Kaple s vitrínou

Minimalistickými prostředky vytvořil portugalský architekt Pedro Maurício Borges působivou kapli, která dokáže nejen věřícím uvnitř, ale také všem kolemjdoucím zprostředkovat setkání s Kristem. Přinejmenším s tím ve vitríně.

Lidé všech kultur odedávna vyhledávali místa, která by se nějakým způsobem vymezovala vůči světu, prostoru profánnímu. Ať už to byla místa v krajině vyznačená velkými kameny vzpínajícími se k nebi, starověké chrámy různých božstev, židovské synagogy nebo křesťanské chrámy, vždy byly zasazeny na místo zvláštního významu. Topograficky – například na nějaké hoře, blíže k nebi, ale i ve vztahu k pohybu slunce. I na křižovatce uprostřed vesnice však lze využít charakteru lokality k vytvoření obdivuhodného sakrálního prostoru.

Kaple sv. Filomeny Místo:    Ferreira-a-Nova, Portugalsko Investor:     Město Figueira da Foz Architekt:     Pedro Maurício Borges Spolupráce:     Rita Curica, Tiago Hespanha, Vitor Canas, Filipe Ferreira Statika:     ARA – Alves Rodrigues & Associado, Lda Konstrukce:     Andrade & Teles, Lda. Projekt:     2004–2005 Realizace:     2005–2008

Propojené světy
Malá kaple v portugalské vesnici Ferreira-a-Nova poblíž přímořského letoviska Figueira da Foz, která tu vyrostla před třemi lety, je zasazena mezi malé domky přímo u silnice. Architekt Pedro Maurício Borges však i takovou lokalitu zúročil. Právě skutečnost, že kaple má stát takto na očích každému, kdo bude vesnicí projíždět, vedlo architekta k jednoduché formě, která se směrem k silnici zvedá a její roh vede k nebi a dává vyniknout velkému obdélníkovému oknu, v němž stojí socha Ježíše Krista. V průběhu mše je natočena dovnitř kaple a stává se živým oltářním obrazem s autentickou krajinou v pozadí, přes den a v době pouti socha hledí ven a zve kolemjdoucí.

Zatímco zvně je okno vnímáno jako prosklená výstavní skříňka, zevnitř připomíná obrazovku televizoru. „Chtěl jsem, aby socha jakoby plula za oknem, vytvářela působivý oltářní obraz. Proto jsou stěny niky směrem ven rozšířené, aby tak nebyla vnímána tloušťka stěny, která je mezi vnitřkem kaple a vnějším světem. Chtěl jsem také, aby dění uvnitř prosakovalo ven a naopak,” prozrazuje Pedro Maurício Borges svůj záměr, který se mu podařilo uskutečnit.

Spadlá z nebe
Pokud bychom přicházeli ke kapli dlouhou ulicí mezi nízkými rodinnými domky, ani bychom netušili, že máme před sebou chrám. Nemá totiž ani věž, ani typický portál, místo toho je protnut velkoformátovou výlohou, jakou bychom čekali spíše u butiku s luxusním zbožím. Přijdeme-li však blíže, nikdo nezůstane na pochybách. Ač malá, působí kaple jako monument, čistý, jednoduchý a klidný. A to v každém detailu.
Proto také stavba vypadá, jako by přímo spadla z nebe na chodník. Vyrůstá ze země, pečlivě zahlazena bez potřeby nějakého soklu či obložení. Tento dojem umocňuje světlá barva její fasády. Ta je natřena omítkou z vápence, zvolenou nikoli náhodou. Jde o materiál typický pro zdejší oblast – najdeme zde stavby kostelů, klášterů i interiéry z bílého vápence.

Kaple má pouze dvě okna, jimiž proudí dovnitř dostatek světla, které pomáhá modelovat strohý interiér. Obdélníkové okno-obrazovka se sochou doplňuje druhé okno, jehož tvar kopíruje boční stěnu v její nejvyšší
části. Zatímco v prvním případě jde o jakési špaletové okno se dvěma vrstvami skla, rozšiřující se směrem ven, ve druhém případě je tomu naopak a rám okna je jakoby zatlačený do hmoty stavby. Světlo, které jím proudí shora, kromě své hluboké symboliky vyzývá přítomné, aby pohlédli k nebi.

Tato dvě okna vytvářejí v minimalistickém prostoru jediné body, které strhávají pozornost. Bílé zdi kromě oken zdobí jen kříž a před oním autentickým oltářním obrazem stojí jednoduchý dřevěný oltářní stůl a lavice. Strohá kaple tak jako by se vracela k ideálům estetiky proklamovaným v 11. století Bernardem z Clairvaux, který proti přezdobeným katedrálám stavěl kostely strohé a prosté, umožňující nerušenou kontemplaci. Zde v portugalském Ferreira-a-Nova před obrazovkou, oknem do světa, se však otevírá i otázka poslání církve v současném světě.

Kateřina Kotalová
Foto: Fernando Guerra

Článek byl uveřejněn v časopisu ASB.

–>–>