, které jsou na malých pozemcích vnímány nepřátelsky, a v ulicích, kde by mohly tvořit aleje, pro ně není místo. Jejich absenci by v tomto případě měla nahradit popínavá zeleň, která společně s přirozeně stárnoucím dřevem vytvoří jakýsi ostrov klidu ve známé sídelní kaši.